Rozhodnutí NS

21 Cdo 171/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/21/2019
Spisová značka:21 Cdo 171/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.171.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Závěť
Dotčené předpisy:§ 476 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 476a předpisu č. 40/1964Sb.
§ 34 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/04/2019
III.ÚS 1168/19
JUDr. Radovan Suchánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 171/2018-166


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci žalobců: a) Římskokatolická farnost – proboštství Mělník, se sídlem v Mělníku, Na Vyhlídce č. 18/2, zastoupená JUDr. Janou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Bulharská č. 32, b) Česká katolická charita, se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 12, zastoupená JUDr. Romanou Křenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1460, proti žalovanému: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 17 C 51/2016, o dovolání žalobce a) a žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017, č. j. 24 Co 218/2017-107,

takto:

I. Dovolání žalobce a) a žalobce b) se zamítá.
II. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení každý 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 30.3.2016 se žalobci, s odkazem na usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 16.2.2016, č. j. 50 D 976/2013-148, vydané v řízení o dědictví po L. F., zemřelé dne 19.9.2013 (dále jen „zůstavitelka“), domáhali určení, že Česká katolická charita je dědicem částky 300.000 Kč z vkladní knížky zůstavitelky č. XY (nyní č. účtu XY) a Římskokatolická farnost – proboštství Mělník je dědicem částky 400.000 Kč z vkladní knížky zůstavitelky č. XY (nyní č. účtu XY). Uvedli, že nesouhlasí s tím, že by závěť zůstavitelky datovaná 1.9.2004 v části, která se dotýká jejich dědění, byla neplatná proto, že připsaný dodatek nebyl zůstavitelkou datován a podepsán. Skutečnost, že při psaní závěti byly použity různé psací prostředky, nemůže být vyložena v neprospěch vůle zůstavitelky, ani na újmu obmyšleným dědicům, když není pochyb o tom, že závěť byla sepsána, datována i podepsána zůstavitelkou. Závěť je opřena o dlouhodobý a opravdový vztah zůstavitelky k charitě a katolické církvi, přirozeně navazuje na její způsob života, její zájmy a přání.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 9.2.2017, č. j. 17 C 51/2016-82, určil, že žalobce a) je dědicem částky 400.000 Kč z vkladní knížky zůstavitelky L. F. č. XY, nyní číslo účtu XY, a žalobce b) je dědicem částky 300.000 Kč z vkladní knížky zůstavitelky L. F. č. XY, nyní číslo účtu XY, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobci b). Po provedeném dokazování vycházel z toho, že „škrty a vpisy nebyly učiněny ve stejný okamžik, jako byla sepsána původní závěť“, konstatoval, že „zůstavitelka tím, že škrtla určité položky své závěti, jednoznačně projevila svou vůli tyto škrtnuté části závěti odvolat a stejně tak jednoznačně projevila svoji vůli změnit okruh dědiců“, a za použití ustanovení § 476, § 476a, § 480 a § 35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále i „obč. zák.“), a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05 uzavřel, že „se nemůže ztotožnit se stanoviskem žalované, podle níž skutečnost, že sporný text závěti, který byl nepochybně napsán později, než kdy byla sepsána samotná závěť jako celek, nebyl datován a podepsán, způsobuje neplatnost závěti v tomto rozsahu“, neboť „takový výklad by byl jen znakem přepjatého formalismu a vedl by k naprosté negaci autonomie vůle zůstavitelky“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.8.2017, č. j. 24 Co 218/2017-107, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se zamítá žaloba žalobců na určení dědického práva žalobců ze závěti zůstavitelky L. F., zemřelé 19. září 2013, ze dne 1. září 2004, pokud je jejich dědické právo založené ustanovením zůstavitelky, že žalobci dědí obnos na vkladní knížce u České spořitelny v XY č. XY na jméno L. F.“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení, a to žalobce a) 450 Kč a žalobce b) 450 Kč. Odvolací soud na základě shodně zjištěného skutkového stavu dospěl k odlišným právním závěrům, než soud prvního stupně. Má za to, že jestliže ustanovení § 476a obč. zák. pro zůstavitelem vlastnoručně napsanou závěť vyžaduje datum a podpis, a to striktně pod výslovnou sankcí neplatnosti takové závěti, „platí to také pro všechny změny, které představují obsahovou změnu závěti, resp. její (částečné) zrušení a nahrazení jinou závětí (resp. jinou její částí) ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák., tento požadavek se uplatní i v případě, že zrušení závěti (částečné) a její (částečné) nahrazení jinou závětí je provedeno formálně tak, že v tomto smyslu jsou provedeny škrty a vpisky přímo do původní listiny, jsou-li provedeny po podpisu a dataci závěti“. V odůvodnění rozsudku dále uvedl, že „setrvání na požadavku zejména vlastnoručního podpisu závěti pro závěr o platnosti tohoto typu závěti nemůže být projevem nepřiměřeného formalismu při výkladu a aplikace práva, a to ani poměřeno základními zásadami nového občanského zákoníku vyjádřenými v části první hlavy I. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ve smyslu § 3030“, a že i kdyby snad bylo možno uvažovat o tom, že v kontextu nového občanského zákoníku již není nutno považovat závěť za neplatnou jen kvůli absenci data, zůstává i z hlediska nové právní úpravy nepřekonatelnou formální vadou to, že „nová“ závěť (se škrty a vpisky) není vlastnoručně podepsána (§ 1533).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Žalobce a) jako dovolací důvod uvádí „fakt, že výrok odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, spočívající v otázce, jež měla klíčový význam pro rozhodnutí soudu, tj. posouzení otázky chápání pojmu změna, resp. zrušení závěti, resp. platnosti těchto úkonů
– v podobě škrtů a vpisků do textu závěti, sice nedatovaných a nepodepsaných zůstavitelkou, leč nepochybně osobou zůstavitelky v holografní závěti provedených“. Poukazuje na to, že zůstavitelka zemřela několik málo měsíců před účinností nového občanského zákoníku, který ve svých přechodných a závěrečných ustanoveních uvádí, že se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele (v dané věci občanský zákoník č. 40/1964 Sb.), nicméně i odvolací soud připouští, že i v těchto případech úmrtí zůstavitele nelze opominout existenci dalšího z přechodných ustanovení nového občanského zákoníku, a to § 3030, v němž se stanoví zásada, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. nového občanského zákoníku. Proto předchozí úpravy soukromého práva musí být interpretovány a aplikovány v souladu se zásadami, které jsou formulovány v této části nového občanského zákoníku, tj. „ve shodě s Listinou základních práv a svobod a současným ústavním pořádkem v souladu s dobrými mravy a spravedlností.,“, když „občanský zákoník klade navíc důraz na poctivost jednání osob soukromého práva, na presumpci a ochranu jejich dobré víry, zákaz zneužití soukromých práv a ochranu slabší strany“. Dovolatel má za to, že v situaci, kdy se řeší jistá provázanost norem starého občanského zákoníku se zásadami, na nichž stojí soukromé právo podle nového občanského zákoníku, a dovolací soud právní otázku škrtů a vpisků „ve světle faktu, že o jejich provedení zůstavitelkou není pochyb“ zatím neřešil, mohl by“v této projednávané věci zaujmout právní názor, jíž by se v dané situaci poprvé, resp. nově postavil k obdobné právní situaci“. S ohledem na nezpochybnitelná fakta autorství vpisů a škrtů osobou zůstavitelky, s ohledem na její dobrou psychickou kondici a prokázaný způsob života, jako skutečné křesťanky a dobrodince, je lpění na velmi přísném výkladu litery zákona - § 480, resp. § 476a obč. zák. - ignorováním vlastního účelu, s nímž byla tato ustanovení do zákona pojata. Odvolací soud, ač nezpochybňuje, že škrty a vpisky provedla sama zůstavitelka, požaduje, aby tyto škrty a vpisky doplnila datem a podpisem, „čímž jde za smysl zákonného ustanovení – ne-li proti účelu, s nímž bylo přijímáno“. V odůvodnění svého rozsudku nezmínil, že jeho závěr, že „závěť zůstavitelky, která byla obsahovou změnou, resp. škrty a vpisky, završena až po původním podpisu a dataci závěti, nelze ve smyslu ust. § 476a OZ považovat za platnou“, je pouze jeho výklad a aplikace dotčených ustanovení. Zákon nikde výslovně nestanoví, že vpisek a škrt způsobují neplatnost, pokud nejsou doplněny vlastnoručním podpisem a stanovením data, kdy byly provedeny, v dané situaci „by trvání na takové podmínce šlo už za hranu tohoto opatření – šlo by o novotvorbu soudem, která mu s ohledem na starou právní úpravu nepřísluší a byla by proti účelu, s nímž zákonodárce v části zákona týkající se dědictví několik striktně formulovaných ustanovení zákona včlenil“. Z nálezu Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 629/03, z něhož je zřejmé, že při hodnocení právních úkonů je na místě v prvé řadě dbát vůle zůstavitele, dovolatel dovozuje, že v dané věci „z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obsah závěti, včetně škrtů a vpisů je jen reálným odrazem způsobu života zůstavitelky, jejího zájmu o charitativní činnost, mělnickou farnost, přičemž bez povšimnutí pak nemůže zůstat ani skutečnost, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že sama zůstavitelka hovořila o tom, koho chce za své dědice povolat“, a proto je třeba přisvědčit rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo dědické právo určeno (v intencích změny, kterou odvolací soud narovnal pochybení při formulaci žalobního petitu). Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, event. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobce b) v dovolání uvedl, že dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud, ačkoli správně ve svém rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, důkazy správně zhodnotil a dospěl k zásadně správnému skutkovému závěru, včetně dobročinné a charitativní činnosti zůstavitelky a její dobré duševní kondice, a také konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že závěť je psaná, datovaná a podepsaná rukou zůstavitelky, dospěl k odlišným závěrům, než soud prvního stupně. Rozhodl „přehnaně formalisticky a rigidně, v rozporu s přirozenoprávním pojetím práva, kterému se nyní v občanskoprávní oblasti dostává zasloužené pozornosti, což v tomto případě vedlo k velké nespravedlnosti a k nerespektování vůle zůstavitelky“. Odvolací soud nevyužil možnosti opustit přehnaný formalismus při výkladu starého zákona a vyložit ho v kontextu doby, proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ze dne 31.8.2017, č. j. 24 Co 218/2017-107, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovoláním žalobců a) a b) se žalovaný vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, neboť závěť zůstavitelky, která byla měněna škrty a vpisky až po původním podpisu a dataci, bez toho, že by tyto změny byly zůstavitelkou podepsány a datovány, nelze ve smyslu ustanovení § 476a obč. zák. považovat za platnou. I pokud by se závěť posuzovala podle ustanovení § 1533 o. z., nemohla by obstát z důvodu chybějícího podpisu změn, které zůstavitelka provedla po původním sepisu závěti. Navrhl, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, věc pojednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), že v dědickém řízení po zůstavitelce byla předložena holografní závěť, ve které je v části nadepsané „peníze“ uvedeno: „obnos na vkladní knížce České státní spořitelny v XY čís. XY (roč. výpovědní lhůta) na jméno L. F.“, další část věty ve znění „prosím předat pí M. K. (příp. jejímu zástupci) na útulky pro opuštěná zvířata“ je přeškrtnuta a text pokračuje „Proboštovi Mk - 400.000 na opravu varhan, 300.000 Katol. Charita“, pod šipkou vedoucí od přeškrtnuté části je uvedeno „ 300.000“. Závěť obsahuje i pořízení o dalším majetku a je na straně 1 i 2 označena datem „XY, 1.září 2004“ a na konci textu na straně 2 se nachází podpis „L. F.“. Po zjištění stanovisek a tvrzení potencionálních dědiců ve vztahu k penězům na vkladní knížce zůstavitelky označené v závěti a po dohodě ohledně správného označení závětí obmyšlených osob soud projednávající dědictví po zůstavitelce odkázal Římskokatolickou farnost – proboštství Mělník a Českou katolickou charitu, aby podaly proti České republice (která tvrdila, že závěť je v části, kterou bylo původní ustanovení dědice škrtnuto a nahrazeno novým textem, neplatná, když není změna datována a podepsána zůstavitelkou) žalobu na určení, že jsou dědici částek 400.000 Kč, resp. 300.000 Kč z označené vkladní knížky.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobců významné vyřešení právní otázky, zda změna závěti ohledně osob povolaných za dědice, provedená samotnou zůstavitelkou přímo v textu původní závěti, vyžaduje také podpis zůstavitelky a datum, kdy k podepsání změny došlo. Vzhledem k tomu, že tato hmotněprávní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobců je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobců nejsou opodstatněná.

Podle ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i „o. z.“), který nabyl účinnosti dne 1.1.2014, se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka L. F. zemřela dne 19.9.2013, je třeba při dědění aplikovat ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013, včetně ustanovení o závěti, kterou zůstavitelka pořídila za svého života.

V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (§ 476 odst. 2 obč. zák.). Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná (§ 476a obč. zák.). V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout (§ 477 odst. 1 věta první obč. zák.). Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti (§ 480 odst. 1 obč. zák.).

Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že závěť je projev vůle zůstavitele, kterým pořizuje o svém majetku pro případ smrti, jehož povinným obsahem je ustanovení dědice, přičemž tento projev vůle musí vedle obecných náležitostí právního úkonu (§ 34 a násl. obč. zák.) splňovat i specifické formální náležitosti stanovené pro jednotlivé druhy závěti, a že tento projev vůle může pořizovatel kdykoli změnit či zrušit. K formálním náležitostem vlastnoruční závěti (tzv. holografní závěť) patří, pod sankcí neplatnosti, vlastnoruční podpis zůstavitele a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť podepsána.

Za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. i právní úpravy předcházející (tj. Obecný zákoník občanský, vyhlášený císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb. z.s., a občanský zákoník č. 141/1950 Sb.) právní teorie i praxe dovozovala, že podpis zůstavitele na listině obsahující závěť musí být umístěn na úplném konci závěti, protože se jím dovršuje obsah závěti (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 2006; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 5, ročník 2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.1999, sp. zn. 21 Cdo 2202/98), a že projevy zůstavitele obsažené v listině musí být kryty podpisem připojeným na konci listiny (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí Gl. U. N. F. 3301, Gl. U. 793, Gl. U. 9523, Gl. U. 12.364, Gl. U. 13887, Gl. U. 15.932, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3.2.1933, sp. zn. R I 1142/32, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu – Vážný, pod č. 12322, nebo v Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, s. 113, 114, 123). Požadavek, že podpis zůstavitele musí být umístěn na konci textu závěti, tak, aby jí byl kryt (stvrzen) zejména projev vůle zůstavitele povolat jednu či více osob za dědice vyjádřený v závěti, a že v rozsahu, v němž by projev vůle zůstavitele v závěti nebyl kryt jeho podpisem, by mohl sloužit pouze k vysvětlení zůstavitelovy vůle, byl vysloven i za právní úpravy závěti účinné od 1.1.2014 zákonem č. 89/2012 Sb., s tím, že dřívější závěry jsou i v poměrech současné právní úpravy aplikovatelné a jako správné nadále přijímány (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2016, sp. zn. 21 Cdo 5591/2015).

Jestliže za dřívější i současné právní úpravy platí, že podpis pořizovatele má být umístěn na konci textu závěti, tak, aby jím byl stvrzen projev vůle zůstavitele, kterým ustanovil dědice, není žádného důvodu k tomu, aby tento požadavek neplatil i pro případ, kdy listina obsahuje projevů vůle více, jako tomu bylo v dané věci. Listina podepsaná a datovaná dnem 1.9.2004 obsahuje závěť zůstavitelky, kterou však zůstavitelka později (po 1.9.2004) zčásti změnila, a to co do ustanovení dědiců peněz z vkladní knížky. Protože se jedná o změnu v obligatorní náležitosti závěti, nelze považovat za přehnaný formalismus, když se pro tento nový projev vůle (nahrazující zčásti projev vůle původní) požaduje splnění stejných formálních náležitostí jako u projevu vůle stvrzeného podpisem zůstavitelky dne 1.9.2004. Skutečnost, že po provedeném dokazování nemají účastníci řízení pochyb o tom, že změnu v označení dědiců formou „škrtů a vpisků“ provedla neurčeného data po 1.9.2004 sama zůstavitelka, na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit; jedná se o stejnou situaci, jako by po pořízení platné závěti (včetně data a podpisu) zůstavitel napsal závěť ve prospěch jiného dědice, tuto však do své smrti nepodepsal a nedatoval, v obou případech se jedná o dva projevy vůle
- v projednávané věci obsažené na jedné listině, v uvedeném příkladu obsažené na dvou listinách.

Vycházeje z uvedených závěrů a ze skutečnosti, že předmětné „škrty a vpisky“ na listině se závětí datované a podepsané zůstavitelkou dne 1.9.2004, představující změnu v osobách dědiců, za tímto novým projevem vůle datum a podpis zůstavitelky neobsahují, nemá v této části nová závěť náležitosti požadované ustanovením § 476 odst. 2 a § 476a obč. zák., a je tedy neplatná.

Pokud dovolatelé namítají, že odvolací soud při výkladu projevu vůle zůstavitelky nepoužil zásady, které jsou formulovány v hlavě I. první části o. z., přehlíží, že výkladová pravidla (ať již podle dřívější či současné právní úpravy) neslouží k doplnění chybějících formálních náležitostí, ale uplatní se jen tehdy, má-li právní úkon (podle současné úpravy právní jednání) veškeré zákonem v rozhodné době stanovené náležitosti, jsou však pochybnosti o určitosti, srozumitelnosti či významu učiněného právního úkonu (právního jednání). O takový případ se však v dané věci nejedná, když projev vůle zůstavitelky („škrty a vpisky“ do původní závěti) postrádá zákonem stanovené formální náležitosti.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci neměli se svými dovoláními úspěch, proto jsou povinni nahradit žalovanému jeho náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení, tj. paušální náhrada 300 Kč za vyjádření k dovolání podle ustanovení § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 1. 2019


JUDr. Roman Fiala
předseda senátu