Rozhodnutí NS

7 Tz 38/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:7 Tz 38/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TZ.38.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Stížnost pro porušení zákona
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř.
§ 258 odst. 1 písm. b), d), f)) tr. ř.
§ 259 odst. 3 tr. ř.
§ 147 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tz 38/2018-30



ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 13. 11. 2018 v Brně v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Josefa Mazáka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného M. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, č. j. 5 To 246/2017-292, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 217/2016, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, č. j. 5 To 246/2017-292, byl porušen zákon v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), d), f), § 259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného M. K.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 14 T 217/2016-239, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že dne 29. 6. 2016 v 20:05 hod. řídil osobní motorové vozidlo po silnici III. tř. č. 3744, ve směru jízdy Šebetov-Pohora, přičemž v km 13,436 uvedené komunikace nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu pozemní komunikace a nejel s vozidlem při pravém okraji komunikace, když při průjezdu prudkou levotočivou zatáčkou ve stoupání přejel s vozidlem vlevo do protisměrného jízdního pruhu, kde v opačném směru řídil jízdní kolo poškozený V. S., který na vzniklou situaci reagoval intenzivním brzděním, čímž se jízdní kolo dostalo do smyku a došlo ke střetu levé přední části vozidla s předním kolem jízdního kola a následnému pádu poškozeného na vozovku. Tím došlo ke zranění poškozeného, které si vyžádalo operační zákrok a hospitalizaci v nemocnici od 29. 6. 2016 do 12. 7. 2016 s následnou pracovní neschopností do 15. 2. 2017, přičemž poškozený má omezený došlap na levou nohu. Obviněný tímto jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z § 4 písm. a), § 11 odst. 1, § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři léta a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená E. S. odvoláními, na základě kterých Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 5 To 246/2017-292, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle téhož zákonného ustanovení k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu na dvě léta. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody. Odvolací soud do skutkové věty doplnil, že poškozený jel ve svém pruhu blíže pomyslné středové čáry vozovky, že obviněný reagoval rovněž na vzniklou situaci intenzivním brzděním a částečným návratem do svého jízdního pruhu a ke střetu došlo v jízdním pruhu obviněného. Na straně druhé vypustil část týkající se porušení důležité povinnosti obviněným.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce proti tomuto rozhodnutí jako zjevně neopodstatněné.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, č. j. 5 To 246/2017-292 podal ministr spravedlnosti dne 18. 10. 2018 v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že podstatným způsobem změnil skutkový stav na základě jiného hodnocení důkazů, které však procesně relevantním způsobem neprovedl, a to s odkazem na znalecký posudek. Odvolací soud tedy nerespektoval meze přezkumu skutkových zjištění v odvolacím řízení, jak pro něj vyplývají z § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. Dále vytkl odvolacímu soudu, že ze zmiňovaného znaleckého posudku navíc dovodil skutková zjištění, která jsou opakem jeho obsahu. Jedná se o skutkový závěr odvolacího soudu, že poškozený na jízdním kole měl jet ve svém jízdním pruhu blíže pomyslné středové čáře a měl se pohybovat rychlostí nepřiměřenou, což ale ze znaleckého posudku vůbec nevyplývá. Nelze se ztotožnit ani s právním posouzením jednání obviněného v odvolacím řízení a s poukazem na aktuální judikaturu rozvedl pojem důležitá povinnost ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku a jeho aplikací na daný případ. Vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že u obviněného se nejedná o porušení důležité povinnosti s ohledem na spoluzavinění ze strany poškozeného. Podle ministra spravedlnosti se odvolací soud zcela vyhnul hodnocení, zda údajné spoluzavinění poškozeného je skutečně významné, když pouze zcela arbitrárně a bez jakéhokoli odůvodnění konstatoval, že spoluzavinění poškozeného činilo nejméně 50%. Za správné lze podle něj považovat rozhodnutí soudu prvního stupně, který správně dovodil, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem a naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Ministr spravedlnosti dále poukázal na to, že v této věci podal nejvyšší státní zástupce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání v neprospěch obviněného M. K., a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v něm fakticky namítl tzv. extrémní rozpor mezi hodnocením důkazů a právním posouzením věci, přičemž toto dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost. Vyjádřil se k této námitce státního zástupce a uvedl obšírnou argumentaci k otázce, zda je možné připustit námitku tzv. extrémního rozporu namítanou ze strany státního zástupce, k čemuž odkázal rovněž na ne zcela jednotnou judikaturu. Dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by námitka existence tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů a obsahu provedených důkazů byla pouze výlučným právem obviněného. Z důvodu, že v jiných rozhodnutích Nejvyšší soud námitku tzv. extrémního nesouladu ze strany nejvyššího státního zástupce v dovolacím řízení v neprospěch obviněného akceptoval, navrhl, aby Nejvyšší soud zvážil postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a tedy postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 5 To 246/2017, byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), d), f), § 259 odst. 3, § 263 odst.7 tr. ř. a v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 147 odst. 2 tr. zákoníku.

Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce a uvedl, že podaná stížnost pro porušení zákona má z hlediska skutkových i právních námitek totožný obsah jako dovolání podané nejvyšším státním zástupcem. Je podle něj tedy zřejmé, že se ministr spravedlnosti domáhá revize závěrů, které učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018. Snaha o revizi závěrů již vyslovených Nejvyšším soudem je nepřípustná a to i v případech, kdy dovolání bylo odmítnuto, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 Tz 92/2009. Za nepřípustnou považuje polemiku ministra spravedlnosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu stran naplnění dovolacího důvodu v tzv. extrémním rozporu skutkových zjištění, k čemuž uvedl, že stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle § 266 odst. 1 tr ř. nepřípustná. Dále uvedl, že i kdyby snad měl být porušen zákon, neprokázal ministr spravedlnosti, že se tak stalo ve prospěch obviněného, kdy neprovedení znaleckého posudku jako důkazu by mohlo být obecně spíše porušením práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Avšak podle názoru obviněného je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že odvolací soud se posudkem důkladně zabýval a vyvodil z něj logicky odůvodněné závěry, a proto se nejedná o základní procesní pochybení, tedy o takové, které by vyvolávalo pochybnosti o věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu. Polemizoval s argumentací ministra spravedlnosti a nabídl alternativy, jakým způsobem mohl odvolací soud dospět k závěrům o nepřiměřené rychlosti poškozeného a jeho jízdě nikoli při pravém okraji vozovky. Namítl dále, že ministr spravedlnosti akcentuje podíl obviněného na dopravní nehodě a bagatelizuje podíl poškozeného. Podle obviněného nebyla veškerá pochybení poškozeného zmíněna a v jeho prospěch byly naopak uvedeny zavádějící argumenty, které obviněný dále rozvedl. V neposlední řadě uvedl, že sice také porušil povinnosti jet při pravém okraji vozovky, ale nejel nepřiměřenou rychlostí, jako poškozený a lze tedy souhlasit se závěrem odvolacího soudu o spoluzavinění poškozeného přinejmenším v rozsahu 50%.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen, a to ve prospěch obviněného M. K.

Podle ustanovení § 258 odst. 1 tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také
b) pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí,
d) bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona,
f) je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku nesprávné.

Podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel především ze znaleckého posudku znalce z oboru doprava, odvětví doprava městská a doprava silniční, Ing. Alberta Bradáče, Ph. D. Závěry tohoto znaleckého posudku však odvolací soud hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Odvolací soud z tohoto posudku dovodil odlišně pohyb poškozeného po vozovce i jinou rychlost jeho pohybu. Z tohoto rozdílného hodnocení znaleckého posudku dospěl k výrazné míře spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě a k odlišné právní kvalifikaci jednání obviněného v tom, že neporušil důležitou povinnost. Jak však vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 16. 8. 2017 (č. l. 287 – 291), odvolací soud znalecký posudek Ing. Alberta Bradáče, Ph. D., k důkazu neprovedl.

Ze znaleckého posudku, výslechu znalce ani žádného dalšího důkazu nevyplývá, že by se poškozený pohyboval ve svém jízdním pruhu blíže pomyslné středové čáry a v dokazování nemá oporu ani závěr odvolacího soudu stran nepřiměřené rychlosti poškozeného. Odvolací soud kromě toho své závěry o rychlosti poškozeného ani nezahrnul do tzv. skutkové věty a zabýval se jimi toliko v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, neboť tomu nasvědčují provedené důkazy, a to že výhradní příčinou dopravní nehody byla nesprávná jízda obviněného. Pokud soud druhého stupně odkazoval na závěry znaleckého posudku, které by vyznívaly ve prospěch jeho závěrů, pak se jednalo toliko o zcela hypotetické úvahy znalce, který se vyjadřoval k teoretickým možnostem zabránění střetu poškozeným (č. l. 26, bod 2.6.2 posudku), přičemž ke kategorickému přijetí tohoto závěru, jako průběhu skutkového děje, není žádná opora v dalších důkazech, a takovýto závěr neučinil ani sám znalec. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného tedy bylo podstatné, že cyklista jel ve svém jízdním pruhu a poškozenému tak nelze klást za vinu porušení některého ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu). Na straně druhé obviněný svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a), § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu.

Z výše uvedeného je patrno, že odvolací soud, aniž by provedl důkaz znaleckým posudkem, dospěl právě z tohoto důkazu k odlišným skutkovým závěrům, než k jakým dospěl soud prvního stupně, a na základě těchto kvalifikoval jednání obviněného jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti v základní skutkové podstatě podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco soud prvního stupně shledal u obviněného i porušení důležité povinnosti a uznal je vinným podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tímto postupem, kdy se odvolací soud výrazně odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by znovu provedl důkaz znaleckým posudkem a současně z tohoto důkazu dovodil takové skutkové závěry, které z něj nevyplývají, odvolací soud předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. a rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř., čímž tato ustanovení porušil, neboť k tomuto postupu nebyly dány zákonné podmínky.

Další porušená ustanovení, která byla uvedena ve stížnosti pro porušení zákona, tedy ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 147 odst. 2 tr. zákoníku, jsou obecná ustanovení a až navazující na ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř., která byla porušena v tomto případě, a není namístě vyslovovat porušení i těchto dalších navazujících ustanovení.

K obecné argumentaci ministra spravedlnosti stran přípustnosti námitek státního zástupce týkajících se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními je pak namístě uvést, že pro posouzení otázky, zda v předmětné věci byl porušen zákon ve prospěch obviněného, nebylo třeba řešit obecnou povahu námitky tzv. extrémního rozporu, a proto se touto otázkou nebylo důvodu v tomto řízení zabývat. Obiter dictum Nejvyšší soud pokládá za podstatné doplnit, že senátem Nejvyššího soudu bylo v otázce námitky tzv. extrémního rozporu uplatněné v dovolání Nejvyššího státního zástupce v jiné trestní věci dne 31. 10. 2018 postoupeno dovolání pod sp. zn. 7 Tdo 762/2018 velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, k rozhodnutí, a to právě pro sjednocení rozhodovací praxe.

S ohledem na námitku obviněného, kterou vznesl ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, že Nejvyšší soud nemůže rozhodovat v téže věci o totožných námitkách dvakrát, je namístě uvést, že se Nejvyšší soud v původním rozhodnutí ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018, věcně nezabýval dovolacími námitkami nejvyššího státního zástupce stran skutkového stavu věci, a to z důvodu neakceptování jeho námitky extrémního rozporu. Na tuto věc se tedy nevztahují závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 Tz 92/2009, na které odkázal obviněný ve svém vyjádření.

Nejvyšší soud na základě výše uvedeného vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, č. j. 5 To 246/2017-292, byl porušen zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř., a to ve prospěch obviněného M. K.


Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2018

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu