Rozhodnutí NS

20 Cdo 4487/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:20 Cdo 4487/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4487.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení exekuce
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 4487/2018-526


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Zaclypso s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, identifikační číslo osoby 01807901 (dříve MONETA Auto, s. r. o., případně GE Money Auto, s. r. o., identifikační číslo osoby 60112743), proti povinnému P. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, T. G. Masaryka 11, pro 54 353,35 Kč s příslušenstvím a pro 101 543,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 24 EXE 439/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2015, č. j. 12 Co 38/2015-151, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 11. 12. 2014, č. j. 24 EXE 439/2014-117, ve výroku, jímž Okresní soud v Prostějově zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Uzavřel, že dosud nelze učinit spolehlivý úsudek o nemajetnosti povinného ve smyslu § 268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. a tudíž nerealizovatelnosti nařízené exekuce (nelze uzavřít, že exekuce zjevně nemůže přinést ani částečné uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného). Soudní exekutor dle svého sdělení dosud nedokončil kompletní šetření ohledně majetkových poměrů povinného, opakovaně provádí součinnosti ke zjištění majetku, z důvodu podání návrhu povinného na zastavení exekuce dosud neprovedl ani místní šetření. Soud zdůraznil, že je to soudní exekutor, kdo určuje konkrétní způsob provedení exekuce v návaznosti na informace, které o povinném a jeho majetku získá. Až pokud po provedení úkonů směřujících ke zjištění postižitelného majetku není žádný takový majetek nalezen či jeho hodnota je nedostačující již ke krytí doposud vzniklých nákladů exekuce, lze přistoupit k zastavení exekuce, to však jen na podkladě zjištění soudního exekutora podloženého příslušným šetřením, nikoliv subjektivního tvrzení povinného.

Rozhodnutí odvolacího soudu povinný napadl dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou ve věci zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., případně že řešené otázky dosud dovolacím soudem nebyly řešeny. Vznáší otázku, „zda lze rozhodnout zamítavě o návrhu povinného z 18. 7. 2014 dle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. co by irelevantního návrhu z jeho strany (tj. legitimace povinného k podání návrhu)“. Vytýká, že odvolací soud neodstranil „vadu řízení o nedostatečném zkoumání legitimace povinného“. Přitom odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, 20 Cdo 4106/2008, 20 Cdo 3442/2011. Následně vytýká soudu, že jej před rozhodnutím neseznámil s odlišným právním posouzením. Soud rozhodoval podle důkazů povinnému neznámých, povinného o nich nevyrozuměl, před rozhodnutím ani neseznámil povinného s odlišným právním názorem a nevyzval jej k vyjádření. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné, argumentace soudu je nedostatečná, soud byl též povinen zkoumat všechny namítané skutečnosti, což však neučinil. Dovolatel dále vytýká, že soud neměl k dispozici zprávu o stavu majetku povinného, kterou dle konstantní judikatury musí pro rozhodnutí mít, takovou zprávu soudní exekutor v této věci podle povinného nedodal. Povinný očekával, že věc bude rozhodnuta obdobně jako jiný jeho právní případ, a ač se tak nestalo, soud ani nevysvětlil, proč v této věci rozhodl jinak, v tomto směru je rozhodnutí překvapivé. Dovolatel namítal, že soud neprovedl důkazy obsahem označených spisů, jak se domáhal, ani důkaz zápisem o stavu majetku, pořízeným jiným exekutorským úřadem dne 21. 2. 2014, který povinný soudu předložil (dovolatel dovozoval svoji aktuální nemajetnost z toho, že o této skutečnosti již bylo dříve rozhodováno v rámci různých řízení, a že od roku 2010 žádný nový majetek nenabyl). Soud nevyložil, proč důkazy neprovedl a proč k nim nepřihlédl. Rozhodl bez jakéhokoli důkazu o tom, že se situace povinného změnila k lepšímu. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání není přípustné.

Pokud dovolatel přednáší polemiku na obhajobu názoru o jeho legitimaci k podání návrhu na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jde o otázku, která nemůže přivodit přípustnost jeho dovolání, neboť na závěru o nedostatku jeho legitimace k podání návrhu na zastavení exekuce přezkoumávané usnesení odvolacího soudu nespočívá. Oba soudy se návrhem věcně zabývaly a shodly se přitom v závěru, že návrh povinného je za daných okolností předčasný. Odvolací soud svým konstatováním, že relevantní podnět k zastavení exekuce pro nemajetnost podává soudní exekutor, pouze vysvětloval, proč dosud nelze učinit spolehlivý úsudek o nemajetnosti povinného. Z tohoto důvodu nelze ani uzavřít, že odvolací soud rozhodoval odlišně než jiný exekuční soud.

Vytýká-li dovolatel, že odvolací soud neprovedl některé důkazy, že jej před rozhodnutím neseznámil s odlišným právním posouzením, že rozhodoval podle důkazů povinnému neznámých, že jej nevyzval k vyjádření, že soud neměl k dispozici zprávu o stavu majetku povinného atp., jedná se o případné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto dovolatelem vytýkané vady nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014).

Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky, jimiž povinný uplatnil jiné dovolací důvody, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (namítané nedostatky v odůvodnění rozhodnutí).

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 4. 2019


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu