Rozhodnutí NS

29 Cdo 3071/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:29 Cdo 3071/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.3071.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Konkurs
Incidenční spory
Zpeněžování
Dotčené předpisy:§ 118a o. s. ř. ve znění do 31.12.2007
§ 27 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 3071/2018-287

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce KOMPO Zlín s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Hlavničkovo nábřeží 5655, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 26280141, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, PSČ 760 01, proti žalovanému Mgr. Miroslavu Sládkovi, advokátu, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Svit a. s. Zlín, identifikační číslo osoby 00013552, zastoupenému Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 21/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2018, č. j. 10 Cmo 3/2017-238, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2018, č. j. 10 Cmo 3/2017-238, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 15. prosince 2016, č. j. 4 Cm 21/2013-142, Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (KOMPO Zlín s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Miroslavu Sládkovi jako správci konkursní podstaty úpadce Svit a. s. Zlín) vyloučení označených nemovitostí (zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví číslo XY, v katastrálním území XY, obec XY, a na listu vlastnictví číslo XY v katastrálním území XY, obec XY|) z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 32.912 Kč (bod II. výroku).

[2] Konkursní soud – vycházeje z ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce není vlastníkem nemovitostí, jelikož kupní smlouva datovaná 14. května 2002 a podepsaná 30. srpna 2002 [uzavřená mezi žalobcem jako kupujícím a bývalým správcem konkursní podstaty úpadce R. R. (dále jen „R. R.“) jako prodávajícím], kterou měl žalobce nabýt nemovitosti do svého vlastnictví (dále jen „kupní smlouva“) je absolutně neplatná. K 30. srpnu 2002 již R. R. nebyl oprávněn nakládat s majetkem konkursní podstaty, jelikož v té době platily (od 28. srpna 2002) účinky zrušení konkursu na majetek úpadce ve smyslu ustanovení § 44a ZKV. Kdyby byla kupní smlouva uzavřena již 14. května 2002 (jak tvrdí žalobce), pak by byla neplatná pro absenci předchozího souhlasu konkursního soudu s tímto prodejem ve smyslu ustanovení § 27 „odst. 5“ (správně odst. 2) ZKV.

[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. března 2018, č. j. 10 Cmo 3/2017-238:

1/ Změnil rozsudek konkursního soudu tak, že předmětné nemovitosti se vylučují z konkursní podstaty úpadce (první výrok).

2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 48.128 Kč (druhý výrok).

3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 29.309 Kč (třetí výrok).

[4] Odvolací soud dospěl po částečném zopakování a doplnění dokazování oproti konkursnímu soudu k závěru, že žalobce se stal vlastníkem nemovitostí na základě kupní smlouvy (již měl za uzavřenou dne 14. května 2002), přičemž nesouhlasil se závěrem, že souhlas konkursního soudu se zpeněžením majetkové podstaty prodejem mimo dražbu ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 ZKV (jenž je předpokladem platnosti takového prodeje), musí být udělen před uzavřením kupní smlouvy. K tomu dodal, že takový závěr neplyne ani z ustanovení § 27 odst. 2 ZKV, ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2005“) [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V dané věci udělil konkursní soud souhlas s prodejem nemovitostí na základě návrhu R. R. datovaného 16. dubna 2002 (došlého soudu 31. května 2002) usnesením ze dne 5. června 2002, č. j. 40 K 40/2000-965. Podstatné je, že takový souhlas byl udělen ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva kupujícího k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí a že podmínky prodeje v onom usnesení stanovené byly splněny. Předmětný souhlas je součástí spisu katastrálního úřadu sp. zn. 5802/2002, když v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí zkoumá katastrální úřad v takovém případě i to, zda podmínky prodeje stanovené usnesením konkursního soudu byly dodrženy (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2001, sp. zn. 35 Co 62/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod číslem 942/2002).

[5] Na platnost sjednané kupní smlouvy, jejíž obligační účinky nastaly 14. května 2002, nemělo podle odvolacího soudu vliv ani to, že byla předložena katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad vlastnického práva až 2. září 2002 (po 28. srpnu 2002, kdy byl zrušen konkurs na majetek úpadce).

[6] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění, argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázek:

1/ Je soud povinen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. „důsledně poučovat účastníky o tom, že doposud nenavrhli všechny důkazy potřebné k prokázání jejich tvrzení“, a je povinen vyzvat účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, má-li za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, zejména:

„je k této poučovací povinnosti povinen přistoupit odvolací soud v případě, kdy jeho právní názor je odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, zvláště pak v případě, kdy se jednomu z účastníků ze strany odvolacího soudu dostane poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., tento účastník v návaznosti na toto poučení odkáže na doposud navrhnuté důkazy a dále označí nové důkazy, je zopakováno a provedeno nové dokazování, v důsledku kterého odvolací soud evidentně dospěje ke zcela odlišnému právnímu názoru, než druhý účastník a soud prvního stupně“?

2/ Je porušením zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., a tedy závažným porušením procesních předpisů, jestliže:

a/ soud v rámci hodnocení důkazů nepřihlédne k důkazu svědeckou výpovědí pouze s odkazem na její zpochybnění v rámci výpovědi účastníka řízení;

b/ soud neodůvodní, proč považuje výslech osoby v postavení účastníka řízení za nesprávný, uzavře-li, že tato osoba měla být vyslechnuta v jiném procesním postavení, a proto k takto provedenému důkazu nepřihlíží;

c/ soud v rámci rozsudku důsledně a ve všech souvislostech nevyhodnotí provedený důkaz?

3/ Je porušením § 134 o. s. ř., jestliže soud, aniž by byl prokázán opak, neposoudí ověřovací doložku podpisu, respektive kupní smlouvu, na níž se nachází, jako potvrzení tam uvedené skutečnosti a nevychází z ní?

4/ Lze udělit souhlas s prodejem věcí mimo dražbu ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 ZKV platně i po uzavření kupní smlouvy?

[7] Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (v aktuálním znění), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:

[8] Ad 1/ (K poučovací povinnosti soudu dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Potud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že poté, co na základě poučení, jež poskytl žalobci, zopakoval a doplnil dokazování, na jehož základě dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru konkursního soudu, nepoučil dovolatele (který se s ohledem na dosavadní průběh řízení mohl důvodně domnívat, že unesl své břemeno tvrzení a břemeno důkazní), aby ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. doplnil vylíčení rozhodných skutečností podporujících jeho právní názor, a aby ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. navrhl všechny důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že kupní smlouva byla uzavřena až po 28. srpnu 2002. K tomu poukazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 [jde o nález uveřejněný pod číslem 67/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006. Dovolatel míní, že důsledkem tohoto (nesprávného) postupu odvolacího soudu bylo vydání nepředvídatelného a překvapivého rozhodnutí a „de facto“ naprosté „odejmutí práva na spravedlivý proces“ dovolateli; k tomu odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, a na nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11 (uveřejněný pod číslem 40/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012.

[9] Ad 2/ (K zásadě volného hodnocení důkazů). Potud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že:

1/ Nepřihlédl k výpovědi svědka R. M. (dále jen „R. M.“) o účasti při podpisu kupní smlouvy 30. srpna 2002 (maje za absurdní, že se tak stalo jen proto, že účastník řízení svou výpovědí popřel výpověď R. M.).

2/ Nepřihlédl k výpovědi R. R. jen proto, že konkursní soud jej nesprávně vyslechl jako účastníka řízení.

3/ Nepřihlédl k listině „ve faxové podobě“ označené jako „Kupní smlouva o prodeji nemovitostí“.

K tomu se dovolává závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05 (uveřejněném pod číslem 108/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. července 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06, uveřejněném pod číslem 132/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, uveřejněném pod číslem 194/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dovozuje, že napadené rozhodnutí nerespektuje požadavky kladené na řádné odůvodnění.

[10] Ad 3/ (K domněnce dle § 134 o. s. ř.). Potud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval skutečnost, že ověřovací doložka podpisu u notáře je ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu), veřejnou listinou, takže k vyvrácení domněnky její pravdivosti je nutno podat důkaz opaku, což se nestalo.

[11] Ad 4/ (K souhlasu s prodejem věci mimo dražbu). Potud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se neřídil závěry obsaženými v R 63/2005, z nichž vyplývá, že souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), je předpokladem platnosti právního úkonu, jímž ke zpeněžení dojde, že musí jít o souhlas předchozí a že jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu. Míní, že tento závěr podporuje i obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 4652/2015.

[12] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že nevymezuje rozhodnou právní otázku. K výkladu § 27 odst. 2 ZKV uvádí, že v roce 2002 pro něj nebylo seznatelné, že souhlas konkursního soudu má být souhlasem předchozím, poukazuje na dobu vydání R 63/2005 a namítaje, že:

1/ požadavek předchozího souhlasu neplyne ani z R 63/2005,

2/ splnění podmínek dle usnesení konkursního soudu ze dne 5. června 2002 zkoumal i katastrální úřad (ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. f/ zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), který vklad povolil,

3/ souhlas konkursního soudu byl v každém případě dán před zahájením vkladového řízení (a souhlas věřitelského výboru již 11. dubna 2002),

4/ konkursní soud nedával souhlas s uzavřením konkrétní smlouvy (ani ji neschvaloval), nýbrž pouze ke způsobu zpeněžení majetku,

5/ při zpeněžování bylo postupováno tak, aby zůstaly zachovány pracovní příležitosti.

[13] Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007); to platí bez zřetele k tomu, že řízení o sporu vyvolaném konkursem bylo případně zahájeno žalobou podanou po 1. lednu 2008. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Těmito zásadami se dovolatel při podání dovolání neřídil (přes přiléhavé poučení o přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007 v napadeném rozhodnutí a přesto, že poučení o rozhodném znění občanského soudního řádu poskytl odvolací soud účastníkům v odstavci 5. napadeného rozhodnutí), takže jeho odkaz na ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. v aktuálním znění je pro účely posouzení přípustnosti dovolání a vymezení dovolacího důvodu právně bezcenný. Stejně bezcenný je argument žalobce (ve vyjádření k dovolání), že dovolání řádně nevymezuje přípustnost dovolání (tento argument se vztahuje k ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, pro věc nepoužitelném).

[14] Dovolání v dané věci je (bez dalšího) přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

[15] K dovoláním předestřeným právním otázkám činí Nejvyšší soud následující závěry:

[16] Pro další úvahy Nejvyššího soudu k dovolatelem položeným procesním otázkám (Ad 1/ až 3/) jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2007):


§ 118a (o. s. ř.)

(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

(2) Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

(…)


Hodnocení důkazů

§ 132 (o. s. ř.)


Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

§ 134 (o. s. ř.)

Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

§ 213 (o. s. ř.)

(1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.

(2) Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

(3) K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.

(4) Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

(5) Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.

[17] Ad 1/ (K poučovací povinnosti soudu dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Touto dovolací argumentací vystihuje dovolatel z obsahového hlediska dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[18] Poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník), ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení skutkových okolnosti případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 830. O takový případ v dané věci zjevně nešlo, když odvolací soud věc po právní stránce neposuzoval jinak než konkursní soud [zabýval se rovněž výkladem ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 2 ZKV a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)]; pouze na základě zčásti odlišných skutkových zjištění (týkajících se doby uzavření kupní smlouvy) dospěl k jinému právnímu názoru (než konkursní soud) na platnost smlouvy. Důvod postupovat ve vztahu k dovolateli podle § 118a odst. 2 o. s. ř. tedy odvolací soud neměl a dovolání potud není opodstatněné.

[19] Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. dále např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[20] Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 211/2016). V daném případě nevycházejí závěry odvolacího soudu z toho, že dovolatel neunesl důkazní břemene o určité skutečnosti (o tom, že kupní smlouva byla uzavřena až 30. srpna 2002), nýbrž z toho, že v řízení bylo prokázáno, že kupní smlouva byla uzavřena již 14. května 2002. Důvod postupovat ve vztahu k dovolateli podle § 118a odst. 3 o. s. ř. tedy odvolací soud opět neměl a dovolání ani potud není opodstatněné.

[21] Tvrdí-li dovolatel v daných souvislostech, že mu odvolací soud tím, že jej nepoučil dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., upřel právo na spravedlivý proces (čímž se z obsahového hlediska dovolává tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř.), pak jde o tvrzení neopodstatněné, založené (jak rozebráno v odstavcích [18][20]) na nesprávné interpretaci ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. K dovolatelem tvrzené nepředvídatelnosti a překvapivosti napadeného rozhodnutí budiž řečeno, že potud Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně (což platí i pro tuto věc), mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neudržitelnost takové námitky ostatně dokládá i obsah protokolu o (prvním) jednání před odvolacím soudem, konaném 16. ledna 2018, při kterém odvolací soud přítomné účastníky a jejich zástupce s procesní plnou mocí předem seznámil s tím, že nesdílí názor konkursního soudu o neplatnosti kupní smlouvy (srov. č. l. 201 p. v.).

[22] Ad 2/ (K zásadě volného hodnocení důkazů). Výhrady proti skutkovému stavu zjištěnému odvolacím soudem lze u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. uplatnit jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K tomu dochází tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, anebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o. s. ř. V podstatné části nemá skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Tento dovolací důvod však dán není, když skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel pro účely skutkového závěru, že kupní smlouva byla uzavřena již 14. května 2002, oporu v provedeném dokazování v podstatné části zjevně mají. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[23] Námitkou, že napadené rozhodnutí nerespektuje požadavky kladené na řádné odůvodnění, vystihuje dovolatel (poměřováno obsahem dovolání) opět dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“). V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí odvolacího soud zjevně není nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena již 14. května 2002 a že není neplatná jen proto, že souhlas konkursního soudu se zpeněžením nemovitostí byl udělen až 5. června 2002. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces pak nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

[24] Ze způsobu, jakým odvolací soud hodnotil výpověď svědka R. M. a výpověď R. R., se však podává existence vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [k takovým vadám řízení přihlíží Nejvyšší soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)].

[25] Konkursní soud z výpovědi R. M. zjistil, že ten byl dne 30. srpna 2002 přítomen u podpisu kupní smlouvy datované 14. května 2002 (rozsudek konkursního soudu, str. 8) a dále hodnotil výpovědi R. M. a R. R. jako důkazy zpochybňující žalobcovo tvrzení, že kupní smlouva byla uzavřena 14. května 2002 (rozsudek konkursního soudu, str. 9) [aniž ovšem předtím uvedl, jaká zjištění učinil z výpovědi R. R.]. Odvolací soud se pak s těmito důkazy vskutku vypořádal (jak mu vytýká dovolatel) argumentem, že:

1/ nepřihlédl k výpovědi svědka R. M., který uvedl mimo jiné i to, že byl osobně přítomen u podpisu smluv kupujícím 30. srpna 2002 s uvedením data 14. května 2002, neboť v řízení před soudem prvního stupně slyšený jednatel žalobce M. F. popřel, že by R. M. byl přítomen u podpisu smluv a výslovně uvedl, že „nikdy s ním nebyl ani u ověření ani u uznání podpisu“ (odstavec 56. napadeného rozhodnutí);

2/ „nepřihlédl ani k výpovědi R. R., který byl soudem prvního stupně nesprávně vyslechnut jako účastník řízení“ (odstavec 57. napadeného rozhodnutí).

[26] Ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod pořadovým číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2514/2012, uveřejněný pod číslem 9/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[27] V daném případě se odvolací soud odchýlil od zjištění, jež konkursní soud učinil z výpovědi svědka R. M., aniž důkaz touto výpovědí zopakoval, čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. U výpovědi R. R. není z napadeného rozhodnutí seznatelné, zda k ní odvolací soud nepřihlédl proto, že ji (stejně jako výpověď R. M.) neměl za věrohodnou (a pak by byl jeho postup bez zopakování důkazu touto výpovědí procesně vadný z důvodů popsaných v odstavci [26]), nebo jen proto, že předmětný důkaz nebyl proveden řádně (že R. R. byl vyslechnut jako účastník řízení a nikoli jako svědek). V onom druhém případě by ovšem šlo o navržený (srov. žalobu, č. l. 2), leč řádně neprovedený, důkaz, přičemž povinností odvolacího soudu by v takovém případě bylo takový důkaz znovu řádně provést (šlo-li o důkaz rozhodný pro řádné zjištění skutkového stavu věci), nebo vysvětlit (v intencích § 157 odst. 2 o. s. ř.), proč šlo o důkaz nepotřebný. Z ustálené judikatury k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K nevypořádaným důkazním návrhům srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněný pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, pak opět zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[28] Ad 3/ (K domněnce dle § 134 o. s. ř.). Námitkami vážícími se k ustanovení § 134 o. s. ř. dovolatel z obsahového hlediska opět vystihuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. odstavec [22] výše). Z napadeného rozhodnutí vyplývá (srov. jeho odstavec 55.), že odvolací soud při hodnocení významu ověřovací doložky podpisu u notáře neporušil pravidlo vyjádřené v § 134 o. s. ř. (jen vyšel z toho, že jeho závěru o podpisu kupní smlouvy dne 14. května 2002 nepřekáží, že způsobem plynoucím z takové ověřovací doložky byl podepsán jeden z 6 stejnopisů kupní smlouvy). Dovolání proto potud není důvodné.

[29] Ad 4/ (K souhlasu s prodejem věci mimo dražbu). Prostřednictvím námitek k výkladu ustanovení § 27 odst. 2 ZKV vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž vystihuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (v rozhodném znění).

[30] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[31] Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[32] Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.

[33] Pro odpověď na předmětnou otázku jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):

1/ Usnesením ze dne 13. září 2000, č. j. 40 K 40/2000-164, prohlásil Krajský obchodní soud v Brně (od 1. ledna 2001 Krajský soud v Brně) konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil R. R.

2/ Usnesením ze dne 28. srpna 2002, vyvěšeným na úřední desce konkursního soudu téhož dne, Vrchní soud v Olomouci zrušil usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

3/ Kupní smlouvou datovanou 14. května 2002 uzavřenou mezi R. R. (jako prodávajícím) a dovolatelem (jako kupujícím) převedl R. R. na dovolatele předmětné úpadcovy nemovitosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 4.786.492,56 Kč.

4/ Usnesením ze dne 5. června 2002 konkursní soud udělil R. R. souhlas se zpeněžením předmětných nemovitostí prodejem mimo dražbu za těchto podmínek:

a/ věci, práva a jiné majetkově hodnoty budou prodány nevýhodnější nabídce,

b/ vhodným způsobem bude zajištěno zaplacení kupní ceny,

c/ uvedené věci, práva a jiné majetkové hodnoty jsou ve vlastnictví úpadce a jsou zapsány v soupisu konkursní podstaty,

d/ k uvedeným věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám neuplatňují nároky jiné osoby a nejsou ani jiné důvody, které by zpochybňovaly jejich zařazení do soupisu konkursní podstaty.

Podle odůvodnění tohoto usnesení požádal R. R. o souhlas s prodejem uvedeného majetku mimo dražbu podáním ze dne 16. dubna 2002, doručeným soudu dne 31. května 2002, přičemž s navrhovanou formou prodeje souhlasil věřitelský výbor dne 11. dubna 2002.

5/ Návrh na povolení vkladu vlastnického práva dovolatele k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy datované 14. května 2002 byl podán 2. září 2002; Katastrální úřad ve Zlíně povolil vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy rozhodnutím ze dne 17. prosince 2002, s právními účinky vkladu ke 2. září 2002.

6/ Usnesením ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 40 K 40/2000-2992, konkursní soud opět prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil žalovaného.

7/ Předmětné nemovitosti byly k 1. květnu 2012 opět sepsány do konkursní podstaty úpadce.

[34] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku a zákona o konkursu a vyrovnání:


§ 39 (obč. zák.)

Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Zpeněžení

§ 27 (ZKV)


(1) Podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot, soudním výkonem rozhodnutí nebo jejich prodejem mimo dražbu. Veřejnou dražbu věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot včetně podniku provede dražebník na návrh správce. Přitom se postupuje podle zvláštního předpisu.

(2) Prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba vynaložit na další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením. Při zpeněžování správce postupuje tak, aby byla šetřena možnost zachování podnikatelské činnosti a pracovních příležitostí, a tak, aby bylo co nejvíce chráněno životní prostředí nebo jiný zvláště významný obecný (veřejný) zájem. Smluvními předkupními právy není správce vázán.

(…)

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku a zákona o konkursu a vyrovnání již 14. května 2002, ustanovení § 39 obč. zák. nedoznalo změny do 1. ledna 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a ustanovení § 27 odst. 1 a 2 ZKV nedoznalo změny do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen insolvenčním zákonem.

[35] Judikatura Nejvyššího soudu ke zpeněžení věci prodejem mimo dražbu je ustálena v následujících závěrech:

[36] Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), není odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§ 39 obč. zák.) [R 63/2005].

[37] Rozhodnutí, jímž konkursní soud uděluje (podle § 27 odst. 2 ZKV) správci konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu, je rozhodnutím o záležitosti, která se týká průběhu konkursu, jakož i opatřením nezbytným k zajištění účelu konkursu (definovaného ustanovením § 1 odst. 1 ZKV a směřujícího k naplnění cíle konkursu popsaného v ustanovení § 2 odst. 3 ZKV). Smysl takového rozhodnutí tkví v tom, zajistit dohled soudu nad činností správce konkursní podstaty v případech, kdy správcem zamýšlený způsob zpeněžení (prodej mimo dražbu, označovaný jako „prodej z volné ruky“) negarantuje sám o sobě maximální výtěžnost (jako při zpeněžení veřejnou dražbou) nebo soudní kontrolu (jako při zpeněžení způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí, což jsou v intencích § 27 odst. 1 a 3 ZKV další zákonem předvídané způsoby zpeněžování majetku konkursní podstaty) […]. Jde současně (v intencích R 63/2005) o předpoklad platnosti prodeje mimo dražbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 81/2008).

[38] Rozhodnutím soudu, jímž podle ustanovení § 27 odst. 2 ZKV udělí souhlas, aby správce konkursní podstaty zpeněžil prodejem mimo dražbu věci pojaté do soupisu konkursní podstaty, je omezen správce konkursní podstaty v rozhodování, zda a za jakých podmínek může prodej mimo dražbu realizovat (R 63/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3496/2012). Přitom sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu je postiženo zpeněžení věcí prodejem mimo dražbu nejen tehdy, není-li souhlas konkursního soudu udělen vůbec, nýbrž i tehdy, nerespektuje-li správce konkursní podstaty podmínky pro prodej obsažené v usnesení, jímž konkursní soud takový souhlas udělil [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2013“), rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3496/2012].

[39] Správce konkursní podstaty, který zpeněží věc náležející do konkursní podstaty prodejem mimo dražbu bez souhlasu konkursního soudu nebo v rozporu s podmínkami prodeje stanovenými konkursním soudem při udělení souhlasu (§ 27 odst. 2 ZKV), nepochybně porušuje povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (i kdyby měl za to, že podmínky prodeje nejsou konkursním soudem nastaveny správně, bylo by jeho povinností se jimi řídit, dokud nebudou změněny nebo zrušeny), když porušil povinnost uloženou mu konkursním soudem. Má-li takové protiprávní jednání správce konkursní podstaty za následek absolutní neplatnost právního úkonu, jímž došlo ke zpeněžení věci prodejem mimo dražbu, pak to ovšem znamená, že takto neplatně zpeněžená věc nepřestala být úpadcovým vlastnictvím (majetek úpadce se protiprávním jednáním správce konkursní podstaty nezmenšil) [R 96/2013].

[40] V takto ustaveném judikatorním rámci Nejvyšší soud uvádí, že odvolacímu soudu lze přitakat v tom, že v R 63/2005 výslovně neformuloval závěr, že souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), coby předpoklad platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží, a jehož absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu, musí být udělen jako souhlas předchozí (před uzavřením kupní smlouvy). Je-li ale rozhodnutí, jímž soud podle ustanovení § 27 odst. 2 ZKV udělí souhlas, aby správce konkursní podstaty zpeněžil prodejem mimo dražbu věci pojaté do soupisu konkursní podstaty, rozhodnutím, jímž je správce konkursní podstaty omezen v rozhodování, „zda“ a „za jakých podmínek“ může prodej mimo dražbu realizovat (R 63/2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3496/2012), pak odtud logicky vyplývá, že má jít o souhlas, jenž uzavření smlouvy předchází (o souhlas předchozí). I kdyby bylo možné spekulovat o tom, zda nestačí, aby rozhodnutí konkursního soudu, jež má podobu prostého souhlasu s konkrétní smlouvou, bylo vydáno po uzavření takové smlouvy (v daném případě poté, co nastaly obligační účinky kupní smlouvy, avšak ještě předtím, než nastaly věcněprávní účinky kupní smlouvy) a nikoli jako předchozí souhlas s konkrétním návrhem kupní smlouvy (ofertou), je zjevné, že postupem, jímž by mu byla předkládána (správcem konkursní podstaty) ke schválení již uzavřená smlouva, by konkursní soud byl předem vylučován z možnosti stanovit při udělení souhlasu též podmínky pro prodej (srov. § 27 odst. 2 větu druhou ZKV), což by ale konkursní soud zbavovalo efektivního dohledu nad činností správce konkursní podstaty v případech, kdy správcem zamýšlený způsob zpeněžení (prodej mimo dražbu) negarantuje sám o sobě maximální výtěžnost (jako při zpeněžení veřejnou dražbou) nebo soudní kontrolu (jako při zpeněžení způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí) [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 81/2008].

[41] Vymezení podmínek prodeje podle ustanovení § 27 odst. 2 věty druhé ZKV je zjevně možné jen při udělení souhlasu předchozího, proto také v některých dalších rozhodnutích opírajících se o závěry obsažené v R 63/2005 měl Nejvyšší soud předmětnou otázku za vyřešenou ve prospěch úsudku, že souhlas podle § 27 odst. 2 ZKV nemůže být souhlasem následným; srov. např. (dovolatelem zmíněné) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4652/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 3280/2016. Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že úprava obsažená v § 289 odst. 1 insolvenčního zákona dovoluje (při obdobné formulaci) souhlas následný. Děje se tak nicméně výslovně; nadto v situaci, kdy takový souhlas není formulován jako podmínka platnosti prodeje mimo dražbu, nýbrž (až) jako podmínka jeho účinnosti.

[42] Nejvyšší soud tudíž na základě výše řečeného shrnuje, že souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), coby předpoklad platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží, a jehož absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu, musí být udělen jako souhlas předchozí. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není a dovolání je potud důvodné.

[43] Vzhledem k tomu, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. odstavce [24][27] výše), a že neobstálo ani v rovině výkladu ustanovení § 27 odst. 2 ZKV, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

[44] V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že tam, kde při zjišťování skutkového stavu věci proti sobě stojí protichůdné svědecké a účastnické výpovědi o určité právně významné skutečnosti (v daném případě o době uzavření kupní smlouvy), se posouzení nevěrohodnosti výpovědi té osoby, jejímž tvrzením soud neuvěřil, nemůže omezit na prosté (pouhé) konstatování, že k takové výpovědi soud nepřihlíží proto, že jiná osoba v řízení vypověděla něco jiného (z rozhodnutí musí být patrno, proč osoba, jejíž výpovědi soud neuvěřil, není věrohodná, respektive proč byla jako věrohodnější posouzena odlišná výpověď jiné osoby).

[45] Zbývá dodat, že v rovině právního posouzení věci nekončí posuzování platnosti kupní smlouvy k 14. květnu 2002 závěrem zformulovaným v odstavci [42]. V již citovaném usnesení sp. zn. 29 Cdo 4652/2015 (na něž se odvolává i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3280/2016) měl Nejvyšší soud v obdobných skutkových souvislostech za významné (jak ve vyjádření namítá i žalobce; srov. odstavec [12] výše), že dikce § 27 odst. 2 ZKV, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, nedávala zcela jednoznačnou odpověď na otázku, zda souhlas konkursního soudu musí být předchozí (zda nestačí souhlas následný) a zda tento souhlas je předpokladem platnosti smlouvy či (jen) podmínkou její účinnosti. Tamtéž uvedl, že judikatura k výkladu uvedených otázek se ustálila teprve na základě R 63/2005, přičemž do doby vydání tohoto rozhodnutí (14. prosince 2004) byla právní praxe soudů rozkolísaná. (…) Šlo tak o případ, kdy znění zákona umožňovalo různou interpretaci, přičemž správný výklad se ustálil až po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále Nejvyšší soud dodal, že je nutno zohlednit i následné rozhodnutí konkursního soudu, který již uzavřenou (konkrétní) kupní smlouvu schválil, a nabyvatele tak utvrdil v přesvědčení, že na základě této smlouvy nabude vlastnické právo ke sporným nemovitostem (vkladem do katastru nemovitostí, k němuž následně došlo). S přihlédnutím k dalším okolnostem případu pak Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 29 Cdo 4652/2015 (v níž konkursní soud udělil prostý následný souhlas s již uzavřenou kupní smlouvou z roku 1997) celou situaci vyhodnotil tak, že nabyvatel jednal v omluvitelném právním omylu, která zakládá jeho dobrou víru, a tudíž i oprávněnou držbu.

[46] Úkolem odvolacího soudu v další fázi řízení tedy bude vypořádat se v intencích závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, dále s otázkou, zda nabyvatel (žalobce) mohl v daném případě jednat (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) v omluvitelném právním omylu, který zakládá jeho dobrou víru, a zda jej na takovém základě lze pokládat za vlastníka nemovitostí. Přitom by se ovšem neměl vyhnout ani odpovědi na otázku, zda konkursní soud vůbec uděloval (usnesením ze dne 5. června 2002) souhlas s uzavřením kupní smlouvy jako souhlas následný (tedy, zda v době udělení souhlasu vůbec věděl, že kupní smlouva je již uzavřena) a zda nabyvatel (žalobce) mohl na základě takového usnesení předmětný souhlas jako následný také vnímat (usnesení konkursního soudu ze dne 5. června 2002 podobu prostého následného souhlasu s konkrétní smlouvou nemá, neboť vymezuje podmínky prodeje, jenž v té době již měl být realizován), jakož i odpovědi na otázku, proč v případě, že 5 vyhotovení kupní smlouvy bylo podepsáno již 14. května 2002, pokládal jednatel žalobce za potřebné podepsat před notářem 30. srpna 2002 listinu, která do té doby nemohla být pokládána (jako nepodepsaná) za stejnopis kupní smlouvy uzavřené (smluvními stranami předtím v 5 vyhotoveních podepsané) již 14. května 2002 (srov. odstavec 55. napadeného rozhodnutí).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. dubna 2019


JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu