Rozhodnutí NS

11 Tdo 400/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:11 Tdo 400/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.400.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
§ 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c)) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 400/2019-1548


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání 1) obviněného I. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, a 2) nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch i v neprospěch obviněného I. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 1 To 61/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 18/2017, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného I. H. odmítá.
    II. Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch i v neprospěch obviněného I. H. odmítá.

    Odůvodnění:

    I.
    Dosavadní průběh řízení
      1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 11 T 18/2017, byl obviněný I. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

      1) I. H. a spoluobviněný G. A. D. V.
          a) v přesně nezjištěné době, nejpozději však v měsíci červnu 2015, v rodinném domě v XY v ul. XY, v místnosti ve sklepě domu, společně zřídili indoor pěstírnu za účelem vypěstování rostlin konopí s vysokým obsahem účinné látky delta-9-THC (tzv. marihuanu), určených k dalšímu prodeji a drogovému konzumu, přičemž za tímto účelem G. A. D. V. I. H. sepsal seznam zařízení, které je potřebné pro pěstování konopí zakoupit, část vybavení jako je motor vzduchotechniky, filtry a hadice mu zapůjčil, a dále jej instruoval, jak správně konopí pěstovat, I. H. opatřil zbytek pro kompletní vybavení pěstírny, zejména hnojiva, kanystry na zavlažování, výbojky, květináče, elektrorozvaděč se zásuvkami a spínacími hodinami, ventilátor, předřadníky, digitální časovač, stínítka, ponorné čerpadlo, teploměr, vlhkoměr apod., kdy takto měl připravený a zařízený prostor na pěstování nejméně 48 ks rostlin konopí současně na jeden cyklus, během prvního pěstebního cyklu chodil také G. A. D. V. rostliny kontrolovat, kdy byli dopředu dohodnuti, že z prvního pěstebního cyklu obdrží G. A. D. V. polovinu vyrobeného produktu (marihuany), přičemž se jim podařilo vyrobit cca 3.820 g marihuany v hodnotě cca 343.800 Kč, kterou si následně v průběhu měsíce září 2015 rozdělili rovným dílem,

      I. H.
          b) dále pokračoval v pěstování rostlin konopí sám, přičemž v následujícím období až do 6. 12. 2016 provedl další celkem 3 ukončené pěstební cykly (celkem od června 2015 do 6. 12. 2016 provedl 4 ukončené a 5. nedokončený pěstební cyklus), kdy pro druhý a následné cykly zakoupil výbojku o příkonu 600 W, ve druhém až čtvrtém cyklu pěstoval současně vždy nejméně 48 ks rostlin konopí, přičemž vyrobenou marihuanu prodával dosud neustanovenému odběrateli za cenu 90 Kč za 1 g marihuany, kdy v době zadržení a domovní prohlídky dne 6. 12. 2016 měl v uvedené pěstírně v provozu 5. pěstební cyklus, při kterém pod 4 výbojkami pěstoval celkem 65 ks rostlin konopí do výšky 100–150 cm, které obsahovaly celkem 113,82 g delta-9-THC, dále přechovával v obytných částech domu igelitové pytle s marihuanou, které pocházely z ukončeného 4. pěstebního cyklu, jednalo se celkem o 3.820 g rostlinného materiálu, který obsahoval průměrně 17,53 % delta-9-THC, což představuje 669,65 g delta-9-THC, rostlinný materiál uložený v igelitových sáčcích a plastové dóze o celkové hmotnosti 236,7 g, který obsahoval průměrně 13,91 % delta-9-THC, což představuje 32,93 g delta-9-THC, 49 ks semen rostlin konopí určených pro další pěstební cyklus a přesně nezjištěné množství plastových uzavíratelných sáčků, tzv. dealeráků, kdy v rámci všech pěti pěstebních cyklů vyrobil či mohl vyrobit a následně prodat množství okolo 20 kg marihuany,

          přičemž I. H. takto jednal se záměrem touto činností získat prospěch ve výši okolo 1.650.000 Kč, kdy z již obdrženého prospěchu za prodej marihuany zakoupil nejméně osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, za částku 254.382 Kč, motocykl zn. KTM, reg. zn. XY, za částku 230.000 Kč a nemovitost v obci XY č. p. XY za částku 550.002 Kč, a současně jednal se záměrem zpeněžit již vyrobenou marihuanu přechovávanou jím v bydlišti a též marihuanu, k jejímuž vyrobení by došlo po sklizení posledního dosud neukončeného cyklu,

      2) I. H. a spoluobviněný G. A. D. V.
        v I. H. zakoupené nemovitosti v obci XY č. p. XY společně zřídili ve dvou místnostech technologicky totožnou indoor pěstírnu konopí jako v nemovitosti v XY v ul. XY, kde pěstovali v době nejpozději od konce měsíce srpna 2016 do 7. 12. 2016 celkem 156 ks rostlin konopí do výšky 120 cm, které obsahovaly celkem 66,92 g delta-9-THC, kdy G. A. D. V. v uvedené nemovitosti bydlel a bezprostředně se staral o rostliny konopí, I. H. do pěstírny dojížděl a prováděl kontrolu rostlin konopí, kdy byli již předem domluveni, že si zisk z vyrobené marihuany rozdělí, přičemž z výše uvedeného množství rostlin konopí mohli vyrobit zhruba 12 kg marihuany, kterou měli v úmyslu prodat, kdy jejich následný čistý prospěch, po odečtení nákladů, by činil částku cca 830.000 Kč,
        přičemž shora popsaných jednání se dopouštěli s vědomím, o jaké látky se jedná, a i přesto, že nedisponovali příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, kdy konopí je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazenou do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, a obsahuje psychotropní látku THC uvedenou v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazenou do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách.

      2. Za to byl obviněný I. H. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen jednak k trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále za podmínek § 67 odst. 1 ve spojení s § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 250 denních sazeb ve výši 1.000 Kč jedné sazby, tedy v celkové výši 250.000 Kč, za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci, a to jednak za podmínek § podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku, které byly zajištěny při domovní prohlídce provedené na adrese XY, XY, včetně osobního motorového vozidla tov. zn. VW Trasnsporter, reg. zn. XY, tmavě modré barvy, dále za podmínek § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku nemovitosti – rodinného domu čp. XY v obci XY, zapsaného v k. ú. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY, na parcele č. XY, a za podmínek podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, barvy modré metalízy, a motocyklu tov. zn. KTM E-XC, reg. zn. XY.

      3. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadli odvoláním jednak oba obvinění, když I. H. tak výslovně učinil jen proti výroku o uložení trestu propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, jakož i státní zástupce, který podal odvolání v neprospěch obou obviněných toliko proti výroku o uložených trestech. Na základě odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek ve vztahu k osobě obviněného I. H. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že jmenovanému obviněnému podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému za podmínek § podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 42.700 Kč a 575 EUR, zajištěné při domovní prohlídce, zatímco v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek krajského soudu nezměněn. Naproti tomu odvolání obou obviněných vrchní soud podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
        II.
        Dovolání a vyjádření k němu

        4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný I. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný jednak namítl, že v rámci provedeného dokazování nebylo postaveno najisto, že by osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, nabyl, byť zčásti, za věc nabytou trestnou činností, neboť měl v rozhodném období příjmy z legálních zdrojů, když byl v letech 2005 až 2010 zaměstnán u společnosti ZETOR s měsíčním příjmem ve výši 16.000 Kč a následně se živil jako řidič. Za tohoto stavu, kdy nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se jedná o věc nabytou způsobem předpokládaným § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je dle dovolatele zřejmé, že rozhodnutí obou nižších soudů ve vztahu k výroku o propadnutí výše uvedeného motorového vozidla jsou založena na extrémním rozporu mezi skutkovými a právní závěry a provedenými důkazy. Stejný závěr přitom dovolatel dovozuje i ve vztahu k hodnotě věci (motorového vozidla) vůči hodnotě věci nabyté trestným činem, když dle jeho tvrzení se jedná toliko o částku ve výši 54.382 Kč, jíž se měl dle údajně spekulativních závěrů nižších soudů podílet na pořízení dotčeného motorového vozidla a jež by měla pocházet z páchané trestné činnosti. Hodnota nabyté věci je přitom ve vztahu k výši celkového prospěchu, který měl v souvislosti s trestnou činností dosáhnout, zanedbatelná, k čemuž odkazuje na komentářovou literaturu, podle níž nepostačuje pořízení věci za situace, kdy je výtěžek pachatele z trestné činnosti zanedbatelný, nýbrž musí být významnou částí hodnoty věci. Současně doplňuje, že v této souvislosti nemůže být podkladem za daný závěr absence plateb z bankovního účtu, když v širších souvislostech poukazuje na okolnosti poskytování půjček v České republice. Související odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů tak obviněný shledává nepřezkoumatelnými a učiněnými v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

        5. V druhé části svého dovolání se obviněný domáhá aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody na straně jeho osoby nepřikročil, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 668/2007, jež blíže cituje. Dovolatel je toho názoru, že krajský soud, jenž ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu použil, správně vyhodnotil výrazně polehčující okolnosti, jakož i jeho absolutní občanskou i trestní bezúhonnost, na rozdíl od odvolacího soudu, který poukázal na úlohu zákonodárce stanovit vymezení trestní sazby, což obviněný shledává alibismem. Dovolatel rovněž poukazuje na porušení zásady zákazu dvojího přičítání, neboť u osob trestně stíhaných pro předmětný trestný čin je typická výroba, její rozšiřování a získávání prospěchu, což mu však dle jeho mínění bylo nesprávně připočteno k tíži dvakrát. V jeho případě se navíc jednalo o tzv. lehkou drogu, což dle jeho názoru mělo vést k namítané aplikaci § 58 tr. zákoníku. Obviněný se současně neztotožňuje s hodnocením většího profitu, kterého měl dle nižších soudů oproti osobě spoluobviněného danou činností dosáhnout, neboť zásadní je dle jeho mínění počáteční nápad, který vzešel právě od osoby spoluobviněného.

        6. Závěrem vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl rozsudkem tak, že se odvolání státního zástupce zamítá za současného zrušení výroku o uloženém trestu propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 11 T 18/2017.

        7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného k uplatněným námitkám uvedl, že obviněným zvolená dovolací argumentace neodpovídá jím zvolenému dovolacímu důvodu, neboť s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno, zatímco výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však obviněný neuplatnil. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem pak státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého nelze prostřednictvím žádného ze zákonem stanovených dovolacích důvodů namítat uložení nepřiměřeně přísného či naopak mírného trestu, jak to však činí obviněný. Ve vztahu k obviněným namítanému nesplnění podmínek § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku stran výroku o uložení trestu propadnutí motorového vozidla státní zástupce poukazuje na skutečnost, že již soud prvního stupně k této otázce provedl dokazování, na jehož základě učinil závěr o tom, že obviněný trestnou činností získával finanční prospěch, který mu umožnil nákupy věcí, mimo jiné motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, když je současně zjevná hodnota věci získané přímo trestnou činností a její poměr k hodnotě zmíněného vozidla, který není nikterak nízký, přičemž daná tvrzení akceptoval i soud odvolací. Výchozí skutková zjištění jsou přitom dle státního zástupce v souladu s provedeným dokazováním a nejsou s ním v žádném, natož extrémním, nesouladu, jenž by umožňoval v dovolacím řízení jejich přehodnocení. Uložení trestu propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je dle státního zástupce zcela namístě, když odráží skutečnost, že obviněný trestnou činnost páchal za účelem dosažení výdělku, investoval do ní a využíval její zisky, které časově zřetelně návazně měnil za věci zvyšující jeho životní standard. Soudy proto adekvátně toto jeho protiprávní obohacení v dané části odčerpaly, přičemž není rozhodné, zda se v nějaké míře na koupi vozidla podílely i jiné prostředky obviněného získané legálně, pokud byla zachována proporcionalita uvedená v aplikovaném § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

        8. Ve vztahu k druhé oblasti obviněným zvolené argumentace státní zástupce konstatuje, že ji nelze považovat za relevantně uplatněnou, a to jak ve vztahu k volbě dovolacího důvodu, tak i ve vztahu k její podstatě. Podmínky pro uložení trestu pod zákonem stanovenou hranicí trestní sazby v daném případě nebyly splněny, neboť postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je postupem mimořádným, nikoli pravidelným za situace, kdy soud shledá existenci některých okolností svědčících ve prospěch obviněného. Mimořádné snížení trestu podnětí svobody nemůže odůvodnit samotná existence některých polehčujících okolností, včetně doznání pachatele, jeho účinné lítosti či náhrady škody, neboť tyto okolnosti lze dle státního zástupce ve většině případů považovat za obvyklé. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tak aplikovatelný v případě konkrétních, individuálních výjimek, nikoli v případě nápravy domnělé nečinnosti zákonodárce, v případě domnělé potřeby plošné depenalizace jednání ve vztahu k určitým typům drog, neboť za takových okolností je dle státního zástupce namístě postup podle stávajícího účinného zákona. V okolnostech projednávaného případu ani v poměrech obviněného přitom nejsou dány žádné specifické momenty, které by byly podkladem pro onen výjimečný individuální přístup. Prvotní impulz k danému jednání sice vyšel od spoluobviněného, nicméně dovolatel se této myšlenky dle státního zástupce poměrně aktivně chopil a cílevědomě přikročil k její realizaci, a to za účelem vlastního obohacení, když se daného jednání dopouštěl více než rok a ukončil je až po zásahu policejního orgánu. Přitěžující okolnosti obviněnému reálně významněji v dané věci připočítávány nebyly, pročež vyměřený trest je na samé dolní hranici trestní sazby. Pokud byly zohledněny některé momenty negativního charakteru, pak dle státního zástupce pouze v tom rozsahu, v jakém představovaly míru nutnou k naplnění skutkové podstaty podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, z čehož plyne, že k dvojímu přičítání týchž okolností při posouzení otázky viny a trestu zjevně nedošlo. Za tohoto stavu státní zástupce shledává dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, pročež navrhuje, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.

        9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání rovněž nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch i ve prospěch obviněného I. H. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu per analogiam ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. řádu, neboť má za to, že v odvolacím řízení vedeném z podnětu odvolání státního zástupce směřujícího proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně nebyla provedena náprava tohoto rozhodnutí ve výroku o trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, ač daný rozsudek krajského soudu spočíval na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, byl jím obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, a současně v něm obsažený výrok byl neúplný. Podle nejvyššího státního zástupce se nelze v plném rozsahu ztotožnit s rozsudkem vrchního soudu, stejně jako s předcházejícím rozsudkem krajského soudu, a to ve vztahu k výroku o trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, resp. jeho akceptaci soudem odvolacím z podnětu odvolání státního zástupce směřujícího v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, ač tato změna provedena být mohla a měla. V napadeném výroku nalézacího soudu o uložení trestu propadnutí věci, a to nemovitosti v obci XY, došlo dle nejvyššího státního zástupce k administrativnímu pochybení ve vztahu ke specifikaci nemovitosti, která má být předmětem trestu propadnutí věci, neboť trest byl vysloven jako vztahující se k rodinnému domu, který však není samostatnou stavbou, ale je z právního pohledu součástí pozemku, jak vyplývá z dikce § 498 ve spojení s § 3055 obč. zák., a nelze s ní tudíž samostatně nakládat. Pro výrok o trestu propadnutí věci je přitom nezbytně třeba, aby byl předmět takového trestu správně a úplně vymezen, což však nebylo rozhodnutím krajského soudu, jež bylo akceptováno rozhodnutím vrchního soudu, splněno, neboť v něm nebyla přesně vyjádřena celá věc, nýbrž jen součást věci hlavní (tzn. pozemku).

        10. Výrok o uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve vztahu k předmětné nemovitosti, uvedený v rozsudku soudu prvního stupně, tak byl dle nejvyššího státního zástupce zatížen vadou v podobě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, neboť chybně aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku. Daný výrok obviněnému ukládá nepřípustný trest, neboť jeho podstatou je postižení pouze součásti věci, což není s přihlédnutí k příslušné občanskoprávní úpravě možné. Současně je dle nejvyššího státního zástupce třeba dovodit, že předmětný výrok je neúplný, neboť ač jinak relevantně směřuje k postihu věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, není jeho obsah úplný. Navzdory popsanému pochybení vrchní soud neprovedl nápravu, ač ji provést mohl a měl, a to již z podnětu odvolání státního zástupce, které výslovně směřovalo v neprospěch obviněného proti výroku o jemu uloženém trestu. Vrchní soud nicméně z tohoto podnětu učinil pouze jiné zásahy, což založilo i vadu v podobě neakceptace odvolání, resp. neprovedení nutné změny v návaznosti na jeho podání. Vytýkaná vada přitom zůstala nepovšimnuta jak ze strany soudu prvního stupně, tak ze strany soudu odvolacího, obviněného i státního zástupce, přičemž k jejímu zjištění došlo až v rámci vykonávacího řízení v návaznosti na přípis Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, resp. navazující přípis Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno. Uložením neúplně (nedostatečně) specifikovaného trestu propadnutí věci bylo, s ohledem na nejednoznačnost pravomocně ustálených závěrů, dle nejvyššího státního zástupce porušeno mimo jiné právo obviněného na spravedlivý proces, pročež je dovolání podáváno i v jeho prospěch.

        11. Závěrem s ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu ve výroku o trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, uloženému obviněnému I. H., včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část napadeného rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
          12. K dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil rovněž obviněný, který s vyslovenými námitkami projevil nesouhlas, když poukázal na skutečnost, že na nesprávné označení nemovitosti bylo poukazováno ze strany obhajoby již v rámci stížnosti proti usnesení o zajištění předmětné nemovitosti, která však byla zamítnuta. Za tohoto stavu tak není dle obviněného pravdou, že by se státní zastupitelství o dané skutečnosti v podobě chybné specifikace nemovitosti dozvědělo až v souvislosti se sdělením této informace katastrálním úřadem ve spojení se sdělením Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jak tvrdí dovolatel. Obviněný danou situaci vnímá jako vzniknuvší v důsledku absolutní lhostejnosti státního zastupitelství v předcházející fázi trestního řízení, kdy vznik vady soudu prvního stupně, na niž nyní poukazuje nejvyšší státní zástupce svým dovoláním, zavdal sám státní zástupce. Současný stav nelze dle obviněného označit za vzniknuvší v důsledku administrativního pochybení, jak to činí nejvyšší státní zástupce, neboť za administrativní pochybení nelze označit právní hodnocení, jakož i samotné rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zajištění předmětné nemovitosti. Uložený trest není v důsledku proběhnuvšího řízení možné označit za nepřípustný, neboť odpovídá dikci trestního zákona a jeho uložení je možnou adekvátní sankcí za předmětnou trestnou činnost. Propadnutí věci tak bylo uloženo správně a přípustně, avšak vymezení věci, jež by měla být předmětem propadnutí, trpí právní vadou, jež daný trest činí nevykonatelným. Za této situace není dle obviněného možné opřít dovolání nejvyššího státního zástupce o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný má za to, že poukazovanou vadu bylo možné zhojit v předcházející fázi řízení, k čemuž však v důsledku nezájmu státního zástupce nedošlo. Naopak domáhat se změny výroku rozhodnutí v části směřující na propadnutí nemovitosti v obci XY, byť proti tomuto nebylo brojeno řádným opravným prostředkem u odvolacího soudu, je dle obviněného vyloučeno. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem svého vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podané nejvyšším státním zástupcem zamítl.
          III.
          Přípustnost dovolání

          13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou obě podaná dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla dovolání podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda obě dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

          14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným, jakož i nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
          IV.
          Důvodnost dovolání
            15. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a písm. g) tr. řádu, a to ve vztahu k výroku o trestu, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

            16. Nejvyšší státní zástupce pak v dovolání podaném ve prospěch i v neprospěch obviněného uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu per analogiam, a to ve vztahu k výroku odvolacího soudu, kterým zůstal nedotčen rozsudek krajského soudu ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci, s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. řádu, neboť v daném rozsahu nebyla v odvolacím řízení vedeném z podnětu odvolání směřujícího proti rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu provedena náprava rozsudku soudu prvního stupně, ač toto rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, byl jím obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, a současně v něm obsažený výrok byl neúplný.

            17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci obviněný, jakož i nejvyšší státní zástupce citovaný dovolací důvod shodně uplatnili ve druhé z výše uvedených alternativ.
              18. V souvislosti s obviněným, jakož i nejvyšším státním zástupcem uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

              19. K dalšímu z nejvyšším státním zástupcem zvolených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, Nejvyšší soud předně konstatuje, že nepřípustným druhem trestu ve smyslu tohoto dovolacího důvodu je třeba rozumět případy, kdy byl obviněnému uložen druh trestu uvedený v § 52 tr. zákoníku, avšak bez současného splnění zákonem stanovených podmínek pro jeho uložení, či případy nepřípustné kumulace trestu, jež odporuje pravidlům obsaženým v § 53 odst. 1 tr. zákoníku. V kontextu obviněným uplatněných dovolacích námitek přitom Nejvyšší soud připomíná, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (ani podle jiného ustanovení) není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
                20. V souvislosti s nejvyšším státním zástupcem uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, Nejvyšší soud konstatuje, že za neúplný je třeba považovat takový výrok, který v napadeném rozhodnutí učiněn byl, avšak neobsahuje některou z podstatných náležitostí stanovených zákonem (ve vztahu k výroku o trestu tak půjde např. o situaci, kdy soud při uložení trestu odnětí svobody nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle § 56 tr. zákoníku, popř. § 81 či § 84 tr. zákoníku, při uložení peněžitého trestu nestanoví náhradní trest odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, nebo při ukládání souhrnného trestu opomene v rozporu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku znovu uložit trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, který byl vysloven dřívějším rozsudkem). Za neúplný výrok naproti tomu nelze považovat situaci, kdy soud při uložení trestu propadnutí věci či ochranného opatření v podobě zabrání věci majetkovou hodnotu, která je předmětem této sankce, nesprávně (nedostatečně) označí.

                21. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání.
                IV.1. Dovolání obviněného I. H.

                22. K obviněným zvoleným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. řádu s tím, že vrchní soud své rozhodnutí o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody založil na nesprávném hmotněprávním posouzení, když nedostatečně vyhodnotil kritéria pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody uvedená v § 58 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud předně konstatuje, že se v daném případě ze strany obviněného jedná o nesprávné označení zvoleného dovolacího důvodu, neboť námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku či § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Naopak obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (tedy týká-li se jiné otázky, jež nespočívá přímo v právní kvalifikaci žalovaného skutku), je v případě výroku o trestu aplikovatelný toliko na otázky splnění či nesplnění podmínek pro ukládání souhrnného nebo společného trestu ve smyslu § 43 a § 45 tr. zákoníku, nikoli na případná pochybení co do druhu a výměry uloženého trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015). V této souvislosti je však třeba opětovně připomenout, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

                23. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění zákonných podmínek. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se týká trestu odnětí svobody, který má v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku stanovenou horní a dolní hranici v závislosti na tom, o jaký trestný čin se jedná. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena.
                  24. Ačkoli byl obviněný v dané trestní věci v souladu s § 283 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od osmi do dvanácti let, uložil mu odvolací soud nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený toliko na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, když zohlednil konkrétní povahu a závažnost obviněným spáchaného činu, jeho osobní poměry a dosavadní způsob života, včetně jeho trestní minulosti, jakož i možnosti jeho nápravy, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními § 37 až § 39 tr. zákoníku, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu (body 35. a 36.). Pokud obviněný ve vztahu k výroku o uložení trestu odnětí svobody v podaném dovolání rozporuje argumentaci odvolacího soudu stran výměry uloženého trestu odnětí svobody, jedná se toliko o subjektivní polemiku zaměřenou na důvody rozhodnutí vrchního soudu, která však není z hlediska § 265a odst. 4 tr. řádu přípustná. Za tohoto stavu, kdy odvolací soud obviněnému prokazatelně uložil odpovídající druh trestu, a to v zákonem předepsané trestní sazbě, tak Nejvyšší soud nemohl tuto námitku obviněného z hlediska zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů vyhodnotit jako oprávněnou. V daném případě přitom nebylo shledáno, že by vrchní soud při stanovení druhu a výše trestu přihlédl jako k přitěžující k takové okolnosti, která je současně zákonným znakem trestného činu, jímž byl obviněný v této věci uznán vinným, včetně okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, tedy že by postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání ve smyslu § 39 odst. 4 tr. zákoníku.

                  25. V souvislosti s obviněným citovaným ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu může být dán jen v případě, kdy soud toto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nesprávně aplikuje a pachateli (nepřípustně) uloží tento druh trestu pod dolní hranicí trestní sazby vážící se k trestnému činu, jímž jej uznává vinným, tedy pod dolní hranicí trestní sazby uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se naopak nelze domáhat uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby užitím § 58 odst. 1 tr. zákoníku, kterak to činí obviněný.
                    26. K obviněným zvolené argumentaci stran splnění podmínek pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku v dané věci Nejvyšší soud připomíná, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle tohoto ustanovení nemůže být odůvodněno toliko běžně se vyskytujícími skutečnostmi, např. tím, že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze aplikovat v těch případech, kdy polehčující okolnosti ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivě výjimečným způsobem snižují závažnost trestného činu, příp. některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě ji hodnotit jako okolnost zvlášť významně polehčující. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty) byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než ten zákonem předpokládaný (k tomu srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 463). V daném případě lze přitom odkázat na přesvědčivé a řádně odůvodněné úvahy odvolacího soudu ve vztahu k rozhodování o druhu a výši ukládaného trestu, včetně vyhodnocení případné existence jednotlivých kritérií pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jež podle závěrů vrchního soudu nebyly v této věci na straně obviněného nikterak dány. Odvolací soud v bodech 34. až 36. odůvodnění svého rozsudku logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal ve vztahu k osobě obviněného I. H. (na rozdíl od soudu prvního stupně) za splněné zákonné podmínky pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tzn. že obviněným v podaném dovolání namítané skutečnosti, včetně jeho doznání k podstatným skutkovým okolnostem, jeho dosavadní bezúhonnosti, jakož i faktického postavení při páchání daného jednání, řádně učinil předmětem svých úvah. Jak přitom správně poukázal i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, samotné aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku v nyní posuzované věci brání absence konkrétních okolností, jejichž intenzita a závažnost by výjimečným způsobem snižovala závažnost daného trestného činu. V tomto ohledu nelze než přisvědčit zcela přiléhavé argumentaci státního zástupce, jenž ve svém vyjádření poukázal mimo jiné na skutečnost, že obviněný I. H. se přes prvotní impulz k cyklickému pěstování konopí, jenž vzešel od spoluobviněného D. V., této myšlenky aktivně chopil a cílevědomě přikročil k její realizaci, a to za účelem dosažení vlastního obohacení. Předmětné trestné činnosti se přitom dopouštěl po dobu více než jednoho roku, když k jejímu ukončení došlo až v důsledku zásahu policejního orgánu, nikoli z rozhodnutí a vůle samotného obviněného.

                    27. Pakliže obviněný vznesenou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody opírá mimo jiné o snížení typové škodlivosti činu, jímž byl v této věci pravomocně uznán vinným, s tím, že společenská situace, za které byla předmětná zákonná úprava přijata, doznala v důsledku plynutí času určité změny, pročež je zákonná trestní sazba vymezená v ustanovení § 283 odst. 3 tr. zákoníku neaktuální a neodpovídající zásadám humanismu, přičemž odstranění takovéto přílišné tvrdosti zákona lze docílit právě aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolacím soudem stanovený druh a výměra trestu neodporují namítaným principům humanismu a s nimi souvisejícím požadavkům individualizace a přiměřenosti trestu. Garantem zachování těchto zásad při ukládání trestu v každé jednotlivé trestní věci je zákonodárcem nastavené rozpětí zákonné trestní sazby, které je obecně projevem společností vnímané závažnosti a škodlivosti určitého typu protiprávního jednání. Nastavením zákonného rozpětí trestní sazby u každé jednotlivé skutkové podstaty trestného činu je současně zachována možnost zohlednění specifických okolností každého jednotlivého případu, na který daná skutková podstata dopadá, a to nejen optikou osobních poměrů pachatele, jeho dosavadního způsobu života a možností jeho nápravy, ale též s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, který je předmětem daného trestního řízení. Povahou a závažností činu ve smyslu § 39 odst. 1 , 2 tr. zákoníku je přitom třeba vnímat mimo jiné i způsob, jímž byl čin proveden (tj. včetně charakteru, množství či kvality omamné a psychotropní látky, jež byla předmětem stíhaného jednání pachatele), jakož i okolností, za kterých byl čin spáchán (tj. včetně případných zásadních společenských změn, jež se udály ve vztahu k přístupu majoritní společnosti k užívání a distribuci omamných a návykových látek, a jež se doposud nepromítly do trestněprávních norem). Zákonodárcem nastavené rozpětí trestních sazeb u jednotlivých trestných činů přitom příslušným soudům skýtá dostatečný prostor pro zohlednění všech okolností, jež v daném případě náležitým způsobem vystihují povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobní poměry pachatele, přitěžující či naopak polehčující okolnosti, plynutí času a další faktory, jejichž prostřednictvím je v rámci aplikační praxe naplňován zákonný princip individualizace trestu. Byl-li obviněnému v této věci odvolacím soudem v rámci jeho pravomoci zakotvené v § 259 odst. 3 tr. řádu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře osmi let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, aniž by byly tímto soudem současně shledány zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nelze takový postup považovat za odpovídající obviněným zvolenému, příp. jinému zákonnému dovolacímu důvodu, zvláště za situace, kdy vrchní soud své rozhodnutí pečlivě a srozumitelně odůvodnil, tzn. že podle § 125 odst. 1 tr. řádu řádným způsobem vysvětlil, jaké skutečnosti učinil předmětem svých úvah a kterak jednotlivé okolnosti, mající význam z hlediska ukládaného trestu, hodnotil.

                    28. Ve vztahu k další obviněným vznesené dovolací námitce, dle které oba soudy nižších stupňů svá rozhodnutí o uložení trestu propadnutí věci ve vztahu k zajištěnému osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, založily na nesprávném hmotněprávním posouzení, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v podaném dovolání v tomto směru v podstatě jen opakuje námitky, jež uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se nalézací i odvolací soud již dostatečně a řádným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura přitom na takovýto případ pamatuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

                    29. Za daného stavu, respektujíc svoji povinnost vykládat podmínky připuštění dovolání podle § 265b tr. řádu tak, aby byla naplněna článkem 4 Ústavy ČR stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolací námitky obviněného věcně splňují kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) a písm. g) tr. řádu či jiného důvodu dovolání. Jak je zřejmé z obsahu podaného dovolání, obviněný namítanou existenci právních překážek pro uložení trestu propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, odvozuje od neexistence, resp. neprovedení důkazu svědčícího o vyloučení jeho schopnosti uhradit částku odpovídající rozdílu mezi pořizovací cenou dotčeného vozidla na straně jedné a kupní cenou motorového vozidla tov. zn. Škoda Citigo a peněžitou půjčkou poskytnutou mu svědkem T. G. na straně druhé, z vlastních legálních zdrojů, když byl sám v letech 2005 až 2010 zaměstnán u společnosti ZETOR s měsíčním příjmem ve výši 16.000 Kč a následně se až do svého zadržení živil jako řidič. Na podkladě výsledků provedeného dokazování tak dle dovolatele nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že by osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia, byť zčásti, nabyl za věc získanou trestným činem. Za tohoto stavu jsou dle obviněného rozhodnutí obou nižších soudů o uložení trestu propadnutí věci v podobě uvedeného motorového vozidla založena na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry a provedenými důkazy.

                    30. S přihlédnutím k výše uvedenému je zřejmé, že námitky obviněného směřující proti výroku o trestu propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, svým charakterem odpovídají námitkám skutkovým, neboť obviněný namítanou existenci právních překážek pro uložení tohoto druhu trestu odvozuje od tvrzení, že nebylo prokázáno, že by část kupní ceny tohoto vozidla byla hrazena ze zdrojů pocházejících z páchané drogové trestné činnosti a nikoli z jeho legálních příjmů plynoucích z pracovní činnosti, tzn. že obviněný de facto pouze polemizuje se skutkovými závěry nižších soudů, které dovodily právně relevantní vztah mezi výtěžkem z jím páchané trestné činnosti a nabytím dotčeného vozidla. Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností v návaznosti na závěry učiněné soudem prvního stupně (viz strana 21 odůvodnění jeho rozsudku), jakož i soudem odvolacím (viz body 32. a 33. odůvodnění napadeného rozsudku) konstatuje, že trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, byl obviněnému uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů je zřejmé, že při ukládání tohoto trestu vzaly soudy v potaz mimo jiné i zásadu přiměřenosti trestních sankcí, když výtěžek obviněného z jím spáchané drogové trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, není ve vztahu k hodnotě nabytého osobního motorového vozidla tov zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, zanedbatelný, neboť dosažený výtěžek z trestného činu se v daném případě významnou měrou podílel na hodnotě (představované kupní cenou) nabytého motorového vozidla. Současně Nejvyšší soud shledal, že je trestem splňujícím obecná hlediska § 70 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterých je možné trest propadnutí věci uložit jen tehdy, jde-li o věc náležející osobě pachatele.

                    31. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že oba soudy nižších stupňů ve vztahu k zajištěnému osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, vyšly ze zjištění, že obviněný se věnoval komerčnímu pěstování konopí cyklicky nejméně od června 2015, přičemž k objednávce osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia v pořizovací ceně 432.887 Kč došlo k lednu 2016, kdy byla složena první záloha ve výši 130.000 Kč a poté v dubnu 2016 druhá záloha ve výši 172.887 Kč. Jak bylo deklarováno již vrchním soudem, obviněný dle výpovědi svědka G. od tohoto na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce získal v lednu a dubnu 2016 finanční prostředky v celkové výši 200.000 Kč určené na nákup dotčeného vozidla, jehož pořizovací cena byla v částce 130.000 Kč hrazena mimo jiné z prodeje motorového vozidla tov. zn. Škoda Citigo, k čemuž došlo v dubnu 2016. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný v souvislosti s pořízením motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia (vyjma doúčtované částky ve výši 130.000 Kč pocházející z prodeje motorového vozidla tov. zn. Škoda Citigo) uhradil dvě zálohy v celkové výši 302.887 Kč, na které dle svého tvrzení využil finanční prostředky ve výši 200.000 Kč, jež mu byly zapůjčeny svědkem G. Rozdíl mezi uhrazenými zálohami a získanou zápůjčkou přitom činí 102.887 Kč, přičemž oba nižší soudy dospěly k relevantnímu závěru, že se jednalo o finanční prostředky nepochybně pocházející z drogové trestné činnosti, jež byla v předmětné době základním zdrojem příjmů obviněného. Tyto finanční prostředky přitom svým objemem odpovídají cca 24 % pořizovací ceny motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, pročež je nelze z hlediska celkové hodnoty nabytého vozidla, na jehož pořízení se nemalou měrou podílely, považovat za zanedbatelné.

                    32. V kontextu obviněným vznesené námitky, že nebyl proveden jediný důkaz o tom, že by část pořizovací ceny motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia byla hrazena z prostředků získaných trestnou činností, nelze pominout skutečnost, že k jeho osobě bylo provedeno mimo jiné majetkové šetření, o jehož výsledky se soudy nižších stupňů ve svých závěrech opírají. S přihlédnutím ke zjištěným majetkovým poměrům obviněného tak neměly soudy jakýkoli důvod vedoucí k pochybnostem o tom, že se v případě motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia jedná o věc získanou zprostředkovaně z výnosů trestné činnosti ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Vzhledem k výše uvedenému tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným uplatněné námitky vůči výroku o uložení trestu propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, nelze podřadit pod rámec jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) tr. řádu, ani pod rámec vzneseným námitkám věcně odpovídajícího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

                    33. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný svými námitkami uplatněnými v podaném dovolání v převážné míře jen opakuje svoji obhajobu užitou již dříve před soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění stran podmínek pro uložení trestu propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, a trestu odnětí svobody ve svůj prospěch. Vyjma nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci obviněný nevznesl žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu § 265b tr. řádu. Současně je však třeba konstatovat, že ani výrok o uloženém trestu propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia netrpí vadami, jež by byly podřaditelné pod obviněným uplatněný, popř. jiný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 tr. řádu.
                      34. Jelikož nebylo s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšším soudem shledáno, že by napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci či řízení, které mu předcházelo, trpělo ve vztahu k výroku o uloženém trestu propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, obviněným vytýkanými vadami, bylo postupováno podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
                      IV.2. Dovolání nejvyššího státního zástupce
                        35. V případě nejvyšším státním zástupcem vznesených dovolacích námitek zaměřených proti výroku o uložení trestu propadnutí věci v podobě nemovitosti – rodinného domu čp. 2 v obci XY, zapsaného v k. ú. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY, na parcele č. XY, za podmínek § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, nelze přehlédnout, že předmětný výrok nabyl právní moci již v rámci řízení před soudem prvního stupně, neboť obviněný ani státní zástupce tento oddělitelný výrok o uloženém trestu nenapadli řádným opravným prostředkem. Za tohoto stavu tak dle Nejvyššího soudu není dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozhodnutí obou nižších soudů stran výroku o uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku v podobě zajištěného rodinného domu přípustné, neboť brojí nikoli proti pravomocnému rozhodnutí ve věcí samé, jež učinil soud ve druhém stupni, nýbrž proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně.

                        36. Jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení konaném dne 9. 8. 2018, obviněný I. H., jakož i státní zástupce se bezprostředně po vyhlášení odsuzujícího rozsudku krajským soudem stran využití svého práva podat proti tomuto rozhodnutí řádný opravný prostředek nevyjádřili. Následně po doručení písemného vyhotovení rozsudku podal obviněný I. H. odvolání prostřednictvím svého obhájce, přičemž z obsahu písemného podání ze dne 22. 8. 2018 je zřejmé, že odvolání směřuje výhradně proti výroku, jímž mu byl podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, zatímco ostatní výrokové části napadeného rozsudku zůstaly podaným odvoláním zcela nedotčeny. Rozsudek krajského soudu napadl odvoláním rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, a to blanketním podáním ze dne 15. 8. 2018, jež bylo následně doplněno o písemné odůvodnění. Z obsahu odvolání státního zástupce je zřejmé, že řádný opravný prostředek byl podán v neprospěch obou obviněných, a to vůči výrokům o uložených trestech. Z odůvodnění podaného odvolání, jež bylo doplněno dne 31. 8. 2018, přitom jednoznačně plyne, že státní zástupce podaným opravným prostředkem brojil výhradně proti uloženému trestu odnětí svobody s tím, že v daném případě nebyly na straně obou obviněných dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, a dále proti neuložení trestu propadnutí věci obviněnému I. H. ve vztahu k finanční hotovosti ve výši 24.700 Kč a 575 EUR, jež byla zajištěna při domovní prohlídce v místě jeho bydliště, s tím, že se jedná o výnos z páchané trestné činnosti. Naopak ostatní výrokové části napadeného rozsudku krajského soudu, včetně výroku o uloženém trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a to „nemovitosti – rodinného domu čp. XY v obci XY zapsaného v k. ú. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY, na parcele č. XY“, zůstaly z hlediska státním zástupcem vznesených odvolacích námitek zcela nedotčeny. Ostatně i z jím formulovaného konečného návrhu je zřejmé, že vůči uloženému trestu propadnutí věci ve vztahu k majetkovým hodnotám, jež byly postiženy napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, nemá žádných výhrad.

                        37. V kontextu výše uvedeného přitom Nejvyšší soud připomíná, že podle § 59 odst. 1 tr. řádu je třeba každé podání, tedy i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vždy posuzovat podle jeho obsahu, i když je nesprávně označeno. Z obsahu obviněným I. H. ani státním zástupcem podaného odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 11 T 18/2017, přitom nelze nikterak dovozovat, že by tyto opravné prostředky, jež byly v rámci písemného podání označeny jako odvolání proti výroku o trestu, byly automaticky podány i proti výroku o uloženém trestu propadnutí věci v podobě rodinného domu čp. 2 v obci XY, když z obsahu odvolání podaného obviněným I. H., jakož i z obsahu doplněného odůvodnění odvolání podaného stáním zástupcem je naopak zřejmé, že proti tomuto výroku, který je třeba považovat za výrok oddělitelný, žádná z oprávněných osob podaným odvoláním nikterak nebrojila. Při absenci odvolání podaného obviněným či státním zástupcem ve vztahu k tomuto výroku tak předmětný rozsudek soudu prvního stupně nabyl ve vztahu k výroku o uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a to „nemovitosti – rodinného domu čp. 2 v obci XY zapsaného v k. ú. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY, na parcele č. XY“, právní moci již v rámci nalézacího řízení, neboť v této části nebyl nikterak dotčen řádným opravným prostředkem podaným některou z oprávněných osob ve smyslu § 246 a § 247 tr. řádu.

                        38. V souvislosti s oddělitelností jednotlivých výroků obsažených v rozsudku soudu prvního stupně, a z toho plynoucím rozsahem přezkumného oprávnění odvolacího soudu, lze odkázat mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/1967 Sb. rozh. tr., dle kterého představují jednotlivé dílčí výroky týkající se určitého trestu nebo i více trestů uložených vedle sebe, včetně výroku o zařazení obviněného do příslušného typu věznice, oddělitelné části celého výroku o trestu, jež lze z pohledu podaného opravného prostředku ve smyslu § 258 odst. 2 tr. řádu vzájemně oddělit, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, dle kterého „nelze shledat jakýkoli důvod pro závěr, že by výroky, jimiž byly pachateli trestného činu uloženy jako právní následek jeho trestní odpovědnosti různé druhy trestů, měly být považovány za procesně neoddělitelné, neboť i tyto výroky je totiž možno oddělitelně přezkoumat ve smyslu § 254 tr. řádu. To ostatně plyne i z právního názoru již dříve vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 101/96, uveřejněného pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud sice shledal vadným postup odvolacího soudu, který při částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně toliko ohledně jednoho z více obviněnému uložených druhů trestů vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v takto zrušené části (tj. toliko ohledně jednoho trestu), avšak nikterak nezpochybnil samotnou skutečnost, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud nemohl například zrušit výrok jen o některém druhu trestu (viz odůvodnění rozsudku: „Nejde tedy o to, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud zásadně nemohl zrušit výrok jen o některém druhu trestu.“).“ Ze shora uvedeného pak plyne závěr, že „je-li odvolatelem podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do oddělitelného výroku o jednom z uložených trestů, přezkoumá odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost jen tohoto výslovně napadeného oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.“

                        39. Z hlediska opravných prostředků je přitom dle Nejvyššího soudu za oddělitelné třeba považovat rovněž dílčí výroky o uložených trestech téhož druhu, jež jsou obsaženy v jednom odsuzujícím rozsudku (např. v důsledku ukládání jednak souhrnného trestu ve vztahu k části později projednávaných trestných činů a současně „dalšího“ trestu téhož druhu za jednání téhož pachatele nesplňující podmínky § 43 odst. 2 tr. zákoníku, dále při rozhodnutí o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání, funkcí či činností různého druhu, např. v případě zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu a současně vedle toho vysloveného zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby apod.), neboť vůle osoby oprávněné k podání odvolání domoci se přezkumu, resp. změny napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně může směřovat toliko vůči jednomu z těchto výroků, jež jsou obsahově specifikovány odlišnými omezeními a povinnostmi, které jsou s výkonem dané sankce fakticky spojeny, zatímco vůči zbylým výrokům může být rozhodnutí soudu touto osobou akceptováno. Z hlediska oddělitelnosti výroků o uložení trestu téhož druhu, avšak jiného obsahu, je třeba postupovat obdobným způsobem jako při uložení více typů ochranných opatření téhož druhu (např. při souběžném uložení protitoxikomanického ochranného léčení v ambulantní formě a současně psychiatrického ochranného léčení v téže formě apod.), jež je nutno rovněž považovat za výroky oddělitelné. V daném případě přitom nelze odhlédnout mimo jiné od skutečnosti, že při souběžném uložení trestu propadnutí věci ve vztahu k různým majetkovým hodnotám může soud své rozhodnutí stran jednotlivých věcí opřít o různá zákonná ustanovení (§ 70 odst. 1, § 70 odst. 2 písm. a) nebo § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku), jimiž jsou vymezeny zákonné podmínky pro daný postup, tzn. že k postižení majetkových hodnot obviněného lze přikročit z různých důvodů, jež nemusí být u všech věcí patřících téže osobě identické. Předmětem odvolání tak může být případné splnění či naopak nesplnění těchto zákonných podmínek toliko ve vztahu k některým majetkovým hodnotám, zatímco vůči jiným věcem, jež byly postiženy stejným druhem trestu, nebude taková skutečnost vůbec namítána, pročež ve vztahu k nim nebude výrok o uložení trestu propadnutí věci vůbec předmětem soudního přezkumu vyvolaného podáním řádného opravného prostředku.

                        40. Za tohoto stavu tak Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že ve vztahu k výroku o uloženém trestu propadnutí věci v podobě „nemovitosti – rodinného domu čp. XY v obci XY zapsaného v k. ú. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY, na parcele č. XY“, který byl obviněnému I. H. uložen za podmínek § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku rozsudkem krajského soudu, není dovolání přípustné, neboť tento oddělitelný výrok o jednom z uložených trestů propadnutí věci nabyl právní moci již v rámci řízení před soudem prvního stupně, ježto nebyl dotčen stáním zástupcem ani obviněným (popř. jinou z oprávněných osob) podaným odvoláním. Podle § 265a odst. 1 tr. řádu přitom platí, že dovoláním lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, což však není případ státním zástupcem napadeného výroku o uloženém trestu propadnutí věci v podobě rodinného domu čp. 2 v obci XY. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že z formulace daného výroku soudem prvního stupně je zřejmé, že vymezení věci, jež je předmětem této sankce, neodpovídá současnému pojetí občanského práva, neboť daný rodinný dům není samostatnou stavbou ve smyslu přechodného ustanovení § 3055 obč. zák., nýbrž je podle § 498 ve spojení s § 3055 obč. zák. součástí pozemku, v důsledku čehož s ním nelze samostatně nakládat.

                        41. Vzhledem k výše uvedenému lze tedy shrnout, že dovolání nejvyššího státního zástupce směřující výhradně proti výroku krajského soudu o uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve vztahu k zajištěnému rodinnému domu čp. XY v obci XY, který však nabyl právní moci již v rámci řízení před soudem prvního stupně, není i přes zjevné pochybení krajského soudu při označení nemovitosti, která má být předmětem tohoto trestu, podle § 265a odst. 1 tr. řádu přípustné, pročež Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl.
                          42. O odmítnutí obou podaných dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


                          P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek prostředek přípustný.

                          V Brně dne 30. 4. 2019

                          JUDr. Antonín Draštík
                          předseda senátu


                          Vypracoval:
                          JUDr. Tomáš Durdík