Rozhodnutí NS

27 Cdo 5845/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:27 Cdo 5845/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.5845.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Obchodní podíl
Nemožnost plnění
Smlouva o převodu obchodního podílu
Smlouva o smlouvě budoucí
Dotčené předpisy:§ 289 odst. 1 obch. zák.
§ 292 odst. 1 obch. zák.
§ 575 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 5845/2017-773



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky E., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, za účasti 1) H. N., narozeného XY, bytem XY, a dále za účasti 2) A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Ing. Radkem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00, a 3) E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, jako „vedlejších účastníků na straně H. N.“, o určení obsahu smlouvy o převodu podílu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 153/2005, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 14 Cmo 218/2015-707, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 14 Cmo 218/2015-707, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


[1] Návrhem na zahájení řízení podaným u Městského soudu v Praze dne 13. 7. 2005 se navrhovatelka domáhá určení obsahu smlouvy o převodu (obchodního) podílu navrhovatelky ve společnosti A. (dále též jen „společnost“) ve výši 33 % základního kapitálu, k němuž náleží vklad 66.000 Kč, a to za úplatu 20.000.000 Kč s úrokem ve výši 8% od 8. 11. 2001 do zaplacení, na nabyvatele H. N. (dále též jen „H. N.“)

[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 14 Cm 153/2005-607, „žalobu“ zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

[3] Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

1/ Ke dni podání návrhu na zahájení řízení měla společnost dva společníky, a to navrhovatelku s podílem ve výši 33 % a H. N. s podílem ve výši 67 %. Oba podíly byly zastaveny na základě zástavní smlouvy ze dne 9. 2. 2001 ve prospěch E. (dále též jen „zástavní věřitel“) k zajištění úvěru poskytnutého společnosti.

2/ Navrhovatelka (jako oprávněná) a H. N. (jako povinný) uzavřeli dne 8. 11. 2001 smlouvu o smlouvě budoucí, ve znění dodatku č. 1 ze dne 4. 3. 2004 (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se H. N. zavázal, že po výzvě oprávněné uzavře nejpozději do 30. 9. 2004 smlouvu o převodu obchodního podílu (dále též jen „smlouva“) ve společnosti „ve výši 33 % v hodnotě vkladu do základního kapitálu 66.000 Kč“ za cenu 20.000.000 Kč s úrokem 8 % p. a.

3/ Zástavní věřitel nedal souhlas s převodem zajištěného (obchodního) podílu.

4/ Valná hromada společnosti konaná dne 7. 6. 2004 udělila souhlas s převodem (obchodního) podílu.

5/ Navrhovatelka dopisem ze dne 19. 7. 2004 vyzvala H. N. k uzavření (realizační) smlouvy o převodu (obchodního) podílu.

6/ H. N. dopisem ze dne 7. 9. 2004 navrhovatelce sdělil, že nastaly okolnosti, které v době uzavření dohody nemohl předvídat a které mu znemožňují uzavření smlouvy o převodu (obchodního) podílu ve společnosti.

7/ Na jednání konaném dne 15. 2. 2005 v sídle navrhovatelky H. N. informoval přítomné, že jeho nepříznivá situace trvá, rovněž jako jeho zájem o „odkup“ (obchodního) podílu. Bylo dohodnuto prodloužení lhůty k uzavření smlouvy o tři týdny.

8/ Valná hromada společnosti konaná dne 23. 1. 2007 rozhodla o zvýšení základního kapitálu společnosti o 20.000.000 Kč. Závazek ke zvýšení základního kapitálu v této výši převzal H. N. Pro přijetí rozhodnutí valné hromady hlasoval pouze H. N.

9/ Valná hromada společnosti konaná dne 14. 2. 2007 zrušila usnesení valné hromady ze dne 7. 6. 2004 o udělení souhlasu s převodem podílu a rozhodla o neudělení souhlasu s tímto převodem. Pro přijetí usnesení hlasoval toliko společník H. N. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2009, č. j. 81 Cm 144/2007-57, jež nabylo právní moci, vyslovil neplatnost tohoto usnesení valné hromady.

10/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. F 30236/2007, C 33676, zapsal do obchodního rejstříku novou výši základního kapitálu 22.700.000 Kč a změnil výši vkladu společníka H. N. na 21.809.000 Kč. Dále vymazal dosavadní výši podílů společníků a zapsal u navrhovatelky novou výši podílu 891.000/22.700.000 (přibližně 3,9 %) a u H. N. 21.809.000/22.700.000 (přibližně 96,1 %). U obou podílů soud zapsal zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele.

11/ Valná hromada společnosti konaná dne 11. 3. 2010 opětovně zrušila usnesení ze dne 7. 6. 2004 o udělení souhlasu s převodem podílu navrhovatelky a rozhodla o neudělení tohoto souhlasu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2011, č. j. 81 Cm 113/2010-37, jež nabylo právní moci, zamítl návrh navrhovatelky na vyslovení neplatnosti tohoto usnesení.

[4] Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že určení obsahu smlouvy o převodu podílu není možné, neboť s převodem podílu nevyslovila souhlas ani valná hromada společnosti, ani zástavní věřitelé (vedle E. ani zástavní věřitel E.).

[5] Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem k odvolání navrhovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

[6] Odvolací soud zdůraznil, že v článku 2 smlouvy o smlouvě budoucí byl (obchodní) podíl navrhovatelky určen zcela konkrétním způsobem, tj. ve výši 33 % s hodnotou vkladu do základního kapitálu ve výši 66.000 Kč, s dohodnutou konkrétní výší úplaty za tento podíl 20.000.000 Kč s úrokem 8% p. a. Smluvní strany se nedohodly – ač jistě mohly – na obecnějším vymezení předmětu plnění, které by soudu umožňovalo určit obsah realizační smlouvy tak, aby odpovídal sledovanému účelu smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu § 292 odst. 1 zákona č. 513/1992 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).

[7] Návrhu, aby soud určil obsah smlouvy o převodu obchodního podílu tak, že se převádí aktuální podíl (ve výši necelých 4 %) za původně dohodnutou úplatu 20.000.000 Kč, nelze vyhovět, neboť by odvolací soud nepřípustně překročil rámec vytyčený účastníky ve smlouvě o smlouvě budoucí.

[8] Jelikož navrhovatelka již nedisponuje (obchodním) podílem ve výši 33 %, který se zavázala ve smlouvě o smlouvě budoucí převést, zanikl závazek k uzavření smlouvy o převodu (obchodního) podílu pro nemožnost plnění podle § 575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Úvahy, zda určení obsahu realizační smlouvy brání absence souhlasu valné hromady společnosti, popř. zástavních věřitelů, již odvolací soud považoval za nadbytečné.

[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, majíc je za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nesprávně vymezil předmět plnění smlouvy o smlouvě budoucí, když „neodůvodněně upřednostnil textuální znění smlouvy, aniž by zohlednil kauzu závazku a účel, k jakému směřovala společná vůle a úmysl stran“, a chybně dospěl k tomu, že závazek převést obchodní podíl zanikl pro následnou nemožnost plnění v důsledku změny výše podílu dovolatelky.

[10] Podle dovolatelky napadené rozhodnutí dále závisí na řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda „povinnost osoby zavázané ze smlouvy o smlouvě budoucí, jejímž předmětem je převod podílu ve dvoučlenné společnosti s ručením omezeným, zaniká změnou výše obchodního podílu oprávněné strany způsobené zvýšením základního kapitálu, který byl prosazen výhradně zavázanou osobou ze smlouvy o smlouvě budoucí jako většinovým společníkem“.

[11] Jde-li o otázku výkladu smlouvy o smlouvě budoucí, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nezkoumal, k jakému účelu směřovala společná vůle obou smluvních stran. V této souvislosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 303/2004, a na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, a zdůrazňuje, že vůle účastníků musí mít přednost před doslovným zněním textu smlouvy.

[12] Ustanovení § 292 odst. 1 obch. zák. přitom výslovně stanoví, že se při určení obsahu smlouvy musí vycházet z účelu sledovaného uzavřením smlouvy. Podle dovolatelky účelem smlouvy o smlouvě budoucí bylo převést na H. N. celý (obchodní) podíl dovolatelky tak, aby se H. N. stal jediným společníkem společnosti. Konkrétním vymezením podílu smluvní strany chtěly toliko identifikovat (obchodní) podíl dovolatelky ve společnosti. Výklad přijatý odvolacím soudem je podle dovolatelky absurdní a nevede ke spravedlivému uspořádání vztahů (k nesprávnosti takového přístupu dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009).

[13] Tím, že odvolací soud dovodil zánik závazku H. N. ze smlouvy o smlouvě budoucí, přiznal „fakticky“ v rozporu s § 265 obch. zák. ochranu jednání, jímž se H. N. snažil vyhnout splnění svého závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí a jež je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

[14] Stejně jako v případě řešeném Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2811/2012, ani v projednávané věci se H. N. nemůže zbavit své povinnosti uzavřít realizační smlouvu tím, že prosadí zvýšení základního kapitálu společnosti a v důsledku toho dojde ke změně výše podílu dovolatelky. I v tomto případě je nutné aplikovat zásadu, že se nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na § 36 odst. 3 a 4 obč. zák. a dovozuje, že ten, kdo neoprávněně přivodí pro něj výhodný stav, nemůže z takových okolností těžit.

[15] K druhé předestřené otázce dovolatelka odkazuje na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3808/2014, a dovozuje, že podíl ve společnosti zůstává i po zvýšení základního kapitálu totožným předmětem občanskoprávních vztahů. Závěr odvolacího soudu, podle něhož došlo změnou výše podílu dovolatelky z 33 % na necelá 4 % k zániku předmětu plnění, tudíž není správný.

[16] Jde-li o výši úplaty za převod podílu, dovolatelka jednak zdůrazňuje, že sama výše podílu, resp. výše vkladu, jíž se společník podílí na základním kapitálu, nevypovídá ničeho o hodnotě podílu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněné pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a jednak poukazuje na to, že ke snížení výše podílu došlo v důsledku jednání H. N., a to v době, kdy byl již v prodlení se splněním povinnosti uzavřít realizační smlouvu.

[17] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud – v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. – překročil návrhy účastníků a v souladu s principem poctivého uspořádání práv a povinností podle § 292 odst. 1 obch. zák. změnil rozhodnutí odvolacího soudu a určil obsah smlouvy o převodu obchodního podílu mezi dovolatelkou a H. N. tak, že předmětem převodu je podíl dovolatelky ve výši 891.000/22.700.000, k němuž náleží vklad ve výši 891.000 Kč za úplatu ve výši 20.000.000 Kč s úrokem 8 % p. a., případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[18] Společnost i E. považují napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nepřípustné, popř. nedůvodné. Navrhují, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl.

[19] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro vyřešení dovolatelkou předestřených otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

[20] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].

[21] Podle § 266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (první odstavec). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (druhý odstavec). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (třetí odstavec). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (čtvrtý odstavec).
Podle § 289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.
Podle § 292 odst 1 obch. zák. obsah smlouvy se určí podle účelu zřejmě sledovaného uzavřením budoucí smlouvy, přičemž se přihlédne k okolnostem, za nichž byla sjednána smlouva o uzavření budoucí smlouvy, jakož i k zásadě poctivého obchodního styku.
Podle § 575 odst. 1 obč. zák. stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne.

[22] Není pochyb o tom, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí může zaniknout podle § 575 odst. 1 obč. zák. pro následnou nemožnost plnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1804/98, či ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1721/2007).

[23] Nicméně v poměrech projednávané věci odvolací soud přehlédl, že podíl, jenž měl být nepřímým předmětem budoucí smlouvy, nezanikl, jeho vlastnicí je stále dovolatelka a i po změně jeho výše zůstává totožným předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák., resp. s účinností od 1. 1. 2014 totožnou věcí v právním smyslu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné pod číslem 152/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Srov. důvody dovolatelkou přiléhavě citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3808/2014.

[24] Jinak řečeno, pouhá změna výše obchodního podílu, k níž došlo v důsledku zvýšení základního kapitálu vkladem druhého společníka (H. N.), nezpůsobuje zánik závazku druhého společníka uzavřít smlouvu o převodu podílu, převzatého smlouvou o smlouvě budoucí, pro následnou nemožnost plnění.

[25] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k § 266 obch. zák. se podává, že:
1) Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, nebo ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, či obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[26] Uvedené závěry platí beze zbytku i při výkladu smlouvy o smlouvě budoucí, a prosadí se – jak se ostatně podává z výslovného znění § 292 odst. 1 obch. zák. – i při určení obsahu budoucí smlouvy.

[27] Nezjišťoval-li odvolací soud skutečnou vůli (úmysl) stran smlouvy o smlouvě budoucí, a dovodil-li, že způsob, jakým strany vymezily nepřímý předmět budoucí smlouvy (podíl dovolatelky), mu neumožňuje v souladu s § 292 odst. 1 obch. zák. určit obsah budoucí smlouvy tak, aby odpovídal sledovanému účelu smlouvy o smlouvě budoucí, odporuje jeho právní posouzení jak výše citované judikatuře Nejvyššího soudu k výkladu právních úkonů, tak i výslovnému příkazu zákonodárce obsaženému v § 292 odst. 1 obch. zák.

[28] Zbývá dodat, že závazek uzavřít budoucí smlouvu sice může zaniknout z důvodu upraveného v § 292 odst. 5 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2869/2009), nicméně změna okolností tímto ustanovením předvídaná může způsobit zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě pouze v případě, že k ní došlo od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě do uplynutí doby, do níž měla být smlouva uzavřena. Pozdější změna okolností, byť i taková, jakou má na mysli označené ustanovení, již zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě za následek nemá (srov. při výkladu obdobného pravidla obsaženého v § 50a odst. 3 obč. zák. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 343/2005, či ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1960/2013).

[29] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, vedl-li soud řízení jako sporné, ačkoliv se řízení řídí pravidly tzv. řízení nesporného.

[30] Řízení o určení obsahu smlouvy o převodu podílu ve společnosti s ručením omezeným je sporem z právních vztahů mezi společníky obchodní společnosti, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti) podle § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. a § 200e odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4006/2015). Jde tudíž o tzv. řízení nesporné (§ 120 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013), v němž se účastenství řídí ustanovením § 94 odst. 1 o. s. ř., v témže znění (§ 200e odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013).

[31] Jestliže odvolací soud vedl řízení podle pravidel pro řízení sporná, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[32] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

[33] V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že souhlas valné hromady společnosti s ručením omezeným s převodem podílu je toliko předpokladem účinnosti smlouvy o převodu podílu (srov. § 115 odst. 1 obch. zák. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1278/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3581/2010, resp. s účinností od 1. 1. 2014 ustanovení § 208 odst. 1 z. o. k.), a nikoliv její platnosti. Absence souhlasu valné hromady tudíž nebrání uzavření smlouvy. V poměrech projednávané věci řečené platí tím spíše, že to je právě H. N., kdo má udělení souhlasu s převodem „ve svých rukou“.

[34] Jde-li o souhlas zástavního věřitele, odvolací soud posoudí, zda je takový souhlas (s ohledem na povahu zástavního práva) vůbec nezbytný a pokud ano, jaké má jeho případná absence důsledky pro trvání závazku H. N. převzatého smlouvou o smlouvě budoucí.

[35] S ohledem na povahu řízení odvolací soud dále nepřehlédne závěry, jež plynou z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti vedlejšího účastenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2015).

[36] Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která (sama o sobě) nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§ 243b ve spojení s § 223 o. s. ř.).

[37] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).

[38] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. Petr Šuk
předseda senátu