Rozhodnutí NS

25 Cdo 3049/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:25 Cdo 3049/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3049.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Dotčené předpisy:§ 159a odst. 4 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 3049/2018-76


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. Š., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Zuzanou Božkovou, advokátkou se sídlem nám. Míru 551, Třinec, proti žalované: DIRECT pojišťovna, a.s., IČO 25073958, se sídlem Nové sady 996/25, Brno, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, advokátem se sídlem U Průhonu 1589/13a, Praha 7, o 90 318 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 175/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2018, č. j. 44 Co 187/2018-61, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

Městský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2017, č. j. 30 C 175/2016-48, zastavil řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 90 318 Kč představující náklady vynaložené žalobkyní v jiném soudním řízení, v němž se domáhala na žalované náhrady škody na zdraví, a protože byla úspěšná pouze zčásti, žádnému z účastníků nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Žalobkyně sama v žalobě svůj nárok podřadila pod § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.

Napadeným usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 44 Co 187/2018-61, Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 153/2017, uzavřel, že se v projednávané věci nejedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., v obou případech jde sice o náklady právního zastoupení, ale právní důvod, o nějž žalobkyně svůj nárok opírá, totožný není. V původním řízení byl uplatněn nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění a náklady řízení byly vypořádány podle procesních předpisů (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), v tomto řízení žalobkyně uplatnila nárok z titulu náhrady škody podle § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z nesprávného právního posouzení dosud neřešené procesní otázky – existence překážky věci pravomocně rozhodnuté, jestliže se žalobkyně domáhá zaplacení nákladů podle § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., které vynaložila v jiném soudním řízení. Dovolatelka uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 153/2017, na nějž odkázal odvolací soud, na projednávanou věc nedopadá, jednalo se o vyplnění mezery v procesněprávních předpisech, které neupravovaly právo žalobců na náhradu nákladů řízení, byť byli v řízení úspěšní. Ustanovení § 6 odst. 2 písm. d) dopadá pouze na náhradu těch nákladů spojených s právním zastoupením, které vznikly při uplatňování nároků mimo civilní soudní řízení, tedy přímo u pojistitele. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 272/2012, které rozlišuje mezi placením a náhradou nákladů řízení, kdy povinnost hradit náklady řízení vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho domáhat náhrady z titulu odpovědnosti za škodu. Shodný názor byl vysloven v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 302/07. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání žalované pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro jeho nedůvodnost. Žalobkyně se svého nároku domáhá na zcela jiném hmotněprávním základu, nelze jej směšovat s akcesorickým nárokem na náhradu nákladů, který je dán procesními pravidly.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelkou předestřená otázka byla dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ve věci není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, a to pro odlišný právní důvod, o nějž žalobkyně opírá svůj uplatňovaný nárok.

O stejnou věc ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011, usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, a ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005).

V projednávané věci se žalobkyně domáhá částky 90 318 Kč představující náklady na právní zastoupení advokátem vynaložené žalobkyní v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 3/2013. V uvedeném řízení se žalobkyně proti žalované domáhala náhrady škody na zdraví – náhrady ztížení společenského uplatnění ve výši 405 000 Kč, a to částky 105 000 Kč jako navýšení základního ohodnocení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a částky 300 000 Kč jako zvýšení základního ohodnocení o 100 % z důvodů hodných mimořádného zřetele podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Žalobkyně byla úspěšná pouze se svým nárokem na zaplacení částky 105 000 Kč. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal. V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že vynaložila náklady na právní zastoupení advokátem při uplatnění nároku na pojistné plnění z důvodu škody na zdraví jí způsobené pojištěncem žalované a tyto náklady uplatňuje u žalované podle § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.

I když se jedná o tytéž náklady vynaložené žalobkyní na zastoupení advokátem, nejedná se o totožný právní důvod, o nějž žalobkyně svůj nárok opírá. V řízení shora uvedeném vedeném pod sp. zn. 45 C 3/2013 byl nárok na náhradu nákladů řízení vypořádán podle procesních předpisů (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), nyní žalobkyně uplatňuje podle § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků na náhradu újmy na zdraví. Bez ohledu na to, zda žalobní důvod žalobkyni skutečně svědčí (zda je její nárok žalobou uplatněný po právu), rozhodnutí o náhradě nákladů v řízení o náhradu újmy na zdraví překážku věci pravomocně rozhodnuté pro nyní projednávanou věc netvoří. Nebude-li nárok žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů podle zákona č. 168/1999 Sb. dán, povede to k zamítnutí žaloby, ale nikoli k zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 153/2017, je přiléhavý, v odkazovaném rozhodnutí je řešena obdobná procesní situace a dovolací soud nemá důvod se odchýlit od závěru uváděného rozhodnutí ani v této věci. Odkazovala-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, jeho závěry na nyní řešenou otázku nedopadají, neboť v odkazovaném rozhodnutí nebyla řešena otázka existence překážky věci rozsouzené, jež má za následek zastavení řízení. Otázku, zda lze náhradu nákladů požadovat v jiném řízení, dovolací soud v projednávané věci řešit nemůže, jelikož jde již o otázku meritorní, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá.

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože řízení pokračuje před soudem prvního stupně, který o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne v konečném rozhodnutí ve věci.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu