Rozhodnutí NS

6 Tdo 1013/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:6 Tdo 1013/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1013.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Neoprávněné užívání cizí věci
Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 209 odst. 2 tr. zákoníku
§ 209 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1013/2018-25


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný A. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 4. 2018, č. j. 6 To 54/2018-550, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 143/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.


Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 2. 2018, č. j. 9 T 143/2017-494, byl obviněný A. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad 1-2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1. společně po předchozí dohodě s již odsouzenou K. A. dne 31. 10. 2014 telefonicky z telefonního čísla K. A. opakovaně kontaktoval V. V., provozovatele autoservisu V. v K., na ulici K T., kdy se představil nepravým jménem „H.“ a kdy nepravdivě uváděl, že měl dopravní nehodu, že by si proto rád zapůjčil náhradní vozidlo, aby mohl údajně havarované vozidlo přistavit téhož dne do servisu k opravě, ačkoliv věděl, že žádné havarované vozidlo k opravě nepřistaví, kdy tyto skutečnosti uváděl jen proto, aby získal pro své potřeby vozidlo, přičemž na základě této nepravdivé legendy V. V. souhlasil se zapůjčením vozidla ŠKODA FABIA, bílé barvy, s propagačními nápisy autoservisu V., na dobu od 31. 10.2014 do 3. 11.2014, jakož i s tím, že vozidlo si vyzvedne a smlouvu o zapůjčení vozidla převezme odsouzená K. A., která se téhož dne v 16.00 hodin do servisu dostavila a vozidlo převzala se stavem počítadla ujetých kilometrů 195 903 km a plnou nádrží pohonných hmot, přičemž byla poučena o tom, že vozidlo musí být vráceno dne 3. 11. 2014 s dotankovanou plnou nádrží pohonných hmot, a že při vrácení vozidla musí uhradit cenu za jeho zapůjčení ve výši 605 Kč za každý započatý kalendářní den, které poté zapůjčené vozidlo odvezla na blíže neuvedené místo do O., kde je předala k dalšímu užívání A. K., který vozidlo užíval až do 18. 11.2014, kdy vozidlo K. A., po opakovaných urgencích ze strany technika autoservisu, vrátila se stavem počítadla ujetých kilometrů 197 936 km, bez dotankované plné nádrže pohonných hmot, a aniž by zaplatila cenu za zapůjčení vozidla, čímž způsobil V. V., místem podnikání K T., K., škodu ve výši 13 025 Kč,

2) dne 7. 11. 2014 v 14.30 hod. v K., okres P., převzal od O. S. jeho osobní motorové vozidlo značky Peugeot 206, modré barvy, včetně klíče a dokladů od vozidla v hodnotě 47 000 Kč, a to pod záminkou, že na vozidle nechá v servisu V. provést opravu nabouraných dveří a nárazníku a výměnu zadních tlumičů, kdy s ohledem na skutečnosti, že v té době užíval vozidlo z autoservisu V. V., v poškozeném vzbudil přesvědčení, že dokáže opravu obstarat, a poté v týdnu po převzetí vozidla od O. S. a jeho manželky vylákal postupně finanční částku v celkové výši 11 400 Kč pod záminkou obstarání dílů na provedení opravy, ačkoliv věděl, že žádnou opravu neprovede, a že žádné náhradní díly neobstará, a byl s ohledem na uložený trest vyhoštění srozuměn s tím, že vozidlo nevrátí, kdy tak činil jen proto, aby získal pro své potřeby motorové vozidlo a finanční hotovost, opravu vozidla neprovedl, poskytnuté finanční prostředky použil pro svou potřebu, a vozidlo sám užíval a přes opakované telefonické výzvy jej nevrátil, a poté co jej přestal používat, jej v nezjištěné době odstavil bez autobaterie, autolékárničky, klíče na kola, sady náhradních žárovek, tažného lana a výstražného trojúhelníku a potahů sedadel v celkové hodnotě 1 900 Kč ve Š. na ulici U., čímž způsobil poškozenému O. S., škodu ve výši nejméně 58 400 Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9 T 127/2012-160, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2013, č. j. 6 To 476/2012-210, pro přečin podvodu dle § 209 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků: Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 T 181/2015-94, a Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 1. 2016, č. j. 1 T 145/2015-127, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s odsouzenou K. A. poškozenému V. V., K., K T., škodu ve výši 13 025 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost nahradit poškozeným O. S. a Z. S., oba bytem K., okr. P., škodu ve výši 13 000 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 26. 4. 2018, č. j. 6 To 54/2018-550, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.


II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Aleny Pšejové, Ph.D. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V souvislosti s rozhodnutím, kterým byl uznán vinným, poukazuje na to, že v bodě l rozsudku okresního soudu nebyla provedenými důkazy prokázána jeho vina. Ze spáchání trestného činu má být usvědčován výpovědí svědků V. V., J. H. a K. A. Svědek V. V. dosvědčil, že jej nezná a že nemůže ani potvrdit, že by s ním hovořil. Výpověď svědka J. H. také nemůže být považována za usvědčující vůči němu. Svědek uvedl, že slyšel, že se měl údajně představovat pod jiným jménem. Dané svědectví je však pouze z doslechu. V odůvodnění rozsudku je současně nesprávně uvedeno, že svědek i zaslechl, že se obviněný měl představovat pod jménem H. (pod kterým se pachatel představoval poškozenému panu V.). Svědek u jednání dne 9. 1. 2018 sice řekl, že zaslechl tuto skutečnost, avšak pouze od vyšetřujících policistů, což tedy nemůže být bráno jako relevantní svědectví. Jediným svědkem, který skutečně tvrdil, že se skutku dopustil, byla svědkyně K. A. Její svědectví nepovažuje dovolatel za věrohodné, neboť se jedná o ženu, která vůči jeho osobě chovala milostné city, které nebyly z jeho strany opětovány, proto u ní nejspíše nastoupil pocit zhrzenosti, na základě kterého pak u soudu vypovídala proti němu. Důvod, proč mu tehdy zapůjčila automobil z autoservisu V., byl zřejmě posledním pokusem o získání jeho náklonnosti, což se však nepodařilo. Skutečnosti ohledně zapůjčeného vozidla si neověřoval, jelikož svědkyni znal a měl ji za dobrou známou, které věřil. Současně k výpovědi svědkyně zdůraznil, že tato v určitých bodech svědectví měnila svou výpověď před soudem, oproti výpovědi při výslechu a podání vysvětlení na Policii ČR. Současně se jedná o osobu, která již v minulosti byla za trestný čin podvodu souzena. S ohledem na skutečnost, že výpověď svědkyně je tedy jediným důkazem, pak s ohledem na shora uvedené nelze dospět k závěru, že je nade vší pochybnost prokázáno, že se obviněný dopustil skutku, který je mu kladen za vinu. Při respektování zásady in dubio pro reo, kdy přetrvávají relevantní pochybnosti, zda k činu vůbec došlo, měl být obžaloby dle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn. Odkázal přitom, mimo jiné, na R 22/1968-II. Uplatnění důvodu zproštění uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř. je důsledkem zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 trestního řádu), podle níž má neprokázaná vina stejný význam jako prokázaná nevina. V důsledku nerespektování této zásady ze strany soudů došlo podle názoru dovolatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Na základě těchto skutečností má za to, že byly naplněny podmínky § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. K bodu 2 rozsudku okresního soudu uvedl, že se k činu doznal a od počátku spolupracoval při vyšetřování. Nesouhlasí však s právní kvalifikací trestného činu a poukazuje na to, že neměl od počátku úmysl se předmětného automobilu zmocnit, tudíž zde nemohl být podvodný úmysl. O tomto svědčí i provedené opravy, na kterých se s manžely S. dohodl ať už osobně či telefonicky. Dále uvedl, že ho bohužel nešťastná situace v době, kdy měl automobil u sebe, dohnala k tomu, že tento začal po nějakou dobu užívat. Svědek G. dosvědčil opravu poškozeného chladiče. Ve zbytku výpovědi však svědek G. nemluvil pravdu, neboť mu v minulosti přebral přítelkyni, tedy se obviněnému zřejmě stále mstí. Dokonce mu měl vzkázat, že mu u jednání zatopí. Ve věci navrhl i výslech svědka T., tento návrh však byl zamítnut. Svědek T. měl dosvědčit další provedené opravy na vozidle, které byly dohodnuty s manžely S. Nepopírá, že nebyly provedeny veškeré opravy, na kterých se dohodli s manžely Slovákovými, ovšem většina provedena byla. Nemohl od počátku počítat s tím, že si auto ponechá, automobil po jeho přechodném neoprávněném užívání vrátil manželům S. tak, že ho, mimo jiné i s pomocí G., odstavil na parkovišti ve Š., a to ve stavu, kdy vozidlo nebylo ani poškozené a ani nepojízdné, přičemž s výjimkou provedených oprav bylo vozidlo ve stavu, v jakém ho převzal od pana S. Rozhodně popírá, že by ve vozidle cokoli z jeho vybavení chybělo. Sám kontaktoval Policii ČR s informací, kde se automobil nachází a kde jsou od něj uloženy klíčky. Co se týče náhrady škody uvedl, že psal poškozeným dopis, ve kterém se jim za své jednání omluvil a domluvil se s nimi, že jim škodu uhradí. Toto jednání je možné kvalifikovat toliko jako trestný čin neoprávněné užívání cizí věci dle § 207 trestního zákoníku, nikoli však jako trestný čin podvodu, jak bylo soudem prvního stupně a i soudem odvolacím nesprávně vyhodnoceno. Odkázal na rozhodnutí NS 18/2002-T 426.Neobsahuje-li popis skutku v odsuzujícím rozsudku žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl naplněn zákonný znak spočívající v násilí nebo v pohrůžce bezprostředního násilí u trestného činu znásilnění podle § 185 TrZ, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, jde o nesprávné právní posouzení skutku, které může být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ.“ Obviněný připomenul, že v daném rozhodnutí jde sice o jiný trestný čin, ale má za to, že se dá přiměřeně aplikovat i na tuto věc, jelikož z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá jediná skutečnost, která by podporovala klasifikaci skutku jako trestný čin podvodu.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Kroměříži a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně zrušil a rozhodl tak, že v bodě 1) jej obžaloby zcela zprostí a v bodě 2) jej uzná vinným trestným činem podle § 207 odst. 1 trestního zákoníku a současně rozhodne, že se upouští od uložení souhrnného trestu vzhledem k výši trestu již dříve uloženého podle § 44 trestního zákoníku.


8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) se k podanému dovolání vyjádřil tak, že jej neshledává důvodným, když námitky jsou dílem skutkového charakteru, avšak není naplněn extrémní vnitřní rozpor rozhodnutí nižších soudů. Rozpory, tím méně extrémní, mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěními zde dány nejsou, kdy je možno plně odkázat na příslušné hodnotící úvahy rozsudku okresního i krajského soudu. U dílčího bodu 2) je podle státního zástupce namítána nesprávná právní kvalifikace, což lze podřadit pod tvrzený dovolací důvod, nicméně námitka není důvodná, neboť bylo vysvětleno krajským soudem, že jde o podvod a nikoli o neoprávněné užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku. Dovolání shledal zjevně neopodstatněným a navrhuje jej podle § 265i odst. 1 písm.e) tr. ř. odmítnout, kdy současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného rozhodnutí.

III.
Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvod.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími námitkami a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

16. Základ dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že nižší soudy měly nesprávně zhodnotit důkazní situaci ohledně výpovědi svědků V. V., který jej nezná, a tudíž jej nemůže usvědčit, dále pak J. H., v jehož případě se jedná o svědectví z doslechu a naposledy K. A., jejíž výpověď podrobil kritice z důvodu toho, že je vůči němu osobně zaujata z důvodu zhrzenosti, když neopětoval její city. Na základě toho pak dovozuje, že nemělo dojít k jeho odsouzení pro absenci důkazů, když současně poukazuje na hmotněprávní posouzení věci v bodě 2) napadeného rozsudku, kdy se domáhá toho, že se nejednalo o předem pojatý podvodný úmysl.

17. Zatímco v bodě 1) se jedná o výlučně námitky skutkové, tak v bodě 2) se námitky mohou podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. V případě prvního skutku platí, že si jak nalézací, tak odvolací soud vytvořily na základě provedených důkazů dostatek podkladů pro uznání viny obviněného, kdy rozhodně neplatí, že by snad obsah důkazů byl účelově dezinterpretován, či by nastala situace, že by z provedených důkazů skutková zjištění nevyplývala. Je sice možno připustit, že poškozený s obviněným jakožto pachatelem osobně tváří v tvář nehovořil, nicméně platí, že s ním hovořil telefonicky, obviněný se představil pod smyšleným jménem „H.“. V bodě 1) rozsudku nalézacího soudu je tato situace dostatečně popsána a následně v souvislosti s hodnocením obsahu výpovědí svědků H. a A. platí, že je utvořen dostatečný řetězec důkazů svědčící pro spáchání skutku ze strany obviněného, který byl následně správně hmotněprávně podřazen pod přečin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, zde jako dílčí útok pokračujícího přečinu. Následně pak odvolací soud ve svém usnesení v bodě 9) na tyto důkazy navázal a shledal je správnými, kdy opětovně odmítl námitky obviněného ohledně nevěrohodnosti svědkyně A., která byla v dané věci odsouzena a jejíž výpověď je podepřena dalšími důkazy a skutečnostmi v tom směru, že uživatelem vozidla vylákaného pod smyšlenou legendou, byl právě a jedině obviněný.

19. V tomto směru platí, že není pochybením soudu, jestliže důkazy hodnotí odlišně od obviněného, který se domáhá pro sebe příznivější verze skutkového děje.

20. Pokud jde o jednání pod bodem 2), tak zde obviněný nepopírá kontakt s poškozenými, ale domáhá se toho, že jeho jednání není trestné ve smyslu rozsudku nalézacího soudu, a to z důvodu, že jednal v souladu s původní dispozicí poškozených, kteří mu svěřili předmětné vozidlo k opravě. Zde nalézací soud v případě hodnocených důkazů v bodě 13) na str. 6 jasně popsal, proč má skutek za prokázaný tím způsobem, jak je popsaný v bodě 2) výroku jeho rozsudku, když současně poukázal na výpovědi poškozených manželů O. S. a Z. S., svědčících pro evidentní výmluvy obviněného v situaci, kdy měl vozidlo vrátit a dále na obsah výpovědi svědka D. G., který negoval tvrzení obviněného o tom, že byl pověřen v tom směru, aby jim sdělil, kde se odstavené vozidlo nachází. V bodě 10) rozhodnutí odvolacího soudu pak je podrobně vyloženo, proč bylo shledáno dokazování za dostatečné, kdy byl vysvětlen argument ohledně zamítnutí důkazního návrhu svědka T., jehož se obviněný domáhal pro nadbytečnost. Současně nižší soudy jasně popsaly své závěry, které je vedly k tomu, že věci z vozidla byly odcizeny obviněným.

21. Námitkou, kterou je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněného, kde se domáhá kvalifikace jednání v bodě 2) jako přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku. Zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce, rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 18/2002, T 426, které se však týká zcela jiné právní kvalifikace a toliko obecně hovoří o tom, že pokud není ze skutkových okolností patrné, v čem byl způsoben zákonný znak, tak není možno kvalifikovat jednání jako příslušný trestný čin. V tomto směru však platí, že z popisu skutku je v bodě 1), a zejména i v bodě 2) patrno, z čeho je dovozen onen podvodný úmysl, tedy platí, že jak vozidlo v bodě 1), tak i vozidlo v bodě 2) bylo vylákáno pod lživou záminkou, v druhém případě konkrétně pod záminkou opravy vozidla, kdy úmysl pachatele směřoval k nikoli krátkodobému užívání těchto vozidel pro svou potřebu. Tímto jednáním obviněného bylo vozidlo odejmuto z dispozice poškozených a nalezeno až po velmi dlouhé době, řádově měsíců. Z uvedeného je zjevné, že vozidlo bylo předáno poškozenými dobrovolně, a to právě pod podvodným úmyslem obviněného nevrátit je a ani neprovést opravy, tudíž od počátku se jedná o podvod, nikoli snad o případnou zpronevěru, jež by nastala až později poté, co by si obviněný vozidlo převzal a až později se rozhodl si je přisvojit. Proto bylo jednání posouzeno jako dílčí útok pokračujícího přečinu podvodu spáchaného speciálním recidivistou podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Ostatně v bodě 12) odvolací soud k této skutečnosti zcela konkrétně uvedl, že se nejednalo o zmocnění se věci ze strany obviněného a současně se nejednalo o přechodné užívání, jehož předpokladem je krátkodobé užívání se záměrem k vrácení věci do dispozice poškozeného, což je vyloučeno při odstavení vozidla na neznámém místě a v daném stavu. S těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší soud z důvodů shora citovaných.

22. K bližšímu rozlišení právní kvalifikace je možno uvést, že objektivní stránka u přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku je dána ve dvou formách. V prvním případě spočívá v tom, že se pachatel zmocní věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat. V druhém případě pak v tom, že pachatel neoprávněně takové věci, které mu byly svěřeny, přechodně užívá a způsobí tím škodu nikoli malou na cizím majetku. Zjevně by v úvahu přicházela druhá varianta. Přechodně věc užívat znamená disponovat s ní dočasně a po relativně krátkou dobu. Užívání věci po delší dobu by již bylo nutné považovat za přisvojení věci ve smyslu krádeže nebo zpronevěry. Důležitá je přechodnost užívání a způsob, kterým se vrací věc do dispozice vlastníka nebo oprávněného držitele. Ustanovení § 207 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá, že pachatel má úmysl užívat cizí motorové vozidlo jen přechodně, tj. disponovat s ním jen relativně kratší dobu, aniž by tím však vyčerpal jeho podstatu nebo je podstatně opotřeboval. V úmyslu pachatele cizí motorové vozidlo přechodně užívat musí tedy být zahrnut i záměr vrátit je po jeho přechodném užití osobě, které bylo odňato, anebo této osobě alespoň umožnit, aby obnovila své dispoziční právo s motorovým vozidlem, jehož výkon jí byl přechodně trestným činem pachatele znemožněn. Jestliže se pachatel zmocnil cizího motorového vozidla v úmyslu užívat je delší dobu nebo sice kratší dobu, avšak za cenu jeho podstatnějšího opotřebení, nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizího motorového vozidla podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž o trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku (R 17/1974). Nejde o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku, nýbrž o trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, jestliže pachatel s cizím motorovým vozidlem, jehož se zmocnil v úmyslu užívat je jen přechodně, naloží tak, že poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva, případně toto výrazně ztíží [např. odstaví vozidlo na odlehlém místě, kdy jeho navrácení poškozenému je závislé na náhodě (R 42/2001 a R 45/1994-II)]. Cizí (svěřená) věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Tolik k rozdílu mezi krádeží a neoprávněným užíváním cizí věci. V předmětné věci však jde o situaci, kdy věc je modifikována zmíněným podvodným úmyslem, jenž byl pojat od počátku ze strany obviněného, kdy pod smyšlenou záminkou opravy vylákal vozidlo od poškozených, užíval je delší dobu a poté jej odstavil mimo jejich dispozici.

23. Je tak možno uzavřít, že dovolací námitky, jež jsou obsahově shodné i s odvolacími námitkami, směřují výhradně vůči obsahu skutkových zjištění v bodě 1), částečně i v bodě 2), což nelze podřadit pod dovolací důvod. Toliko námitka ohledně nesprávného užití právní kvalifikace v bodě 2) může být podřazena pod deklarovaný dovolací důvod, avšak jak bylo vysvětleno shora, tato je zjevně neopodstatněná.

24. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí (ani jemu předcházející rozsudek soudu 1. stupně) není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo postupováno podle § 265i odst. 2 tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 29. 8. 2018

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu


Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal