Rozhodnutí NS

28 Cdo 3841/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/05/2018
Spisová značka:28 Cdo 3841/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3841.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
§ 34 předpisu č. 128/2000Sb.
§ 142 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3841/2017-695


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce
M. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému městysi Štěchovice, IČ 002 41 725, se sídlem ve Štěchovicích, Hlavní 3, zastoupenému JUDr. Richardem Halškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 1546/26, o 269.765 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 331/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j. 28 Co 241/2016-649, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j. 28 Co 241/2016-649, se ve výroku I., ve výroku II. potud, pokud jím bylo částečně potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III., a dále ve výrocích III. i IV. ruší a věc se odvolacímu soudu v naznačeném rozsahu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 C 331/2010-601, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 269.765 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 420.463 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. a IV.). Soud zjistil, že žalobce je vlastníkem souboru pozemků v katastrálním území XY, obci XY, které jsou obklopeny nemovitostmi jiných vlastníků, slouží jako cesty, ať již zpevněné, nebo nezpevněné. Uvedené pozemky plní nenahraditelnou komunikační potřebu, avšak souhlas žalobce s jejich užíváním neomezenou veřejností (nikoli jen vlastníky přiléhajících nemovitostí) dovodit nelze. Má-li být předmětná situace řešena ústavně konformně (s plným zohledněním čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), je nutné žalobci přiznat náhradu za vzniklý zásah do jeho vlastnického práva. Není možné připustit stav, v němž bude mít žalovaný městys ve svém katastru několik kilometrů komunikací využívaných jeho občany a zároveň s tímto veřejným užíváním nebude mít spojeny žádné náklady, neboť je přenese na soukromý subjekt. Lze přitom postupovat dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a dovodit, že se obci dostává bezdůvodného obohacení [§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)] užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby jako veřejného prostranství. Majetkový prospěch určil za použití § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na základě kvantifikace obvyklého nájemného provedené ustanoveným znaleckým ústavem. V míře odpovídající provedenému odhadu rozsahu obohacení žalovaného proto soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., přičemž jako tarifní hodnotu pro výpočet odměny žalobcova zástupce použil přiznanou částku.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 28 Co 241/2016-649, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku III. změnil, pokud jde o výši přisouzených nákladů řízení (výrok I.), jinak jej ve výroku I. i ve zbytku výroku III. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů vzniklých státu (výrok III.), respektive účastníkům v řízení odvolacím (výrok IV.). Odvolací soud (poté, co zopakoval důkaz znaleckým posudkem) aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména shledal přiléhavým závěr, že žalobce ani žádný z jeho právních předchůdců nevěnoval dotčené pozemky obecnému užívání (skutečnost, že byly jako veřejná cesta užívány v době po odnětí státem původním vlastníkům a před vydáním v restituci, je z tohoto hlediska nerozhodná). Žalobce je na svém vlastnickém právu omezen, neboť jeho pozemky naplňují definici veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecního zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Vzniká mu proto právo na vydání bezdůvodného obohacení proti obci, v níž se dané pozemky nacházejí. Výše tohoto obohacení se poměřuje hladinou nájemného obvykle placeného za srovnatelné pozemky v daném místě a čase, jež bylo v řízení vyhotoveným znaleckým posudkem stanoveno v částce 2,50 Kč za 1 m2 à rok (nedosahuje tedy maximální ceny vyplývající z cenových výměrů Ministerstva financí). Dle názoru odvolacího soudu nebyl žádný důvod snížit bezdůvodné obohacení žalovaného na úroveň 1 Kč za 1 m2 à rok, jak se dožadoval odvolatel s poukazem na veřejný zájem na užívání předmětných pozemků. Za správné pokládal odvolací soud výpočet bezdůvodného obohacení z celé výměry sporných pozemků, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že jsou coby veřejné prostranství užívány v plném rozsahu. Nelze přitom dovodit, že by uplatnění předmětného nároku žalobcem bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce musí trpět užívání pozemků veřejností, nemůže si vyhradit jejich užitnou hodnotu pro sebe, a mělo by se mu tudíž přinejmenším dostat kompenzace v penězích. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku o meritu věci potvrdil. Výpočet náhrady nákladů řízení korigoval, pokud jde o počet realizovaných úkonů právní služby, vycházel ovšem rovněž
z § 142 odst. 3 o. s. ř. a za základ pro kalkulaci mimosmluvní odměny žalobcova advokáta také použil přiznaný obnos 269.765 Kč. Přiřkl mu i náhradu celého jím zaplaceného soudního poplatku ve výši 27.610 Kč.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, jenž se domnívá, že ve věci bylo postupováno v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2505/2008, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebyl-li při vyčíslování výše bezdůvodného obohacení zohledněn veřejný zájem na omezení vlastnického práva žalobce v podobě obecného užívání účelové komunikace a nebylo-li přihlíženo k tomu, že sporné pozemky nejsou veřejnými cestami zatíženy celé, přičemž na částech předmětných nemovitostí, na nichž se účelové komunikace nenacházejí, není splněna nutná komunikační potřeba ve smyslu správního práva. Odvolací soud tedy chybně dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení náleží vlastníku pozemků zatížených obecným užíváním vyplývajícím z existence veřejně přístupných účelových komunikací i za tu výměru dotčených pozemků, kde cesty neprobíhají, čímž současně překročil meze návrhu a žalobci, tvrdícímu, že je omezen na svém vlastnickém právu veřejnými cestami, přiznal něco, co nepožadoval. Samo uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalobcem pak představuje spekulativní postup a zjevné zneužití práva, protivící se čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Žalovaný dále namítá, že zjištění odvolacího soudu o předurčení dotčených pozemků k užívání jako veřejné prostranství postrádá oporu v provedeném dokazování (tvrzeno a prokázáno bylo jen užívání částí pozemků sloužících jako pozemní komunikace). Kritice podrobuje též fakt, že soudy na základě jím předložené listiny nedovodily souhlas žalobce s obecným užíváním vzpomínaných pozemků. Nezákonné bylo podle dovolatele i to,
že soudní řízení o předmětné žalobě proběhlo, aniž by mu předcházelo deklaratorní určení veřejně přístupné účelové komunikace v řízení správním. Chybou je konečně i samotná aplikace § 451 obč. zák. na zjištěný skutkový stav, jenž nelze subsumovat pod žádný případ bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká také to, že stanovil obvyklé nájemné v maximální hodnotě rozmezí uvedeného ve znaleckém posudku, aniž by tento svůj postup náležitě odůvodnil. Závěrem vyslovuje mínění, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 představuje důvod ke změně dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.


Ve včasném doplnění dovolání žalovaný dále zpochybňuje způsob, jakým soudy nižších stupňů rozhodly o nákladech řízení, neboť pokládá za nedostatečně zdůvodněné (a příčící se judikatuře akcentující zásadu úspěchu ve věci coby základní princip rozhodování o nákladech občanského soudního řízení sporného) použití § 142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch převážně neúspěšného účastníka. Kritizuje také fakt, že byla žalobci přiznána plná náhrada zaplaceného soudního poplatku, jehož výše se odvíjela od v žalobě nárokované – a i podle názoru soudů nižších stupňů nepřiměřené – částky.

K dovolání podal vyjádření žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání proti výroku o věci samé ovšem přípustné není, neboť se dovolací argumentace ve svých samotných základech rozchází s úvahami, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Ten totiž vystavěl své závěry na dvou nosných tezích: a) že se na předmětných komunikacích veřejně přístupná účelová komunikace dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nenachází, poněvadž nebyly naplněny veškeré skutkové předpoklady jejího vzniku, a b) že sporné pozemky jsou v plném rozsahu užívány jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 obecního zřízení. Ani jeden z řečených úsudků dovolatel relevantně nezpochybňuje a namísto toho rozvíjí úvahy vycházející z mylného předpokladu, že odvolací soud dovodil vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně z přítomnosti veřejně přístupné účelové komunikace na dotčených pozemcích (pro úplnost dovolací soud připomíná, že problém existence účelové komunikace na pozemku si civilní soud může zodpovědět jako otázku předběžnou, aniž by o ní muselo být rozhodováno správním orgánem, viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 987/2018). Vztažení pravidel o bezdůvodném obohacení na případ užívání pozemku jako veřejného prostranství je přitom s judikaturou dovolacího soudu (zastávající názor, že není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce, srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, či ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, respektive usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2117/17, bod 9) plně konformní.

Uplatnění práva na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení pak zásadně nelze pokládat za zneužití vlastnického práva (nejsou-li zde přítomny mimořádné okolnosti nasvědčující výjimečně závěru opačnému, srovnej krom jiných rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016), protivící se čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť se jedná o vznesení legitimního požadavku na vydání majetkového prospěchu po obci coby principiálním beneficientovi neomezeného užívání veřejného prostranství (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016), jímž je současně vlastníku v souladu s požadavky čl. 11 odst. 4 Listiny kompenzováno omezení jeho vlastnického práva (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3033/14, bod 13, a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2368/15, bod 6).

S ohledem na mimoběžnost dovolací argumentace s odůvodněním napadeného rozhodnutí jsou irelevantní též dovolatelovy odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2505/2008, ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, i usnesení ze dne
11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014), která se vyjadřují k nezbytné komunikační potřebě jako pojmovému znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Sluší se přitom podotknout, že vznik bezdůvodného obohacení v důsledku využití pozemku coby veřejného prostranství komunikační nezbytností podmíněn není, požaduje se pouze určenost dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existence funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, roč. 2018, č. 6).


Ani v dovolání vícekrát zopakovaná argumentace veřejným zájmem na omezení vlastnického práva žalobce není přesvědčivou. Je jistě možné připustit, že v daných souvislostech existuje veřejný zájem na limitaci práv vlastníka pozemku ve prospěch zájmu neohraničené veřejnosti na užívání předmětného veřejného prostranství dle § 34 obecního zřízení. Současně nelze ani vyloučit přítomnost veřejného zájmu na omezení úplaty, jež je obec za užívání obdobných nemovitostí povinna jejich vlastníku poskytovat; ten však neopodstatňuje jakési nahodilé snižování zjištěné hladiny obvyklého nájemného, nýbrž nachází svůj transparentní výraz v institutu cenové regulace, v rámci níž cenové orgány autoritativně vymezují podmínky, za nichž se poskytují nájmy určitých druhů nemovitostí [srovnej § 1 odst. 6 písm. e) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 158/16, bod 10, a ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1917/17, bod 10]. Podle dovolatelem nezpochybněného konstatování odvolacího soudu na nyní posuzované pozemky cenové výměry Ministerstva financí dopadaly, znalecky zjištěná výše obvyklého nájemného však nedosahovala maximální dovolené úplaty za užívání obdobných nemovitostí. Pro další snižování rozsahu bezdůvodného obohacení žalovaného „s ohledem na veřejný zájem“ tak za daných okolností nebyl prostor.

Výtka, dle níž odvolací soud bez náležitého odůvodnění zvolil maximální znalci určenou hodnotu obvyklého nájemného, taktéž není opodstatněná, poněvadž znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze běžnou úplatu za užívání srovnatelných pozemků jednoznačně stanovil na 2,70, respektive 2,50 Kč za m2 à rok, pouze s dovětkem, že by „eventuální vliv veřejného zájmu“ mohl cenu nájmu snížit do intervalu, jehož minimální hodnota by odpovídala „symbolické“ 1 Kč za m2 à rok a maximální hodnota shora uvedené tržní ceně (č. l. 414 spisu). Jelikož však Nejvyšší soud, jak bylo uvedeno výše, pro podobné operace s hladinou obvyklého nájemného neshledává opodstatnění, nelze ani použití zmíněných částek coby peněžitého ekvivalentu užívacího práva k pozemkům žalobce hodnotit jako pochybení odvolacího soudu.

Nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, důvod pro překonání shora připomenutých judikatorních závěrů o vzniku bezdůvodného obohacení obce užíváním pozemku ve vlastnictví jiné osoby jako veřejného prostranství jednoznačně nepředstavuje, neboť pasáž, již má dovolatel nepochybně na mysli, je pouhým obiter dictem, kterým nemohla být překonána dřívější stabilizovaná rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, jak již ostatně oba zmíněné soudy od té doby mnohokrát objasnily (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15, a ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 575/17).

Námitky dovolatele směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a hodnocení v řízení provedených důkazů (jimiž je zejména rozporován závěr, že předmětné pozemky slouží jako veřejné prostranství, a kritizováno nedovození souhlasu s obecným užíváním pozemků ze žalovaným předložené listiny) jsou z hlediska dovolacího řízení, jež je zaměřeno výhradně na přezkum správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, irelevantní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 474/2015, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, a ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1032/2018).

Tvrzením, že odvolací soud překročil předmět řízení, jestliže žalobci přiznal právo
na náhradu za užívání sporných pozemků i v částech, na kterých se nenachází cesty, neboť je jako celek pokládal za součásti veřejného prostranství, není poukazováno na žádnou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., nýbrž nanejvýše na vadu řízení, jež přípustnost dovolání sama o sobě nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3823/2017, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018).


Použití § 142 odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem na rozhodování o nákladech řízení před soudy nižších stupňů v rozporu s judikaturou není, neboť i když platí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je princip úspěchu ve věci, vyjádřený v § 142 odst. 1 o. s. ř. (viz např. dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, bod 17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 385/2017), procesní řád upravuje též řadu případů, v nichž se tato zásada neprosadí. Jednu z uvedených výjimek představuje právě § 142 odst. 3 o. s. ř., v souladu s nímž může soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve věci jen částečný úspěch, mimo jiné záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2992/2016, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4715/2017, nebo ze dne
22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5728/2016). Jestliže převážný neúspěch žalobce v této věci zapříčinil nesprávný odhad výše majetkového prospěchu žalovaného, k jehož kvantifikaci bylo soudem zadáno zpracování znaleckého posudku, lze podmínky aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. v posuzované kauze pokládat za
prima facie splněné, a bylo by naopak nutné náležitě zdůvodnit jeho nepoužití (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn.
28 Cdo 3808/2016, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5978/2016).


Odvolací soud se nicméně při posuzování povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (a dovolání proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně je tudíž přípustné podle § 237 o. s. ř. i důvodné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.), když žalobci přiznal náhradu za celý zaplacený soudní poplatek ve výši 27.610 Kč. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž spravedlivé při použití § 142 odst. 3 o. s. ř. určit výši nákladů řízení nikoli z částky žalované, nýbrž z částky přisouzené, což platí nejen pro výpočet odměny advokáta (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2017), ale též pro kalkulaci náhrady za zaplacený soudní poplatek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3876/2015, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 3738/12). Žalobci tudíž náleží pouze náhrada za soudní poplatek, který by musel uhradit, pokud by žaloval toliko na zaplacení částky, jež mu byla v posledku přiznána (269.765 Kč).

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku I., v části výroku II., pokud jí byl rozsudek soudu první instance potvrzen ve výroku III., jakož i v závislých výrocích III. a IV. zrušil a věc odvolacímu soudu v odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.). Jinak dovolání odmítl podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 11. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu