Rozhodnutí NS

22 Cdo 692/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 692/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.692.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1147 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/06/2019
II.ÚS 1909/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
04/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 692/2019-221
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Zinrákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palachovo nám. 620/1, proti žalovanému A. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 251/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 10. 2018, č. j. 69 Co 188/2018-189, takto:
    I. Dovolání se odmítá.
    II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 10. 2018, č. j. 69 Co 188/2018-189, se zamítá.
    III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Odůvodnění:

    Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2018, č. j. 11 C 251/2017-154, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemku parc. č. XY, zahrada, vše zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY a výrokem II. přikázal tyto nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného. Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 900 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 88 572 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

    K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 69 Co 188/2018-189, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, ve výroku III. změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 900 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku, ve výroku IV. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 121 897 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně a ve výroku V. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 44 087 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, „že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu byla řešena a odvolací soud tuto otázku vykládá v rozporu s právem a rozhodovací praxí, případně dosud řešena nebyla, pokud se v souvislostech otázky nastolené týká“. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Vymezuje celkem tři právní otázky: 1) „kterému spoluvlastníkovi na základě jakých kritérií přiřknout do výlučného vlastnictví spoluvlastněnou nemovitost, pokud o ni mají oba dva zájem, tedy jak zohlednit kritéria takového přiřknutí, konkrétně účelné využití věci“, 2) „je v souladu s hmotným právem, pokud odvolací soud při určení, kolik má žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradu jeho spoluvlastnického podílu, nevycházel z výše náhrady, kterou nabídla žalobkyně při jednání odvolacího soudu“, a dále 3) „zda odvolací soud nezatížil řízení vadou, pokud nezopakoval v podstatném rozsahu dokazování, co se týče účelného využití nemovitosti, když následně tuto záležitost vyložil jinak než soud prvního stupně“. Ve vztahu k první otázce poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 879/2005 a uvedl, že to byl on, kdo nemovitost udržoval, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Odvolací soud měl tyto okolnosti zohlednit při úvaze, komu mají nemovitosti připadnout do výlučného vlastnictví. Žalobkyně se o stavebně technický stav nemovitostí nikdy nezajímala a ponechávala tuto starost na žalovaném. Jestliže odvolací soud upřednostnil žalobkyni, neboť uvedla, že hodlá v nemovitosti bydlet, měl se zabývat především tím, zda je takové užívání s ohledem na technický stav nemovitostí a s tím spojené investice možné. Žalobkyně v tomto směru nic nedoložila. V souvislosti s druhou otázkou poukázal na skutečnost, že žalobkyně na jednání před odvolacím soudem nabídla žalovanému, že za jeho podíl zaplatí částku 1 100 000 Kč. Žalovaný s touto částkou nesouhlasil a požadoval 1 200 000 Kč. Odvolací soud však tuto skutečnost nezohlednil, přestože judikatura dovolacího soudu (22 Cdo 1114/2016) v takovém případě zastává názor, že soud, pokud přikazuje spoluvlastnický podíl do vlastnictví účastníka řízení, má rozhodnout o výši vypořádacího podílu v souladu s částkou, kterou účastník, jemuž je nemovitost přikazována, v řízení navrhl, i když je taková částka vyšší, než obvyklá cena tohoto vypořádacího podílu. Prostřednictvím třetí otázky vytýká odvolacímu soudu, že neproběhlo žádné dokazování ohledně užívání nemovitosti a odvolací soud se dovolatele pouze dotázal doplňující otázkou, jaký materiál a v jaké ceně v nemovitosti za účelem její opravy shromáždil. Nebyly tedy provedeny žádné důkazy, které by umožňovaly odlišné posouzení kritéria účelného využití věci. Další námitky pak dovolatel směřuje výlučně k náhradě nákladů řízení, jež považuje za nepřiměřeně vysoké. Namítá, že se pouze snažil hájit svá práva a získat nemovitost do svého výlučného vlastnictví, za což je v konečném důsledku sankcionován vysokými náklady řízení. Odvolací soud měl podle něj zvážit možnost nepřiznat náhradu nákladů řízení žádné ze stran sporu nebo rozhodnout o přiznání náhrady pouze účelně vynaložených nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

    Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.

    Dovolání není přípustné.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele založeno na právní otázce, kterému spoluvlastníkovi na základě jakých kritérií přikázat do výlučného vlastnictví spoluvlastněnou nemovitost mají-li o ni oba dva zájem, tedy jak zohlednit kritéria takového přikázání, konkrétně účelné využití věci.

    Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

    Občanský zákoník stanoví možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, jakož i závazné pořadí jednotlivých způsobů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015 (uveřejněný pod č. C 15 027 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (uveřejněný pod č. C 15 714 v Souboru)]. Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci, kam judikatura řadí též možnost transformovat bytový dům ve spoluvlastnictví i na bytové jednotky [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 190)]. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který má o společnou věc zájem, finanční prostředky k vyplacení vypořádacího podílu [k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016], nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.).

    V daném případě nebylo zpochybněno, že předmětné nemovitosti nelze rozdělit a není možná ani transformace na bytové spoluvlastnictví. Jelikož o ně projevili oba účastníci zájem a doložili, že disponují dostatečnými finančními prostředky na vyplacení vypořádacího podílu (jsou solventní), bylo třeba posoudit, kterému z účastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány.

    Občanský zákoník neobsahuje výslovná zákonná kritéria pro stanovení, kterému z více možných spoluvlastníků, kteří mají o společnou věc zájem a jsou solventní, má být společná věc přikázána za náhradu do výlučného vlastnictví, a poskytuje tak soudům širokou diskreci v tom, aby si tato kritéria samy vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníku společnou věc přikázal.

    Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví soud musí vzít do úvahy kritérium výše spoluvlastnického podílu a účelné využití věci, jakož může vyjít i z jiných kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.), například návrh na poskytnutí vyšší finanční náhrady [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 (uveřejněné pod č. C 15 932 v Souboru)].

    U nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání je třeba přihlížet k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 (uveřejněné pod č. C 15 932 v Souboru)].

    V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

    V projednávaném případě při zvažování, kterému ze spoluvlastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány do vlastnictví, zohlednil odvolací soud v rámci posuzování hlediska účelného využití věci skutečnost, že žalobkyně nemá na rozdíl od žalovaného zajištěné vlastní bydlení a toto hodlá v nemovitosti po její rekonstrukci realizovat. Žalovaný má naproti tomu bytovou potřebu zajištěnou, neboť bydlí v bytě, který má ve společném jmění se svojí manželkou. Podle odvolacího soudu tak nebyl důvod přikázat žalovanému další nemovitost určenou k bydlení, když předmětný dům ani k bydlení neužívá.

    Uvedené závěry odvolacího soudu nelze považovat za zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Rozhodnutí je pak plně souladné s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak.

    Dále dovolatel pokládá dovolacímu soudu otázku, zda je v souladu s hmotným právem, pokud odvolací soud při určení, kolik má žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradu jeho spoluvlastnického podílu, nevycházel z výše náhrady, kterou nabídla žalobkyně žalovanému za jeho spoluvlastnický podíl při jednání odvolacího soudu. Poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 a namítá, že dovolací soud v něm zastává názor, že přikazuje-li soud spoluvlastnický podíl do vlastnictví účastníka řízení, má rozhodnout o výši vypořádacího podílu v souladu s částkou, kterou účastník, jemuž je nemovitost přikazována, v řízení navrhl, i když je taková částka vyšší, než obvyklá cena tohoto vypořádacího podílu.

    Podle § 1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

    Za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přináleží spoluvlastníkovi náhrada, kterou zákonná úprava vymezuje jako přiměřenou, aniž by stanovila kritéria a hlediska pro určení její přiměřenosti.

    Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu výše náhrady má základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceny v daném místě a čase v době rozhodování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný v Souboru pod č. C 13 303)]. Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv ceny, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Při stanovení obvyklé ceny je třeba přihlédnout ke všem významným okolnostem, které mohou mít vliv na výši obvyklé ceny, tedy i k existenci právních závad [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 (uveřejněný pod č. C 6 296 v Souboru)]. V poměrech o. z. se aktuálně ke správnosti těchto závěrů přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupném na www.nsoud.cz).

    V usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, a rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupných na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud připustil, že přiměřená náhrada může být i vyšší než jen vycházející z obecné ceny.

    Z uvedeného plyne, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků nemusí stanovit spoluvlastníkovi, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak (výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec.

    V posuzované věci se odvolací soud na jednání konaném dne 25. 10. 2018 pokusil o smírné řešení věci (viz č. l. 183). Dovolatel na tuto skutečnost poukázal i v dovolání a uvedl, že v rámci smírného řešení věci vyzval soud účastníky k dohodě o tom, kdo se má stát výlučným vlastníkem celé nemovitosti za případně vyšší cenu spoluvlastnického podílu, než jak byl stanoven v řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně v této souvislosti nabídla žalovanému, že za jeho podíl zaplatí částku 1 100 000 Kč, dovolatel však její nabídku nepřijal, neboť požadoval 1 200 000 Kč. Odvolací soud pak následně přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně za náhradu 900 000 Kč, jež činí polovinu obvyklé ceny nemovitostí stanovené znaleckým posudkem Ing. Jana Dostála.

    V rozhodnutí ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, na které dovolatel v dovolání pokazuje, vzaly nalézací soudy za základ pro úvahu o stanovení výše přiměřené náhrady nejenom obvyklou cenu, ale také vyšší hodnotu, navrženou v průběhu řízení oběma spoluvlastníky, která odrážela jejich subjektivní vztah k předmětu spoluvlastnictví a která by pak podle dovolacího soudu měla být základem pro určení přiměřené náhrady.

    V posuzovaném rozhodnutí odvolacího soudu však šlo o zcela jiný případ. Žalobkyně navrhla vyšší hodnotu spoluvlastnického podílu pouze v souvislosti s pokusem odvolacího soudu o smírné řešení věci. Jestliže taková dohoda následně před odvolacím soudem uzavřena nebyla, nelze odvolacímu soudu vyčítat, že žalobkyní navrhovanou vyšší hodnotu neučinil základem pro určení výše přiměřené náhrady, jež by odrážela její subjektivní vztah k předmětu spoluvlastnictví, ale že vycházel z obvyklé ceny nemovitostí stanovené znaleckým posudkem, která jinak mezi účastníky nebyla sporná. Za této situace proto závěr odvolacího nelze považovat za rozporný s judikaturou dovolacího soudu.

    Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že odvolací soud bez provedeného dokazování odlišně posoudil kritérium účelného využití nemovitosti. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že odvolací soud doplnil dokazování pouze o výslech žalovaného ohledně koupě stavebního materiálu, jinak dokazování neprováděl, když se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Pokud odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně toliko odlišně právně kvalifikoval, tedy bez provedeného dokazování jej nijak nemodifikoval, což byl podle dovolacího soudu i tento případ, nelze jeho postupu nic vytknout. Odvolací soud totiž při posouzení kritéria účelného využití nemovitosti zohlednil na rozdíl od soudu prvního stupně pouze skutečnost, že žalobkyně, která dosud nemá zajištěné bydlení, hodlá v nemovitosti bydlet. Sám právní zástupce dovolatele navíc při jednání odvolacího soudu dne 25. 10. 2018 uvedl, že netrvají na důkazech, které učinili před soudem prvního stupně a nové důkazy neoznačují (viz č. l. 184 procesního spisu).

    Jelikož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, nemohou obstát ani námitky dovolatele směřující proti náhradě nákladů řízení.

    Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

    V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

    Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


    V Brně dne 27. 3. 2019
    Mgr. David Havlík
    předseda senátu