Rozhodnutí NS

8 Tdo 970/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:8 Tdo 970/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.970.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Důkaz
Krádež
Spolupachatelství
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 205 odst. 3 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
§ 211 odst. 3 tr. ř.
§ 158 odst. 6 tr. ř.
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 970/2018-41


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 5 To 177/2017, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 36/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 3 T 36/2015, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento přečin byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Městský soudu v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 5 To 177/2017, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního soudu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, spáchaným tím, že
společně s již pravomocně odsouzeným D. N. v době od 23.00 hodin dne 4. 1. 2014 do 3.04 hodin dne 5. 1. 2014 v P. – S., v ulici H., před budovou, po předchozí společné domluvě odcizili zde zaparkovanou motorovou čtyřkolku výrobní značky MEITIAN GO-KART MT1100GK-3, rok první registrace 2011, barvy červené metalické v hodnotě 10.000 Kč, tím, že nezjištěným způsobem překonali uzamčení volantu, které sloužilo k zabezpečení čtyřkolky a následně čtyřkolku z místa odvezli, přičemž odsouzený D. N. jako řidič převezl odcizenou čtyřkolku do P. – Ú. n. L., kde ji společně s obviněným M. K., který se na místo přesunul jiným vozidlem, uschovali na nezjištěném místě a následně ji v průběhu ledna 2014 odvezli do obce Ž., kde ji za částku 20.000 Kč prodali V. N., čímž způsobili majiteli čtyřkolky poškozenému J. M. škodu na odcizení ve výši 10.000 Kč. Za tento přečin obviněného odsoudil podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Rozhodl též o náhradě škody.



II. Dovolání obviněného

3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že konečná skutková zjištění nalézacího soudu jsou v rozporu s realitou i důkazní situací vyplývající ze spisového materiálu. Některé ve věci provedené důkazy považoval učiněné v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a tím za procesně nepoužitelné, když z jiných nelze spolehlivě a bez pochybností dovodit, že se podílel spolu s obviněným D. N. na odcizení čtyřkolky.
    4. Obviněný poukázal na svou dosavadní obhajobu, že popírá svou účast na zjištěném trestném jednání, protože byl v rozhodnou dobu doma nemocný se svým rovněž nemocným synem a tehdejší přítelkyní, svědkyní K. M. Při činu nebyl nikým viděn, není zachycen ani na žádném kamerovém záznamu. Skutečnost, že se na místě nacházelo jedno z jeho telefonních čísel, nemůže vyvrátit obhajobu, že předmětný telefon měl v daný okamžik zapůjčený obviněný D. N., který mu tehdy pracovně vypomáhal v jeho autodílně a telefon si od něj běžně půjčoval.
      5. Jestliže soudy obhajobu považují za vyvrácenu na základě výpovědi svědků P. O. a V. N., jde podle obviněného o procesně nesprávně provedené důkazy, neboť se soudy opíraly jen o výpovědi těchto svědků učiněné v přípravném řízení do protokolů pořízených formou úředních záznamů, které jim byly při hlavním líčení v rozporu s § 158 odst. 6 tr. ř. předestřeny, když jejich jiné výpovědi učiněné u hlavního líčení soud označil za účelové a lživé. V uvedeném postupu obviněný shledal obcházení pravidel stanovených § 158 odst. 6 tr. ř., protože podmínky pro čtení či předestření úředních záznamů o podání vysvětlení těchto osob v přípravném řízení (ať již podle § 211 či § 212 tr. ř.) dány nebyly. Odkaz na to, co tyto osoby uvedly v procesním postavení nikoliv svědka ještě před zahájením trestního stíhání prostřednictvím zmíněných úředních záznamů, výslechy policistů ke skutečnostem, které byly uváděny v rámci prověřování, či dotazy na tyto skutečnosti u svědeckých výpovědí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/03), nebylo možné použít. Za vadné obviněný považoval i použití úředních záznamů Policie České republiky ze dne 14. 10. 2014 a ze dne 2. 10. 2014 o sdělení svědka V. N., že předmětnou čtyřkolku koupil od obviněného M. K. a D. N., jakož i výslechu policistů v pozici svědků při hlavním líčení v rozsahu, ve kterém vypovídají o skutečnostech, které jim byly sděleny ostatními svědky při jejich vytěžování.
        6. Výhrady obviněný vznesl zejména proti výpovědi svědka D. N. učiněné v přípravném řízení v pozici spoluobviněného, podle níž to byl dovolatel, kdo se na krádeži čtyřkolky spolu s ním podílel, dokonce čin naplánoval. Tuto výpověď označil za nevěrohodnou, a soudu vytkl, že řádně nehodnotil, že v té době byl D. N. v postavení obviněného, tudíž nebyl povinen vypovídat pravdu. Rovněž mohl být veden obavou z dopadu této věci na jeho osobu, kdežto v pozici svědka měl jiný vztah k výsledku trestního řízení, jelikož pro něj byla již věc vyřešena. Jako svědek předložil několik verzí průběhu činu (popřel, že by dovolatel byl osobou zachycenou na videozáznamu čerpací stanice jako řidič odcizené čtyřkolky, ale jedná se o osobu mu typově podobnou, později uvedl, že čtyřkolu s ním přivezl jiný cizí muž a on mu ji pouze pomohl následně přivést do Ú. n. Č. L., anebo tvrdil, že čtyřkolku odcizil on spolu s odvolatelem a dalším mužem). K nevěrohodnosti D. N. obviněný zdůraznil i to, že se na něj pokoušel svést i jiné věci, pro které byl později sám prověřován či odsouzen.
          7. Obviněný brojil i proti výsledku záznamů z telekomunikačního provozu na jeho jméno vedeného telefonního čísla, neboť nebyla vyvrácena obhajoba, že se na místě činu nacházelo toto číslo proto, že jej měl zapůjčené právě D. N., protože šlo o číslo používané pro účely autodílny, ve které svědek obviněnému v té době vypomáhal. Dovolatel v takovém případě používal jiný telefon anebo telefon přítelkyně.

          8. S ohledem na uvedené nedostatky má obviněný za to, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, a proto měly soudy vyjít ze zásady in dubio pro reo, protože byly povinny se zabývat všemi okolnostmi, které zpochybňují zejména přípustnost použitých důkazů. Soud prvního stupně však uvedenou zásadu nerespektoval, naopak sám konstatoval procesní nepoužitelnost úředních záznamů o podání vysvětlení P. O. a V. N. z přípravného řízení, avšak přesto vycházel z verze děje tak, jak se nabízí právě z těchto vysvětlení.

          9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
            10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, Nejvyššímu soudu prostřednictvím státní zástupkyně sdělilo, že se k dovolání obviněného nebude písemně vyjadřovat.
              III. Přípustnost a další podmínky dovolání

              11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
                12. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

                13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
                  14. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v připojeném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

                      IV. K námitkám obviněného
                  15. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak brojil proti tomu, že soud vycházel z procesně nepoužitelných důkazů, za něž považoval postup soudu, pokud u výpovědí svědků P. O. a V. N. přečetl v rámci jejich výpovědi u hlavního líčení obsah úředních záznamů pořízených podle § 158 odst. 6 tr. ř., opíral závěry o úředním záznamu učiněném policisty v přípravném řízení a považoval za věrohodnou výpověď svědka D. N. učiněnou v postavení obviněného, anebo kladl důraz na telekomunikační záznam o jemu patřícím telefonním čísle na místě činu. Tyto námitky, protože nemají hmotněprávní povahu, když směřují proti procesnímu postupu soudů, Nejvyšší soud nebyl povinen zásadně přezkoumávat, ale byl vázán zásadami spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), a proto posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům a dodržely stanovená pravidla.
                    16. Zásadní námitkou obviněného bylo tvrzení, že soudy závěry o jeho vině opřely o procesně nepoužitelné důkazy, pokud vycházely z výpovědí P. O. a V. N. pořízené v přípravném řízení, a proto je potřeba z obsahu spisu konstatovat, že soud prvního stupně vyslechl P. O. u hlavního líčení, přičemž když se jeho výpověď lišila od vysvětlení podaného v přípravném řízení, podle § 211 odst. 3 tr. ř. přečetl protokol o jeho výslechu svědka na č. l. 119 (č. l. 316 až 318). Při výslechu svědka V. N., jenž se též odchýlil od předchozích vysvětlení, předložil úřední záznam ze dne 2. 10. 2014 na č. l. 126 a úřední záznam ze dne 24. 3. 2015 na č. l. 266 (č. l. 318 až 319). Když soud hodnotil takto opatřené důkazy, výpovědi obou uvedených svědků v rámci hlavního líčení považoval za účelově vykonstruované a až na výjimky co do jejich obsahu za lživé, neboť zjistil, že obviněný v průběhu trestního řízení svědky kontaktoval a vyžadoval, aby změnili výpověď. Nalézací soud v daném kontextu vysvětlil, které z výpovědí považoval za věrohodné, případně, o které z nich své závěry neopíral, a z jakých důvodů tak učinil (viz strana 9 rozsudku soudu prvního stupně).
                      17. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že uvedený postup soudu prvního stupně nebyl v rozporu s procesními předpisy, které dodržel, a respektoval, že podle § 211 odst. 3 tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi a obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky, bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, nebo byl-li obsah výpovědi ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti. Podle § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem státního zástupce a obžalovaného lze v hlavním líčení číst úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů. Podle § 158 odst. 6 třetí věta tr. ř. lze úřední záznam v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem.
                        18. Z obsahu protokolů o hlavních líčeních a napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy své procesní povinnosti respektovaly a postupovaly v souladu se zákonem, neboť jak soud prvního stupně rozvedl, z vysvětlení osob učiněných podle § 158 tr. ř. před zahájením trestního stíhání pořízených na úředních záznamech nevycházel, ani nebyly v průběhu hlavního líčení provedeny jako důkaz nebo předloženy svědkům jako prostředek konfrontace. Nelze ani dospět k závěru, že by z nich soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu, protože soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, že těmto svědkům neuvěřil, neboť je z důvodu kontaktování ze strany obviněného a domlouvání se s obhájkyní obviněného, jak mají vypovídat, považoval za účelově vykonstruované.

                        19. Výhrady obviněného proti nevěrohodnosti výpovědi dříve obviněného, nyní v pozici svědka vyslechnutého D. N. rovněž nemají opodstatnění, neboť soud prvního stupně § 211 odst. 3 tr. ř. nepochybil, jestliže mu při výslechu u hlavního líčení předestřel jeho výpověď učiněnou v přípravném řízení na č. l. 41 až 48, kdy byl vyslýchán jak obviněný. Z obsahu spisu totiž plyne, že tohoto soud při hlavním líčení vyslechl v procesním postavení svědka (když jeho trestní věc v této věci skončila vydáním trestního příkazu, proti němuž nebyl, na rozdíl od dovolatele, podán odpor). Soud postupoval podle § 97, § 100 odst. 1, 2 a § 101 tr. ř. a protokol o výpovědi obviněného přečetl v okamžiku, kdy se jeho výpověď při hlavním líčení podstatným způsobem odlišila od výpovědi v přípravném líčení, a to v tom ohledu, že tvrdil, že pro čtyřkolku jel sám. Postupoval podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., neboť šlo o bývalého spoluobviněného, u něhož toto postavení zaniklo (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1978 Sb. rozh. tr.), a proto v případě podstatných rozporů mezi jeho výpovědí před soudem a dřívější výpovědí učiněnou v postavení obviněného mohl protokol o této dřívější výpovědi přečíst za dodržení podmínek podle § 211 odst. 3 tr. ř. Soud přitom upozornil na to, že výslechu D. N. v postavení obviněného byla přítomna Mgr. Lucie Kindlmannová, obhájkyně obviněného M. K. (č. l. 41 až 48), která též D. N. aktivně kladla dotazy.
                          20. Když soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů je výpověď svědka D. N. procesně použitelným důkazem, zhodnotil ji tak, že část výpovědi učiněnou při hlavním líčení považoval za nevěrohodnou, kdežto uvěřil tvrzení v pozici obviněného uvedené v přípravném řízení.
                            21. Z těchto procesních postupů soudu prvního stupně je patrné, že nevykazuje obviněným namítané nedostatky, protože se vypořádal jak s použitelností výpovědi D. N., když šlo o postup ve smyslu podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., tak i s jeho věrohodností podle § 2 odst. 6 tr. ř. (viz též nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 297/04).
                              22. Soudu prvního stupně rovněž nebránilo, aby se opíral o obsah úředního záznamu ze dne 14. 10. 2014 pořízeného nprap. Martinem Kratochvílem (č. l. 98), jehož soud ke způsobu jeho zpracování vyslechl, případně z úředního záznamu ze dne 2. 10. 2014 pořízeného por. Tomášem Jiráskem (č. l. 126), jehož též k okolnostem jeho pořízení jako svědka vyslechl. Takto provedené důkazy korespondují s § 89 odst. 2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci posuzoval. Důvodně poté nalézací soud shledal, že uvedené úřední záznamy jsou v souladu s výpovědí D. N. z přípravného řízení.
                                23. Námitkám obviněného o nesprávnosti výslechu policistů Bc. Zdeňka Brožka, Martina Kratochvíla, Tomáše Jiráska a Miroslava Rojdla jako svědků není možné přisvědčit, protože je sice soudy vyslýchaly k povaze a okolnostem úkonů, které tyto osoby jako orgány činné v trestním řízení prováděly, avšak soud prvního stupně respektoval, že nemohl přihlížet k těm částem jejich výpovědí, v nichž policisté sdělovali obsahy výpovědí vyslýchaných osob. Soudy tedy použily jako důkaz, jen tu část jejich výpovědi, pokud vypovídali o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z vysvětlení podaných podle § 158 odst. 3 tr. ř. [viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 1988, sp. zn. 11 To 27/88 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1989), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 1381)]. Soud výpověďmi policistů nenahrazoval výpovědi svědků, pouze z nich vycházel při zjišťování toho, zda nebyla porušena procesní pravidla při pořizování důkazů, konkrétně výslechů svědků. Soudy tedy i v tomto případě zásady spravedlivého procesu respektovaly, že výpovědi policistů jsou jako důkaz nepoužitelné v části, kde jsou uváděny okolnosti, které zjistili z podání osob podávajících vysvětlení či svědků. Jestliže však policisté v těchto výpovědích uvedli skutečnosti, které jako svědci pozorovali, a to pokud jde o obviněným tvrzený nátlak na osoby podávající vysvětlení a svědky, aby vypovídali v jeho neprospěch, lze tuto část výpovědi akceptovat (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/2003).
                                  24. Z takto učiněného dokazování soud prvního stupně z výpovědi policistů dovodil, že nebyl na svědky vyvíjen jakýkoliv nátlak, aby vypovídali pro obviněného M. K. usvědčujícím způsobem, když svědci poukázali též na to, že většině výslechů byla přítomna obhájkyně obviněného.
                                    25. S námitkou obviněného, že za důkaz nemohlo sloužit i to, že bylo na místě činu voláno z mobilního telefonního čísla patřícího obviněnému, se soudy rovněž v potřebné míře vypořádaly. Soudu prvního stupně z analýzy o telekomunikačním provozu (č. l. 202 a násl.) vycházel, a v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. jej hodnotil, a to zejména s ohledem na výpověď obviněného, který se domáhal toho, že nebyl namístě činu, a jím užívané číslo telefonu používal v dané době někdo jiný. Zejména soud na nevěrohodnost takto učiněné obhajoby obviněného usuzoval z celého komplexu řádně provedených a zhodnocených důkazů, mimo jiné i z části výpovědi svědka P. O. při hlavním líčení, tak i z výpovědi D. N. V souladu s nalézacím soudem též odvolací soud verzi obviněného, že D. N. telefon zapůjčil, neuvěřil, neboť považoval za nelogické, aby si D. N. sám v průběhu noci ze 4. 1. 2014 na 5. 1 2014 volal. Ze stejného důvodu neshledal věrohodnou výpověď K. M., podle které měl být obviněný v předmětnou dobu doma.
                                      26. Nejvyšší soud na podkladě takto zjištěných skutečností shledal, že řízení předcházející vydaným rozhodnutím netrpí obviněným vytýkanými nedostatky, protože je z jejich obsahu zřejmé, že se soudy v potřebné míře zabývaly obdobnou obhajobou obviněného, na niž reagovaly, a jeho výhradám věnovaly nutnou pozornost. Vadný nebyl ani postup při provádění a hodnocení výpovědí svědků P. O., V. N. a D. N. (viz strany 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně). Nejednalo se v přezkoumávané věci o důkazy, které by byly provedeny v rozporu se zásadami trestního řízení, např. § 89 odst. 2, 3 tr. ř. Soudy si byly vědomy důkazní situace, která byla v této věci zkomplikována zejména tím, že se svědci ve svých výpovědích od původních vysvětlení odchýlili. Prostředky, které volily, byly v souladu se zákonem, a své závěry o vině obviněného opřely o důkazy, které byly provedeny procesním způsobem zákonem stanoveným. Jestliže se objevily procesní vady v některých postupech, pak soudy o takové důkazy své závěry o vině neopřely.
                                        27. Soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Soudy svůj procesní postup popsaly a dostatečně odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08).
                                          28. Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného.
                                            29. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal zásadní nedostatky, neboť rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Ze všech shora uvedených zjištění lze shrnout, že výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

                                            30. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

                                            P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                            V Brně dne 29. 8. 2018

                                            JUDr. Milada Šámalová
                                            předsedkyně senátu