Rozhodnutí NS

23 Cdo 4718/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/13/2019
Spisová značka:23 Cdo 4718/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4718.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/23/2019
I.ÚS 1699/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
06/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4718/2018-531


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MH METAL TRADE s.r.o., se sídlem 8. května 1245/50, 795 01 Rýmařov, IČO 28311540, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem Marie Stejskalové 767/62, 616 00 Brno - Žabovřesky, proti žalované DHL Global Forwarding (CZ) s.r.o., se sídlem Na strži 1702/65, Nusle, 140 00 Praha 4, IČO 27112161, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 573/12, 110 00 Praha 1, o zaplacení 4 150 209,75 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 423/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 30 Co 86/2018-467, t a k t o:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
    II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 99 801 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JŠK, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Ovocný trh 573/12, 110 00 Praha 1.

    O d ů v o d n ě n í :
      Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 30 Co 86/2018-467, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen„soud prvního stupně“) ze dne 7. 11. 2017, č. j. 29 C 423/2014-396, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

      Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž byl posuzován žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody, která ji měla vzniknout porušením povinností žalovanou, vyplývající pro ni ze zasílatelské smlouvy, když na místo barevných kovů, zakoupených a zaplacených žalobkyní prodávající společnosti Steel Culture Trading, byla žalobkyni dopravena z Manily do České republiky stavební suť. Odvolací soud dospěl k závěru, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, když v řízení nebylo shledáno žádné pochybení žalované, které by bylo možno dávat do příčinné souvislosti se škodou žalobkyni vzniklou.

      Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího názoru dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

      První otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je podle dovolatelky aplikace § 266 odst. 1, 2 a 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nerespektoval-li odvolací soud autonomii vůle smluvních stran a důsledně nezohlednil, že žalobkyně by ke koupi měděného šrotu nikdy nepřistoupila, pokud by celou přepravu nerealizovala žalovaná, a smlouvu uzavřenou skrze e-maily (resp. závazky žalované) nevyložil vedle antedatované písemné smlouvy. Má za to, že odvolací soud se při posouzení věci odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, při interpretaci obsahu právního úkonu, jestliže nevzal v úvahu závazky žalované obsažené v e-mailové komunikaci, které podle žalobkyně obstojí vedle písemné smlouvy. Dovolatelka se domnívá, že i po podpisu antedatované písemné smlouvy s doložkou FOB (Free On Board), tj. tzv. vyplaceně na loď, kdy prodávající splní svoji povinnost dodání, když zboží přejde zábradlí jmenované lodi v ujednaném přístavu, platil závazek žalované realizovat celý transport z již místa nákladu u prodávajícího, avšak pouze s tím, že cenu do přístavu hradí prodávající.

      Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při řešení otázky porušení prevenční povinnosti žalovanou, když řádně neaplikoval § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a též při posouzení porušení povinnosti žalované jednat s odbornou péčí podle § 603 obch. zák. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, 32 Cdo 4165/2010 a 23 Cdo 1914/2013, jejichž závěry v dovolání citovala. Povinnost žalované zkontrolovat shodu zásilky se smlouvou, tj. že přepraví kontejnery s měděným a ocelovým šrotem a nikoli s jiným nákladem, plyne podle dovolatelky z povahy věci i z obecné prevenční povinnosti. Žalobkyně namítá, že ji žalovaná uvedla v omyl, že je přepravováno konkrétní zakoupení zboží, jestliže ji žalovaná informovala o řádném naložení zaplombovaných kontejnerů na loď. Podle žalobkyně neměl soud takovému nekalému, klamavému jednání poskytnout právní ochranu.

      Dovolatelka má rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při řešení otázky stran povinnosti zasílatele (žalované) vymáhat pojistné plnění pro žalobkyni či postoupit na ni práva z pojistné smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2629/2000). Namítá, že odvolací soud se argumentací žalobkyně v tomto směru vůbec nezabýval a své rozhodnutí o této otázce ani řádně podle § 157 o. s. ř. neodůvodnil, čímž se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3155/2011 a 28 Cdo 1336/2006.

      Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

      K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že judikatura, kterou žalobkyně v dovolání cituje, je obecného charakteru a nemá pro řešený případ jakoukoli relevanci. Navíc otázky dovolatelkou předestřené jsou podle jejího názoru vymezeny zcela nevyhovujícím způsobem, který není v souladu s § 237 o. s. ř., když dovolatelka nevylíčila, v čemž konkrétně se odvolací soud při právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje rovněž na to, že právní argumenty zakládá žalobkyně na zcela zkresleném popisu skutkového stavu, odchylnému od shodných skutkových zjištění obou nalézacích soudů, a navrhla dovolání žalobkyně odmítnout.

      Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

      Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zároveň se musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

      Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

      Z první otázky formulované dovolatelkou, však není patrno, v čem se měl odvolací soud odchýlit od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se Nejvyšší soud zabýval určitostí a srozumitelnosti právního úkonu a formuloval závěr, že pokud je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán, a že nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Dovolatelka navíc předestřenou otázku zakládá na vlastních skutkových závěrech, že mimo písemnou zasílatelskou smlouvu existovaly ještě další závazky žalované, které měly vyplývat ‚
      z e-mailové komunikace účastníků, a že by bez přihlédnutí k těmto závazkům žalované k uzavření kupní smlouvy nikdy nepřistoupila, pokud by žalovaná nerealizovala celou přepravu, tj. od nakládky a její kontroly již ve firmě prodávajícího. K takovým závěrům ovšem odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů nedospěl. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se obrátila na žalovanou s požadavkem zajištění přepravy zboží z Manily a zprostředkování pojištění přepravovaného zboží. Žalovaná žalobkyni nabídla přepravu s paritou (dodací doložka) smlouvy FCA (Free Carrier), tj. tzv. vyplaceně dopravci, kdy prodávající je povinen dodat celně odbavené zboží dopravci jmenovanému kupujícím, a též pojištění - u pojišťovny AIG UK/USA. Mezi žalobkyní, jako kupující, a prodávající společností Steel Culture Trading byla dne 15. 10. 2013 podepsána rámcová kupní smlouva, v níž (včetně i všech následných dodatků) byla uvedena parita FOB (Free On Board). S ohledem na tuto uzavřenou kupní smlouvu s paritou FOB byla mezi účastníky v písemně uzavřené zasilatelské smlouvě uvedena parita kontraktu FOB Manila – DAP Rýmařov. Odvolací soud proto s ohledem na toto skutkové zjištění učinil závěr, že nebylo prokázáno, že ke změně parity došlo z iniciativy žalované, ani to, že by se žalovaná zavázala zajistit přepravu zboží již z firmy prodávající a že by se zavázala provádět kontrolu při nakládce zboží ve firmě prodávajícího. Naopak, jako zasílatel, musela respektovat sjednanou doložku FOB, kdy zařizovala přepravu od zábradlí lodě, a tuto povinnost žalovaná splnila. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, rovněž nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.


      Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že ani z druhé otázky, formulované dovolatelkou, není patrno, v čem se měl odvolací soud odchýlit od citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu při řešení otázky porušení prevenční povinnosti žalovanou. Je třeba přihlédnout k tomu, že odvolací soud učinil závěr, že žalovaná žádnou obecnou právní povinnost, kterou by jejím splněním bylo možno škodě předejít, neporušila. Dovolatelka však opětovně i druhou předestřenou otázku zakládá na vlastních skutkových závěrech, z nichž dovozuje vlastní závěr o porušení povinnosti ze strany žalované dané ustanovením § 415 obč. zák. a porušení povinnosti jednat s odbornou péčí podle § 603 obch. zák. Takto zformulovaná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř založit nemůže, jak již výše odůvodnil dovolací soud při posouzení první otázky, předestřené dovolatelkou. Navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 701/2006 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz) není namístě aplikovat ustanovení o porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., lze-li posoudit takové porušení povinnosti podle speciálních ustanovení zákona týkající se obchodněprávních vztahů, kterým je v daném případě § 603 obch. zák., jedná-li se mezi účastníky o obchodněprávní vztah. Řešení otázky, založené na námitce, že odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se výkladem ustanovení § 415 obč. zák., není tedy podstatné pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, byl-li v daném případě vztah mezi účastníky vztahem obchodněprávním. Nejvyšší soud se přitom k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.

      Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání žalobkyně pro řešení otázky třetí, položené dovolatelkou, a to stran povinnosti zasílatele (žalované) vymáhat pojistné plnění pro žalobkyni či postoupit na ni práva z pojistné smlouvy, kdy dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2629/2000. Dovolací soud dospěl k závěru, že řešení této otázky odvolacím soudem není v rozporu s uváděným rozhodnutím Nejvyššího soudu, jestliže žalovaná zajistila pojištění ve prospěch žalobkyně, která byla pojištěnou v dané věci, a kdy žalovaná uplatnila právo z pojistné smlouvy tím, že ohlásila pojistnou událost pojišťovně k likvidaci, jak ji ukládalo ujednání v zasílatelské smlouvě. Ze skutkových zjištění navíc vyplývá, že žalobkyně byla informována o průběhu šetření pojišťovnou, jeho výsledcích i o tom, že pojišťovna odmítla plnit ze sjednaného pojištění proto, že předmět pojištění neexistoval, a že podá žalobu. Pokud tedy žalobkyně, jako pojištěná, mohla uplatnit svá práva sama, nebylo namístě postupovat práva z pojistné smlouvy na žalobkyni. Namítá-li dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3155/2011 a 28 Cdo 1336/2006), že odvolací soud neodůvodnil řádně podle § 157 o. s. ř. své závěry ohledně porušení povinnosti žalované, jako zasílatele, v souvislosti s vymáháním pojistného plnění, je třeba konstatovat, že tyto námitky dovolatelky, směřující k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, se týkají případných vad řízení. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy,
      je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemohou založit samotné námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 či usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 1913/2018 - veřejnosti dostupných na
      www.nsoud.cz).

      Dovolání žalobkyně není s ohledem na výše uvedené podle § 237 o. s. ř. přípustné, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

      Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

      P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

      V Brně dne 13. 3. 2019


      JUDr. Kateřina Hornochová
      předsedkyně senátu