Rozhodnutí NS

29 NSCR 196/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2018
Senátní značka:29 NSCR 196/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.196.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Oddlužení
Dotčené předpisy:§ 395 odst. 1 písm. b) IZ.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSBR 40 INS XY
29 NSČR 196/2016-B-63


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka L. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Zeiselem, advokátem, se sídlem v Brně, Jamborova 3169/25, PSČ 615 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2016, č. j. KSBR 40 INS XY, 1 VSOL XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:


Usnesením ze dne 16. března 2016, č. j. KSBR 40 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) neschválil povolené oddlužení dlužníka L. V. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a odmítl odvolání proti bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).

Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, uplatňuje (podle obsahu) dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a dále odvolacímu soudu vytýká vady, jež měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že „schválí oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře“.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Již v usnesení ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 81 (dále např. v usnesení ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 60/2017), Nejvyšší soud vysvětlil, že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí.

Tvrdí-li dovolatel, že z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že „dokud se dlužník řádně brání a má k dispozici opravné prostředky, měl by soud zachovat oddlužení dlužníka“, nesprávně interpretuje závěry obsažené v usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2012. Z označeného rozhodnutí naopak jednoznačně vyplývá, že v takovém případě je povinností insolvenčního soudu posoudit důvody, pro které dlužník dotčenou pohledávku zpochybňuje.

Jestliže odvolací soud dospěl (na základě podrobného dokazování) při předběžném posouzení pohledávky věřitele č. 7 MAIRA GROUP LTD. k závěru, že minimálně v částce 4 425 000 Kč lze vyloučit úspěch dlužníkem uplatněného popření uvedené pohledávky, s tím, že při deklarovaných příjmech tak bude dlužník schopen uhradit svým věřitelům jen cca 24,84 % až 25,1 %, a na základě uvedeného závěru povolené oddlužení neschválil, pak se od označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil.

Vytýká-li dovolatel napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost, uplatňuje tím existenci procesních vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám však přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ostatně napadené rozhodnutí tvrzenými vadami ani netrpí; k tomu srov. např. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí), že § 243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat [viz § 90 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 9. 2018


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu