Rozhodnutí NS

7 Tdo 46/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:7 Tdo 46/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.46.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušení důležité povinnosti
Příčinná souvislost
Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/06/2019
I. ÚS 1922/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
02/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 46/2019-405


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 3. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 31 To 254/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 9/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 4. 2018, č. j. 2 T 9/2017-347, byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 2 let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Obviněný se trestného činu dopustil tím, že na 16,095 km silnice I/35, v katastru obce XY, kolem 13:25 hodin dne 3. 12. 2015, jako řidič nákladního vozu značky Renault Master, registrační značky XY, v rozporu s ust. § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, neviděl tak M. B., narozeného XY, který však nebyl nikterak vybaven bezpečnostním oděvem s označením z retroreflexního materiálu a který stál u vozidla značky Suzuki Swift, registrační značky XY, které nebylo nijak označeno jako překážka provozu na pozemní komunikaci a které bylo odstaveno na mostě v připojovacím jízdním pruhu, a v nedovolené rychlosti 110 km/h do nich narazil; M. B. vlivem zranění vzápětí zemřel a v jeho automobilu sedící V. T., narozená XY, přitom utrpěla tržnou ránu nad pravým okem v čelní krajině, tržnou ránu nad pravou Achillovou šlachou a zhmoždění levého lokte, s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 7 dnů.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 31 To 254/2018, zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

II

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. S poukazem na popis skutku namítl, že okresní soud takřka bezvýhradně spatřuje příčinu následku uvedeného v § 143 tr. zákoníku v jeho jednání, přičemž minimalizuje spolupůsobení příčin na straně poškozeného a prakticky nehodnotí tyto příčiny jako podstatné pro vznik následku, neurčuje jejich důležitost pro následek, který nastal z jeho jednání jako obviněného. Uvedl, že soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil příčiny vzniku následku jeho jednání jako pachatele a M. B. jako poškozeného na předmětné dopravní nehodě, když jako příčinu vzniku nehody označuje to, že jako řidič dostatečně nesledoval provoz a při jízdě v nedovolené rychlosti až pozdě viděl odstavené vozidlo, do něhož narazil. Závěr o nesledování situace v provozu na komunikaci, že ale vyplývá z pouhé domněnky, kterou bez jakéhokoliv objasňování učinil soud pouze na základě teorie znalce, ač žádný poznatek nesvědčí pro závěr, že by nebyl orientovaný v situaci provozu na pozemní komunikaci. Naopak se snažil ulehčit situaci v provozu a zařadit se do pravého jízdního pruhu. Soud prvního stupně se přitom zabýval spoluzaviněním poškozeného a uvedl, že poškozený se dopustil několika dopravních přestupků, avšak jeho spoluzavinění nepřiřknul velkého významu. Dále doplnil, že se soud prvního stupně zabýval pouze skutečnostmi, které svědčí o jeho vině, nikoli pak těmi, které jeho vinu snižují. Nalézací soud uzavřel, že porušil důležitou povinnost a tento závěr odůvodnil tím, že v průběhu 9 let 4krát překročil maximální povolenou rychlost, přičemž zjednodušil výpovědi svědků o obtížném objíždění stojícího vozidla. Okolnosti, že poškozený zastavil na zákazu, jednal chaoticky a objet takto odstavené vozidlo bylo značně obtížné, soud hodnotil jako nevýznamné pro určení míry porušení důležité povinnosti ze strany poškozeného. Soud se vůbec nezabýval ani pochybnostmi obhajoby stran způsobilosti poškozeného řídit motorové vozidlo, když neměl u sebe doklad o zdravotní způsobilosti a bagatelizoval okolnost, zda byl poškozený vůbec zdravotně způsobilý k řízení motorového vozidla.

5. Obviněný pak uzavřel, že nalézací soud neposoudil správně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti, když nedostatečně vyhodnotil, zda porušení konkrétní důležité povinnosti obou účastníků nehody bylo zásadní příčinou vzniku následku. Drtivou většinu podmínek pro způsobení dopravní nehody podle jeho názoru zapříčinil poškozený svým zjevně protiprávním jednáním. S ohledem na výše uvedené navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 9. 2018, č. j. 31 To 254/2018-372, jakož i další rozhodnutí na usnesení obsahově navazující a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný opakuje námitky, které uplatňuje ve své obhajobě od počátku řízení a zabýval se jimi jak soud nalézací, tak odvolací. Obviněný především opakuje, že podíl poškozeného na předmětné nehodě je podstatný a soudy jeho čin nesprávně právně posoudily podle kvalifikované a nikoli pouze podle základní skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce odkázal na rozhodnutí obou soudů, která se s těmito námitkami obviněného podrobně vypořádala a soudy uzavřely, že podíl obviněného na nehodě je rozhodný, s čímž se státní zástupce ztotožnil. Pokud při posouzení podílu poškozeného na nehodě došlo k pochybení, tak pouze ve prospěch obviněného, což již nelze nijak napravit. Nesouhlasil pak se zdůvodněním nalézacího soudu týkajícím se stanovení míry spoluúčasti poškozeného na nehodě, která podle státního zástupce nedosahovala 40%. Nelze totiž přijmout argument nalézacího soudu, že zastavil na zcela nevhodném místě. Podle vyjádření svědkyně V. T. poškozený řekl, že auto nejede a pomalu s ním zajel ke krajnici. Z tohoto důvodu nelze tvrdit, že by takovým zastavením spáchal jakýkoli přestupek, což vylučuje právní úvahu o 40% podílu poškozeného na nehodě. Poškozený se tak dopustil dvou pochybení, a to neoznačení vozidla a nepoužití reflexního oděvu. Avšak ani na základě těchto dvou pochybení nelze konstruovat žádný jeho podíl na vzniku dopravní nehody. Obviněný odstavené vozidlo přehlédl a tak neměl dostatek času, aby se srážce vyhnul, jelikož bylo prokázáno, že vozidlo bylo spatřitelné včas. V danou dobu projížděla tím směrem celá řada dalších řidičů, kteří odstavený vůz zaznamenali a bezpečně objeli. Podle státního zástupce tak ve věci absentuje příčinný vztah mezi opomenutím poškozeného a vznikem nehody. Poruší-li poškozený některou ze svých povinností, tak to samo o sobě nesnižuje zavinění u obviněného ani to nevylučuje příčinný vztah, pokud se tato okolnost nepodílela na smrti poškozeného. Nestačí tak jakékoli porušení povinnosti poškozeným, aby mohlo být řečeno, že se podílel na vzniku škody. Musí se jednat o takové porušení povinnosti, mezi nímž a škodou je příčinný vztah. Státní zástupce pak své úvahy uzavřel tím, že pochybení poškozeného nemají na jeho smrti přímý podíl, poněvadž odstavené vozidlo bylo vidět a obviněný měl možnost jej objet tak, jako to učinili ostatní řidiči. Nespatřuje příčinnou souvislost mezi opomenutím poškozeného a jemu způsobenou újmou a za takových podmínek odpadají úvahy o jeho možném spoluzavinění.

7. Státní zástupce se v poslední části vyjádření pozastavil nad tím, že u obviněného zcela absentuje jakákoli sebereflexe přesto, že usmrtil člověka pouze proto, že se řádně nevěnoval řízení. Konstatování obviněného, že lze bez nadsázky říci, že drtivou většinu podmínek pro způsobení nehody zapříčinil poškozený svým zjevně protiprávním jednáním, svědčí o bezcitnosti a nedostatku soudnosti, kdy ani prohřešek ústící ve smrt jiného člověka jej nepřiměl k zamyšlení nad tím, co svou ledabylou jízdou způsobil.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

9. Obviněný Nejvyššímu soudu zaslal repliku k vyjádření státního zástupce, ve které uvedl, že vyjádření státního zástupce považuje za povrchní a tendenční. Opět poukázal na, podle něj, zásadní skutečnost týkající se absence dokladu zdravotní způsobilosti poškozeného k řízení motorového vozidla. Touto námitkou obhajoby se nezabýval nalézací soud a odvolací soud se s ní vypořádal zcela neprofesionálně, jelikož uzavřel, že šetření zdravotní způsobilosti poškozeného nebylo rozhodující. S tímto však obviněný nesouhlasí, neboť pokud nezpůsobilá osoba řídila vozidlo a zastavila z libovolných důvodů na místě s několikanásobným zákazem zastavení, jedná se o zcela zásadní námitku. Státní zástupce opřel své tvrzení o nevyhnutelnosti zastavení o svědeckou výpověď poškozené V. T., která však vypověděla, že její bratr (poškozený) řekl, že auto nejede. Pomalu se snažil dojet ke krajnici, zastavil, pustil výstražná světla a vystoupil. Podle výpovědi této svědkyně mělo vozidlo problém již před tímto zastavením a není jasné, proč bylo zastaveno právě na místě střetu. Nebylo prokázáno, zda vozidlo bylo zcela neschopné jízdy, ani zda poškozený neměl zastavit již před nájezdem na předmětnou komunikaci.

10. Podle obhajoby pak poškozený nebyl způsobilý řídit motorové vozidlo a z tohoto důvodu neměl vozidlo řídit, a kdyby neřídil, nedošlo by k dopravní nehodě. Vozidlo měl a mohl odstavit před nájezdem na danou silnici a bylo rovněž prokázáno, že měl k dispozici mobilní telefon a mohl tak zavolat na policii nebo odtahovou službu, což neučinil.

11. Obviněný pak uzavřel, že pokud se týká hodnocení státního zástupce, pak nelze než uvést, že státní zástupce v rozporu s požadavkem na zachování jeho objektivity, hodnotí negativně jeho osobnost, pokud uvádí, že při své legitimní obhajobě nemá sebereflexi. Státní zástupce nebyl účasten jednání nalézacího ani odvolacího soudu ani přípravného řízení, kde opakovaně projevoval lítost, nevyhýbal se trestnímu řízení, usiloval a uhradil způsobenou škodu. Znalost spisu státním zástupcem vyplývá toliko ze čtení jeho parciální části a není v žádném případě na místě, aby se za obdobných okolností státní zástupce vyjadřoval k jeho osobě na rámec faktických skutečností uvedených ve spise. Takové jednání je zcela v rozporu s očekávatelným hodnocením dovolání ze strany státního zástupce a je zjevně nevhodné. Jeho obhajoba nevybočuje z mezí slušnosti ani zákonnosti, pouze poukazuje na skutečnost, že v daném případě bylo jednání poškozeného z řady důvodů protiprávní a míra této protiprávnosti nebyla soudy zkoumána. S ohledem na výše uvedené pak považuje za důvodné, aby se Nejvyšší soud zabýval skutečnostmi v dovolání uvedenými, zhodnotil předložené námitky a po zhodnocení věci rozhodnul v jeho prospěch.
III

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

13. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil tento důvod dovolání správně v jeho druhé alternativě.

15. Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

16. Nejvyšší soud shledává, že obviněný své dovolání založil na prakticky stejných námitkách uplatněných již v předcházejícím řízení, když stejné argumenty uplatňoval už v průběhu řízení u nalézacího soudu. Také odvolání obviněného obsahovalo shodné námitky (odvolání č. l. 356 a násl. trestního spisu). Odvolací soud se pak těmito námitkami zabýval a správně se s nimi vypořádal. Protože se Nejvyšší soud se závěry a argumentací soudů zcela ztotožnil, bylo by nadbytečné tuto argumentaci ke shodným námitkám opakovat a tak v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí okresního i krajského soudu, kdy především nalézací soud se velmi podrobně vypořádal s jednotlivými námitkami obviněného.

17. Obviněný postavil své dovolání primárně na tom, že soudy dostatečně nezohlednily zavinění poškozeného na předmětné nehodě, kdy poškozený byl podle něj prakticky jediným viníkem nehody a dále, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda porušení důležité povinnosti u poškozeného i obviněného bylo v příčinné souvislosti s nehodou, respektive uvedl, že soudy vyvodily porušení důležité povinnosti z toho, že v uplynulých 9 letech čtyřikrát překročil nejvyšší povolenou rychlost. Obviněný tak v podstatě namítá, že jeho jednáním nebyla porušena důležitá povinnost a z toho důvodu neměl být uznán vinným spácháním přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ale pouze přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že poškozený se na nehodě podílel vyšší mírou než 40 %, jak uzavřel nalézací soud. Obviněný rovněž uvedl, že poškozený zřejmě vůbec nebyl způsobilý k řízení motorového vozidla a pokud by jej neřídil, vůbec by nedošlo k dopravní nehodě.

18. K těmto námitkám Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že obviněný byl uznán vinným spácháním přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchá tento čin proto, že poruší důležitou povinnost. Jestliže trestní zákoník v ustanovení § 143 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 – 167). Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle § 146, § 148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

19. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).

20. V popisu skutku je obsaženo skutkové zjištění, že obviněný se řádně nevěnoval řízení a v nedovolené rychlosti 110 km/h narazil do poškozeného, který se bez bezpečnostního oděvu pohyboval kolem neoznačeného, v připojovacím jízdním pruhu odstaveného vozidla, kterého neviděl a způsobil mu zranění, kterým poškozený podlehl. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly počínání obviněného jako řidiče. Ze znaleckého zkoumání bylo jednoznačně prokázáno, že k nehodě došlo na rovném úseku silnice a obviněný v případě, že by se řádně věnoval řízení a jel dovolenou rychlostí, by byl schopen srážce zabránit. Námitka obviněného, že v daném úseku je v současné době povoleno jet rychlostí 110 km/h je irelevantní, jelikož v době nehody tam byla nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h, kterou obviněný překročil o 20 km/h. To ostatně, i ohledně nezjištění dokladu o zdravotní způsobilosti poškozeného k řízení motorového vozidla, zcela správně konstatoval již okresní soud na str. 7 rozsudku. Rovněž bylo prokázáno, že obviněný do poškozeného narazil v plné rychlosti pravou přední částí svého vozidla, a jak zdůraznil odvolací soud, na místě nebyly zjištěny ani žádné stopy po brždění a obviněný tedy na vozidlo poškozeného nijak nereagoval. Z tohoto plyne, že se obviněný do poslední chvíle nevěnoval řízení, překážku zcela přehlédl, a to přesto, že byl schopen ji vidět na vzdálenost 150 m.

21. Povinností řidiče motorového vozidla podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, je věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Směr a způsob jízdy vymezuje ustanovení § 11 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo. Uvedené povinnosti řidiče patří k těm zásadním a základním. Je zjevné, že jejich dodržováním lze předcházet následkům způsobeným jejich porušením, k jakému došlo v dané věci. Jak je uvedeno výše, výčet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, protože vždy bude záviset na okolnostech toho kterého případu, zda porušení zjištěné povinnosti je i v daném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákona. Porušením důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá. V dané věci měla okolnost, že se obviněný nevěnoval plně řízení motorového vozidla a nesledoval situaci na pozemní komunikaci, v důsledku čehož přehlédl odstavené vozidlo poškozeného, za následek smrt osoby, která se kolem tohoto vozidla pohybovala.

22. Správné právní posouzení věci je ovšem odvislé od důsledného vyhodnocení všech skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti, tj. při náležitém posouzení jednání všech účastníků provozu z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek.

23. Poškozený odstavil své nepojízdné vozidlo v připojovacím jízdním pruhu komunikace. Toto vozidlo měl označit výstražným trojúhelníkem a spustit výstražná světla. Zároveň si měl předtím, než vozidlo opustil, obléct reflexní vestu. Jelikož toto neučinil, stal se pro ostatní řidiče hůře spatřitelný. Dopustil se tak jednoznačně dvou dopravních přestupků, kdy Nejvyšší soud má za to, že mu nelze klást k tíži místo odstavení vozidla, jelikož v případě, že se jedná o poruchu a vozidlo je z nějakého důvodu nepojízdné, nemá řidič na výběr, kde vozidlo odstaví, avšak z důvodu bezpečnosti a plynulosti provozu je povinen jej řádně označit a zabezpečit. Podle výpovědi svědkyně, spolujezdkyně poškozeného V. T., bylo vozidlo nepojízdné a poškozený pomalu zajel ke krajnici, kde zastavil, přičemž měl před vystoupením z vozidla zapnout i výstražná světla. V danou dobu místem projížděla řada automobilů a všichni řidiči, až na obviněného, jej byli schopni spatřit včas a vyhnout se odstavenému vozidlu, byť na zapnutí výstražných světel si nevzpomínali. Pouze podle svědkyně L. L. tato světla zapnuta nebyla. Oproti tomu obviněný před místem střetu, na zcela přehledném úseku pozemní komunikace a při ničím nerušené viditelnosti, přejížděl do jiného jízdního pruhu, jak sám uvedl doprava do připojovacího pruhu, přičemž nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, jel nedovolenou rychlostí 110 km/h a v okamžiku spatření odstaveného vozidla již nestihl ani brzdit. Také Nejvyšší soud má za to, že právě tento způsob jízdy obviněného a nesledování situace před vozidlem, v důsledku kterého přehlédl odstavené vozidlo a poškozeného, se podstatnou měrou podíleli na vzniku nehody.

24. Lze uzavřít, že obviněný před místem střetu přejel do pravého připojovacího jízdního pruhu, ve kterém v důsledku nesledování situace před vozidlem přehlédl odstavené vozidlo a za ním stojícího poškozeného a v plné rychlosti 110 km/h došlo pravou přední částí vozidla řízeného obviněným ke sražení poškozeného a k nárazu do levé zadní části odstaveného vozidla. Pokud by se plně věnoval řízení, stihl by buď před překážkou zastavit, objet ji nebo minimálně brzdit a zmírnit následky nárazu. Řidič je sice povinen jet vpravo, pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti a při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak (§ 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů), avšak v daném místě, kde se v pravém pruhu připojovala další vozidla jedoucí od kruhového objezdu, nebylo přejíždění do tohoto pruhu nutné ani bezpečné.

25. K porušení důležité povinnosti dále Nejvyšší soud uvádí, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněného pod č. 32/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Taková situace však v předmětné věci nenastala, neboť právě v nesprávném způsobu jízdy obviněného spočívala příčina střetu jeho vozidla s poškozeným. Není pochyb, že obviněný plně nevěnoval pozornost řízení motorového vozidla a překročil povolenou rychlost, což mělo za následek vážnou dopravní nehodu a smrt poškozeného. Spoluzavinění na straně poškozeného nebylo v tomto konkrétním případě natolik významné, aby bylo rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě smrti poškozeného. Po objektivní stránce byly tedy naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného mělo charakter porušení důležité povinnosti. Podle usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, lze vypustit posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku v případě spoluzavinění poškozeného, nicméně zjednodušeně řečeno, pouze pokud toto spoluzavinění dosahuje takové míry, že naopak zavinění následku ze strany obviněného je v návaznosti na to natolik omezeno, že ztratí na důležitosti. Taková situace však v předmětné věci nenastala.

26. Pokud jde o námitku obviněného týkající se zdravotní způsobilosti poškozeného k řízení motorového vozidla, pak se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který se s touto námitkou vypořádal na str. 4 svého rozhodnutí. Skutečnost, zda měl nebo neměl poškozený potvrzení o zdravotní způsobilosti k řízení motorového vozidla, nemá pro průběh nehody a skutkové závěry soudu žádný význam. Poškozený byl držitelem platného řidičského oprávnění a v době nehody vozidlo neřídil, tudíž v žádném případě nelze říct, že by jeho případná nezpůsobilost k řízení měla podíl na dopravní nehodě.

27. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti ve smyslu § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

28. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolací námitky obviněného P. F. sice pod uplatněné dovolací důvody lze podřadit, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu