Rozhodnutí NS

21 Cdo 4564/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2018
Spisová značka:21 Cdo 4564/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4564.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 4564/2017-312


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem v Praze, Široká č. 36/5, proti žalovaným 1) J. M., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Evou Matyášovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Šumavě č. 2242/4, a 2) J. Ü., narozenému dne XY, bytem v XY, o určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 86/2007, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016 č. j. 15 Co 194/2016-268, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016 č. j. 15 Co 194/2016-268 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce rozložení důkazního břemene ohledně prokázání pravosti soukromé listiny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. 33 Cdo 472/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996 sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1997, pod číslem 22 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 20 Cdo 947/2012).

Odvolací soud tak správně odkázal na výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu a z ní vyplývající závěr, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. Rovněž v odborné právní literatuře v souvislosti se srovnáním důkazní síly veřejné listiny, která je vymezena v § 134 o. s. ř., a listiny soukromé (tj. té, která povahu listiny veřejné nemá) je zastáván názor, že oproti listině veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u soukromé listiny stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud měl za prokázané, že zůstavitelka nepodepsala holografní závěť ze dne 25. 9. 2005, ač takový závěr z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, potom dovolatel vychází ze zjištění, které však odvolací soud neučinil, neboť přehlíží, že odvolací soud nerozhodl ve věci na základě toho, že by měl za prokázané, že zůstavitelka tuto závěť nepodepsala, nýbrž na základě toho, že nebylo prokázáno, že by ji zůstavitelka podepsala. Dovolatel tudíž neunesl důkazní břemeno, když neprokázal, že zůstavitelka holografní závěť ze dne 25. 9. 2005 podepsala, a proto byl ve sporu neúspěšný.

Správným není ani tvrzení dovolatele, že napadené rozhodnutí není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí ohledně otázky zohlednění znaleckých posudků. Ve znaleckých posudcích PhDr. Václavy Musilové a PhDr. Milana Nouzovského, vyhotovených pro dřívější řízení, byl vysloven závěr, že holografní závěť nebyla napsána ani podepsána zůstavitelkou. Soudem ustanovený znalec Mgr. Aleš Čulík následně ve svém znaleckém posudku uvedl, že holografní závěť byla pravděpodobně sepsána zůstavitelkou a že přichází v úvahu, že jí byla i podepsána. Tvrdí-li dovolatel, že soudy dostatečně nepřihlédly k následnému znaleckému posudku Kriminalistického ústavu Praha, potom přehlíží, že ohledně otázky, kdo holografní závěť sepsal a podepsal, vyznívá posudek v jeho neprospěch (z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že zůstavitelka závěť pravděpodobně nesepsala a ohledně pravosti podpisu závěti nelze rozhodnout, neboť podle vyjádření znalkyně nelze vyloučit padělání podpisu, viz č. l. 207), přičemž důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti podpisu zůstavitelky na holografní závěti ze dne 25. 9. 2005 leželo na žalovaných. Vznáší-li následně dovolatel naopak námitku, že vzhledem k rozporům ve znaleckých posudcích k nim nemělo být přihlíženo vůbec, opět přehlíží, že to jej zatěžovalo důkazní břemeno k prokázání věrohodně zpochybněné pravosti soukromoprávní listiny.

Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 IV. ÚS 167/96, ze kterého dovolatel cituje pouze jeho narativní část, v níž Ústavní soud rekapituluje argumentaci stěžovatele, považuje dovolací soud za nepřípadný. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že soud nemůže některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních okolností případu. V odkazovaném případě se však Ústavní soud nevyjadřoval k rozložení důkazního břemene ohledně prokázání pravosti podpisu na holografní závěti, nýbrž na alografní závěti podle ustanovení § 543 občanského zákoníku z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.), která je kromě podpisu zůstavitele opatřována i podpisy dvou svědků. Na základě uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že zatížit důkazním břemenem žalovaného, který tvrdí platnost takovéto závěti, je v extrémním nesouladu s celkovou konstrukcí, členěním a logikou tohoto typu alografní závěti, a to za situace, kdy vzhledem k zásahům do závěti již nebylo možné posoudit pravost podpisu zůstavitele. Podle dovolacího soudu tak uvedený nález Ústavního soudu na projednávanou věc nedopadá, a v projednávané věci zároveň nedošlo k jednostrannému zatížení důkazním břemenem bez zohlednění relevantních okolností, když se jedná o holografní závěť, a na žalovaném bylo (poté, co její pravost žalobce popřel) prokázat pravost podpisu zůstavitelky na této soukromoprávní listině. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že na žalovaném leželo i důkazní břemeno ohledně jeho tvrzení nepravosti předchozí závěti ze dne 23. 9. 2005, pořízené ve formě veřejné listiny, jež zněla v neprospěch žalovaného 1).

V části dovolání, v níž se dovolatel snaží zpochybnit platnost závěti ze dne 23. 9. 2005, pořízené notářským zápisem, na základě tvrzení, že nebylo zjišťováno, zda zůstavitelka požádala o přivedení notářky, z čehož dovozuje, že tato závěť nebyla pořízena svobodně, dovolatel nevymezuje, které předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné, proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. 12. 2018


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu