Rozhodnutí NS

30 Cdo 1075/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:30 Cdo 1075/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1075.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1075/2018-639


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, proti žalovaným 1) PLUScredit s. r. o., se sídlem v Praze 1, Tyršův dům 450/40, identifikační číslo osoby 288 96 378, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, a 2) O. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, o určení vlastnictví, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, kupní smlouvy, smlouvy o půjčce a exekutorského zápisu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 138/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017, č. j. 18 Co 261/2017-536, t a k t o:

      I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

      II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 11. května 2017, č. j. 16 C 138/2014-480, zamítl ve výrocích I. až IV. uvedené žaloby (o určení vlastnictví označené bytové jednotky, o určení neplatnosti označené kupní smlouvy, nájemní smlouvy a smlouvy o půjčce), a navazujícími výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. října 2017, č. j. 18 Co 261/2017-536, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. a v nákladovém výroku V. potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje - vycházeje z obsahu jejího podání (v němž není zcela jasně vymezen dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání, kteréžto náležitosti dovolání lze do jisté míry vyvodit až z kontextu celého dovolání) - dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v nesprávném posouzení převodní smlouvy (která je podle dovolatelky lichevního charakteru), přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že:

1) „...je otázkou, zda bylo na místě vydání částečného rozsudku a neměl se celí věc řešit ve svém celém kontextu, tedy i se žalobkyniným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení.“

2) „...odvolací soud nevzal v potaz celý řetězec událostí, které ve svém souhrnu vedly k tomu, že osoba trpící závažnou poruchou a mající toliko základní školní vzdělání s minimem právních znalostí převedla vlastnické právo ke svému bytu na jiného, aniž by však projevila svou skutečnou vůli. V tomto smyslu odvolací soud naprosto ignoroval ust. § 555 odst. 2 (o. z.) poněvadž se zjevně jedná o zastřený právní úkon.“

3) „...žalobkyně projevila pouze zájem o půjčku, avšak vydala se do rukou nebankovního sektoru, s nímž neměla žádné zkušenosti (lhostejno, že si opomněla přizvat právní zastoupení) a který zneužil práva a neznalosti spotřebitele, čímž ji regulérně připravil o byt.“

4) „zjevné zneužití práva by nemělo požívat právní ochrany. Touto otázkou se však odvolací soud vůbec nezabýval a neposuzoval věc v celém kontextu....čímž se odchýlil od své jiné judikatury (viz 21 Cdo 5281/2016). Toto se týká jak smlouvy kupní ohledně převodu vlastnického práva na žalovanou č. 1, tak rovněž celého obsahu jednání ohledně převodu vlastnického práva ze žalované č. 1 na žalovanou č. 2.“

5) S přihlédnutím k výše uvedenému „je pak nutno posuzovat i okolnosti převodu vlastnického práva ze žalované č. 1 na žalovanou č. 2, kde je velmi sporné, zda žalovaná č. 2 byla v dobré víře v zapsaný katastrální stav, když musela vědět o všech okolnostech, které prodej bytu provázely.“

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že žalobce v plném rozsahu vyhoví a v tomto směru změní i výrok nákladový.“

Žalované se k podané dovolání žalobkyně písemně nevyjádřily.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobkyně není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky aplikace § 984 odst. 1 o. z., v němž je zakotvena ochrana dobré víry „katastrálního vlastníka“ nemovitého majetku v zápis v katastru nemovitostí. Konkrétně § 984 odst. 1 o. z. stanoví, že: „Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.“ Dovolatelka přitom proti správnosti řešení této právní otázky odvolacím soudem brojí v rámci své dovolací argumentace pod bodem 5) tím způsobem, že napadá správnost skutkových zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a uplatňuje svou skutkovou verzi případu (ve prospěch závěru, že žalovaná 2/ při nabývání vlastnického práva k nemovitému majetku nebyla v dobré víře), na jejímž základě pak dospívá k odlišnému právnímu závěru, jímž oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Tato dovolací argumentace ovšem představuje prostou skutkovou a právní polemiku, neboť nelze z ní vyvodit žádnou ze čtyř shora v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání, kterou může dovolatel ve svém dovolání vymezit.

Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná 2) při nabývání předmětného nemovitého majetku byla v dobré víře a že se tedy uplatňuje v § 984 o. z. princip materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí, pak je tím bez dalšího konzumována i dovolací argumentace žalobkyně pod body 1) až 4), přičemž dovolací argumentace žalobkyně pod bodem 5) - jak již shora bylo uvedeno - vychází z jiného - dovolatelkou vnímaného - skutkového náhledu na průběh daných (v řízení před oběma soudy posuzovaných) jednání, kterážto okolnost sama o sobě přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Neboť skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž při posuzování shora uvedené právní otázky vycházel odvolací soud, byla učiněna na základě řádně provedeného dokazování, jsou přehledně a logicky v odůvodnění strukturována a dávají tak určitý a srozumitelný podklad pro sumarizační závěr o skutkovém stavu věci, lze z toto vyvodit, že odvolací soud nijak nepochybil, pakliže na tato skutková zjištění navázal, respektive z nich při rozhodování vycházel a v návaznosti na ně po právní stránce uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými není postižena absolutní neplatností, a že žalovaná 2) vlastnické právo k nemovitému majetku nabyla v dobré víře a je tudíž jeho vlastnicí.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. 11. 2018


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu