Rozhodnutí NS

32 Cdo 4582/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:32 Cdo 4582/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4582.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Uznání závazku
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 323 odst. 1 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/07/2019
I.ÚS 2289/19
I.ÚS 2289/19
JUDr. Milada Tomková
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 4582/2018-310

USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně UNIQA pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, identifikační číslo osoby 49240480, proti žalované R. W., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, o zaplacení částky 503 229 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1241/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, č. j. 3 Cmo 96/2017-287, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 13 Cm 1241/2012-270 (v pořadí třetím ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 341 052 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení co do částky 162 177 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výroku III. co do výše náhrady nákladů řízení a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že „soudy v jí napadených rozhodnutích postupovaly v rozporu s konstantní judikaturou“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka výslovně žádnou otázku hmotného ani procesního práva neformuluje. Namítá, že dokument obsahující uznání dluhu je sice oběma stranami podepsán, ale již není datován, a proto je tento „dokument“ neplatný pro neurčitost, když z něj není patrné, ke kterému okamžiku částku 791 253 Kč dlužila. Svou argumentaci zakládá na tvrzení, že „žalobkyní uznaný dluh“ (správně jde o žalovanou uznaný dluh) v době uznání neexistoval a „ono uznání nebylo způsobilé vyvolat zákonem předpokládané následky“, s tím, že podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud by platilo, že nelze platně uznat nedluh, pak by účinky uznání dluhu vůbec nenastaly (včetně uplatnění vyvratitelné právní domněnky), což by znamenalo, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu by nikdy nenesl dlužník. Naopak věřitel by musel vždy, dovolávaje se uznání dluhu, prokazovat existenci uznaného dluhu jako podmínku platnosti uznání dluhu, a tedy i jako předpoklad k uplatnění jeho účinků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, či ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2981/2014).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná platně uznala svůj dluh vůči žalobkyni a zároveň neprokázala, že by závazek v době uznání neexistoval. Jestliže dovolatelka tvrdí opak, tedy že uznaný dluh v době uznání neexistoval, vychází ze své vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. jeho usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. 4. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu