Rozhodnutí NS

20 Cdo 1090/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/14/2019
Spisová značka:20 Cdo 1090/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1090.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§ 430 odst. 1 obč. zák.
§ 29 odst. 9 předpisu č. 168/1999Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 1090/2019-145


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné České kanceláře pojistitelů se sídlem v Praze 4, Milevská č. 2095/5, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo náměstí č. 82/10, proti povinným 1) P. Š., narozenému dne XY, bytem XY, a 2) R. Š., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 340/21, pro 283 184 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 33 EXE 261/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 25 Co 147/2018-117, t a k t o :


Výroky I., II., IV. a V. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 25 Co 147/2018-117, a dále výrok I. usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. února 2018, č. j. 33 EXE 261/2017-71, v části, v níž byla exekuce vůči povinnému 2) zastavena, a jakož i výrok II. téhož usnesení a výrok IV. téhož usnesení v části, v níž soud prvního stupně neurčil náhradu nákladů exekuce soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové vůči povinnému 2), se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 23. 2. 2018, č. j. 33 EXE 261/2017-71, zastavil exekuci, jejímž provedením byla Okresním soudem v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 3. 2017, č. j. 33 EXE 261/2017-18, pověřena soudní exekutorka JUDr. Ingrid Švecová, Exekutorský úřad Praha 3, se sídlem v Praze 3, Seifertova č. XY (výrok I.), rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit povinnému 2) na náhradě nákladů řízení 26 829,33 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.), že povinnému 1) se náhrada nákladů nepřiznává (výrok III.), a že náhrada nákladů exekuce se soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové neurčuje (výrok IV.). Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je notářský zápis sepsaný JUDr. Miloslavem Peterkou ze dne 24. 10. 2013, NZ 690/2013, N 726/2013, ve kterém povinní 1) a 2) a M. B. uznali co do důvodu i výše dluh vůči oprávněné ve výši 564 184 Kč s příslušenstvím, jehož právním důvodem vzniku byl nárok oprávněné na náhradu plnění vyplaceného z garančního fondu za škodu způsobenou dne 22. 5. 2012 vozidlem bez sjednaného povinného smluvního pojištění odpovědnosti, kterým jeli povinní 1) a 2) (jako řidič a spolujezdec) bez vědomí vlastníka vozidla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda, kterou oprávněná prostřednictvím České pojišťovny, a.s., nahradila poškozenému, byla způsobena vozidlem, jehož provoz nepodléhal zákonné povinnosti vozidlo pojistit ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., neboť vozidlo bylo vyřazeno z provozu, vlastník jej neprovozoval na komunikaci a ani jej na komunikaci neponechal a pojištění odpovědnosti proto zaniklo. Z tohoto důvodu nebyly splněny podmínky pro to, aby oprávněná mohla být úspěšná se svým nárokem vyplývajícím z ustanovení § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., a dluh povinných 1) a 2), který byl uznán v předmětném notářském zápisu, tak nevznikl platně.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 11. 2018, č. j. 25 Co 147/2018-117, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla exekuce zastavena proti povinnému 2), potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej potvrdil (výrok II.), ve výroku I. v části týkající se zastavení exekuce proti povinnému 1) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje (výrok III.), ve výroku IV. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že pouze ve vztahu k povinnému 2) se soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové nepřiznává náhrada nákladů exekuce (výrok IV.), a rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit povinnému 2) náklady odvolacího řízení k rukám jeho právního zástupce ve výši 8 337 Kč (výrok V.). Odvolací soud dospěl k závěru, že podle zákona č. 168/1999 Sb. je osobou odpovědnou za splnění povinností z tohoto zákona plynoucích pouze povinný 1) jako řidič vozidla, povinný 2) nemůže být solidárně odpovědný z povinným 1), neboť není vlastníkem vozidla, ani jeho provozovatelem, ani jej v době škodné události neřídil, a vlastník vozidla byl z odpovědnosti za škodu podle zákona č. 168/1999 Sb. vyňat, neboť vozidlo neprovozoval a povinní 1) a 2) vozidlo použili bez jeho vědomí.

Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítá, že má podle ustanovení § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. nárok na náhradu plnění poskytnutého poškozenému z garančního fondu vůči tomu, kdo odpovídá za způsobenou škodu, tedy i vůči povinnému 2). Závěr soudu, že provoz vozidla nepodléhal zákonné povinnosti provoz vozidla pojistit a tedy nelze v projednávané věci postupovat podle zákona č. 168/1999 Sb., není správný, neboť vlastník vozidlo sice odstavil na zahradě, avšak v okamžiku, kdy bylo povinnými 1) a 2) opět uvedeno do provozu a vjelo na pozemní komunikaci, povinnost provoz vozidla pojistit opětovně vznikla. Oprávněná dále namítá, že má podle ustanovení § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. nárok na náhradu plnění poskytnutého z garančního fondu proti povinnému 2) jako osobě, která vozidlo užila bez vědomí (případně proti vůli) jeho provozovatele, avšak v době škodné události nebyla jeho řidičem ani provozovatelem vozidla. Postižní nárok zásadně směřuje vůči osobám odpovědným za škodu a při jejich vymezení je třeba v projednávané věci vycházet z ustanovení občanského zákoníku, neboť zákon č. 168/1999 Sb. podmínky odpovědnosti za škodu nevymezuje a odkazuje na podpůrné použití zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, který dále odkazuje na podpůrné použití občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 430 odst. 1 občanského zákoníku za škodu odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele a vzhledem k tomu, že povinní 1) a 2) se v projednávané věci zmocnili vozidla bez vědomí a proti vůli vlastníka a provozovatele M. B.a s tímto vozidlem vyjeli na pozemní komunikaci a způsobili nehodu, dostali se povinní 1) a 2) z hlediska vzniku a rozsahu odpovědnosti za škodu do pozice provozovatelů vozidla namísto vlastníka vozidla, který užití vozidla neumožnil svou nedbalostí a za škodu tedy neodpovídá. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. v části týkající se zastavení exekuce vůči povinnému 2) mění tak, že exekuce se nezastavuje.

Povinný 1) se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.

Povinný 2) ve svém vyjádření namítá, že při nehodě vozidla nebyl řidičem, provozovatelem ani vlastníkem vozidla, a nebyl tak osobou bez pojištění odpovědnosti, která by byla povinna nahradit škodu způsobenou provozem vozidla. Současně namítá, že ani vlastník a provozovatel vozidla neporušil žádnou zákonnou povinnost, neboť vozidlo bylo vyřazeno z provozu, a pojištění odpovědnosti tak ze zákona zaniklo, a z tohoto dovozuje, že způsobená škoda nebyla způsobena provozem vozidla, které by podléhalo zákonné povinnosti pojištění odpovědnosti. Povinný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

První dovolatelkou nastolená právní otázka, zda má oprávněná podle ustanovení § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. nárok na náhradu toho, co plnila poškozenému, za situace kdy vozidlo, jehož provozem byla na pozemní komunikaci způsobena škoda, bylo vlastníkem vyřazeno z evidence vozidel a odstaveno na zahradě, a vlastník tedy neměl povinnost vozidlo pojistit, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud dovolatelkou kritizovaný právní názor nezastává a jeho rozhodnutí na posouzení této otázky nespočívá, když své právní posouzení založil na skutkovém zjištění, že povinní 1) a 2) použili vozidlo „bez vědomí vlastníka, a proto zůstal odpovědnou osobou za splnění dalších podmínek pouze řidič vozidla, a to první povinný“. Vzhledem k tomu, že dovolatelka touto námitkou formuluje právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže tato námitka přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2845/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1299/2015).

Dovolatelka ve svém dovolání však dále namítá, že má podle ustanovení § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. nárok na náhradu plnění poskytnutého z garančního fondu i proti osobě, která svémocně odňala vozidlo provozovateli, ale nebyla v době škodné události jeho řidičem ani provozovatelem. Odvolací soud ovšem dospěl k opačnému právnímu závěru, čímž se (viz níže) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné je opodstatněné.

V dané věci nelze přehlédnout, že exekučním titulem je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ve smyslu § 71b odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 396/2012 Sb. (dále jen „not. ř.“). Nejvyšší soud již opakovaně zdůraznil, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). V řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. podaného z uvedeného důvodu tedy soud musí posoudit, zda hmotněprávní úkon, jenž je podkladem pro notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem, je či není platný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 3326/2007).

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že ke vzniku škody došlo dne 22. 5. 2012 – podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění do 31. 5. 2012 (dále též jen „zákon č. 361/2000 Sb.), a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 13. 6. 2012 (dále též je „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. výplatou plnění z garančního fondu vzniká Kanceláři právo vůči tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a), b) a g), na náhradu toho, co za něho plnila včetně nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním tohoto práva; odpovídá-li za škodu více osob, pak za takovou pohledávku Kanceláře odpovídají tyto osoby společně a nerozdílně. Vůči pohledávce Kanceláře na náhradu podle věty prvé jsou solidárními dlužníky provozovatel a řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda; řidič pouze tehdy, pokud za škodu odpovídá. Nelze-li určit provozovatele, je solidárním dlužníkem vůči pohledávce Kanceláře vlastník vozidla. To neplatí pro vlastníka vozidla, jehož pojištění odpovědnosti zaniklo podle § 12 odst. 1 písm. d). Kancelář je povinna požadovat na příslušném garančním fondu, popřípadě na příslušné kanceláři pojistitelů náhradu toho, co plnila poškozenému podle odstavce 2 písm. e) nebo formou náhradního plnění podle § 24a odst. 1 písm. c) a § 24b.

V projednávané věci odvolací soud dovodil, že osobou odpovědnou za škodu byl pouze povinný 1) jako řidič vozidla, neboť řídil vozidlo, které nebylo pojištěno, bez vědomí jeho vlastníka; povinný 2) nebyl v době dopravní nehody řidičem vozidla, proto vůči němu nemá oprávněná právo na náhradu škody.

Oprávněné nelze přisvědčit, že škoda [jako následek dopravní nehody při řízení vozidla povinným 1)] vznikla už v okamžiku, kdy se povinní 1) a 2) údajně bez vědomí vlastníka vozidla zmocnili vozidla s úmyslem je užívat. Na základě tohoto dřívějšího a údajně společného jednání povinných 1) a 2) došlo k zásahu do vlastnického práva vlastníka vozidla. Újma proto mohla v té chvíli vzniknout pouze na straně vlastníka vozidla. Škoda, jejíž náhrady se domáhá oprávněná, vznikla až na základě dopravní nehody, následkem protiprávního jednání povinného 1) jako řidiče vozidla. Protiprávního jednání, které vedlo ke způsobení dopravní nehody, se přitom dopustil pouze povinný 1) jako řidič vozidla, povinný 2) byl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně i odvolacího soudu spolujezdcem, který do řízení nezasahoval. Z žádného ustanovení zákona č. 168/1999 Sb., ani zákona č. 361/2000 Sb. neplyne, že by spolu s řidičem měl odpovídat i spolujezdec, a to ani za situace, kdy se vozidla spolu s řidičem před nehodou svévolně zmocnil. Ani za takových okolností totiž spolujezdec nezískává postavení „provozovatele“ ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.; provozovatelem vozidla je totiž výhradně vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu [srov. i ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.]. Tento závěr není v rozporu s dovolatelkou namítanou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4134/2011, uveřejněný pod číslem 18/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3964/2008, či ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4309/2009), dle které za škodu způsobenou provozem nepojištěného motorového vozidla odpovídá řidič tohoto vozidla a případně provozovatel vozidla (a nikdo jiný), naopak je v souladu se shora uvedeným právním závěrem.

Jedinou výjimku z pravidla, že za škodu způsobenou řidičem vozidla, které bylo vlastníku svévolně odňato, odpovídá pouze řidič, je situace, kdy vozidlo vlastníku svévolně odňala třetí osoba, která při dopravní nehodě vozidlo neřídila, a to za předpokladu, že této osobě byly známy okolnosti ovlivňující způsobilost řidiče (např. absence řidičského oprávnění, opilost apod.), který vozidlo v době dopravní nehody řídil. Odpovědnost třetí osoby za takových okolností nevzniká proto, že by tato osoba škodu způsobila, ale proto, že svým dřívějším protiprávním jednáním (svévolným odnětím vozidla jeho vlastníku) vstoupila do práv a povinností provozovatele vozidla. Jde o odpovědnost založenou na ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák. Ustanovení § 430 obč. zák. je ve shora uvedeném specifickém případě třeba pokládat za normu, která definuje okruh osob odpovědných za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, a to spolu s ustanovením § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2527/2006).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud přijal paušální závěr o tom, že povinný 2) nemohl za žádných okolností odpovídat za škodu způsobenou při řízení motorového vozidla povinným 1), není jeho právní závěr s ohledem na shora uvedené správný. Je přitom věcí povinného 2) (jenž v rámci exekučního titulu, jímž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, uznal svou povinnost plnit), aby případně tvrdil a prokázal takové skutkové okolnosti, pro které povinný 1) jako řidič nebyl v době způsobení nehody pod vlivem shora příkladmo uvedených negativních okolností ovlivňujících jeho způsobilost k řízení, případně že o nich nemohl vědět nebo nemohl povinnému 1) v řízení zabránit, případně že vozidlo svévolně neodňal z dispozice vlastníka spolu s povinným 1).

Z uvedeného vyplývá, že napadený výrok I. usnesení odvolacího soudu není správný; vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto dovolací soud v části specifikované ve výroku tohoto usnesení zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud též musel zrušit usnesení soudů obou stupňů v navazujících výrocích o nákladech řízení týkajících se povinného 2).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 5. 2019


JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu