Rozhodnutí NS

30 Cdo 193/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:30 Cdo 193/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.193.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 32 předpisu č. 120/2001Sb.
§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.07.2015
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 193/2017-111


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně RYDINGS INVESTMENT, a. s., identifikační číslo osoby 28201213, se sídlem v Kladně, Benediktínská 3429, zastoupené Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem, se sídlem v Kladně, Dobrovského 1463, proti žalované J. Š., soudní exekutorce, Exekutorský úřad XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Pavlou Janečkovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Saskova 1625, o zaplacení 410 768 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C 69/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 27 Co 357/2016-87, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, č. j. 27 Co 357/2016-87, se v nákladovém výroku II mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak se dovolání žalobkyně odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 410 768 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu žalované, jehož se měla dopustit při vedení exekuce pod sp. zn. 088 EX 344/2015 ve věci povinného P. D. pro pohledávku žalobkyně jako oprávněné ve výši 1 310 000 Kč s příslušenstvím.

2. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 22 C 69/2015-51, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 410 768 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 30 840 Kč (výrok II).

3. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná jako soudní exekutorka vedla exekuci pod sp. zn. 088 EX 344/2015 ve věci povinného P. D. pro pohledávku žalobkyně jako oprávněné ve výši 1 310 000 Kč s příslušenstvím. Dne 6. 5. 2015 v 11:30 hodin došlo Krajským soudem v Praze ke zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného (č. j. KSPH 71 INS XY). Od tohoto okamžiku měli věřitelé možnost přihlašovat své pohledávky do insolvenčního řízení. Povinnému bylo povoleno oddlužení. Usnesení o povolení oddlužení povinného bylo zveřejněno dne 14. 7. 2015 v 15:59 hodin, věřitelé byli dodatečně vyzváni k přihlášení pohledávek ve lhůtě 30 dnů. Žalobkyně svoji pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila. Žalobkyně se dne 5. 8. 2015 obrátila na žalovanou s dotazem na stav uvedeného exekučního řízení a žádostí o případné související informace. Žalovaná odpověděla po devíti dnech sdělením, že povinnému byla zaslána výzva ke splnění povinnosti spolu s exekučními příkazy, povinný podal návrh na insolvenci a dne 14. 7. 2015 mu bylo povoleno oddlužení. Odpověď byla zástupci žalobkyně doručena dne 14. 8. 2015, tedy den po uplynutí 30denní lhůty stanovené usnesením o úpadku k podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Žalobkyně předpokládala, že při oddlužení povinného by obdržela minimálně 30 % z vymáhané pohledávky, tj. 393 000 Kč na jistině a 17 768 Kč na úrocích z prodlení za období od 21. 1. 2015 do 13. 8. 2015, celkem tedy 410 768 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě domnělé škody v uvedené výši, ta však její nárok odmítla.

4. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 20 560 Kč (výrok II).

5. Odvolací soud považoval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění za správná a z nich vyvozené skutkové závěry rovněž za správné, úplné a přesvědčivé. Skutková zjištění byla dle odvolacího soudu taktéž dostatečná pro právní posouzení věci.

6. Ve vztahu k právnímu posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že je dána pasivní legitimace žalované ohledně její (případné) odpovědnosti za újmu (škodu) ve smyslu § 32 exekučního řádu, jež má objektivní povahu (když odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnost ve smyslu § 32 exekučního řádu zde obstojí vedle sebe). V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněný pod číslem 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uvedl, že soudní exekutor odpovídá za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem (tedy i tzv. nesprávným úředním postupem) vedle státu.

7. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v tom, že není naplněn předpoklad (objektivní) odpovědnosti soudního exekutora za újmu dle § 32 exekučního řádu v podobě (ne)existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a tvrzenou újmou (škodou). Soud prvního stupně rovněž správně akcentoval právní význam § 71 odst. 1, 2, 3 insolvenčního zákona, podle něhož soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze zveřejněním písemnosti v insolvenčním rejstříku, ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby zvláštní způsob doručení. Písemnost se považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje, stanovená v tomto zákoně, je splněna zveřejněním příslušné písemnosti v insolvenčním rejstříku.

8. Příslušná rozhodnutí insolvenčního soudu ohledně povinného v exekuci vedené žalovanou včetně výzvy věřitelům povinného k podávání přihlášek do insolvenčního řízení byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Tím však platí (fikce), jako by byla všem věřitelům předmětná výzva doručena ve smyslu § 71 insolvenčního zákona. Podle § 71 odst. 2 insolvenčního zákona při doručení vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění. Z toho se podává závěr, že všichni věřitelé povinného (včetně žalobkyně) byli okamžikem zveřejnění příslušné výzvy insolvenčního soudu věřitelům k podávání přihlášek ve stanovené lhůtě v insolvenčním rejstříku o této skutečnosti vyrozuměni (poučeni). Již jen z toho důvodu případné neoznámení a nepoučení o existenci vedeného insolvenčního řízení a takové výzvy ze strany žalované coby soudní exekutorky v rámci jí vedené exekuce nemá dle odvolacího soudu významu ve vztahu k (ne)vědomosti věřitele – žalobkyně o takové výzvě a nemůže tak představovat příčinu žalobkyní tvrzeného následku v podobě újmy vzniklé jí nepřihlášením její pohledávky do daného insolvenčního řízení. Jinými slovy, jestliže byla výzva žalobkyni – ostatně jako jakémukoliv jinému věřiteli povinného – doručena zveřejněním v insolvenčním rejstříku (byť k doručení mělo dojít fikcí podle § 71 insolvenčního zákona) a od tohoto zveřejnění započala běžet insolvenčním soudem stanovená lhůta k podávání přihlášek pohledávek věřitelů, nemá zde neinformování o existenci takové výzvy ze strany žalované příčinný vztah k žalobkyní tvrzenému následku; není zde příčinná souvislost, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

9. Odvolací soud současně zdůraznil, že žalovaná – co do povinností uložených jí jako soudní exekutorce procesními předpisy (exekučním řádem a občanským soudním řádem) při vedení exekuce – nemá povinnost věřitele – oprávněného vyrozumívat o zahájení insolvenčního řízení ohledně povinného. Vyhláška o zahájení takového insolvenčního řízení je jí doručována insolvenčním soudem dle § 102 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona z důvodu, aby sama coby soudní exekutorka nepokračovala v provádění exekuce, nikoliv z jiných důvodů. Žalovaná coby exekutorka proto ani neporušila právní povinnost stanovenou jí exekučním řádem či občanským soudním řádem; ani z tohoto důvodu není naplněn další předpoklad odpovědnosti žalované podle § 32 exekučního řádu v podobě porušení právní povinnosti. Vyrozumívací povinnost orgánu vedoucího jiné než insolvenční řízení ohledně skutečností týkajících se vedeného insolvenčního řízení je insolvenčními předpisy upravena toliko při přerušení tohoto jiného řízení např. v důsledku prohlášení konkursu. V důsledku insolvenčního řízení se však řízení exekuční (exekuce) nepřerušuje (a to ani při prohlášení konkursu), exekuci toliko nelze provést, lze však nadále provádět úkony zajišťovací povahy.

10. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že není důvodu dělat rozdíly mezi věřiteli, kteří vedou exekuci v okamžiku zahájení insolvenčního řízení vůči povinnému – dlužníku, a věřiteli, kteří takovou exekuci nevedou. Jejich postavení je v insolvenčním řízení obdobné. Současně platí, že na soudního exekutora v rámci vedení exekuce nepřechází „správa části vymáhané pohledávky“. Soudní exekutor se zde nestává věřitelem, nevstupuje do postavení věřitele; naopak soudní exekutor je zde v postavení „nezávislého třetího – soudního orgánu“, jemuž byla svěřena pravomoc výkonu veřejné moci. V exekučním řízení má povinnost dbát na dodržování procesních práv jak oprávněného, tak povinného.


II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, dovoláním.

12. Přípustnost dovolání ve vztahu k meritu věci spatřuje dovolatelka ve vyřešení tří právních otázek, které dle jejího mínění nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to:

      (1) zda vyplývá ze zákona či z obecných zásad pro vedení exekučního řízení jako součásti občanského soudního řízení povinnost soudního exekutora informovat oprávněného o zahájení insolvenčního řízení na povinného, pokud byl exekutor o této skutečnosti soudem řádně vyrozuměn;

      (2) pokud ano, v jaké lhůtě po obdržení informace o zahájení insolvenčního řízení na povinného by tak měl exekutor učinit;

      (3) jakou lhůtu lze považovat za přiměřenou pro reakci exekutora na žádost oprávněného o sdělení stavu exekuce, pokud byl exekutor v době doručení tohoto dotazu soudem vyrozuměn o zahájení insolvenčního řízení na povinného a o tom, že v dohledné době uplyne lhůta pro podání přihlášek pohledávek do tohoto insolvenčního řízení.

13. Přípustnost dovolání ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení spatřuje dovolatelka ve vyřešení tří právních otázek, které rovněž považuje za dovolacím soudem dosud neřešené, a to:
      (4) zda má exekutor nárok na náhradu nákladů zastoupení v řízení podle § 32 exekučního řádu, když jde o souběh odpovědnosti státu a orgánu, na který stát přenesl odpovědnost za výkon veřejné moci;

      (5) zda lze náklady exekutora vynaložené na právní zastoupení v řízení podle § 32 exekučního řádu považovat za účelné;

      (6) zda lze po soudním exekutorovi, který provádí exekuční činnost dle exekučního řádu, spravedlivě požadovat, aby měl náležité odborné znalosti pro řízení dle § 32 exekučního řádu.

14. Dovolatelka nesouhlasí ani s právním názorem nižších soudů ohledně absentujícího, resp. přetrženého kauzálního nexu, neboť následek je dle dovolatelky jasný a je jím způsobená škoda. V posuzovaném případě je dle dovolatelky zřejmé, že pokud by žalovaná v souladu se základními zásadami soudního řízení včas na její dotaz odpověděla a vyrozuměla ji o existenci insolvenčního řízení, ke vzniku škody by s největší pravděpodobností nikdy nedošlo. Tato skutečnost musela být dle dovolatelky žalované zřejmá rovněž ze zaslaného dotazu, kdy se žalované tázala, jaký je aktuální stav a vývoj její kauzy. Dovolatelka se dále domnívá, že ze žalované nelze sejmout břímě odpovědnosti za způsobenou škodu ani argumentem, že není zřejmé, zda by žalobkyně v případě vyrozumění žalovanou přihlášku podala, či zda by dlužník plnil splátkový kalendář, neboť jde o skutečnosti, jejichž existenci či naplnění již dnes díky prvotnímu porušení povinnosti ze strany žalované nemůže ověřit.

15. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a to nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07 a ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14. Dovolatelka je přesvědčena, že se v daném případě jedná o zcela běžnou věc, kterou se žalovaná a její odborný aparát musí denně zabývat. Předmět řízení se totiž týkal náhrady škody za porušení povinnosti žalované, přičemž vymezení, co je a co není povinností žalované jako soudní exekutorky, představuje samotné „gró“ její úřední činnosti. Kdo jiný než žalovaná by se měla být schopna vyjádřit k tomu, co je její povinností a zda svou povinnost porušila.

16. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek a žalobě v plném rozsahu vyhověl, popř. nebudou-li splněny podmínky pro změnu napadeného rozsudku, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Formální náležitosti dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

19. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.


IV. Přípustnost dovolání

20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Podle § 241a lze dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

23. Napadené rozhodnutí ve věci samé závisí v prvé řadě na závěru odvolacího soudu, že mezi nevyrozuměním žalobkyně ze strany žalované o možnosti přihlásit své pohledávky do insolvenčního řízení a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost, neboť žalobkyně o tom byla vyrozuměna již dříve z vyhlášky insolvenčního soudu, která byla žalobkyni doručena okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

24. Právní posouzení příčinné souvislosti dovolacím soudem může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou, či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Naproti tomu otázka samotné existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 764/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Námitka nesprávného skutkového zjištění (existence) příčinné souvislosti pak není způsobilým dovolacím důvodem, neboť tím může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

25. Žalobkyně sice v podaném dovolání vyjadřuje se závěrem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti svůj nesouhlas, avšak právní posouzení příčinné souvislosti nijak nenapadá, když v této souvislosti nevymezuje žádný dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

26. Za situace, kdy žaloba ve věci samé byla zamítnuta ze dvou důvodů, a to jednak pro nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem soudní exekutorky a tvrzenou škodou a jednak pro neexistenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nesprávném úředním postupu, přičemž již závěr o nedostatku příčinné souvislosti je dostačující pro zamítnutí žaloby, nemůže ani případně odlišné řešení otázky existence nesprávného úředního postupu nijak příznivě projevit v poměrech žalobkyně, což činí její dovolání ve věci samé ve smyslu § 237 o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

27. Toliko pro úplnost dovolací soudu uvádí, že ve své judikatuře přijal a odůvodnil závěr, že za škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem [jako úřední osobou ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk a § 4 odst. 1 OdpŠk] odpovídá vedle státu též soudní exekutor sám za podmínek § 32 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/2009). Z tohoto rozhodnutí vyplývá závěr, že povinnost k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora má (také) stát, a to bez ohledu na to, zda poškozený stejný nárok uplatňuje vůči exekutorovi či nikoliv.

28. Uvedená konstrukce již ovšem není aktuální, protože zákonem č. 396/2012 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2013 i do exekučního řádu vloženo obdobné návětí, jakým je uvozen § 57 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“, čímž se úprava odpovědnosti soudního exekutora za škodu sjednotila s úpravou odpovědnosti notáře. To bylo i podle důvodové zprávy k zákonu č. 396/2012 Sb. smyslem této změny, která „odstraní nejednoznačnost, která se projevovala v aplikaci uvedeného ustanovení, a bude postaveno najisto, že odpovědnost soudního exekutora nastupuje tehdy, pokud není dána odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb.“. Lze tedy uzavřít, že činnost soudního exekutora vymezená v § 4 odst. 1 OdpŠk je výkonem veřejné moci, za jehož nesprávnost nadále odpovídá stát, a nikoliv již souběžně s ním též sám soudní exekutor. Odpovědnost soudního exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu se vztahuje na ostatní činnosti, v nichž nejedná v pozici úřední osoby (viz Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 59), což není projednávaný případ.

29. Dovolání je ovšem podle § 237 o. s. ř. přípustné co do výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, pro posouzení otázky přiznání náhrady nákladů řízení soudního exekutora za zastoupení advokátem ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem při vedení exekuce, která je v napadeném rozhodnutí řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího (i Ústavního) soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné, též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.

31. Dovolání je v rozsahu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení důvodné.

32. Ústavní soud se v dovolatelkou odkazovaném nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, zabýval otázkou nákladů zastoupení soudních exekutorů jako účastníků řízení advokátem, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Ústavní soud vyšel ze své ustálené judikatury, podle které tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3855/14). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14 dospěl k závěru, že uvedenou judikaturu je nutno plně vztáhnout i na vystupování soudních exekutorů jako účastníků řízení, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu. Pokud je tedy soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jakoby účastníkem řízení byl přímo stát. Náklad na zastoupení advokátem bude v takovém případě účelně vynaloženým pouze výjimečně, pokud například předmětem sporu je právní problematika, která přímo úzce nesouvisí s oblastí spravovanou daným orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti apod. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/11, bod 23, a ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10). Tak tomu však není v případě, že předmětem sporu byla činnost soudního exekutora v exekučním řízení, tedy pokud spor měl podstatu v úřední činnosti soudního exekutora, tj. plně se týkal jeho běžné profesní činnosti – provádění exekuce.

33. Nejvyšší soud uvedenou judikaturu Ústavního soudu zohlednil v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015, v němž uvedl: „Dovolací soud reflektuje rozhodovací praxi Ústavního soudu a je mu známo, že v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Pokud je totiž exekutor účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu“ (srov. bod 35 odůvodnění citovaného usnesení).

34. Pokud se tedy soudní exekutorka nechala zastupovat advokátkou, i když obsahem sporu byla její úřední činnost, konkrétně otázka náhrady újmy jí způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Posouzení odvolacího soudu je tak nesprávné.


VI. Závěr

35. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepřípustné, dovolací soud v tomto rozsahu dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

36. V rozsahu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu postupem podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 200 Kč, a to za 4 úkony (podání vyjádření k žalobě, účast na soudním jednání u soudu prvního stupně, vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu). Náhrada nákladů je představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) á 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) za každý úkon.

37. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu