Rozhodnutí NS

28 Cdo 3082/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/12/2019
Spisová značka:28 Cdo 3082/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3082.2018.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Pozemní komunikace
Obec
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/17/2019
III.ÚS 1980/19
III.ÚS 1980/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
10/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3082/2018-272


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Šídlo, s.r.o., IČ 264 34 661, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 537/4, zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 1475/4, proti žalovanému městu Úvaly, IČ 002 40 931, se sídlem v Úvalech, Pražská 276, zastoupenému JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1025/1, o zaplacení 99.080 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 617/2014, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2017, č. j. 26 Co 246/2017-230, t a k t o :


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2017, č. j. 26 Co 246/2017-230, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. března 2017, č. j. 6 C 617/2014-203, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 C 617/2014-203, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015, zamítl žalobu na zaplacení částek 14.520 Kč s příslušenstvím, 43.560 Kč s příslušenstvím a 41.000 Kč s příslušenstvím (výroky I. – III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.) i státu (výrok V.). Okresní soud se věcí zabýval po kasaci předchozího rozsudku odvolacím soudem. Vyšel ze zjištění, podle něhož se na pozemku žalobkyně parc. č. XY v k. ú. XY nachází místní pozemní komunikace, chodníky i jiná prostranství užívaná veřejností. Vázán právním názorem odvolacího soudu zkoumal, uspokojuje-li dotčený pozemek komunikační potřebu nenahraditelným způsobem. Z podrobně odůvodněného kladného úsudku ohledně zmíněného znaku pak vychází jeho závěr o nemožnosti zajištění alternativního dopravního spojení nezasahujícího pozemek žalobkyně, jenž je tak v celé své ploše veřejným prostranstvím, čímž odůvodnil svůj negativní závěr o bezdůvodném obohacení žalovaného, pro nějž přistoupil k zamítnutí žaloby.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 26 Co 246/2017-230, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud kvitoval přístup soudu prvního stupně, jenž uplatňovaný nárok posuzoval z části (za období do konce roku 2013) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a z části (bezdůvodné obohacení vznikající po 1. 1. 2014) v intencích zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Odvolací soud zdůraznil, že má-li být právo na kompenzaci za užívání pozemku žalobkyně skrze veřejné prostranství kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení, je nezbytné, aby žalovaný subjekt na její úkor získával profit. Jestliže však, jako v nyní posuzované věci, nemá obec možnost zajistit uspokojování konkrétních veřejných potřeb jinak (na jiném pozemku), poněvadž dotčená plocha uspokojuje komunikační potřeby v obci nesubstituovatelným způsobem, nezískává užíváním pozemku žalobkyně soukromoprávní prospěch, pročež není naplněn předpoklad vzniku bezdůvodného obohacení v její sféře. Pro vylíčené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně, jež je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Za s judikaturou nekonformní považuje závěr ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka pozemní komunikace situované na pozemku někoho jiného bez náležitého právního titulu k tomu opravňujícího. Jmenujíc celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (z nich namátkou sp. zn. 28 Cdo 332/2015, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, sp. zn. 28 Cdo 4228/2005, a sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), připomíná závěry, dle nichž k bezdůvodnému obohacení majitele pozemní komunikace zřízené na cizím pozemku bez řádného oprávnění dochází už ze samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na způsob jeho realizace. Za nepřiléhavou naproti tomu označuje odvolacím soudem zmiňovanou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Uvádí, že z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, týkajícího se problematiky veřejného prostranství, nikoliv umístění pozemní komunikace, nevyplývá krajským soudem artikulované kriterium (ne)nahraditelnosti způsobu uspokojení veřejné potřeby rozhodné pro závěr o existenci bezdůvodného obohacení na straně obce. Pro vyslovené navrhuje kasaci napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se negativně vyjádřil žalovaný, jenž se zcela (doslova) ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Považuje je za správné a souladné s konstantní judikaturou, navrhl dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně je přípustným, neboť odvolací soud při řešení rozhodné otázky – existence bezdůvodného obohacení na straně majitele pozemní komunikace situované na pozemku jiného vlastníka – dostatečně nereflektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud se ustáleně kloní k názoru, podle něhož v případě stavby (nezřídka se jedná o pozemní komunikaci představující samostatnou věc) na cizím pozemku dochází k obohacení jejího vlastníka na úkor majitele pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění tuto užívat, přičemž není rozhodné, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (z četných rozhodnutí Nejvyššího soudu srovnej například i dovolatelkou zmiňovaný rozsudek ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, a rozsudek ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016). Nedisponuje-li tedy kupříkladu město jako vlastník místní komunikace podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, právním titulem opravňujícím ho k užívání pozemků (pod komunikací) ve vlastnictví jiné osoby, dochází k naplnění jedné ze skutkových podstat vzniku bezdůvodného obohacení – užívání věci bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť město nepochybně získává majetkový prospěch (§ 451 odst. 1 obč. zák.), jejž je povinno vlastníku zatížené nemovitosti vydat (dále viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014). Bezdůvodné obohacení vzniká pak i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, případně i plochy, na níž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, jakož i jeho usnesení ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009).

Současně dovolací soud ve své judikatuře připomíná, že z hlediska bezdůvodného obohacení není rozhodné, jak je užívací právo k příslušnému předmětu (zde cizímu pozemku) konzumováno, respektive do jaké míry je držba věci zhodnocována a zda obohacenému vskutku přináší zisk (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, jakož i další v něm citovaný rozsudek ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, nebo jeho usnesení ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3159/2016). Jako správný proto nemůže obstát odvolacím soudem artikulovaný náhled zdůrazňující faktický hospodářský výnos na straně obce. Naopak její majetkový prospěch je třeba spatřovat právě již v tom, že ačkoliv k uspokojení potřeb svých obyvatel užívá cizí majetek (pozemek), neposkytuje jeho vlastníku za to náležitou protihodnotu.

Prosadit se pak nemůže úvaha odvolacího soudu založená toliko na závěru o (ne)existenci alternativy, jak může žalovaný zajistit uspokojení dopravních potřeb v obci. Zmíněnému sice nelze ve zcela konkrétních situacích (např. účelové komunikace, jejichž vznik je podmíněn souhlasem majitele pozemku, a jejich obecné užívání) upřít jistou relevanci (viz kupř. shora uváděný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2328/2017 či jeho usnesení ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014), leč z rozhodnutí nalézacích soudů se nepodává, že by se o obdobný případ jednalo v nynější věci. Proto není možné kvitovat názor odvolacího soudu, jenž naznačený aspekt považuje za jediný určující pro úsudek o vzniku prospěchu na straně obce. Opírá-li krajský soud své mínění o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, nelze přehlédnout jeho nesprávnou interpretaci citovaného rozhodnutí, jež řečený znak nahraditelnosti dopravního propojení v obci nikterak neakcentuje, nýbrž se vyjadřuje především k okolnostem vzniku bezdůvodného obohacení užíváním volně dostupného pozemku nevykazujícího charakter veřejného prostranství, jehož majitel veřejnosti v přístupu na něj nebrání.

Ve vztahu k částem pozemku, jež by eventuálně nebylo možné považovat za zastavěné stavbou, resp. plochy s ní související – potřebné k jejímu provozu, nýbrž by byly kvalifikovány jako veřejné prostranství (jak ostatně nalézací soudy učinily), jeví se pak patřičným připomenout judikaturou konstantně zastávané teze, dle nichž „není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytnuto bezplatně“ (za všechny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, reflektovaný rovněž v aktuální judikatuře – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017).

Nevypořádaly-li se soudy nižších stupňů se shora připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména tou vztahující se k neoprávněnému užívání cizího pozemku skrze stavbu na něm umístněnou, a patřičně nezohlednily v ní vylíčené závěry, ačkoliv jejich skutková zjištění naznačují obdobný případ, rozhodujíce toliko na základě úsudku o neexistenci alternativního řešení komunikačního propojení v obci, nemůže jejich rozhodnutí zjevně obstát jako věcně správné. Dovolání žalobkyně tedy lze považovat za důvodné, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu i soudu okresního, jehož rozhodnutí spočívá na tomtéž úsudku, a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 3. 2019


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu