Rozhodnutí NS

5 Tdo 14/2017

citace  citace s ECLI
Název judikátu:K naplnění znaku smluvně převzatá odpovědnost za správu cizího majetku u skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku; k naplnění znaku přisvojení cizí věci, která byla pachateli svěřena, u skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku; k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku; ke spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku; k souběhu trestných činů.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/23/2017
Spisová značka:5 Tdo 14/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.14.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pokus trestného činu
Pomoc k trestnému činu
Porušení povinnosti při správě cizího majetku
Poškození věřitele
Souběh (konkurence) trestných činů
Spolupachatelství
Škoda
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku
§ 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku
§ 21 odst.1, § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku
§ 21 odst. 1, § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 14/2017-113



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání obviněných 1) Ing. V. H. a 2) J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 6 To 416/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 2 T 43/2012, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. V. H. a J. M. o d m í t a j í .



O d ů v o d n ě n í :
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Karlových Varech v této věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 2 T 43/2012-3060, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2013, č. j. 2 T 43/2012-3143, kterým mimo jiné uznal obviněného Ing. V. H. vinným pod body A./1) – 15) a A./II. výroku o vině pokračujícím zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „tr. zákoníku“). Obviněného J. M. uznal vinným pod bodem A./1) – 15 výroku o vině) pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto trestnému činu. Obvinění měli znaky těchto trestných činů naplnit jednáními popsanými pod body A./I./1) – 15) a A./II. výroku o vině napadeného rozsudku. Obviněnému Ing. V. H. Okresní soud v Karlových Varech uložil prvním rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 2 T 43/2012-3060, podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku nepodmíněně s výkonem ve věznici s dozorem a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti na dobu 6 let spočívající v zákazu výkonu funkce orgánu obchodní společnosti. Současně nalézací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 34 T 1/2012, ve spojení s navazujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 12 To 74/2012, a to včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Obviněnému J. M. Okresní soud v Karlových Varech uložil podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Uvedeným rozsudkem nalézací soud rovněž rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Dále nalézací soud tímto rozsudkem podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „tr. ř.“), zprostil oba obviněné Ing. V. H. a J. M. obžaloby pro skutek naplňující znaky zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku. Jedná se o skutek, kterým byli oba obvinění následně druhým rozsudkem nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2015, č. j. 2 T 43/2012-3471, ve výroku o vině pod bodem B. uznáni vinnými. První rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 6. 2013, č. j. 2 T 43/2012-3060, dále obsahuje pod bodem C. další zprošťující výrok podle § 226 písm. c) tr. ř. týkající se obviněného Ing. V. H. a původně spoluobviněného M. H. Tento výrok ponechal odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2014, č. j. 6 To 569/2013-3225) beze změny. Krajský soud v Plzni tímto usnesením ze dne 16. 4. 2014, č. j. 6 To 569/2013-3225 k odvolání státního zástupce a obou obviněných Ing. V. H. a J. M. podle § 258 odst. 1 písm. a) – d), odst. 2 tr. ř. zrušil v prvním rozsudku nalézacího soudu celou odsuzující část (bod A.) a zprošťující část pod bodem B., a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil nalézacímu soudu.

2. Následujícím rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 5. 2015, č. j. 2 T 43/2012-3471 (dále jen „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný 1) Ing. V. H. (pod body A/I., II. skutkové části výroku o vině rozsudku nalézacího soudu) uznán vinným spácháním jednak pokračujícího zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (ad. I.), dílem dokonaného (ad II.), jednak zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. (ad II.) a (pod bodem B skutkové části výroku o vině rozsudku nalézacího soudu) byl uznán vinným pokusem zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 221 (správně § 222) odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl obviněnému 1) Ing. V. H. uložen podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5,5 (pět a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho byl obviněnému Ing. V. H. podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 6 (šesti) let. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 34 T 1/2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 12 To 74/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl tímto rozsudkem nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2015, č. j. 2 T 43/2012-3471, spoluobviněný 2) J. M. uznán vinným spácháním jednak pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaného formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem A/I. skutkové části výroku o vině rozsudku nalézacího soudu), jednak pokusu zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem B skutkové části výroku o vině rozsudku nalézacího soudu). Obviněnému J. M. byl za uvedené skutky uložen podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2, písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená společnost TUBEX CZ group, a. s. (dále též jen „Tubex“), a Ministerstvo obrany ČR, odkázány se svými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

3. Krajský soud v Plzni, který jako soud odvolací projednal odvolání státního zástupce i obou spoluobviněných, rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 6 To 416/2015-3691 (dále i jen „rozsudek odvolacího soudu“), tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu ohledně obou spoluobviněných v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného 1) Ing. V. H. uznal vinným spácháním jednak pokračujícího pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (pod body A., B./1. skutkové části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), jednak zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (pod bodem B./2. skutkové části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) a jednak pokusu zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem C. skutkové části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu). Za uvedené trestné činy byl obviněnému 1) Ing. V. H. uložen podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5,5 (pět a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Vedle toho byl obviněnému Ing. V. H. podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních a dozorčích orgánech obchodních korporací a sdružení občanů v trvání 6 (šesti) let. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 34 T 1/2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 12 To 74/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl stejným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 6 To 416/2015-3691, spoluobviněný 2) J. M. uznán vinným spácháním jednak pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (pod bodem A. skutkové části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), jednak pokusu zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem C. skutkové části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu). Obviněnému J. M. byl za uvedené skutky uložen podle § 222 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená společnost TUBEX CZ group, a. s., se sídlem v Hodoníně, Brandlova 2536/36, IČ: 26427150, a Česká republika – Ministerstvo obrany České republiky odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Uvedených trestných činů se měli spoluobvinění dopustit tím, že


A. obvinění Ing. V. H. a J. M.
Ing. V. H. jako člen výkonného výboru a jednatel občanského sdružení Sportovní klub AC Start Karlovy Vary, IČ: 18226248, se sídlem Karlovy Vary, Západní 1781/69, stanovy registrovány u Ministerstva vnitra dne 5. 6. 2006, č. j. VSP/1-676/90-R (dále i jen „AC Start“), a J. M. jako zmocněnec obchodní společnosti Quatro Ltd. – organizační složka v České republice, IČ: 28988353, se sídlem v Praze, Bořivojova 878/35, Praha 3, Žižkov (dále jen „Quatro“), po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu neoprávněně vyvést z občanského sdružení AC Start částku 37 000 000 Kč a způsobit mu škodu v této výši, provedli a uzavřeli následující jednostranné i dvoustranné právní úkony a učinili další následující právní kroky:

1) dne 26. 1. 2011 v Karlových Varech uzavřeli Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem spol. Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel) Smlouvu o půjčce znějící na částku 3 500 000 Kč, která byla poskytnuta před podpisem smlouvy, kdy sjednaná úroková sazba činí 18 % ročně, smluvní odměna za poskytnutí půjčky činí 1 000 000 Kč, splatnost půjčky je do 15. 3. 2011,

2) dne 26. 1. 2011 v Karlových Varech uzavřeli Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem spol. Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel) Smlouvu o půjčce znějící na částku 4 500 000 Kč, která byla poskytnuta před podpisem smlouvy, kdy sjednaná úroková sazba činí 18 % ročně, smluvní odměna za poskytnutí půjčky činí 2 000 000 Kč, splatnost půjčky je do 10. 2. 2011, a poté, co půjčka ze dne 26. 1. 2011 na částku 4 500 000 Kč nebyla ke dni 10. 2. 2011 splacena,

3) dne 10. 2. 2011 uzavřeli Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel) Dohodu o narovnání s ujednáním o smluvní pokutě, ve které se uvádí, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 26. 1. 2011 dluží dlužník věřiteli částku 6 500 000 Kč skládající se z jistiny půjčky 4 500 000 Kč, smluvní odměny 2 000 000 Kč, smluvního ročního úroku 18 %, kdy splatnost půjčky je k 10. 2. 2011, přičemž účastníci se dohodli, že dlužník zaplatí věřiteli částku 6 500 000 Kč s příslušenstvím do 10 dnů od podpisu dohody o narovnání, a pokud tak dlužník neučiní, je povinen uhradit věřiteli smluvní pokutu skládající se ze dvou částí, a to pevné části ve výši 15 000 000 Kč a z proměnné části ve výši 0,2 % z částky 6 500 000 Kč za každý den prodlení od 20. 2. 2011 do zaplacení,

4) dne 21. 2. 2011 uzavřeli Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (zástavce) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (zástavní věřitel) Smlouvu o zřízení zástavního práva s dohodou o smluvní pokutě, podle které se zajišťuje pohledávka vzniklá na základě smlouvy o půjčce ze dne 26. 1. 2011 ve výši 4 500 000 Kč (3 500 000 Kč jistina a 1 000 000 Kč odměna), kdy předmětem zástavy jsou pozemky č. .........., vše v k. ú. T., obec K. V., okres K. V., a kdy pro případ, že dlužník neuhradí do 15. 3. 2011 částku ve výši 4 500 000 Kč, sjednává se smluvní pokuta skládající se ze dvou částí, a to z paušální části ve výši 10 000 000 Kč a z proměnné části ve výši 0,9 % z částky 4 500 000 Kč za každý den prodlení ode dne 16. 3. 2011 do zaplacení, a to do 3 dnů ode dne, kdy bude věřitelem vyzván, a další smluvní pokuta ve výši 3 000 000 Kč se sjednává pro případ, že zástavce bez písemného souhlasu zástavního věřitele zatíží zastavené nemovitosti právy třetích osob, a to i opakovaně,

5) dne 22. 2. 2011 uzavřeli Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel), Dodatek č. 1 k dohodě o narovnání ze dne 10. 2. 2011, podle kterého se činí nesporným dluh uvedený v dohodě o narovnání ze dne 10. 2. 2011, který činí 2 941 650 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou skládající se ze dvou částí, a to paušální části ve výši 15 000 000 Kč a proměnné části ve výši 0,2 % denně z částky 6 500 000 Kč za každý den prodlení od 20. 2. 2011 do zaplacení, a ujednává se, že dlužník zaplatí věřiteli do 30. 3. 2011 částku 18 000 000 Kč, pokud tak dlužník neučiní, je povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení, přičemž k zajištění pohledávky 18 000 000 Kč bude zřízeno smluvní zástavní právo na nemovitostech dlužníka,

6) dne 23. 2. 2011 uzavřeli Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (zástavce) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (zástavní věřitel), Smlouvu o zřízení zástavního práva s dohodou o smluvní pokutě, podle které se zajišťuje pohledávka ve výši 18 000 000 Kč vzniklá na základě smlouvy o půjčce ze dne 26. 1. 2011 a následné dohody o narovnání ze dne 10. 2. 2011 a následně uzavřeného dodatku č. 1 k dohodě o narovnání ze dne 22. 2. 2011, zástavní právo se sjednává k pozemkům č. ........, a pro případ, že dlužník neuhradí věřiteli částku 18 000 000 Kč do 30. 3. 2011, je dlužník povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z částky 18 000 000 Kč za každý den prodlení, a dále se sjednávání smluvní pokuta ve výši 3 000 000 Kč pro případ, že zástavce bez písemného souhlasu zástavního věřitele zatíží zastavené nemovitosti právy třetích osob, a to i opakovaně,

7) dne 21. 3. 2011 uzavřeli Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel) Uznání závazku, kde dlužník a věřitel činí nesporným, že uzavřeli dne 26. 1. 2011 smlouvu o půjčce na částku 3 500 000 Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit do 15. 3. 2011 a kde prohlašují, že dne 21. 2. 2011 uzavřeli k zajištění této pohledávky smlouvu o zřízení zástavního práva s dohodou o smluvní pokutě, kterou dne 21. 2. 2011 vložili do katastru nemovitostí, a vzhledem k tomu, že dlužník do 15. 3. 2011 ničeho nevrátil a zároveň zatížil zajištěné nemovitosti věcným břemenem ve prospěch spol. VIBO, s. r. o., vyzval věřitel dlužníka dne 16. 3. 2011 k zaplacení smluvních pokut, výzva byla doručena 16. 3. 2011, smluvní pokuta se stala splatnou 19. 3. 2011, přičemž dlužník dosud ničeho nezaplatil a tudíž dluží věřiteli tyto částky:
    a) jistinu půjčky 3 500 000 Kč ze dne 26. 1. 2011,
    b) obnos odpovídající smluvnímu úroku ve výši 18 % ročně ze skutečně dlužné částky,
    c) smluvní odměny ve výši 1 000 000 Kč,
    d) obnos odpovídající úroku z prodlení skládající se z paušální částky 10 000 000 Kč a proměnné částky ve výši 0,9 % z částky 4 500 000 Kč za každý den prodlení od 16. 3. 2011do zaplacení,
    e) obnos odpovídající smluvní pokutě ve výši 3 000 000 Kč,
      kdy dlužník AC Start Karlovy Vary uznává svůj závazek ve výši 17 500 000 Kč,

8) dne 6. 4. 2011 sepsali Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel) Uznání závazku, podle kterého dlužník a věřitel uzavřeli dne 26. 1. 2011 smlouvu o půjčce ve výši 4 500 000 Kč se smluvní odměnou 2 000 000 Kč a úrokem 18 % ročně, kdy se dlužník zavázal vše vrátit do 10. 2. 2011, k datu 10. 2. 2011 dlužník ničeho nevrátil a tak byla dne 10. 2. 2011 sepsána dohoda o narovnání s ujednáním o smluvní pokutě, kde se dlužník zavázal vrátit dluh 6 500 000 Kč s příslušenstvím do 20. 2. 2011 a pro případ, že tak neučiní, byla sjednána smluvní pokuta skládající se z paušální části ve výši 15 000 000 Kč a proměnné části ve výši 0,2 % z částky 6 500 000 Kč za každý den prodlení od 20. 2. 2011 do zaplacení, přičemž dlužník vrátil ke dni 20. 2. 2011 věřiteli částku 3 558 350 Kč, tudíž dluží ještě 2 941 650 Kč a tedy stala se splatnou dohodnutá smluvní pokuta, kdy dne 22. 2. 2011 byl mezi účastníky uzavřen dodatek č. 1 dohody o narovnání ze dne 10. 2. 2011, ve kterém dlužník a věřitel konstatovali výši dluhu, a to 18 000 000 Kč, který se dlužník zavázal vrátit do 30. 3. 2011, kdy účastníci dále prohlašují, že dne 23. 2. 2011 uzavřeli na zajištění předmětné pohledávky smlouvu o zřízení zástavního práva s dohodou o smluvní pokutě, kterou dne 25. 2. 2011 vložili do katastru nemovitostí a protože dlužník k datu 30. 3. 2011 ničeho nevrátil a zároveň zatížil zastavené nemovitosti věcným břemenem spol. VIBO, s. r. o., vyzval dne 16. 3. 2011 věřitel dlužníka k úhradě smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč; vzhledem k tomu, že dlužník ničeho nezaplatil, uznává dlužník, že dluží věřiteli,
    a) jistinu dluhu ve výši 18 000 000 Kč,
    b) obnos odpovídající úroku z prodlení ve výši 0,2 % z částky 18 000 000 Kč za každý den prodlení od 1. 4. 2011,
    c) obnos odpovídající smluvní pokutě ve výši 3 000 000 Kč, kdy splatná částka činí tedy
      celkem 21 000 000 Kč s příslušenstvím, což je úrok z prodlení ve výši 0,2 % z částky 18 000 000 Kč denně od 1. 4. 2011 do zaplacení,
    9) dne 24. 5. 2011 sepsali Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel) Uznání dluhu a dohodu o vykonatelnosti formou notářského zápisu, který je sepsán notářkou JUDr. Danuší Svobodovou pod sp. zn. NZ 77/2011, N 84/2011, podle kterého
          a) strany prohlašují, že Quatro Ltd. – organizační složka v České republice má za AC Start Karlovy Vary pohledávku z titulu půjčky ve výši 4 500 000 Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 26. 1. 2011, podle níž byla půjčka poskytnuta za smluvní odměnu 2 000 000 Kč a úrok 18 % ročně s tím, že dlužník byl povinen splatit dlužnou částku do 10. 2. 2011, dále prohlašují, že k této smlouvě dne 10. 2. 2011 uzavřeli dohodu o narovnání s ujednáním o smluvní pokutě, kdy z této dohody plyne, že dlužník dluží věřiteli částku 6 500 000 Kč, kterou se zavázal uhradit do 20. 2. 2011, dále se dohodli, že pokud dlužník nezaplatí do tohoto data, je povinen věřiteli zaplatit smluvní pokutu 1) ve výši 15 000 000 Kč a 2) 0,2 % za každý den prodlení, přičemž strany prohlašují, že ke dni 20. 2. 2011 dlužník uhradil 3 558 350 Kč, a dále prohlašují, že dne 22. 2. 2011 uzavřeli dodatek k dohodě o narovnání s ujednáním o smluvní pokutě ze dne 10. 2. 2011, kde se dohodli, že pokud dlužník zaplatí věřiteli nejdéle do 30. 3. 2011 částku 18 000 000 Kč, budou jejich vzájemné závazky a pohledávky zcela vypořádány; strany dále prohlašují, že k datu 30. 3. 2011 nebylo nic zaplaceno, naopak dlužník zatížil v rozporu s ujednáním v zástavní smlouvě s dohodou o smluvní pokutě ze dne 23. 2. 2011 pozemky č. ........ věcnými břemeny užívání, a proto dne 16. 3. 2011 uplatnil věřitel smluvní pokutu ve výši 3 000 000 Kč a dne 6. 4. 2011 bylo účastníky sepsáno uznání závazku ve výši 21 000 000 Kč s příslušenstvím, přičemž dne 19. 5. 2011 uhradil dlužník věřiteli na jeho účet částku 1 500 000 Kč,

          b) strany prohlašují, že Quatro Ltd. – organizační složka v České republice má za AC Start Karlovy Vary pohledávku z titulu půjčky ve výši 3 500 000 Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 26. 1. 2011, podle níž byla půjčka poskytnuta za smluvní odměnu ve výši 1 000 000 Kč a úrok 18 % ročně s tím, že dlužník byl povinen splatit dlužnou částku do 15. 3. 2011, strany dále prohlašují, že k této smlouvě uzavřeli dne 21. 2. 2011 smlouvu o zřízení zástavního práva s dohodou o smluvní pokutě, přičemž z této dohody plyne, že pokud dlužník nezaplatí nejdéle do 15. 3. 2011 částku 4 500 000 Kč, je povinen věřiteli zaplatit smluvní pokutu 1) ve výši 10 000 000 Kč a 2) ve výši 0,9 % z částky 4 500 000 Kč za každý den prodlení; strany dále prohlašují, že se dohodly, že citovaná pohledávka ve výši 14 500 000 Kč bude uhrazena nejdéle do 18. 3. 2011, kdy z uvedené dlužné částky nebylo k 30. 3. 2011 nic zaplaceno a dlužník v rozporu s ujednáním v zástavní smlouvě s dohodou o smluvní pokutě ze dne 21. 2. 2011 zatížil dlužník nemovitosti č. ..., ..., ..., ..., ..., ... věcnými břemeny užívání, a proto dne 16. 3. 2011 věřitel uplatnil smluvní pokutu ve výši 3 000 000 Kč, splatnou dne 19. 3. 2011, a dále uvádí, že dne 21. 3. 2011 bylo sepsáno stranami uznání závazku ve výši 17 500 000 Kč s příslušenstvím,

          c) Ing.V. H. prohlašuje, že AC Start Karlovy Vary uznává dluh co do důvodu a výše, a že k datu 24. 5. 2011 dluží AC Start Karlovy Vary společnosti Quatro Ltd. – organizační složka v České republice částku 37 000 000 Kč sestávající se z částky 19 500 000 Kč a 17 500 000 Kč, kdy se strany dohodly, že částka 37 000 000 Kč je splatná 31. 5. 2011,

          d) se strany dále dohodly, aby v případě nesplnění povinnosti dlužníka byl notářský zápis vykonatelný bez nalézacího řízení soudu jako exekuční titul pro pohledávky ve výši 17 500 000 Kč a 19 500 000 Kč,
      10) dne 28. 6. 2011 uzavřeli Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel) Dohodu o narovnání, podle které věřitel i dlužník činí nesporným, že dne 26. 1. 2011 uzavřeli smlouvu o půjčce ve výši 3 500 000 Kč, podle které obdržel dlužník od věřitele v hotovosti částku 3 500 000 Kč, kterou se dlužník spolu s úrokem 18 % p.a. a smluvní odměnou ve výši 1 000 000 Kč zavázal vrátit do 15. 3. 2011 na účet věřitele, dále dlužník a věřitel činí nesporným, že dne 21. 2. 2011 uzavřeli k zajištění předmětné pohledávky smlouvu o zřízení zástavního práva s dohodou o smluvní pokutě, dále smluvní strany činí nesporným, že k datu 15. 3. 2011 dlužník ničeho nezaplatil a současně zatížil zajištěné nemovitosti věcným břemenem ve prospěch spol. VIBO, s. r. o., a na základě těchto skutečností byl dlužník dne 16. 3. 2011 vyzván k úhradě smluvních pokut, výzva byla předána dne 16. 3. 2011 a smluvní pokuta se stala splatnou dne 19. 3. 2011, dále smluvní strany konstatují, že dlužník opětovně zatížil nemovitosti smluvním zástavním právem a na základě toho byl dlužník dne 25. 5. 2011 vyzván k zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč, kterou převzal dne 24. 6. 2011, smluvní pokuta se tedy stala splatnou dne 27. 6. 2011;

      dále věřitel a dlužník činí nesporným, že dne 26. 1. 2011 uzavřeli smlouvu o půjčce ve výši 4 500 000 Kč, podle které obdržel dlužník od věřitele v hotovosti částku 4 500 000 Kč, kterou se dlužník spolu s úrokem 18 % p.a. a smluvní odměnu ve výši 2 000 000 Kč zavázal vrátit do 10. 2. 2011 na účet věřitele, dlužník k 10. 2. 2011 ničeho nevrátil a tak byla dne 10. 2. 2011 sepsána mezi dlužníkem a věřitelem dohoda o narovnání s ujednáním o smluvní pokutě s tím, že se dlužník zavázal svůj dluh v celkové výši 6 500 000 Kč s příslušenstvím vrátit věřiteli do 20. 2. 2011 s tím, že pro případ, že nebude-li dluh k 20. 2. 2011 zaplacen, sjednává se smluvní pokuta skládající se ze dvou částí, a to pevné ve výši 15 000 000 Kč a proměnné ve výši 0,2 % z částky 6 500 000 Kč za každý den prodlení, dále prohlašují, že dlužník vrátil k datu 20. 2. 2011 částku 3 558 350 Kč, a to platbami od 10. 2. 2011 do 20. 2. 2011 včetně, tudíž k datu 20. 2. 2011 zůstal dluh ve výši 2 941 650 Kč, a dále se stala splatnou smluvní pokuta skládající se z pevné části 15 000 000 Kč a proměnné části 0,2 % z částky 6 500 000 Kč za každý den prodlení od 20. 2. 2011, a dále smluvní strany činí nesporným, že dne 22. 2. 2011 uzavřel dlužník s věřitelem dodatek č. 1 dohody o narovnání ze dne 10. 2. 2011, ve kterém si smluvní strany odsouhlasily a uznaly, že dluh dlužníka vůči věřiteli ke dni podpisu dodatku č. 1 dohody o narovnání ze dne 10. 2. 2011 činí 18 000 000 Kč a dlužník se zavázal vrátit věřiteli tuto částku do 31. 3. 2011;

      dále věřitel a dlužník činí nesporným, že dne 23. 2. 2011 byla mezi nimi k zajištění pohledávky uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva s dohodou o smluvní pokutě, která byla do katastru nemovitostí vložena 25. 2. 2011, kde pro případ, že dlužník nevrátí do 30. 3. 2011 svůj dluh 18 000 000 Kč nebo zatíží v této době zajištěnou nemovitost, dlužník a věřitel činí nesporným, že k datu 30. 3. 2011 dlužník ničeho nezaplatil a zároveň zatížil předmětné nemovitosti věcným břemenem ve prospěch spol. VIBO, s. r. o., a na základě toho byl dlužník dne 16. 3. 2011 vyzván k zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč, dlužník výzvu převzal dne 16. 3. 2011 a smluvní pokuta se stala splatnou dne 19. 3. 2011, přičemž do sepsání této dohody o narovnání ničeho nezaplatil, a dále byl dne 1. 4. 2011 vyzván věřitelem k zaplacení smluvní pokuty pro porušení čl. 8 smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 23. 2. 2011, kdy dlužník tuto výzvu převzal osobně dne 1. 4. 2011 a tím se stala splatnou smluvní pokuta ve výši 0,2 % z částky 18 000 000 Kč za každý den prodlení od 1. 4. 2011 do zaplacení, dále věřitel a dlužník činí nesporným, že dlužník opětovně zatížil zajištěné nemovitosti smluvním zástavním právem a na základě toho byl dlužník vyzván dne 26. 5. 2011 věřitelem k zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč, tuto výzvu dlužník převzal dne 24. 6. 2011 a smluvní pokuta se stala splatnou dne 27. 6. 2011, mezi účastníky je nesporné, že na základě výše citovaného a na základě Uznání dluhu ze dne 28. 6. 2011, které je nedílnou součástí této dohody o narovnání jako příloha č. 1 dluží dlužník ke dni podpisu (tj. 28. 6. 2011) věřiteli obnos 43 000 000 Kč s příslušenstvím, to je smluvní úrok 18 % ročně ze skutečně dlužné částky a úrok z prodlení ve výši 0,9 % z částky 4 500 000 Kč ode dne 16. 3. 2011 a úrok z prodlení ve výši 0,2 % z částky 18 000 000 Kč za každý den z prodlení od 1. 4. 2011;

      účastníci se dále dohodli, že

            a) dlužník zaplatí věřiteli částku 17 000 000 Kč, a to do 31. 7. 2011 na účet či k rukám věřitele,
            b) zbytek dluhu se podpisem této dohody o narovnání dlužníku promíjí,
            c) účastnící prohlašují, že pokud bude ze strany dlužníka jeho závazek splněn, budou ze strany věřitele sejmuty všechny zástavy váznoucí na majetku dlužníka a budou zastavena všechna exekuční řízení,
            d) dlužník se dále zavazuje, že nezatíží zastavené nemovitosti právy třetích osob a pro případ, že by dlužník nesplatil dluh do 31. 7. 2011 zcela nebo zčásti nebo by zatížil zastavené nemovitosti právy třetích osob, je věřitel oprávněn uplatnit vůči dlužníkovi svůj nárok, a prominutou část dluhu dlužníkovi vyúčtovat, a to v průběhu 8 let ode dne 1. 8. 2011; dlužníkovi vzniká dnem 1. 8. 2011 povinnost zaplatit věřiteli prominutou část dluhu až do souhrnné výše, která byla v rámci této dohody o narovnání prominuta,
        11) dne 28. 6. 2011 uzavřeli Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel) Dohodu o narovnání dodatek č. 1, podle které se doplňuje dohoda o narovnání z 28. 6. 2011, kdy se konstatuje, že mezi smluvními stranami byl omylem vystaven a podepsán výdajový pokladní doklad ve výši 7 900 000 Kč, výstavcem je AC Start Karlovy Vary, příjemcem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice, kdy smluvní strany prohlašují, že k žádné platbě nedošlo a smluvní strany nahradily text článku III dohody o narovnání ze dne 28. 6. 2011 textem, podle kterého
        - dlužník zaplatí věřiteli částku v celkové výši 17 000 000 Kč, a to do 31. 7. 2011 na účet či k rukám věřitele,
        - zbytek dluhu podpisem této dohody o narovnání věřitel dlužníku promíjí,
        - pokud bude ze strany dlužníka jeho závazek beze zbytku splněn, budou jejich vzájemné nároky a závazky vypořádány a budou sejmuty všechny zástavy a budou zastavena všechna exekuční řízení, která proti dlužníku byla věřitelem zahájena;

        pro případ, že dlužník svůj závazek v daném termínu nesplní nebo splní jen zčásti, nebo že zastavené nemovitosti zatíží právy třetích osob, pozbývají výše uvedená ujednání platnosti a v tom případě dlužník prohlašuje a činí nesporným, že věřiteli z titulu uzavřených půjček a následných dohod dluží a uznává svůj závazek ve výši 43 000 000 Kč s příslušenstvím, tj. úrok 18 % ročně ze skutečně dlužné částky, úrok z prodlení ve výši 0,9 % z částky 4 500 000 Kč za každý den prodlení od 16. 3. 2011 a úrok z prodlení ve výši 0,2 % z částky 18 000 000 Kč za každý den prodlení ode dne 1. 4. 2011 do zaplacení, kdy zástavní práva a exekuční titul pak zůstávají v platnosti,

        12) dne 28. 6. 2011 sepsal Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) Uznání závazku, podle kterého Ing. V. H. jako jednatel AC Start Karlovy Vary uznává co do důvodů a výše dluh dlužníka AC Start Karlovy Vary vůči věřiteli Quatro Ltd. – organizační složka v České republice:

              a) vykonatelnou pohledávku ve výši 37 000 000 Kč a to z titulu uznání dluhu a dohodou o vykonatelnosti notářského zápisu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. NZ 77/2011, N 84/2011 a v souladu se zástavní smlouvou o smluvní pokutě ze dne 21. 2. 2011 a ze dne 23. 2. 2011,

              b) zajištěnou pohledávku ve výši příslušenství k vykonatelné pohledávce uvedené v bodě a. tohoto uznání závazku, z titulu zástavní smlouvy s ujednáním o smluvní pokutě ze dne 21. 2. 2011 a 23. 2. 2011, a to


                ba) ve výši 0,2 % z částky 18 000 000 Kč za každý den prodlení ode dne 1. 4. 2011 do zaplacení,

                bb) ve výši 0,9 % z částky 4 500 000 Kč za každý den prodlení ode dne 16. 3. 2011 do zaplacení,

                bc) smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč na základě výzvy k zaplacení ze dne 25. 5. 2011,

                bd) smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč na základě výzvy k zaplacení ze dne 26. 5. 2011,


              c) nezajištěnou pohledávku, a to ve výši příslušenství 18 % ročně z dlužní částky;
                dlužník prohlašuje, že uznává tímto svůj dluh vůči věřiteli celkem ve výši 43 000 000 Kč s příslušenstvím,
          13) dne 14. 7. 2011 podepsal Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary Vzdání se práva odvolání podle § 207 odst. 1) z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle kterého se AC Start Karlovy Vary vzdává práva odvolání proti usnesení Okresního soudu Karlovy Vary č. j. 24 EXE 1667/2011-29 ze dne 4. 7. 2011, kterým se nařizuje exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného Quatro Ltd. – organizační složka v České republice, které dne 14. 7. 2011 doručil Exekutorskému úřadu v Klatovech,

          14) dne 16. 9. 2011 sepsali Ing. V. H. jménem AC Start Karlovy Vary (dlužník) a J. M. jménem Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (věřitel) Uznání závazku, podle kterého se činí nesporným, že dlužník uznává co do důvodů a výše dluh vůči věřiteli a že:
                a) dne 26. 1. 2011 byla uzavřena smlouva o půjčce a věřitel poskytl před podpisem smlouvy dlužníkovi hotovostní půjčku ve výši 3 500 000 Kč, kterou měl dlužník spolu s 18 % ročním úrokem a odměnou vrátit do 15. 3. 2011; dne 21. 2. 2011 byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva s dohodou o smluvní pokutě pro případ, že do 15. 3. 2011 nebudou finanční prostředky vráceny; dlužník prohlašuje, že do 15. 3. 2011 finanční prostředky nevrátil a dále zatížil zastavené nemovitosti věcným břemenem firmy VIBO, s. r. o.; dne 16. 3. 2011 byl dlužník věřitelem vyzván k zaplacení smluvních pokut, které se staly splatnými 19. 3. 2011; dlužník dále prohlašuje, že zastavené nemovitosti opětovně zatížil a dne 25. 5. 2011 byl věřitelem vyzván k zaplacení smluvní pokuty 3 000 000 Kč, výzvu převzal 24. 6. 2011, smluvní pokuta je splatná dnem 27. 6. 2011,

                  dne 26. 1. 2011 byla uzavřena smlouva o půjčce a věřitel poskytl před podpisem smlouvy dlužníkovi hotovostní půjčku ve výši 4 500 000 Kč, kterou měl dlužník spolu s 18 % ročním úrokem a odměnou vrátit do 10. 2. 2011; dlužník prohlašuje, že do 10. 2. 2011 ničeho nevrátil, a tak dne 10. 2. 2011 byla uzavřena dohoda o narovnání s ujednáním o smluvní pokutě se závazkem vrátit dluh v celkové výši 6 500 000 Kč do 20. 2. 2011 a pro případ, že v tomto termínu nebude dluh vrácen, byla ujednána smluvní pokuta skládající se ze dvou částí, a to z paušální části ve výši 15 000 000 Kč a z proměnné části ve výši 0,2 % z částky 6 500 000 Kč za každý den prodlení ode dne 20. 2. 2011 do zaplacení; dlužník dále prohlašuje, že ke dni 20. 2. 2011 vrátil věřiteli částku 3 558 350 Kč a tedy zůstává k tomuto datu dluh 2 941 650 Kč a smluvní pokuta v paušální části 15 000 000 Kč a proměnné části 0,2 % z částky 6 500 000 Kč za každý den prodlení od 20. 2. 2011; dlužník dále činí nesporným, že dne 22. 2. 2011 uzavřel s věřitelem dodatek č. 1 dohody o narovnání ze dne 20. 2. 2011, kdy uznal, že dluh vůči věřiteli k tomuto datu činí 18 000 000 Kč a zavázal se tento dluh vrátit do 30. 3. 2011; dlužník rovněž činí nesporným, že dne 23. 2. 2011 uzavřel k zajištění uvedené pohledávky smlouvu o zřízení zástavního práva s dohodou o smluvní pokutě pro případ, že by dlužník do 30. 3. 2011 dluh nevrátil nebo zajištěné nemovitosti zatížil právy jiných osob; vzhledem k tomu, že dlužník do uvedeného data finanční prostředky nevrátil a že zatížil zastavené pozemky věcným břemenem spol. VIBO, s. r. o., byl věřitelem vyzván dne 16. 3. 2011 k zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč, splatnost pokuty nastala 19. 3. 2011, dlužník dosud ničeho neuhradil a dne 1. 4. 2011 byl věřitelem vyzván k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,2 % z částky 18 000 000 Kč za každý den z prodlení od 1. 4. 2011 do zaplacení, dlužník dále prohlašuje, že opětovně zatížil zastavené nemovitosti, a dne 26. 5. 2011 byl věřitelem vyzván k zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 000 000 Kč, která se stala splatnou 27. 6. 2011,

                  dne 24. 5. 2011 sepsal dlužník s věřitelem notářský zápis s dohodou o vykonatelnosti vedený pod sp. zn. NZ 77/2011 N 84/2011, kde se dlužník zavázal uhradit dluh do 31. 5. 2011; k tomuto datu dlužník ničeho neuhradil a pohledávka ve výši 37 000 000 Kč se dnem 1. 6. 2011 stala na základě notářského zápisu vykonatelnou; výkonný výbor AC Startu dne 23. 6. 2011 odsouhlasil a uznal výši dluhu, dne 28. 6. 2011 byla s věřitelem sepsána dohoda o narovnání a dne 28. 8. 2011 byl sepsán dodatek č. 1 této dohody o narovnání,


                b) AC Start Karlovy Vary zastoupený ing. V. H. činí nesporným a uznává svůj závazek vyplývající z článku a. a že uznání závazku nebylo učiněno v tísni a je projevem pravé a svobodné vůle; podepsáni V. H. a J. M.,
            a dále J. M. po dohodě s Ing. V. H. jménem společnosti Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (oprávněný),

            15) podal dne 13. 6. 2011 Exekutorskému úřadu Klatovy, exekutor JUDr. Dalimil Mika, návrh na nařízení exekuce proti povinnému občanskému sdružení AC Start Karlovy Vary k vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému pohledávku skládající se z jistiny ve výši 37 000 000 Kč, a to na základě exekučního titulu Uznání dluhu a dohoda o vykonatelnosti, sp. zn. NZ 77/2011 (N 84/2011) ze dne 24. 5. 2011, vykonatelný dne 1. 6. 2011, kdy na základě tohoto návrhu vydal dne 4. 7. 2011 Okresní soud v Karlových Varech pod č. j. 24 EXE 1667/2011-29 usnesení o nařízení exekuce k vymožení povinnosti povinného AC Start Karlovy Vary zaplatit oprávněnému Quatro Ltd. – organizační složka v České republice částku 37 000 000 Kč podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného dne 24. 5. 2011 JUDr. Danuší Svobodovou, notářkou v Sokolově, sp. zn. NZ 77/2011, N 84/2011, a soudní exekutor JUDr. Dalimil Mika vydal pod sp. zn. 120 EX 23571/11 dne 11. 7. 2011 exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinného AC Start Karlovy Vary, a to pozemků p. p. č.............., vše v k. ú. T., obec K. V., okres K. V., a téhož dne exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí, a to pozemků p. p. č. ........., vše v k. ú. T., obec K. V., okres K. V.,

            přičemž škoda ve výši 37 000 000 Kč občanskému sdružení AC Start Karlovy Vary nevznikla v důsledku zahájení insolvenčního řízení proti němu,

            a takto jednal obviněný Ing. V. H. jako člen výkonného výboru a jednatel občanského sdružení AC START Karlovy Vary, o. s., kdy podle § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o občanských sdruženích (poznámka Nejvyššího soudu – správně má být uvedeno „zákon o sdružování občanů“), a podle stanov občanského sdružení AC START, byl odpovědný za výkon hospodářské činnosti a byl povinen tuto činnost odpovědně vykonávat ve prospěch občanského sdružení,

            B. Obviněný Ing. V. H. sám
            jako člen výkonného výboru a současně jednatel občanského sdružení AC START Karlovy Vary, o. s., IČ: 18226248, se sídlem ZÁPADNÍ 1781, 360 01 KARLOVY VARY, stanovy registrovány u ministerstva vnitra dne 5. 6. 2006, č. j. VSP/1-676/90-R, přijal dne 17. 5. 2011 na bankovní účet občanského sdružení AC Start Karlovy Vary vedený u Komerční banky, a. s., pobočka Karlovy Vary, č. účtu ..., finanční prostředky ve výši 2 000 000 Kč od společnosti TUBEX CZ group, a. s., IČ: 26427150, se sídlem BRANDLOVA 2536/36, 695 01 HODONÍN (dále i jen „Tubex“), které byly poskytnuty ve formě půjčky a byly na základě dohody mezi dlužníkem AC Start Karlovy Vary a věřitelem spol. TUBEX CZ, a. s., určeny výhradně k uhrazení poslední splátky kupní ceny Ministerstvu obrany České republiky za pozemek č. ....... v k. ú. T., obec K. V., okres K. V. (kupní smlouva č. 618312148 ze dne 22. 12. 2006), avšak tyto finanční prostředky obžalovaný neodeslal na bankovní účet ministerstva obrany, ale použil je jiným způsobem, když následně

                  1. tyto finanční prostředky neodeslal na účet Ministerstva občany České republiky, které v důsledku toho uplatnilo vůči AC Start Karlovy Vary smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč na základě čl. X výše uvedené kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2006, čímž by došlo ke snížení majetku tohoto občanského sdružení a ke vzniku škody v této výši, k jejímu způsobení však nedošlo v důsledku zahájení insolvenčního řízení proti AC Start Karlovy Vary,

                    a takto jednal obviněný Ing. V. H. jako člen výkonného výboru a jednatel občanského sdružení AC START Karlovy Vary, o. s., kdy podle § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o občanských sdruženích (poznámka Nejvyšší soudu – správně má být uvedeno „zákon o sdružování občanů“), a podle stanov občanského sdružení AC START, byl odpovědný za výkon hospodářské činnosti a byl povinen tuto činnost odpovědně vykonávat ve prospěch občanského sdružení,

                  2. tyto finanční prostředky použil v rozporu s výše uvedeným účelem na úhradu dluhu z fiktivní pohledávky, kterou měla mít společnost Quatro Ltd. – organizační složka v České republice, IČ: 28988353, se sídlem Bořivojova 878/3, Praha 3 za občanským sdružením AC Start Karlovy Vary z titulu smluv o půjčce ze dne 26. 1. 2011, když dne 12. 5. 2011 dal souhlas k inkasu finančních prostředků z účtu AC Start Karlovy Vary č. 15831341/0100 ve výši 3 000 000 Kč ve prospěch společnosti Quatro Ltd., organizační složka v České republice a dne 18. 5. 2011 byla inkasem částka 1 500 000 Kč převedena na účet společnosti Quatro Ltd. č. 2425804329/0800, čímž způsobil občanskému sdružení AC Start Karlovy Vary škodu ve výši 1 500 000 Kč,

                C. Obvinění Ing. V. H. a J. M.
            Ing. V. H. jako člen výkonného výboru a jednatel občanského sdružení Sportovní klub AC Start Karlovy Vary, IČ: 18226248, se sídlem Karlovy Vary, Západní 1781/69, a J. M. jako zmocněnec spol. Quatro Ltd. – organizační složka v České republice, IČ: 28988353, se sídlem v Praze, Bořivojova 878/35, Praha 3, Žižkov, po předchozí vzájemné domluvě a v úmyslu nevrátit věřiteli společnosti TUBEX CZ group, a. s., IČ: 26427150, se sídlem v Hodoníně, Brandlova 2536/36, dříve s názvem SLOVARM CZ, a. s., pohledávku ve výši 10 000 000 Kč vyplývající z předchozích půjček, které byly sdružení Sportovní klub AC Start Karlovy Vary poskytnuty v letech 2007 – 2011 za účelem úhrady kupní ceny pozemku p. p. č. ..., k. ú. T., obec K. V., kupující Sportovní klub AC Start Karlovy Vary, prodávající ČR, zastoupené Ministerstvem obrany, smlouva ze dne 22. 12. 2006, a vyplývající ze smluv o půjčce
            - ze dne 4. 11. 2009 (půjčka 4 000 000 Kč),
            - ze dne 15. 3. 2010 (půjčka 2 000 000 Kč),
            - ze dne 16. 5. 2011 (půjčka 2 000 000 Kč),
            - ze dne 17. 5. 2010 (půjčka 2 000 000 Kč),
            a splatné dne 30. 6. 2011 podle notářského zápisu č. NZ 164/2011,

            a dále zabránit věřiteli společnosti TUBEX CZ group, a. s., v uplatnění zástavního práva k nemovitostem zapsaným na LV č. ... pro katastrální území T., obec K. V., zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi Sportovním klubem AC Start Karlovy Vary (jako zástavce) a spol. SLOVARM CZ, a. s. (jako zástavním věřitelem), k pozemku p. p. č. ......... ze dne 17. 5. 2010 a 14. 6. 2010 a vztahující se k zajištění závazku vyplývajícího ze smlouvy o půjčce mezi Sportovním klubem AC Start Karlovy Vary (jako dlužník) a spol. SLOVARM CZ, a. s. (jako věřitel), ze dne 17. 5. 2010 ve výši 2 000 000 Kč,

            a předkupního práva k nemovitostem uvedeným na LV č. ... pro katastrální území T., obec K. V., a to k pozemkům p. p. č. ....... ze dne 15. 3. 2010 za částku 10 000 000 Kč, vyplývajícího ze smlouvy o zřízení věcného práva předkupního uzavřené mezi Sportovním klubem AC Start Karlovy Vary (jako zavázaný) a spol. SLOVARM CZ, a. s. (jako oprávněný),

            uzavřeli dne 26. 1. 2011 v K. V. ing. V. H. za Sportovní klub AC Start Karlovy Vary (jako dlužník) a J. M. za Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (jako věřitel) fiktivní smlouvy o půjčce

                - na částku 4 500 000 Kč s úrokem 18 % p. a. a smluvní odměnou 2 000 000 Kč se splatností 10. 2. 2011,

                - na částku 3 500 000 Kč s úrokem 18 % p. a. a smluvní odměnou 1 000 000 Kč se splatností 15. 3. 2011,

            a následně dne 24. 5. 2011 v Sokolově u notářky JUDr. Danuše Svobodové sepsali Ing. V. H. za Sportovní klub AC Start Karlovy Vary (jako dlužník) a J. M. za Quatro Ltd. – organizační složka v České republice (jako věřitel) notářský zápis o uznání a dohodu o vykonatelnosti, sp. zn. NZ 77/2011, N 84/2011, podle které dlužník uznává svůj fiktivní závazek vůči věřiteli ve výši 37 000 000 Kč a v případě, že do 31. 5. 2011 dluh neuhradí, stane se notářský zápis k 1. 6. 2011 vykonatelným exekučním titulem, přičemž dluh nebyl v uvedené lhůtě uhrazen a

            obviněný J. M. jménem spol. Quatro Ltd. – organizační složka v České republice podal dne 13. 6. 2011 návrh na výkon rozhodnutí a Okresní soud v Karlových Varech dne 4. 7. 2011 pod č. j. 24 EXE 1667/2011 nařídil exekuci majetku Sportovního klubu AC Start Karlovy Vary k vymožení pohledávky spol. Quatro Ltd. – organizační složka v České republice a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku, exekutorský úřad Klatovy, který dne 11. 7. 2011 vydal pod č. j. 120 EX 23571/11-12 exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí vedených na LV č. ..., k. ú T., obec K. V. a pod č. j. 120 EX 23571/11-11 exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinného Sportovní klub AC Start K. Vary, to vše k vymožení částky 37 000 000 Kč.

            II.
            Dovolání a vyjádření k němu
              5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 6 To 416/2015-3691, podali oba obvinění 1) Ing. V. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Alexandra Klimeše a 2) J. M. prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Jana Kociny, Ph.D., dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

              A) Dovolání Ing. V. H.

              6. Obviněný Ing. V. H. svým dovoláním napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel předně konstatoval, že odvolací soud provedl v novém rozhodnutí dílčí změny v popisu skutků oproti tomu, jak byly vymezeny v rozsudku nalézacího soudu. Ve vztahu k dovolateli tak odvolací soud dovodil vícečinný souběh u jednání, která byla původně v rozsudku nalézacího soudu posouzena jako jeden skutek, a to pod písm. A./I a II. V návaznosti na to odvolací soud upravil slovní popis znaků trestných činů. Obviněný Ing. H. spatřuje nesprávné právní posouzení rozsudku odvolacího soudu v prvé řadě v tom, že považoval jednání vymezené pod A. a C. za vícečinný souběh. V popisu jednání obou obviněných jsou pod dílčími útoky A. 1., 2., 9. a 15. vymezeny dílčí skutky, které byly součástí jednání, ve kterém je podle rozsudku odvolacího soudu spatřován pokračující pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ale stejně tak jsou součástí jednání, ve kterém je pod skutkem C. spatřován pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný namítl, že trestná činnost, za kterou byli oba obvinění odsouzeni pod skutkem C. měla obsahovat více dílčích jednání tak, jak jsou popisována jako dílčí útoky pod skutkem A. 1. až 15. Tato jednání totiž nepochybně měla všechna směřovat nejen k porušení povinnosti při správě cizího majetku, ale i k poškození věřitele. Vzhledem k této skutečnosti se podle dovolatele mělo jednat o jeden skutek a o dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu.

              7. Obviněný dále vytkl soudům nižších stupňů, že vycházely z chybného zjištění a mylného závěru ohledně půjček uzavíraných mezi oběma obviněnými. Uvedené půjčky nebyly fiktivní, což podle názoru obviněného Ing. H. bylo prokázáno zejména výslechy svědků. Soudy nižších stupňů však na základě dokazování učinily opačné závěry.
                8. Obviněný shledává své uznání vinným pokusem zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za rozhodnutí učiněné na základě nesprávného právního posouzení věci, neboť nebyla naplněna skutková podstata tohoto trestného činu, protože je zde presumována zákonem uložená nebo smluvně převzatá povinnost. O zákonem uloženou povinnost se v tomto případě jednat nemohlo, přestože soudy argumentovaly tím, že obviněný Ing. H. jednal jako člen výkonného výboru občanského sdružení AC Start a současně jako jednatel odpovídající za hospodářskou činnost byl povinen podle § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a podle stanov občanského sdružení AC Start tuto činnost odpovědně vykonávat ve prospěch občanského sdružení. K tomu dovolatel namítl, že ve stanovách občanského sdružení AC Start není uložena povinnost opatrovat či spravovat majetek tohoto sdružení ani výkonnému výboru, ani jednateli. Stanovy pouze konstatují zcela obecnou povinnost výkonnému výboru a jednateli za hospodaření a výkonnému výboru dávají dispoziční oprávnění k majetku. Dovolatel dále namítá, že se oba soudy nižších stupňů nezabývaly ani tím, který orgán činil jednotlivé úkony týkající se zatěžování majetku občanského sdružení. Pokud se jednalo o výbor, odpovědnost podle stanov nese tento kolektivní orgán, nikoli tedy jeho jednotliví členové. Jednatel pak podle stanov AC Start nemá dispoziční oprávnění k majetku, proto za tyto dispozice nemůže nést individuální odpovědnost. Obviněný k tomu dále namítl, že v případě prokázání jeho protiprávního jednání jakožto jednatele ohledně uzavírání půjček se společností Quatro Ltd. se nemůže jednat o porušení povinnosti při správě cizího majetku, ale přichází v úvahu jiná právní kvalifikace. Soudy totiž vycházely ze špatné premisy, že jednatel občanského sdružení je pojmově shodný s pojmem jednatel ve smyslu obchodních společností.

                9. Obviněný H. dále v rámci svého mimořádného opravného prostředku vytýká odvolacímu soudu, že ve výroku rozsudku pod skutkem C. i v popisu jednání obou obviněných absentuje slovní vyjádření spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dovolatel dále namítá, že slovní popis jednání obviněných neodpovídá tomu, jak je popsán trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku. Odvolací soud uznal oba obviněné vinnými ze spáchání pokusu zločinu poškození věřitele, a to obviněného Ing. H. podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a obviněného M. podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K tomu dovolatel uvedl, že z popisu jednání obviněných nevyplývá, zda tímto jednáním byla naplněna skutková podstata pokusu trestného činu poškození věřitele, když muselo jít o spáchání společným jednáním.

                10. V rámci další námitky obviněný Ing. H. vytýká soudům nižších stupňů, že nesprávně posoudily jeho jednání, když půjčku od společnosti Tubex ve výši 2 000 000 Kč nepoužil k úhradě poslední splátky kupní ceny ve prospěch Ministerstva obrany za pozemek, jako trestný čin zpronevěry. Zpronevěra byla dovozena pouze z toho, že půjčka nebyla včas vrácena věřiteli a že v té době AC Start vypořádával jiné závazky, tedy platbu společnosti Quatro Ltd. Součástí odůvodnění je tvrzení, že půjčka od společnosti Tubex byla vázána účelem poslední splátky Ministerstvu obrany. Účelovost půjčky však nebyla prokázána. Podle názoru dovolatele se půjčka po jejím převodu na účet AC Start stala součástí jmění občanského sdružení a následně bylo s těmito peněžními prostředky naloženo stejně jako s ostatními prostředky při běžné hospodářské činnosti. Peníze jsou věc určená druhově a jako na takové je na ně nutno pohlížet. Dovolatel má za to, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tedy přisvojení cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která mu byla svěřena, a způsobení škody na cizím majetku.

                11. Poslední námitka, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, se týká toho, že nebyl prokázán úmysl uzavírat půjčky jako fiktivní. I kdyby půjčky byly fiktivní, což dovolatel odmítá, společnosti Tubex nebyla způsobena škoda, resp. nemohla být způsobena, jelikož měla své pohledávky zajištěny, a ty nezajištěné byly nezajištěny, případně neplněny pouze z důvodu prodlení věřitele.
                  12. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání.


                  B) Dovolání J. M.

                  13. Obviněný J. M. svým dovoláním taktéž napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu a předně konstatoval, že odvolací soud ve vztahu k obviněnému H. dovodil vícečinný souběh u jednání, jež byla původně nalézacím soudem posouzena jako jeden skutek (A. I. a II.). V návaznosti na to odvolací soud také upravil ve vztahu k obviněnému M. slovní popis znaků trestných činů (skutky A. a C.) Zásadní právní vadu rozsudku odvolacího soudu dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud považuje jednání vymezené pod skutky A. a C. za vícečinný souběh. Z prostého srovnání dílčích útoků skutku A. (A. 1., 2., 9. a 15.) je naprosto zřejmé, že jsou součástí jednání, ve kterých je spatřován samostatný trestný čin pod skutkem C. rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel se dále poměrně podrobně zabýval rozdíly mezi jednočinným a vícečinným souběhem trestných činů a dále uvedl, že jednání popsané pod skutkem C. je již obsaženo v jednání pod skutkem A. 1. až 15. a z logiky věci by popis toho, co je uvedeno pod skutkem A. mělo ve vztahu k převzatým závazkům zahrnovat jejich fiktivnost, a po takto doplněných skutkových okolnostech by při vymezení jednoho skutku mohla přicházet v úvahu použitá právní kvalifikace s tím, že by se jednalo o jednočinný souběh. Tato jednání totiž měla nepochybně směřovat nejen k porušení povinnosti při správě cizího majetku, ale i k poškození věřitele.

                  14. Další námitka dovolatele směřuje proti závěru odvolacího soudu, že pomáhal obviněnému H. k úmyslnému porušení podle zákona mu uložené povinnosti opatrovat cizí majetek. Na rozdíl od nalézacího soudu, který dospěl k závěru, že obviněný H. se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému porušení podle zákona uložených a smluvně převzatých povinností opatrovat a spravovat cizí majetek. Odvolací soud zúžil tuto použitou formulaci zákonných znaků. Odvolací soud shledal zákonem uloženou povinnost opatrovat cizí majetek v návaznosti na § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. a na to navazujících ustanovení stanov, ze kterých dovodil, že obviněný H., který byl v předmětné době jednatelem a členem výkonného výboru AC Start, byl z titulu těchto funkcí odpovědný za hospodaření občanského sdružení, porušil zákonnou povinnost tento majetek opatrovat. Obviněný M. namítá, že se odvolací soud dopustil extenzivního výkladu a není ho možné použít ve vztahu k rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti, neboť z odpovědnosti za hospodaření nelze jednoznačně odvozovat i povinnost opatrovat tento majetek.

                  15. Obviněný M. dále namítá, že odvolací soud vychází z toho, že jednáním specifikovaným pod skutkem C. výrokové části rozsudku odvolacího soudu se obvinění dopustili pokusu zločinu poškození věřitele, a to obviněný H. k § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a obviněný M. k § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Slovní popis jednání však nekoresponduje s tím, jak je vyjádřen v popisu tohoto trestného činu, který měl být spáchán. Je naprosto nepochybné, že oba obvinění se uvedeného jednání museli dopustit ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a tato skutečnost měla být vyjádřena ve výroku rozsudku, ale hlavně v popisu jednání. Jednání obviněných vykazuje všechny znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a proto bylo třeba ho popsat jako spolupachatelství, i když vzhledem ke konstrukci skutkové podstaty poškozování věřitele jednání každého ze spolupachatelů je právně kvalifikováno odlišně.
                    16. V závěru svého dovolání obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.


                    C) Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním a repliky dovolatelů k tomuto vyjádření

                    17. K dovoláním obou obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., podáním ze dne 14. 12. 2016, v němž nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení. K námitce dovolatelů ohledně souběhu uvedl, že oběma dovolatelům je nutno přisvědčit v tom, že pokus trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (resp. pomoc k pokusu tohoto zločinu) vymezený pod bodem A. výroku o vině, a pokus trestného činu poškození věřitele vymezený pod bodem C. výroku o vině byly spáchány v jednočinném souběhu, neboť jednočinný souběh trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku a trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku je možný, a to z obdobných důvodů, ze kterých je možný jednočinný souběh trestných činů zpronevěry a poškození věřitele a které jsou vyloženy v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 45/2009 Sb. rozh. tr. (poznámka Nejvyššího soudu – jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1474/2008). Obě tato ustanovení chrání majetková práva, když objektem ochrany ustanovení § 220 tr. zákoníku je majetek osoby, jejíž majetek je opatrován nebo spravován, předmětem ochrany trestného činu podle § 222 tr. zákoníku je právo věřitele na uspokojení pohledávky. Toto právo ovšem může být dotčeno i zmenšením majetku dlužníka v důsledku toho, že dlužník byl sám poškozen trestným činem podle § 220 tr. zákoníku. V předmětné trestní věci je při tom zřejmé, že součástí poškozujícího jednání obviněných byla také snaha obviněných zmařit uspokojení společnosti Tubex CZ jako věřitele AC Start Karlovy Vary, tj. subjektu dotčeného pokusem trestného činu poškození věřitele. Ve výroku o vině ovšem není uvedeno, zda pokusy výše uvedených trestných činů, resp. účastenství na některém z nich, spáchali dovolatelé ve vícečinném nebo jednočinném souběhu, ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí není výslovně konstatováno, že by pod bodem A. a C. výroku o vině byly vymezeny dva samostatné skutky spáchané ve vícečinném souběhu. Na okolnost, že odvolací soud vycházel z existence vícečinného souběhu, by snad bylo možno usuzovat z toho, že skutkové okolnosti obou trestných činů vymezil tento soud ve výroku o vině zcela samostatně a nezávisle na sobě.

                    18. Obdobně se státní zástupce vyjádřil k námitce dovolatelů týkajících se spolupachatelství v případě jednání pod bodem C. výroku o vině. V obecné rovině platí, že jestliže pachatel, který naplnil znaky některé ze skutkových podstat uvedených v § 222 odst. 2 tr. zákoníku, jedná v dohodě a v součinnosti s dlužníkem, který se dopustil trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, není vyloučeno spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku). Právě taková situace byla dána v předmětné trestní věci a jednání vymezeného pod bodem C. výroku o vině se tedy obvinění dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Podstata tohoto jednání totiž spočívala v tom, že poté, kdy oba obvinění ve vzájemné součinnosti vytvořili fiktivní pohledávku vůči majetku dlužníka AC Start Karlovy Vary, obviněný M. jako osoba odlišná od dlužníka tuto pohledávku uplatnil, což odpovídá kvalifikaci podle § 222 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, obviněný Ing. H. tuto neexistující pohledávku uznal, což zakládá právní kvalifikaci podle § 222 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.
                      19. K námitce týkající se znaku skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku spočívající v zákonem uložené povinnosti intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že podle rozhodnutí Nejvyšší soudu pod sp. zn. 5 Tdo 330/2016 stanovy občanského sdružení nejsou zákonným ani podzákonným předpisem (ani v kontextu s § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o občanských sdruženích), jsou však smlouvou sui generis. V návaznosti na to však má státní zástupce za to, že z žádného ustanovení citovaných stanov v odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá povinnost obviněného Ing. H. spravovat nebo opatrovat majetek sdružení. Z těchto ustanovení vyplývá oprávnění obviněného Ing. H. disponovat s majetkem sdružení a jeho odpovědnost za tyto dispozice, povinnost tento majetek spravovat a opatrovat mu však uložena není. Takovouto povinnost nelze dovodit ani z ustanovení, že jednatel a výkonný výbor odpovídají za hospodaření. Povinnost ke správě a opatrování cizího majetku nelze automaticky dovozovat z oprávnění s tímto majetkem disponovat; rozhodovací praxe vyžaduje, aby takováto povinnost byla pachateli trestného činu podle § 220 tr. zákoníku uložena alespoň v obecné podobě. Pokud tedy odvolací soud z § 14 odst. 2 stanov dovodil povinnost obviněného Ing. H. nakládat s majetkem v prospěch sdružení tak, aby se tento majetek nezmenšoval, šlo vskutku o extenzivní výklad nevycházející ze znění citovaného ustanovení. Podpůrně státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 869/2003. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak přisvědčil námitkám dovolatelů, že existence zákonného znaku porušení za zákona uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ze soudem učiněných skutkových zjištění nevyplývá. Soudy v předmětné věci ale naproti tomu zcela pominuly skutečnost, že právní kvalifikace podle § 220 tr. zákoníku je namístě pouze v případě, že u pachatele nelze učinit závěr, že obohatil sebe nebo jiného. Pokud k takovému obohacení dojde, resp. jednání pachatele k takovému obohacení směřuje, přichází v úvahu právní kvalifikace trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. V předmětné trestní věci při tom jednání obviněných evidentně směřovalo nejen ke způsobení škody na majetku AC Start Karlovy Vary, ale též k obohacení společnosti Quatro Ltd., v jejíž prospěch měly být finanční prostředky vyvedeny. Kvalifikace skutku A. podle § 220 tr. zákoníku tedy nevystihovala charakter jednání obviněných a skutek měl být u obviněného Ing. H. posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a u obviněného M. jako pomoc ke zpronevěře ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) k § 206 tr. zákoníku, přičemž vzhledem k výši zamýšlené škody přicházelo v úvahu použití kvalifikované skutkové podstaty podle § 206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

                      20. Rovněž k ostatním námitkám obviněného Ing. H. se státní zástupce ve stručnosti vyjádřil. Námitku, podle které úkony směřující k zatěžování majetku AC Start Karlovy Vary prováděl výkonný výbor jako kolektivní orgán, považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za zcela bezpředmětnou, neboť trestní odpovědnost fyzické osoby vystupující v postavení člena kolektivního statutárního orgánu právnické osoby je nezbytné posuzovat s ohledem na zásady individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby za zaviněné jednání uplatňovanou v trestním právu. K obecně formulované námitce, podle které z popisu jednání obviněných pod skutkem C. výroku o vině nevyplývá, že by tímto jednáním byla naplněna skutková podstata „trestného činu pokusu k poškození věřitele“, nelze v dovolacím řízení přihlížet, neboť dovolatel neuvedl, v čem konkrétně spočívá nesoulad skutkových zjištění učiněných soudem a zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným. Za formálně relevantně uplatněnou lze ve vztahu ke skutku C. výroku o vině považovat pouze námitku týkající se zajištění pohledávky poškozené společnosti Tubex, jde však o námitku nedůvodnou. Dovolatel byl uznán vinným trestným činem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku nedokonaným ve stadiu pokusu; o pokus trestného činu poškození věřitele se samozřejmě může jednat i v případě, že pachateli se v důsledku kvalitního zajištění závazku nepodaří zmařit uspokojení věřitele a že jeho jednání od počátku mělo v důsledku tohoto zajištění menší naději na úspěch. Okolnost, že poškozený Tubex podle tvrzení dovolatele některé svoje pohledávky nezajistil, je z hlediska odpovědnosti dovolatele za pokus trestného činu poškození věřitele naprosto irelevantní. Neobstojí ani námitky vztahující se k výroku o vině trestným činem zpronevěry. Je skutečností, že půjčené finanční prostředky nejsou ve vztahu k osobě, které půjčka byla poskytnuta, svěřenou cizí věcí a použití finančních prostředků v rozporu s účelem, na který byla půjčka poskytnuta, by samo o sobě trestný čin zpronevěry nezakládalo. Obviněný Ing. H. však patrně pomíjí skutečnost, že trestného činu zpronevěry se dopustil nikoli ke škodě věřitele Tubex CZ, ale ke škodě AC Start Karlovy Vary. Finanční prostředky byly dovolateli poškozeným svěřeny za tím účelem, aby s nimi hospodařil, tj. aby je používal k úhradě výdajů plynoucích z běžné hospodářské činnosti AC Start Karlovy Vary, za což nelze úhradu účelově vytvořené fiktivní pohledávky firmě Quatro Ltd. považovat, a pokud obviněný finanční prostředky takto použil, pak si je přisvojil ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku.

                      21. Závěrem vyjádření k dovoláním státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

                      22. Obviněný Ing. V. H. ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním ze dne 20. 2. 2017 uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření přisvědčilo dovolateli, že existence zákonného znaku porušení ze zákona uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ze soudem učiněných skutkových zjištění nevyplývá. Podle stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství měl být předmětný skutek u obviněného Ing. H. posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, ovšem v této nesprávné právní kvalifikaci neshledává důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Obviněný je naopak přesvědčen, že nesprávná právní kvalifikace skutku je v tomto případě důvodem pro zrušení rozhodnutí. Obviněný byl za skutky A. a B. 1. odsouzen pro pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, ačkoli nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu (nedošlo k porušení zákonné či smluvní povinnosti opatrovat cizí majetek, jelikož tato povinnost neexistovala). Podle názoru Nejvyššího státního zastupitelství měly být uvedené skutky posouzeny jako trestný čin zpronevěry, který spočívá v přisvojení si svěřené cizí věci a způsobení škody třetí osobě, tedy v jednání vykazujícím značně odlišné znaky. Z provedeného dokazování však podle názoru obviněného nelze vyvodit, že by si jednáním popsaným pod skutky A. a B. 1. přisvojil cizí věc, a naplnil tak znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Soudy v jednání obviněného trestný čin zpronevěry neshledávaly, proto nebylo prováděno dokazování ohledně znaků tohoto trestného činu (přisvojení si cizí věci) a obviněný tak neměl možnost uplatnit případnou obhajobu s ohledem na všechny znaky trestného činu zpronevěry. Obviněný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2258/14, v němž Ústavní soud v obdobném případě dospěl k závěru, že nesprávnou právní kvalifikací jednání obviněného došlo k porušení základních zásad trestního práva, a jedná se tedy o důvod pro zrušení či změnu takového rozhodnutí. Závěrem své repliky dovolatel uvedl, že Nejvyšší soud nemůže za daných okolností dovolání odmítnout, jak navrhuje Nejvyšší státní zastupitelství, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a obviněný byl uznán vinným trestným činem, kterého se nedopustil. V případě, že by Nejvyšší soud bez dalšího překvalifikoval jednání obviněného V. H. na trestný čin zpronevěry, bylo by porušeno právo obviněného na obhajobu, a tedy i základní právo obviněného na spravedlivý proces. Vzhledem k uvedenému tak obviněný setrvává na svém návrhu, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání.

                      23. Přípisem ze dne 12. 5. 2017 obviněný Ing. V. H. sdělil Nejvyššímu soudu, že v souladu s § 265r tr. ř. souhlasí, aby bylo o jeho dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
                        24. Obviněný J. M. ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním ze dne 16. 1. 2017 uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství se sice ztotožňuje s námitkou dovolatele, že jednání obviněného tak, jak je vymezeno pod skutky A. a C. je nutné považovat za jednočinný souběh, ale tato skutečnost však nemá mít žádný význam pro závěr o tom, že by došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b písm. g) tr. ř. Tuto argumentaci nepovažuje obviněný za správnou, když ve vyjádření k dovolání se uvádí, že odvolací soud vycházel z existence vícečinného souběhu, což je možné usuzovat z toho, že skutkové okolnosti obou trestných činů vymezil tento soud ve výroku o vině zcela samostatně a nezávisle na sobě. Ze samotné konstrukce výroku o vině, byť se odvolací soud o vícečinném souběhu v rozsudku nezmiňuje, je naprosto zřejmé, že se muselo jednat o dva samostatné skutky a nikoliv o jeden skutek naplňující skutky dvou trestných činů. Je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť otázka, zda jsou spáchány dva skutky a dva trestné činy či zda je spáchán jeden skutek a dva trestné činy, je otázkou právního posouzení skutku. Dovolatel dále podotkl, že i ve vztahu k námitce ohledně spolupachatelství státní zástupce sice souhlasí s argumentací dovolatele, ale námitku považuje za nedůvodnou. K tomu obviněný uvedl, že i otázky související se spolupachatelstvím ve vztahu ke skutku C. se promítají do chybné právní konstrukce souběhu. Odvolací soud chybně vycházel z toho, že obviněný M. se dopustil vícečinného souběhu. Odvolací soud měl při správně používaném závěru vztahujícímu se k jednočinnému souběhu použitou právní kvalifikaci ve vztahu k porušování povinnosti při správě cizího majetku pominout a odsuzovat obviněného M. pouze za jeden skutek naplňující znaky pouze jednoho trestného činu, a to pokusu zločinu poškození věřitele, neboť obviněný se nemohl dopustit trestného činu vymezeného ve skutku A.

                        25. Dovolatel dále uvedl, že státní zástupce se v plném rozsahu ztotožňuje s právní argumentací v dovolání, že na straně obviněného H. neexistovala uložená povinnost opatrovat majetek, a v důsledku těchto skutečností se nemohl ani obviněný M. dopustit trestného činu, za který byl uznán pod skutkem A. rozsudku odvolacího soudu vinným. Přesto Nejvyšší státní zastupitelství dovozuje, že se obvinění dopustili jiného trestného činu, který měl být posouzen u obviněného M. dokonce jako pomoc ke zpronevěře ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) k § 206 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku. Pokud by vůbec přicházela v úvahu takováto podstatně přísnější kvalifikace, museli by obvinění v průběhu trestního řízení být upozorněni ve smyslu § 190 odst. 2 tr. ř. event. § 225 odst. 2 tr. ř. na možnost přísnější právní kvalifikace a v takovémto případě by mu samozřejmě musela být poskytnuta možnost k obhajobě. Nejvyšší státní zastupitelství však provádí pouze určitou ničím blíže nepodloženou spekulaci. Závěrem své repliky dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

                        III.
                        Přípustnost dovolání
                          26. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. nejprve shledal, že obě dovolání obviněných Ing. V. H. a J. M. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami v souladu s § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

                          27. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolacích důvodů uplatněných oběma dovolateli.

                          28. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.

                          29. Oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), jak tomu bylo v tomto případě dovolání podaných obviněnými Ing. V. H. a J. M. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných Ing. V. H. a J. M., a to z hlediska posouzení jejich jednání specifikovaného ve skutkové větě rozsudku odvolacího, u Ing. V. H. jako pokračující pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (skutek A.), jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (skutek B.) a pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (skutek C.), a u J. M. jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (skutek A.) a pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (skutek C.). V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné zjištění skutkového stavu striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod č. 38 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

                          IV.
                          Důvodnost dovolání

                          30. Nejvyšší soud předně konstatuje, že argumentace obviněných, kterou použili ve svých dovoláních, je z části shodná s námitkami, které již oba uplatnili ve svých odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu (srov. odvolání obviněného Ing. V. H. na č. l. 3528, odůvodnění jeho odvolání na č. l. 3554 – 3556 a doplnění odvolání na č. l. 3618 – 3622 spisu, dále srov. odvolání obviněného J. M. na č. l. 3529, odůvodnění jeho odvolání na č. l. 3564 – 3565 a doplnění odvolání na č. l. 3576 – 3583 spisu), přičemž námitky obou obviněných jsou v zásadě totožné. Oba obvinění zejména opakovaně rozporují závěry soudů nižších stupňů, že obviněný Ing. H. měl zákonem uloženou (případně smluvně převzatou) povinnost opatrovat nebo spravovat majetek občanského sdružení AC Start Karlovy Vary. Opětovně rovněž namítají, že nebylo prokázáno, že uzavírané smlouvy o půjčkách byly fiktivní. Nově (oproti odvolání) pak oba dovolatelé namítají, že jednání specifikované pod skutky A. a C. rozsudku odvolacího soudu je třeba hodnotit jako jednočinný souběh a že se oba obvinění předmětného jednání dopustili jako spolupachatelé.

                          A) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

                          31. Nejvyšší soud se z hlediska v bodě 29 tohoto usnesení uvedeného extrémního nesouladu s přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, ve stručnosti zabýval i shora uvedenými skutkovými námitkami obou dovolatelů ve vztahu k fiktivnosti půjček specifikovaných ve skutku A. výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Obviněný Ing. V. H. pak sám ke skutku pod bodem B. namítal, že provedeným dokazování nebyla prokázána účelovost půjček občanského sdružení AC Start od společnosti Tubex. V neposlední řadě pak obviněný Ing. H. namítal, že společnosti Tubex nevznikla žádná škoda. V návaznosti na skutková zjištění odvolacího soudu, která učinil ve spojitosti se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovoláních jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněnými uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, přičemž tyto soudy se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, což bude dále podrobněji rozebráno ve vztahu k jednotlivým skutkovým námitkám dovolatelů. Uvedené námitky dovolatelů jsou převážně skutkové, ale mají i určitý právní rozměr, a proto se jimi Nejvyšší soud ve stručnosti také zabýval. V prvé řadě je však namístě uvést, že se všemi těmito námitkami se již řádně vypořádal nalézací soud a rovněž byly obsahem podaných odvolání a také odvolací soud se s nimi důsledně vypořádal. Uvedené námitky nelze podřadit pod hmotněprávní povahu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejich podstatou je kritika způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily povedené důkazy. Obvinění přitom Nejvyššímu soudu nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a na jejich základě se dožadují zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. To však samo o sobě nemůže zakládat naplnění uvedeného dovolacího důvodu.

                          A.1 K fiktivnosti půjček

                          32. Oba dovolatelé shodně namítali, že v průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že půjčky uzavírané mezi obviněnými Ing. V. H. a J. M. specifikované ve skutkové větě výrokové části rozsudku odvolacího soudu pod bodem A. byly fiktivní.

                          33. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že půjčka poskytnutá společností Quatro LTD občanskému sdružení AC Start dne 26. 1. 2011 ve skutečnosti ve prospěch občanského sdružení AC Start vůbec poskytnuta nebyla, obžalovaní Ing. H. a M. vytvořili pouze fiktivní závazek, jehož cílem bylo neoprávněně vyvést z občanského sdružení AC Start částku 37 milionů Kč. Podle názoru nalézacího soudu bylo prokázáno, že půjčka, která měla být údajně poskytnuta společností Quatro LTD na základě dvou smluv o půjčce z 26. 1. 2011 občanskému sdružení AC Start v celkové výši 8 000 000 Kč byla pouze fiktivní. Obviněný Ing. V. H. a obviněný J. M., kteří tyto smlouvy o fiktivní půjčce s plným vědomím uzavřeli, jednali s cílem neoprávněně vyvést z prostředků občanského sdružení AC Start částku 37 000 000 Kč, přičemž si byli oba zároveň vědomi toho, že tímto postupem může dojít ke zmaření pohledávky dalšího věřitele občanského sdružení AC Start, a to společnosti Tubex. Pokud byla půjčka mezi AC Start a Quatro LTD pouze fiktivní, pak je zcela logické, že Ing. H. z neexistující částky 8 000 000 Kč samozřejmě nemohl vyplatit závazky firmě Tubex a je také zcela pochopitelné, že měl maximální zájem na dalším a dalším navyšování pohledávky ve prospěch Quatro LTD a také na následné nařízené exekuci. V tomto světle se pak jeví také zcela logické i jeho snahy o prodej AC Startu potvrzované svědky K. a R., neboť v rámci takovéhoto prodeje by byly samozřejmě zohledněny a vyplaceny závazky firmě Quatro LTD, tedy spolupachateli M.. Soud má tedy za to, že verze prezentovaná obviněným Ing. H. je s ohledem na reálně prokázané skutečnosti zcela nevěrohodná, až absurdní. Verze fiktivní půjčky je naopak zcela logická a zapadající do prokázaných skutečností. S tímto závěrem nejsou v rozporu ani další provedené důkazy, a to svědecké výpovědi svědků Ž., J., M. a L. (v podrobnostech srov. str. 39, 40 a 44 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

                          34. Odvolací soud ke skutku A. uvedl, že ke zde popsanému jednání došlo a participovali na něm oba obvinění. Provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný Ing. V. H. jako člen výkonného výboru a jednatel AC Start a obviněný J. M. jako zmocněnec obchodní společnosti Quatro uzavřeli dne 26. 1. 2011 dvě smlouvy o půjčkách. Soud I. stupně ve vztahu k tomuto skutku, ale i ve vztahu k trestnému činu poškození věřitele pod bodem B. výroku o vině napadeného rozsudku, dospěl ke správnému závěru, že zmíněné smlouvy o půjčce byly fiktivní a půjčky nebyly realizovány. Smlouvy o půjčkách ze dne 26. 1. 2011 uzavřené mezi obviněným Ing. V. H. jako zástupcem AC Startu jako dlužníka a obviněným J. M. jako zmocněncem společnosti Quatro jako věřitelem byly fiktivní a finanční prostředky z těchto půjček AC Start nezískal. Je nepochybné, že závazek společnosti Quatro vůči AC Startu byl fiktivní, neexistující (blíže srov. str. 26, 27 a 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
                            35. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že oba soudy nižších stupňů přiléhavě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o fiktivnosti půjček uzavřených mezi oběma obviněnými a na to navazující právní kvalifikaci skutku specifikovaného pod bodem A., B./1. výrokové části rozsudku odvolacího soudu (původně skutku A./I., II. rozsudku nalézacího soudu) jako pokračující pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku u obviněného Ing. V. H. a jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku u obviněného J. M., o náležitě zhodnocené důkazy, především o svědecké výpovědi a o listinné důkazy. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že oba soudy zejména vycházely ze smlouvy o půjčce ze dne 26. 1. 2011, z níž vyplývá, že společnost Quatro Ltd. – organizační složka v České republice jako věřitel přenechá občanskému sdružení AC Start jako dlužníkovi částku ve výši 3 500 000 Kč (srov. č. l. 694 – 699 a 1095 spisu) a rovněž částku ve výši 4 500 000 Kč (srov. č. l. 700 – 701 a 1204 spisu). Ze smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 23. 2. 2011 mezi AC Start jakožto zástavcem a Quatro jakožto zástavním věřitelem má Nejvyšší soud za prokázané, že předmětem zástavy je mimo jiné i pozemek ........ a zástavní právo bylo sjednáno za účelem zajištění pohledávky ve výši 18 000 000 Kč vzniklé na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. 1. 2011 (srov. č. l. 1101 – 1103 spisu). Součástí spisu jsou rovněž listiny, jimiž byly provedeny další právní úkony navazující na předmětné smlouvy o půjčce ze dne 26. 1. 2011, které jsou specifikované ve skutkové větě výrokové části rozsudku odvolacího soudu pod bodem A. (srov. písemnosti předložené policejnímu orgánu svědkem L. založené na č. l. 1039 – 1232). Z listiny založené na č. l. 1154 spisu Nejvyšší soud zjistil, že se občanské sdružení AC Start vzdalo dne 14. 7. 2011 odvolání proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, č. j. 24 EXE 1667/2011-29. Uvedeným usnesením, které je založeno na č. l. 1144 spisu (srov. též kopii spisu sp. zn. 24 EXE 1667/2011 založenou na č. l. 1482 – 1517), byla nařízena exekuce k vymožení povinnosti povinného (AC Start) zaplatit oprávněnému (Quatro) částku ve výši 37 000 000 Kč podle vykonatelného notářského zápisu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. NZ 77/2011, N 84/2011, který je založen na č. l. 1465 – 1467 spisu. Exekučním příkazem vydaným soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Míkou, LL. M., ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 102 EXE 23571/11-11, bylo zřízeno exekutorské zástavní právo povinného (AC Start) ve prospěch oprávněného (Quatro) na nemovitosti zapsané na LV ... k.ú. T., tedy mimo jiné i na pozemek p. p. č. ... (srov. č. l. 1536 – 1537 spisu). Součástí spisového materiálu je rovněž na č. l. 1538 – 1539 exekuční příkaz vydaný soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Míkou, LL. M., ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. 102 EXE 23571/11-12, jímž bylo nařízeno provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud dále s odkazem na obsah spisového materiálu konstatuje, že o fiktivnosti předmětných půjček svědčí i výdajové pokladní doklady založené na č. l. 1061 – 1083 spisu, podle nichž mělo AC Start obdržet od společnosti Quatro Ltd v období od 2. 1. 2011 do 25. 1. 2011, tedy v období před uzavřením předmětných smluv o půjčce, celkově částku ve výši 7 700 000 Kč, a to v průběhu uvedeného období téměř denně po částkách ve výši 350 000 Kč. Poslední poskytnutí „půjčky“ ve výši 350 000 Kč proběhlo dne 26. 1. 2011. Nejvyšší soud opět upozorňuje na výše citované ustanovení uvedené v obou předmětných smlouvách o půjčce, tedy že „společnost Quatro Ltd. – organizační složka v České republice jako věřitel přenechá občanskému sdružení AC Start jako dlužníkovi částku…“. V období od 10. 2. 2011 do 20. 2. 2011 denně probíhalo ze strany AC Start vracení „půjčky“, a to opět po částkách ve výši 350 000 Kč, celkem ve výši 3 850 000 Kč (srov. příjmové pokladní doklady na č. l. 1084 – 1094 spisu). Dne 18. 5. 2011 byla z účtu AC Startu odeslána „Splátka půjčky Quatro“ ve výši 1 500 000 Kč (srov. výpis z účtu na č. l. 664 a výpis bankovní knihy AC Start na č. l. 658 spisu). Uvedené částky tak byly společnosti Quatro ze strany občanského sdružení AC Start vyplaceny po uzavření fiktivních smluv o půjčce, a to aniž by AC Start ze strany domnělého věřitele Quatro v rozhodném období po uzavření předmětných smluv reálně obdrželo jakoukoli půjčku. Obviněný H. rovněž opakovaně žádal o zřízení inkasa, a to z účtu občanského sdružení AC Start ve prospěch účtu společnosti Quatro (srov. zpráva z Komerční banky, a. s., č. l. 1450 a 1456, a příkaz ke zřízení inkasa ze dne 11. 5. 2011 založený na č. l. 2301 spisu). Obviněný M. pak potvrdil zřízení trvalého příkazu k inkasu z účtu AC Start (srov. č. l. 1460 spisu). Obviněný Ing. V. H. tak postupně z domnělých půjček uhradil společnosti Quatro částku přesahující 5 000 000 Kč a následně uzavřel řadu dalších smluvních ujednání, kterými zavázal občanské sdružení AC Start k závazkům, jež byly pro AC Start likvidační. Nejvyšší soud dále konstatuje, že na závěru o fiktivnosti předmětných smluv o půjčkách nic nemění ani svědecká výpověď M. J., který měl být údajně několikrát přítomen předávání částek ve výši kolem 300 000 Kč mezi obviněným M. a obviněným H. (srov. protokol o hlavním líčení konaném dne 20. 8. 2014 č. l. 3310 – 3341 spisu). Svědek uvedl, že z větší části byl přítomen předávání peněž, přitom seděl u jiného stolu než spoluobvinění. Ohledně předávaných peněz však svědek nepodal jednoznačné vysvětlení toho, zda byly bankovky předávány v obálce, či bez ní, ani toho, zda je spoluobvinění na místě přepočítávali. Nejvyšší soud se s ohledem na tyto skutečnosti ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, pokud jde o nevěrohodnost tohoto svědka, a to i s přihlédnutím k tomu, že svědek v předmětné době pracoval pro obviněného M.. Dovolatel Ing. H. sice zdůrazňuje, že svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že předmětné smlouvy o půjčkách nebyly fiktivní, ale neuvádí, kteří svědci tuto skutečnost potvrdili. Ba naopak verzi o fiktivnosti předmětných půjček potvrzují další svědci Mgr. M. M., Dis., a L. L. (srov. protokol o hlavním líčení konaném dne 2. 8. 2012 na č. l. 2634 – 2657 spisu). Svědkyně M. uvedla, že dne 3. 8. 2011 se setkala s obviněným H. a se svědkem L. na AC Startu. Dne 17. 8. 2011 jí svědek L. ukázal smlouvy o postoupení pohledávky za Quatro Ltd, které na sebe převzal jako L. L. (srov. smlouva o postoupení pohledávky ze dne 17. 8. 2011 na č. l. 1255 – 1259 spisu za kupní cenu ve výši 11 000 000 Kč). Svědkyně uvedla, že jí svědek L. říkal, že nahlédl do všech dokladů, které mu byly předloženy a že se mu určité věci nezdají. M. a ing. H. přijeli ten den na polikliniku, kde se všichni i s L. setkali. Svědkyně dále uvedla, že „…tak jsem znovu pana H. oslovila, … on se mi na té chodbě přiznal, že věc je podvodná… Pan H. nám tuto situaci přiznal, poté i pan M. s tím, že panu M. byly způsobeny právní náklady, náklady exekutora ..., že to činí zhruba 1 milion korun, proto došlo ke změně smlouvy o postoupení pohledávky…“ (srov. smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi Quatro Ltd jako postupitelem a svědkem L. jako postupníkem ze dne 31. 8. 2011 založená na č. l. 1260 – 1263 spisu). K dotazu, zda svědkyně v době, kdy svědek L. uzavřel právě uvedenou smlouvu, věděla, že je pohledávka fiktivní, svědkyně odpověděla, že ano (blíže srov. protokol o hlavním líčení konaném dne 2. 8. 2012 na č. l. 2634 – 2657 spisu). Výpověď svědkyně M. koresponduje se svědeckou výpovědí svědka L. L., který k dotazu, zda mu obviněný H. někdy řekl, že je pohledávka vytvořena uměle, uvedl, že „Ano, více než dvakrát…“ (blíže srov. protokol o hlavním líčení konaném dne 2. 8. 2012 na č. l. 2634 – 2657 spisu). Výpověď svědka L. je pak potvrzena i svědkem M. B., který uvedl, že byl pozván na AC Start, tam byl obviněný H. a svědek L., přičemž dále svědek B. k tomu uvedl: „Byla tam řeč o tom, že svědek L. přišel na to, že obviněný M. vytvořil fiktivní pohledávku. Já jsem to cítil tak, že chtěli ode mě názor kriminalisty, a tak jsem jim doporučil, aby zavolali policii… Překvapilo mě, že Ing. H. přitakával tomu, co říkal pan L.…“. Svědek dále k dotazu obviněného H. potvrdil, že na předmětné schůzce zaznělo, že pohledávka je na jednu stranu fiktivní a na druhou stranu pan L. chtěl odkoupit pohledávku od pana M. (srov. protokol o hlavním líčení konaném dne 16. 1. 2013 na č. l. 2834 – 2847 spisu). Nejvyšší soud na základě právě citovaných důkazů má za jednoznačně prokázané, že oba spoluobvinění fiktivně uzavřeli obě předmětné smlouvy o půjčce na částky 3 500 000 Kč a 4 500 000 Kč a následně činili další navazující právní úkony, na jejichž základě mělo dojít k neúměrnému navýšení závazku. Lze se ztotožnit se závěrem nalézacího soudu, že verze prezentovaná obviněnými je s ohledem na právě uvedené prokázané skutečnosti zcela nevěrohodná. Verze fiktivní půjčky je naopak zcela logická a zapadající do prokázaných skutečností, tedy že smlouvy o půjčkách ze dne 26. 1. 2011 uzavřené mezi obviněným Ing. V. H., zástupcem AC Startu, jakožto dlužníka, a obviněným J. M., zmocněncem společnosti Quatro Ltd, jakožto věřitelem, byly fiktivní, finanční prostředky z těchto půjček AC Start nezískal, když půjčky z těchto smluv nebyly realizovány, ba naopak cílem společného jednání obou obviněných bylo z občanského sdružení vyvést finanční prostředky. S ohledem na všechny právě citované důkazy nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že fiktivnost předmětných půjček byla provedeným dokazování vyvrácena. Nejvyšší soud proto dospěl k jednoznačnému závěru, že uvedený skutkový závěr obou soudů nižších stupňů není v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Uvedená námitka dovolatelů je tedy nedůvodná.

                            A.2 K trestnému činu poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku

                            36. Dovolatel Ing. H. k trestnému činu poškození věřitele namítá, že společnosti Tubex nebyla způsobena škoda, resp. způsobena být nemohla, jelikož tato společnost měla své pohledávky zajištěny.

                            37. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jednání obviněných Ing. H. a M. popsané v bodě B. výrokové části rozsudku spočívající v předstírání a uznání neexistujícího závazku v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky společnosti Tubex CZ v částce 10 000 000 Kč, které tato společnost měla za občanským sdružením AC Start, kvalifikuje jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Ing. H. a tentýž trestný čin podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. M. U obou obžalovaných soud hodnotí toto jednání jako trestný čin ve stadiu pokusu, neboť následek, k němuž jednání obou obviněných bezprostředně směřovalo, nakonec nenastal, tedy pohledávka společnosti Tubex CZ nebyla zmařena díky tomu, že společnost Tubex CZ podala návrh na insolvenční řízení a k tomuto řízení se řádně jako věřitel AC Startu se svým nárokem přihlásila (srov. str. 46 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
                              38. Odvolací soud ohledně jednání vymezeného pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že toto jednání obviněného Ing. V. H. lze nepochybně hodnotit jako uznání neexistujícího závazku ve smyslu § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jednání obviněného J. M. jako uplatnění neexistující pohledávky podle § 222 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Jednání obviněných směřovalo ke zmaření pohledávky společnosti Tubex vůči AC Startu ve výši 10 000 000 Kč, tedy ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 222 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Ke vzniku škody nedošlo, exekuce nebyla realizována, proti AC Startu bylo zahájeno insolvenční řízení (srov. str. 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

                              39. Nejvyšší soud k této námitce předně připomíná, že podstatou trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku je poškozovací jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitelů, do něhož se nedostane odpovídajícího plnění z majetku dlužníka. Objektivní stránka zahrnuje dvě formy jednání, které jsou spolu s dalšími znaky samostatnými skutkovými podstatami: a) poškození vlastního věřitele – trestného činu se dopouští sám dlužník, resp. osoba za něj jednající (§ 222 odst. 1 tr. zákoníku) a b) poškození cizího věřitele – trestného činu se dopouští jiná osoba než dlužník nebo jiná osoba než ta, která jedná za dlužníka (§ 222 odst. 2 tr. zákoníku). Důležitým předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem. Jednání pachatele trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku tedy směřuje proti pohledávce věřitele, jímž je osoba, která má vůči pachateli, popřípadě vůči jiné osobě, za niž pachatel jedná, právo na plnění zejména na základě existujícího závazkového právního vztahu. Pachatel jako dlužník zcela zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že jednáním vůči svému majetku některou z forem podle § 222 odst. 1 způsobí stav, v jehož důsledku věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojení pohledávky věřitele je částečně zmařeno, jestliže dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl, kdyby zde nebylo mařícího jednání pachatele. Uspokojením pohledávky věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu, např. zaplacení kupní ceny, vrácení půjčených peněz nebo cenných papírů, poskytnutí náhrady škody, vyplacení vkladu z účtu u banky, zaplacení směnečné sumy. Trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán, tedy uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v § 222 odst. 1 tr. zákoníku již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. To platí i tehdy, je-li zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno též insolvenční řízení (resp. řízení o konkursu nebo vyrovnání) ohledně jeho majetku, takže není třeba vyčkávat na ukončení insolvenčního řízení. Základní skutková podstata trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku podmiňuje trestní odpovědnost vznikem škody nikoli malé na cizím majetku. Zpravidla půjde o škodu na majetku dotčeného věřitele spočívající v tom, že neobdržel od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, tj. nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, kterého by bylo možno dosáhnout, kdyby si pachatel nepočínal způsobem uvedeným v § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozování vlastního věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku může mít 7 základních způsobů, jimiž pachatel: a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, b) postoupí svou pohledávku anebo převezme dluh jiného, c) zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme, d) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, e) předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, f) předstírá splnění závazku, g) předstírá úpadek nebo svůj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik. Jednání pod písmeny d), e) a g) v § 222 odst. 1 tr. zákoníku je fingováním pasiv, která mají fiktivně snížit hodnotu dlužníkova majetku oproti skutečnému stavu. Podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pachatel jako dlužník předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek. Neexistujícím právem nebo závazkem je takové právo nebo závazek, které vůbec nevznikly nebo již zanikly (např. splněním, prekluzí). Ve skutečnosti zde tedy není existující závazkový právní vztah mezi pachatelem jako dlužníkem a jinou osobou jako jeho věřitelem. Pachatel předstírá existenci takových práv nebo závazků, jejichž skutečná existence by snižovala hodnotu majetku dlužníka. Proto neexistujícím právem bude fiktivní právo jiné osoby vůči pachateli na to, aby mu bylo plněno z pachatelova majetku, neexistujícím závazkem bude pak fiktivní povinnost pachatele poskytnout ze svého majetku plnění jiné osobě. Předstíráním neexistujícího práva nebo závazku se rozumí takové jednání, když vůči pachateli ve skutečnosti nemá jiná osoba deklarované právo na plnění nebo pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale pachatel je přesto tvrdí, vykazuje v účetnictví nebo se jinak aktivně chová tak, jako by právo nebo závazek existovaly (např. pachatel vyhotoví písemný doklad o existenci takového práva nebo závazku k části svého majetku, neexistující právo nebo závazek zaúčtuje do příslušné obchodní evidence nebo získá výpověď svědka k potvrzení jejich existence). Znaky spočívající v tom, že pachatel předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, ve smyslu § 222 odst. 1 písm. d) a e) tr. zákoníku, mohou být naplněny např. fingovanými převody majetkových hodnot, které se neuskutečnily, předstíráním dluhů vůči spřízněným osobám, účelovým nadhodnocováním výše dluhů nebo hodnoty práv třetích osob vůči dlužníkovi. Takové jednání bude zpravidla směřovat k tomu, aby následně došlo ke skutečnému odčerpání použitelného majetku na úkor věřitelů. Pachatelem trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku může být jen dlužník. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Ustanovení § 222 odst. 2 tr. zákoníku je samostatnou skutkovou podstatou trestného činu poškození věřitele. Jeho pachatelem je jen jiná osoba než dlužník, přičemž je nerozhodné, zda dlužník ví o jednání tohoto pachatele nebo o jeho povaze či nikoli. Jde o poškození cizího věřitele, kterého se dopouští ten, kdo není dlužníkem věřitele a ani v tomto směru nejedná za dlužníka. Jestliže určitá osoba naplní všechny znaky uvedené v § 222 odst. 2 tr. zákoníku, je pachatelem (§ 22 odst. 1 tr. zákoníku) trestného činu poškození věřitele, nikoli jen pomocníkem [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] na trestném činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal dlužník, a to i když taková osoba jednala po dohodě s dlužníkem, v součinnosti s ním a se shodným záměrem. V takovém případě není vyloučeno spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) pachatelů trestných činů poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009, uveřejněné pod č. 36/2010 Sb. rozh. tr.). Poškození cizího věřitele podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku může mít dvě alternativní podoby: a) pachatel zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část majetku dlužníka, b) pachatel uplatní k majetku dlužníka neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má, přičemž jde buď o fingování pasiv, která mají fiktivně snížit skutečnou hodnotu majetku dlužníka, nebo o nadhodnocování výše těchto pasiv či jejich kvality. Pachatelem může být kterákoli jiná fyzická osoba než dlužník. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2206 – 2220).

                              40. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněným nebylo kladeno za vinu, že by společnosti Tubex způsobili škodu, nýbrž to, že uzavřeli fiktivní smlouvy o půjčce a navazující právní úkony s úmyslem nevrátit této společnosti částku ve výši 10 000 000 Kč, resp. zmařit uspokojení této pohledávky, a zabránit jí v uplatnění zástavního a předkupního práva k nemovitostem. Oba obvinění se pokusili předstíráním a uznáním neexistujícího závazku a uplatněním neexistující pohledávky (blíže srov. bod C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu) zmenšit majetek AC Startu v důsledku čehož by věřitel společnost Tubex CZ nedosáhl uspokojení svých majetkových nároků. Oba obvinění se předmětného trestného činu dopustili ve stadiu pokusu, neboť následek, k němuž jednání obou obviněných bezprostředně směřovalo, nakonec nenastal, tedy pohledávka společnosti Tubex CZ nebyla zmařena pouze díky tomu, že společnost Tubex CZ podala návrh na zahájení insolvenčního řízení AC Start (srov. insolvenční návrh ze dne 26. 8. 2011 založený č. l. 1679 – 1684 spisu), na jehož základě bylo vyhláškou ze dne 30. 8. 2011, č. j. 29 INS 15471/2011-A-2 (založeno na č. l. 1753 spisu), zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka AC Start a k tomuto řízení se společnost Tubex CZ řádně jako věřitel občanského sdružení AC Start se svou pohledávkou přihlásila. Rovněž tak nedošlo k „vyvedení“ peněz z AC Startu prostřednictvím nařízené exekuce k vymožení částky ve výši 37 000 000 Kč (srov. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 7. 2011, č. j. 24 EXE 1667/2011-29, založené na č. l. 1511 spisu). Vzhledem k tomu, že oba obvinění byli správně uznáni vinnými nedokonaným trestným činem poškození věřitele [Ing. H. podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a obviněný M. podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku] ve stadiu pokusu Nejvyšší soud připomíná, že o pokus trestného činu poškození věřitele se může jednat i v případě, kdy se pachateli v důsledku kvalitního zajištění závazku nepodaří zmařit uspokojení věřitele a jeho jednání mělo v důsledku tohoto zajištění od počátku menší naději na úspěch. Tvrzení dovolatele Ing. H., že poškozená společnost Tubex některé svoje pohledávky nezajistila, je tak z hlediska jeho odpovědnosti za pokus trestného činu poškození věřitele naprosto irelevantní. Lze uzavřít, že trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku se oba obvinění dopustili toliko ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to právě z důvodu toho, že ke vzniku škody nedošlo. Uvedená námitka obviněného H. je tak nedůvodná.

                              A.3 K trestnému činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku

                              41. Obviněný Ing. V. H. sám pak namítal, že nebyla nijak prokázána účelovost půjček občanského sdružení AC Start od společnosti Tubex. V důsledku tohoto pak podle dovolatele nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

                              42. Nalézací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný Ing. V. H. jako člen výkonného výboru a jednatel občanského sdružení AC Start přijal na bankovní účet tohoto občanského sdružení dne 17. 5. 2015 poslední splátku ve výši 2 000 000 Kč od společnosti Tubex CZ, jednalo se o finanční prostředky, které byly na základě dohody mezi AC Start a společností Tubex CZ určeny k uhrazení poslední splátky kupní ceny Ministerstvu obrany za pozemek ......... Tyto finanční prostředky však obviněný neodeslal na bankovní účet Ministerstva obrany, ale naopak na základě jeho souhlasu k inkasu finančních prostředků z účtu AC Start ve prospěch společnosti Quatro LTD ze dne 12. 5. 2011 byly tyto finanční prostředky ve výši 1 500 000 Kč dne 18. 5. 2011 převedeny společnosti Quatro LTD na její účet. Částku 496 000 Kč pak obviněný Ing. H. osobně vybral z účtu občanského sdružení AC Start. Nalézací soud dále k tomuto skutkovému závěru uvedl, že obviněný nenamítá nic proti objektivně zjištěným skutkovým okolnostem, uvádí pouze, že jeho úmyslem nebylo poškodit občanské sdružení AC Start (blíže srov. str. 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
                                43. Odvolací soud k tomu uvedl, že nalézací soud provedl dostatečné důkazy a náležitě je hodnotil. Bylo prokázáno, že dne 17. 5. 2011 došla na bankovní účet sdružení AC Start finanční částka ve výši 2 000 000 Kč od společnosti Tubex, která byla určena výhradně k uhrazení poslední splátky kupní ceny Ministerstvu obrany České republiky za pozemek specifikovaný ve výroku rozsudku (srov. str. 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
                                  44. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že závěr obou soudů nižších stupňů, že půjčky občanského sdružení AC Start od společnosti Tubex byly uzavírány za účelem úhrady jednotlivých splátek kupní ceny pozemku č. ....... Ministerstvu obrany, jsou správné, přičemž oba soudy vycházely z náležitě provedených důkazů. Z kupní smlouvy se smlouvou zástavní ze dne 22. 12. 2006 uzavřené mezi Českou republikou – Ministerstvem obrany jakožto prodávajícím a AC Start jakožto kupujícím (srov. č. l. 1938 – 1943 spisu) vyplývá, že smluvní strany se dohodly, že kupní ceny za pozemek p.p.č. ........ zapsaný na LV ... pro K.Ú. T., obec K. V., u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary se sídlem v Karlových Varech, ve výši 10 048 270 Kč bude zaplacena ve dvou částech. První část kupní ceny ve výši 2 048 270 Kč uhradí kupující ve lhůtě 45 dnů ode dne vystavení faktury. Zbývající část kupní ceny ve výši 8 000 000 Kč uhradí kupující ve 4 splátkách ve výši 2 000 000 Kč na účet prodávajícího. Ze smluv o půjčce uzavřených mezi AC Start jakožto dlužníkem a společností SLOVARM CZ, a. s., vyplývá, že občanské sdružení AC Start si od společnosti SLOVARM CZ, a. s. v průběhu let 2007 – 2010 půjčilo částku v celkové výši 8 000 000 Kč, a to po částkách 1 000 000 ve dvou případech a ve výši 2 000 000 Kč ve třech případech (srov. smlouvy o půjčce na č. l. 834 – 836, 844 – 845 a 861 – 862 spisu). Ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi AC Start jako dlužníkem a společností TUBEX CZ group, a. s., (poznámka Nejvyššího soudu – původně pod názvem SLOVARM CZ, a. s.), jako věřitelem ze dne 16. 5. 2011 vyplývá, že občanské sdružení si půjčilo od společnosti Tubex částku ve výši 2 000 000 Kč (srov. smlouva o půjčce na č. l. 867 – 868 spisu). Z výpisů z účtu a bankovní knihy občanského sdružení AC Start se podává, že společnost Tubex zaslala AC Start dne 17. 5. 2011 částku ve výši 2 000 000 Kč (srov. č. l. 658 – 665 spisu). Ze stejných výpisů pak vyplývá, že následujícího dne, tedy 18. 5. 2011, byla z účtu AC Start zaslána částka ve výši 1 500 000 Kč na účet společnosti Quatro. Dále je třeba odkázat na výslech obviněného Ing. H., který sám uvedl, že se svědkem H. (předseda představenstva společnosti SLOVARM CZ, a. s., následně člen představenstva společnosti Tubex) uzavřel dohodu, že občanskému sdružení AC Start půjčí peníze na úhradu kupní ceny pozemku p. č. ... v k. ú. T. ve výši 10 000 000 Kč (srov. protokol o výslechu obviněného ze dne 22. 11. 2011 (č. l. 470 – 474 spisu). Uvedené potvrdil i svědek Ľ. H., který v rámci svého výslechu uvedl, že „… H. mi dal informaci, že AC Start má předkupní právo na pozemek, který vlastní Ministerstvo obrany, a že by ho chtěl využít, ale nemá na to kompletní prostředky, … Bylo to postavené tak, že AC Start nemá tolik finančních prostředků, proto já jako fyzická osoba budu pořizovat AC Startu splátky…“ (srov. str. 2 protokolu o hlavním líčení konaném dne 28. 6. 2012 na č. l. 2603 – 2617 spisu). S ohledem na právě uvedené lze uzavřít, že námitka obviněného Ing. H. stran neprokázání účelovosti půjček od společnosti Tubex je irelevantní, zejména pak za situace, pokud obviněný v průběhu trestního řízení sám uvedl, jaký byl účel předmětných půjček, přičemž je třeba mimo vymezení vymezení znaků zpronevěry zde přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.

                                  45. Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že objektivní stránku trestného činu zpronevěry naplní pachatel, který si a) přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a zároveň tím b) způsobí na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba vztáhnout ustanovení občanského zákoníku o věcech, je nyní možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Nemusí jít jen o cizí věc individuálně určenou, ale může se jednat i o druhově určené věci. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Pachatelem může být jen fyzická osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) nedbalost (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II., § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2007 – 2017). S ohledem na právě uvedené, Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného H.e specifikované pod bodem B./2. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu a spočívající v tom, že částku ve výši 2 000 000 Kč, která byla zaslána na účet AC Start nepoužil k účelu, k němuž byla určena, tedy k úhradě splátky kupní ceny za pozemky od Ministerstva obrany, bylo správně kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný Ing. H. tyto finanční prostředky v částce 1 500 000 Kč naopak použil v rozporu s výše uvedeným účelem na úhradu dluhu z fiktivní pohledávky, kterou měla mít společnost Quatro Ltd. – organizační složka v České republice IČ: 28988353, se sídlem Bořivojova 878/3, Praha 3 za občanským sdružením AC Start Karlovy Vary z titulu smluv o půjčce ze dne 26. 1. 2011, když dne 12. 5. 2011 dal souhlas k inkasu finančních prostředků z účtu AC Start Karlovy Vary č. ... ve výši 3 000 000 Kč ve prospěch společnosti Quatro Ltd., organizační složka v České republice, a dne 18. 5. 2011 byla inkasem částka 1 500 000 Kč převedena na účet společnosti Quatro Ltd. č. ..., čímž způsobil občanskému sdružení AC Start Karlovy Vary škodu ve výši 1 500 000 Kč. Obviněný Ing. H. si tedy z celkové částky ve výši 2 000 000 Kč přisvojil nejméně částku 1 500 000 Kč a naložil s ní jako s věcí vlastní, když ji uvedeným způsobem nechal převést na účet společnosti Quatro Ltd., a to v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena (úhrada splátky kupní ceny za pozemky od Ministerstva obrany). Uvedeným jednáním tedy obviněný Ing. V. H. naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že půjčené finanční prostředky nejsou ve vztahu k osobě, které byla půjčka poskytnuta, svěřenou cizí věcí a použití finančních prostředků v rozporu s účelem, na který byla půjčka poskytnuta, by samo o sobě trestný čin zpronevěry nezakládalo, ale přitom nelze pominout, že trestného činu zpronevěry se obviněný Ing. V. H. dopustil nikoli ke škodě věřitele Tubex CZ, ale ke škodě AC Start Karlovy Vary, kterému podle výroku o vině způsobil škodu ve výši 1 500 000 Kč. Finanční prostředky byly dovolateli poškozeným, tedy občanským sdružením AC Start, svěřeny za tím účelem, aby s nimi hospodařil, tj. aby je používal k úhradě výdajů plynoucích z běžné hospodářské činnosti AC Start Karlovy Vary, za což nelze úhradu účelově vytvořené fiktivní pohledávky firmě Quatro Ltd. považovat, a pokud obviněný finanční prostředky takto použil, pak si je přisvojil ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku.

                                  B) K právnímu posouzení skutku pod bodem A. výrokové části rozsudku odvolacího soudu

                                  46. Nejvyšší soud předně konstatuje, že k naplnění skutkové podstaty zločinu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel způsobil škodu velkého rozsahu (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku) tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou trestného činu podle § 220 tr. zákoníku je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Předmětem útoku je zde cizí majetek. Majetkem ve smyslu § 220 tr. zákoníku se rozumí souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí hmotných a nehmotných, všech aktiv, tedy souhrn hodnotou kladných majetkových práv osoby. Cizím je majetek tehdy, nepatří-li zcela nebo zčásti pachateli. Škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, se tedy rozumí nejen zmenšení dotčeného opatrovaného nebo spravovaného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm. Vznik škody musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tj. porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek musí být alespoň jednou z příčin, bez nichž by škoda nevznikla buď vůbec, nebo nikoli v takové výši, v jaké k tomu došlo. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může být i právnická osoba, resp. fyzická osoba jednající v rámci činnosti právnické osoby, přičemž povinnost jí vzniká podle okolností buď ze zákona, nebo na základě smlouvy (občanskoprávní, obchodní, pracovní, manažerské smlouvy, dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, nepojmenované smlouvy). Pokud má nést trestní odpovědnost konkrétní fyzická osoba, lze v takových případech rozlišovat dvě základní situace, v nichž poruší povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 220 odst. 1 tyto fyzické osoby: a) člen statutárního orgánu právnické osoby, jiný její člen nebo pracovník, a to ve vztahu k cizímu majetku, který byl této právnické osobě svěřen jinou osobou do správy (opatrování), b) člen statutárního orgánu právnické osoby, jiný její člen nebo pracovník ve vztahu k majetku, který patří této právnické osobě – vztah mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního či jiného orgánu, včetně jeho vztahu k majetku právnické osoby, může být založen přímo zákonným ustanovením, nebo přichází v úvahu některá ze smluv (pracovní, manažerská, o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování) a pak zde platí stejná situace jako ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, např. když prodá cizí majetek za nepřiměřeně nízkou cenu, nedůvodně zřídí zástavní právo na opatrovaném nebo spravovaném majetku, dlouhodobě a za nepřiměřeně nízký úrok (nebo zcela bezúročně) půjčí tento majetek jiné osobě, nedůvodně daruje či jinak bezplatně převede majetek na jinou osobu, použije opatrovaného nebo spravovaného majetku k nepřiměřeně rizikovým investicím, pronajme tento majetek za nepřiměřeně nízké nájemné atd. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§ 112 tr. zákoníku). Toto opomenutí pak může spočívat např. v nevymáhání majetkového plnění od druhé smluvní strany za plnění poskytnuté z opatrovaného nebo spravovaného majetku, v opomenutí úkonů, které by zabránily promlčení pohledávky nebo zániku práva náležejícího do opatrovaného nebo spravovaného majetku, v neuplatnění majetkových sankcí vůči jinému subjektu v souvislosti s porušením jeho povinností týkajících se obchodů s tímto majetkem, v nepožadování úroků za půjčku peněz či cenných papírů, v nedostatečné údržbě a opravách spravované nemovitosti, v nezajištění včasné a řádné sklizně úrody atd. Způsoby porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, ať již konáním nebo opomenutím, mohou být velmi různorodé, jak vyplývá z výše uvedeného širokého okruhu osob, jichž se to může týkat, a z jednotlivých druhů povinností, včetně důvodů, na kterých je jejich vznik založen. Kromě případů vyplývajících z porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek osobami za podmínek uvedených v jednotlivých případech ze zákona nebo na podkladě smlouvy přichází v úvahu postih za trestný čin podle § 220 tr. zákoníku (někdy jako subsidiární) i v dalších oblastech, kde pachatel činí dispozice s cizím majetkem, zejména pak v souvislosti s podnikatelskou nebo jinou činností. Půjde především o uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného nebo spravovaného majetku. Pachatelem trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku může být jen osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tj. pokud pachatel ví o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím jinému způsobí škodu nikoli malou, a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku způsobení škody velkého rozsahu na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku (nebo i na jiném majetku). Škodou velkého rozsahu ve smyslu § 220 odst. 3 tr. zákoníku se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska zavinění pak postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], protože zákon zde nevyžaduje zavinění úmyslné (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2183 – 2195).

                                  B.1 K povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 220 tr. zákoníku

                                  47. Nejvyšší soud se zejména zabýval otázkou, zda obviněný Ing. V. H., jenž se měl jako člen výkonného výboru a jednatel občanského sdružení Sportovní klub AC Start Karlovy Vary dopustit v rozsudku odvolacího soudu specifikované trestné činnosti, měl z titulu těchto funkcí zákonem uloženou či smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, konkrétně majetek občanského srdužení AC Start. Jedná se totiž o stěžejní námitku, kterou oba dovolatelé učinili předmětem svého nesouhlasu s odsuzujícím rozsudkem odvolacího soudu a v níž vytýkají nesprávné hmotněprávní posouzení skutku.

                                  48. Nejvyšší soud považuje za vhodné zde připomenout vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k této námitce dovolatelů. Státní zástupce s odkazem judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že má za to, že z žádného ustanovení stanov citovaných v odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá povinnost obviněného Ing. H. spravovat nebo opatrovat majetek sdružení. Z těchto ustanovení vyplývá oprávnění obviněného H. disponovat s majetkem sdružení a jeho odpovědnost za tyto dispozice, povinnost tento majetek spravovat a opatrovat mu však uložena není. Takovouto povinnost nelze dovodit ani z ustanovení, že jednatel a výkonný výbor odpovídají za hospodaření. Povinnost ke správě a opatrování cizího majetku nelze automaticky dovozovat z oprávnění s tímto majetkem disponovat; rozhodovací praxe vyžaduje, aby takováto povinnost byla pachateli trestného činu podle § 220 tr. zákoníku alespoň v obecné podobě (povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, povinnost majetek střežit a ochraňovat apod.) Pokud tedy odvolací soud z § 14 odst. 2 stanov dovodil povinnost obviněného Ing. H. nakládat s majetkem v prospěch sdružení tak, aby se tento majetek nezmenšoval (str. 28 rozsudku odvolacího soudu), šlo o extenzivní výklad nevycházející ze znění citovaného ustanovení (blíže srov. str. 7 a 8 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných).

                                  49. Nalézací soud se zabýval otázkou, zda obviněný Ing. H. jako člen výkonného výboru AC Start měl podle zákona uloženou, či smluvně převzatou povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek. V této souvislosti nalézací soud poukázal na ustanovení § 3 odst. 3 zákona o sdružování občanů, podle něhož práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení. Toto zákonné ustanovení je tedy ustanovení, které zmocňuje občanské sdružení k tomu, aby si upravilo své vnitřní poměry a to včetně stanovení práv a povinností členů a představitelů tohoto sdružení. Občanské sdružení AC Start Karlovy Vary na základě tohoto zákonného zmocnění pak přijalo v červnu 2006 své stanovy, kdy v § 10 odst. 4 písm. e) těchto stanov je uvedeno, že výkonný výbor, který řídí činnost AC Startu, zároveň nakládá s jeho majetkem a podle § 14 odst. 2 těchto stanov výkonný výbor a jednatel odpovídá za hospodaření AC Startu. Ze zde uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný Ing. H. jako člen výkonného výboru AC Startu odpovídal za hospodaření tohoto občanského sdružení (srov. str. 41 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále dospěl k závěru, že obviněný Ing. H. je osobou, která splňuje zákonný znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, kterým je podle zákona uložená, či smluvně převzatá povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek. Jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 sb., o sdružování občanů, tak práva a povinnosti člena takovéhoto sdružení upravují stanovy sdružení. Stanovy občanského sdružení AC Start byly řádně schváleny valnou hromadou dne 20. 1. 2006 a podle těchto stanov obviněný Ing. V. H. jako člen výkonného výboru a jednatel občanského sdružení AC Start odpovídal za hospodářskou činnost občanského sdružení, měl řídit, organizovat a zastupovat AC Start při provozování hospodářské (podnikatelské) činnosti a podle těchto stanov také spolu s dalšími členy výkonného výboru odpovídal za hospodaření AC Startu. Jak je v těchto stanovách dále uvedeno, tak každý člen AC Startu je povinen přijatá pověření vykonávat odpovědně. Soud tedy konstatuje, že obviněný Ing. H. byl nepochybně osobou, která měla povinnost odpovědně opatrovat a spravovat majetek občanského sdružení AC Start (srov. str. 44 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

                                  50. Odvolací soud v rámci svého přezkumu k pokračujícímu pokusu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku konstatoval, že podle § 3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění účinném v době spáchání činů, práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení. AC Start Karlovy Vary byl nepochybně občanským sdružením podle tohoto zákona. Podle zprávy Ministerstva vnitra ČR z čl. 1600 byly poslední stanovy občanského sdružení před dobou páchání trestné činnosti odsouhlaseny valnou hromadou konanou dne 20. 1. 2006 (viz usnesení z čl. 1607). Jednání valné hromady byl Ing. V. H. přítomen. Podle § 10 odst. 4 písm. e) stanov výkonný výbor nakládá s majetkem AC Start. Podle odst. 7 tohoto ustanovení je výkonný výbor statutárním orgánem AC Start. Jménem výkonného výboru jednají a zavazují se předseda výkonného výboru AC Start nebo jednatel, nestanoví-li tyto stanovy něco jiného. Podle § 11 odst. 1 věta druhá stanov jednatel řídí, organizuje a zastupuje AC Start při provozování jeho hospodářské (podnikatelské) činnosti, nestanoví-li výkonný výbor jinak. Podle § 14 odst. 2 stanov za hospodaření AC Start odpovídá jednatel a výkonný výbor. Z těchto ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný Ing. V. H. byl v předmětné době jednatelem a členem výkonného výboru AC Start a z titulu této funkce byl odpovědný za hospodaření občanského sdružení. Byl tedy odpovědný i za to, aby se s majetkem sdružení nakládalo v jeho prospěch a aby se tento majetek bezdůvodně nezmenšoval. Tuto povinnost porušil jednáním popsaným v této části výroku o vině napadeného rozsudku. Porušil tím povinnost tento majetek opatrovat (srov. str. 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

                                  51. Nejvyšší soud předně konstatuje, že nalézací soud sice v souladu s pokynem odvolacího soudu, který mu uložen v usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 6 To 569/2013-3225 (srov. str. 14 a 15 odůvodnění tohoto usnesení), dovodil, že obviněný Ing. H. měl povinnost opatrovat a spravovat majetek občanského sdružení AC Start Karlovy Vary, ale neuvedl, zda se konkrétně jednalo o zákonem uloženou či smluvně převzatou povinnost. Tento nedostatek se pokusil napravit odvolací soud v rozsudku, když odůvodnil svůj závěr, že obviněný Ing. H. porušil povinnost opatrovat a spravovat majetek AC Start, jež mu byla uložena na základě zákona, neboť žádná smlouva ve vztahu k této povinnosti nebyla zjištěna (srov. str. 28 odvodnění rozsudku odvolacího soudu).
                                    52. Nejvyšší soud po přezkoumání spisového materiálu zjistil, že Stanovy občanského sdružení Sportovního klubu AC Start Karlovy Vary (dále též jen „stanovy“) založené na č. l. 1601 – 1606 spisu byly schváleny na řádné valné hromadě občanského sdružení dne 20. 1. 2006 (srov. usnesení z řádné valné hromady AC Start Karlovy Vary konané dne 20. 1. 2006 na č. l. 1607 spisu). Z ustanovení § 10 odst. 4 písm. e) stanov se podává, že výkonný výbor nakládá s majetkem AC Start. Podle § 11 odst. 1 věty druhé stanov jednatel řídí, organizuje a zastupuje AC Start při provozování jeho hospodářské (podnikatelské) činnosti, nestanoví-li výkonný výbor jinak. Podle § 11 odst. 3 stanov jednatel odpovídá za řádné vedení účetní evidence a dodržování předpisů, zejména daňových a pracovně právních při podnikatelské činnosti AC Startu. Podle § 14 odst. 2 stanov odpovídá za hospodaření AC Start jednatel a výkonný výbor. Výkonný výbor AC Start byl zvolen valnou hromadou občanského sdružení dne 1. 10. 2007 ve složení Mgr. B. M., Ing. V. H. a Mgr. V. H. (srov. usnesení z řádné valné hromady na č. l. 516 spisu). Téhož dne byl na schůzi výkonného výboru AC Start jmenován jednatelem občanského sdružení Ing. V. H. (srov. zápis ze schůze výkonného výboru AC Strart na č. l. 516 p. v. spisu).

                                    53. Nejvyšší soud zde považuje za nutné připomenout, že povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče (dispozice) pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku. V konkrétních případech může být obtížné rozlišit, zda jde o opatrování cizího majetku či o jeho spravování, protože samotné znění zákona neposkytuje dostatek argumentů pro jednoznačné vzájemné vymezení obou pojmů. Ačkoli se v určitých aspektech mohou tyto pojmy prolínat, v povinnosti opatrovat cizí majetek je zdůrazněn spíše požadavek ochrany majetku před jeho znehodnocením, poškozením či odcizením, zatímco v povinnosti spravovat cizí majetek lze spatřovat – kromě jeho ochrany – i nutnost aktivnějšího přístupu povinné osoby k majetku, který předpokládá širší okruh možných majetkových dispozic včetně jeho zcizování za odpovídající protihodnotu, investování, zhodnocování apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2185 – 2186). S ohledem na právě uvedené se Nejvyšší soud vedle dovolacích námitek obou obviněných zabýval i vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že v právě projednávaném případě došlo k extenzivnímu výkladu § 14 odst. 2 stanov, pokud z něho odvolací soud dovodil povinnost obviněného Ing. H. nakládat s majetkem ve prospěch sdružení tak, aby se tento majetek nezmenšoval, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 869/2003.

                                    54. Na základě uvedeného obecného vymezení pojmu „povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“ považuje Nejvyšší soud k uvedenému vyjádření státního zástupce a k souhlasným námitkám obou obviněných za potřebné především zdůraznit, že obviněný Ing. V. H. byl v předmětné době jednak členem výkonného výboru občanského sdružení AC Start, jednak jeho jednatelem (srov. výše uvedené listinné důkazy na č. l. 516 a 516 p. v. spisu). Podle stanov tak měl jako člen výkonného výboru oprávnění nakládat s majetkem tohoto občanského sdružení. Vedle toho však stanovy v § 14 odst. 2 zdůraznily, že z titulu obou uvedených funkcí měl navíc odpovědnost za hospodaření AC Start. Hospodařením je třeba chápat jakékoli ekonomické činnosti společnosti související s nakládáním majetku společnosti, jejichž cílem je efektivita, tedy hospodárné nakládání v tom směru, aby nedocházelo k nedůvodnému snižování celkového majetku, tedy vedle vlastního nakládání i péče v tomto směru. Výsledkem hospodaření je pak rozdíl mezi výnosy a náklady, přičemž jsou-li výnosy vyšší než náklady, společnost dosahuje zisku; v případě, že jsou vyšší náklady, je společnost ve ztrátě. Pojem hospodaření je tedy z hlediska významového širší, neboť v sobě zahrnuje nejen nakládání s majetkem, ale i péči o něj. Z tohoto hlediska je tedy třeba nahlížet i na výše citovaná ustanovení stanov občanského sdružení AC Start [srov. § 10 odst. 4 písm. e) a § 14 odst. 2 stanov]. Jak již bylo konstatováno, podle § 10 odst. 4 písm. e) stanov výkonný výbor nakládá s majetkem AC Start, tedy toto ustanovení upravuje vlastní oprávnění k nakládání s majetkem, které měl obviněný Ing. H. jakožto člen výkonného výboru AC Start. Zatímco podle § 14 odst. 2 stanov pak za hospodaření AC Start odpovídá jednatel a výkonný výbor, z čehož nepochybně vyplývá, že obviněný Ing. H. měl vedle oprávnění k nakládání s majetkem ještě zvláště stanovenou odpovědnost za toto hospodaření, která znamená ve smyslu shora uvedeného obecného vymezení v bodě 53. náležitou péči o tento majetek (ve smyslu znaku „povinnost opatrovat“), neboť při jiném výkladu by bylo ustanovení § 14 odst. 2 stanov nadbytečné (dublující), když vlastní nakládání v úzkém slova smyslu bylo upraveno v § 10 odst. 4 písm. e) stanov. Takový výklad odpovídá i shora uvedenému obecnému vymezení, kde se též rozlišuje nakládání a vlastní péče ve vztahu k majetku (ve smyslu hospodaření s majetkem – srov. slova „nakládání nebo hospodaření s majetkem“). Není tedy správný právní názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že z uvedených ustanovení vyplývá pouze „…oprávnění obviněného Ing. H. disponovat s majetkem sdružení a jeho odpovědnost za tyto dispozice…“, zatímco „povinnost tento majetek spravovat a opatrovat mu však uložena není“, a to proto, že oprávnění obviněného Ing. H. disponovat s majetkem sdružení a jeho odpovědnost za tyto dispozice vyplývá bezprostředně z ustanovení § 10 odst. 4 písm. e) stanov, které státní zástupce ve svém výkladu vůbec nezmínil, zatímco povinnost majetek opatrovat vyplývá z § 14 odst. 2 stanov, které stanoví odpovědnost za hospodaření ve smyslu náležité péče o tento majetek, jak správně uzavřel i odvolací soud ve svém rozsudku. Z těchto důvodů nejde o extenzivní výklad uvedených ustanovení stanov, ale naopak o výklad adekvátní. Je třeba připomenout, že při adekvátním (doslovném) výkladu se smysl určitého ustanovení interpretovaného textu nezmění ani při zohlednění jeho kontextu (srov. Gerloch, A. Teorie práva. 6. vyd. Plzeň: Aleše Čeněk, 2013. s. 137). Naopak při extenzivním (rozšiřujícím) výkladu se obsah právní normy stanoví šířeji, než vyplývá z jejího doslovného znění (blíže srov. Osina, P. Teorie práva. Praha: Leges, 2013, s. 141). Jen pro úplnost je třeba dodat, že obecně ani extenzivní výklad příslušných ustanovení by nebyl zásadně nepřípustný, pokud by nepřekročil obsah a smysl uvedených ustanovení, neboť takový výklad zůstává v mezích skutečného správného smyslu normy, přičemž koriguje doslovné znění normy a s ohledem na všechny souvislosti jej rozšiřuje (srov. k tomu Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 64; Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 147; Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část 1. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 86). Proto nejsou v zásadě důvodné shora uvedené shodné námitky obou obviněných, které nakonec ani neobsahují konkrétní rozbor předmětných ustanovení stanov.

                                    55. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že argumentace obou dovolatelů a rovněž tak státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jež spočívala v odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 869/2003, není přiléhavá. Předně je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud sice v rozsudku ze dne 21. 4. 2004, č. j. 11 Tdo 869/2003-21, dospěl k závěru, že v tomto dřívějším konkrétním případě z článku stanov odborové organizace, jež je z hlediska zákonné úpravy sdružením občanů podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, podle kterého závodní výbor hospodaří s finančními prostředky, nevyplývala pro jednotlivé členy závodního výboru žádná konkrétní povinnost k opatrování nebo správě majetku této organizace. Stanovy přitom mají zákonný podklad, když úpravy práv a povinností členů sdružení obsažená ve stanovách se opírá o ustanovení § 3 odst. 3 zákona o sdružování občanů. Je však třeba zdůraznit, že v rozhodnutí citovaný článek stanov uváděl, že s finančními prostředky odborové organizace hospodaří závodní výbor podle rozpočtu a zásad schválených členskou schůzí. Řídí se přitom obecně závaznými právními předpisy, stanovami, finančním řádem. Nebyla zde tedy vedle vlastního nakládání s majetkem stanovena konkrétní „odpovědnost za hospodaření“ jako v posuzované věci. Nejvyšší soud v uvedeném předchozím případě dospěl k závěru, že se nejedná o ustanovení, které by ve vztahu k obviněnému jako předsedovi závodního výboru výslovně upravovalo jeho povinnost spravovat a opatrovat cizí majetek. Přitom rovněž dovodil, že samotné členství v závodním výboru odborové organizace bez dalšího nezakládá zákonnou povinnost každého jednotlivého člena závodního výboru (včetně jeho předsedy) k opatrování nebo ke spravování majetku odborové organizace, jejíž nesplnění by mohlo vést až k vyvození trestní odpovědnosti. Argumentace obviněných Ing. V. H. a J. M. tedy náležitě nezohledňuje konkrétní znění rozhodných ustanovení stanov, neboť v obou srovnávaných případech bylo rozdílné znění příslušných ustanovení stanov, a to navíc při zcela jiných skutkových okolnostech, na které byla příslušná ustanovení stanov aplikována.

                                    56. V návaznosti na tyto právní úvahy Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že námitka obou dovolatelů je částečně důvodná, byť poněkud z jiných důvodů, než namítali, neboť odvolací soud nesprávně uzavřel, že obviněný Ing. V. H. měl jakožto jednatel a člen výkonného výboru občanského sdružení AC Start Karlovy Vary zákonem uloženou povinnost opatrovat a spravovat majetek tohoto občanského sdružení. Uvedený závěr je totiž v rozporu s ustálenou judikaturou, která dopadá na právě projednávaný skutkový stav (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 Tdo 330/2016-39). Jak již bylo uvedeno výše, obviněný Ing. H. porušil povinnost opatrovat cizí majetek uloženou mu jako jednateli, ale rovněž i jako členovi výkonného výboru. Tato povinnost byla uložena stanovami občanského sdružení AC Start, které představují smlouvu sui generis. Obdobně i stanovy obchodních společností a družstev (tj. obchodních korporací) jsou konstantně soudní praxí považovány za smlouvu sui generis a jejich právní úprava spadá do oblasti práva soukromého (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, uveřejněný pod C. 4526 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ve svazku č. 4/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, uveřejněný pod č. 51/2001 Sb. rozh. obč.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný pod C. 2120 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ve svazku č. 27/2004). Výše uvedený závěr lze nepochybně vztáhnout i na stanovy občanského sdružení, neboť právní povaha stanov družstva a sdružení je shodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3196/2007). Stanovy tedy nemají povahu zákonného, resp. podzákonného předpisu, a nelze je tedy považovat za obecně závazný normativní akt. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, jehož předmětem byla až do 31. 12. 2013 realizace ústavního práva občanů svobodně se sdružovat výslovně zakotveného v čl. 20 Listiny základních práv a svobod, neobsahovalo žádné „zmocňovací“ ustanovení k vydání stanov jako vnitřního předpisu. Zákon o sdružování občanů v § 3 odst. 3 jen stanovil, že „práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení“. To znamená, že vnitřní uspořádání a způsob fungování občanského sdružení, resp. spolku a práva a povinnosti jednotlivých členů neupravoval žádný zákonný předpis, nýbrž tato pravidla byla a jsou vymezena výlučně ve stanovách, s nimiž je každý vstupující člen povinen se seznámit, neboť se pro něho přijetím za člena stávají závaznými. Citovaný zákon označuje v § 6 odst. 2 povinné náležitosti stanov, které jsou nezbytnou součástí návrhu na registraci sdružení, o němž rozhoduje ministerstvo vnitra. V otázce nahlížení na stanovy občanských sdružení, resp. spolků jako na smlouvu sui generis nedošlo k žádnému odchýlení se od dosavadní judikatury ani přijetím nové právní úpravy spolkového práva provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014, a zcela nahradil původní zákon o sdružování občanů (zavedl též nový pojem pro občanské sdružení – spolek, viz § 214 a násl. občanského zákoníku). Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku je spolek založen přijetím stanov, tedy smlouvou uzavřenou buď konvenčním způsobem, nebo přijetím stanov na ustavující schůzi. K založení spolku tak nově dochází jednoznačně vymezenou procedurou na základě vícestranného soukromoprávního úkonu, a to buď dohodou zakladatelů o obsahu stanov, nebo usnesením ustavující schůze (srov. Eliáš, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 145, 146).

                                    57. S ohledem na právě uvedené je třeba přisvědčit námitce dovolatelů, že obviněnému Ing. H. nebyla povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek stanovena zákonem, jak dovodil odvolací soud. Jak vyplývá ze shora uvedené ustálené judikatury, stanovy skutečně nejsou zákonným (ani tzv. podzákonným) předpisem. Povinnosti vyplývající ze stanov pro členy občanského sdružení (spolku) nejsou stanoveny zákonem, tudíž jejich porušení nemůže být považováno za „porušení zákonné povinnosti“, jak vyžaduje shora citovaná alternativa skutkové podstaty trestného činu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku, kterou dovodil odvolací soud v napadeném rozsudku. To však nemění nic na skutečnosti, že stanovy občanského sdružení AC Start z hlediska práv a povinností jednotlivých členů občanského sdružení (spolku) i jeho výkonného výboru a jednatele jsou závazné (srov. zásadu pacta sunt servanda, tedy smlouvy se mají dodržovat). K závaznosti stanov občanského sdružení se vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. III. ÚS 195/98, uveřejněném pod č. 50 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a taktéž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2669/2006, uveřejněném pod C. 4854 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ve svazku č. 6/2008. Z této judikatury vyplývá jednoznačný závěr, že registrací stanov příslušného sdružení se tyto stávají závaznými a závazně upravují otázky, které byly k úpravě stanovami svěřeny. Stanovy nemají tudíž povahu „soukromé listiny“, ale jsou závazným dokumentem, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u zákona, jehož obsah musí být prokázán, avšak předmětné otázky jsou v nich závazně upraveny. Jestliže tedy v ustanovení § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb. je stanoveno, že ve stanovách jsou obsažena ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, vyplývá z toho zcela jednoznačně, že právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení jednotlivých jednotek této struktury včetně jejich právní subjektivity. Stejně tak platí, že jestliže podle § 6 odst. 2 písm. f) zákona č. 83/1990 Sb. obsahují registrované stanovy obligatorně zásady hospodaření občanského sdružení, pak tyto zásady jsou závazné nejen pro sdružení samotné, ale také – z povahy věci – i pro každou organizační jednotku tohoto sdružení. Proto v okamžiku vzniku členství je každý člen povinen respektovat pravidla, na něž při dobrovolném vstupu do určitého občanského sdružení (spolku) přistoupil. Lze tedy uzavřít, že obviněný Ing. V. H. měl ze všech těchto důvodů smluvně převzatou odpovědnost opatrovat majetek občanského sdružení AC Start, jak předpokládá skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku. Tento závěr není pro oba dovolatele překvapující, neboť smluvně převzatou odpovědnost uváděla obžaloba (srov. č. l. 2435 – 2457 spisu) a dovozoval ji ve svých rozsudcích (č. l. 3060 – 3107, 3471 – 3518 spisu) opakovaně i nalézací soud (a oba obvinění tedy měli možnost se k ní v průběhu řízení vyjádřit. Pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že námitka obviněného Ing. H., že odvolací soud postavil naroveň jednatele občanského sdružení a obchodní společnosti Nejvyšší soud konstatuje, že tato skutečnost není v rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o výrok o vině, nikde uvedena, když je vycházeno jen z příslušných ustanovení stanov občanského sdružení AC Start. Uvedená námitka dovolatele je proto rovněž nedůvodná, na čemž nemůže ničeho změnit ani rozsah uloženého trestu zákazu činnosti odvolacím soudem, který byl s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu stanoven nejen ve vztahu k určeným orgánům občanských sdružení (nyní spolků), ale i ve vztahu k obchodním korporacím.

                                    58. K vyjádření intervenujícího státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že skutek pod bodem A. výrokové části rozsudku odvolacího soudu měl být právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést. že byť by mohlo mít toto vyjádření oporu v ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 206 tr. ř., nelze přehlédnout, že takový postup by byl s ohledem na to, že dovolání podali jen obvinění Ing. V. H. a J. M., v rozporu s principem zákazu reformationis in peius, poněvadž tato právní kvalifikace podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, by byla podstatně přísnější než pokračující pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a to už jen z hlediska porovnání trestních sazeb odnětí svobody u těchto ustanovení. Z tohoto důvodu je zcela irelevantní, pokud dovolatelé ve svých replikách jinak správně uvedli, že v průběhu trestního řízení nebylo tímto směrem vedeno dokazování. Nejvyšší soud podotýká, že z uvedených důvodů neshledal podmínky pro zrušení rozsudku odvolacího soudu. Rovněž tak nemohl Nejvyšší soud změnit rozsudek odvolacího soudu a uznat obviněné vinnými trestným činem zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť by tím došlo k porušení principu zákazu reformationis in peius podle § 265p odst. 1 tr. ř. [srov. i § 265m odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pro úplnost pak Nejvyšší soud s ohledem na právě uvedené konstatuje, že odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1474/2008, uveřejněné pod č. 45/2009 Sb. rozh. tr., v němž bylo judikováno, že je možný jednočinný souběh trestných činů zpronevěry podle § 248 zákona č. 140/1961Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. z.“), a poškozování věřitele podle § 256 tr. z. (poznámka Nejvyššího soudu – podle nyní platné trestního zákoníku se jedná o trestné činy podle § 206 a § 222) je možný, je irelevantní. Jak již bylo uvedeno výše, jednání obviněného Ing. H. specifikované pod bodem A. výrokové části rozsudku odvolacího soudu bylo správně posouzeno jako pokračující pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.


                                    C) K souběhu trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a poškození věřitele (body A. a C. v napadeném rozsudku)

                                    59. Oba dovolatelé dále shodně namítali, že jednání vymezené pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu je totožné s jednáním vymezeným pod bodem A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu, resp. pod dílčími útoky A. 1, 2., 9. a 15. tohoto skutku. Uvedené jednání tedy mělo být posouzeno jako jednočinný souběh trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 221 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Ing. V. H. a trestných činů pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. M., a nikoli jako dva samostatné skutky.

                                    60. Nalézací soud se otázkou souběhu trestných činů (skutků A./II. a B. výrokové části rozsudku nalézacího soudu) v odůvodnění svého rozsudku náležitě nezabýval. Přesto je z právní věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu) zřejmé, že nalézací soud jednání specifikované pod skutky A./I. a A./II., kterým se měl obviněný Ing. V. H. dopustit jednak pokračujícího zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (ad. I.), dílem dokonaného (ad II.), jednak zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4, písm. d) tr. zákoníku. (ad II.), posoudil jako jednočinný souběh.

                                    61. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku nalézacího soudu dospěl k závěru, že nalézací soud, jak vyplývá z právní věty vztahující se k této části výroku o vině napadeného rozsudku, jednání obviněného posoudil jako jednočinný souběh (dílčího útoku pokračujícího) zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu takovýto jednočinný souběh není možný. Obě výše popsaná jednání jsou samostatná a každé z nich vedlo ke vzniku jiného následku. Podstata jednání zakládajícího znaky trestného činu zpronevěry spočívala v tom, že obviněný použil část finančních prostředků získaných od společnosti Tubex k jinému účelu, než k němuž byly určeny. Použil je v rozporu s účelem svěření na úhradu fiktivní půjčky pro společnost Tubex. Následkem je reálně vzniklá škoda ve výši 1 500 000 Kč. Podstatou jednání naplňujícího znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je, že nezaplatil splátku kupní ceny za pozemek Ministerstvu obrany a v důsledku toho občanskému sdružení AC Start hrozilo, že bude povinno zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Odvolací soud z těchto důvodů jednání obviněného rozdělil na dva samostatné skutky. První (B./1.) právně posoudil jako dílčí útok (společně s jednáním pod bodem A./I.) pokračujícího zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, druhý (B./2.) jako dokonaný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (srov. str. 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
                                      62. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že jednání obou obviněných specifikované pod písmenem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu bylo původně označeno jako skutek B. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Jednání vymezené pod bodem A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu odpovídá původnímu označení skutku A./I. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Pro úplnost pak Nejvyšší soud upozorňuje, že jednání specifikované pod bodem A./II. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu je nově označeno bodem B., resp. bylo rozděleno na dílčí útoky B. 1. a B. 2. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dále konstatuje, že výše uvedená změna vymezení jednotlivých skutků spočívá pouze v jejich označení písmeny A. – C. (A., B. 1, B. 2. a C.), oproti původnímu označení písmeny A./I., A/II. a B., byla odvolacím soudem provedena toliko z důvodu lepší přehlednosti vymezeného jednání obviněných. Vzhledem ke složitosti a značné nepřehlednosti slovního vyjádření jednání specifikovaného pod bodem A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu, tedy uzavření dvou smluv o půjčce a na ně navazujících dalších právních úkonů specifikovaných pod dílčími útoky 1. – 15. tohoto skutku, je třeba postup odvolacího soudu posuzovat velmi obezřetně. Slovní vyjádření jednání, jímž se obviněný Ing. H. dopustil pokusu zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a obviněný M. pomoci k pokusu zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, bylo pro přehlednost vyčleněno jako samostatný skutek pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu (bod B. rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud však souhlasí s námitkou dovolatelů, že jednání vymezené pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu je totožné s jednáním specifikovaným pod dílčími útoky 1., 2., 9. a 15. skutku pod bodem A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Je však na místě opět připomenout, že toto jednání bylo zjevně v návaznosti na vymezení jednání v rozsudku nalézacího soudu vyčleněno pod samostatný bod pod písmenem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu (původně bod B. rozsudku nalézacího soudu) toliko z důvodu přehlednosti (viz dále).

                                      63. Nejvyšší soud připomíná, že jednočinný souběh přichází v úvahu všude tam, kde jsou jediným skutkem de iure, tzn. v jeho rámci, resp. na jeho základě zcela nebo alespoň zčásti shodným jednáním zasaženy či ohroženy různé individuální objekty ochrany a tím způsobem vyvolány různé právně významné následky (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 393). Při jednočinném souběhu nestejnorodém bylo porušeno či ohroženo více zájmů chráněných trestním zákoníkem, pachatel tedy jedním skutkem spáchá více trestných činů různých skutkových podstat. Tak tomu bylo i v právě projednávaném případě. Lze tedy přisvědčit námitce obou dovolatelů, že se uvedeného jednání dopustili v jednočinném souběhu. Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a závěry soudů nižších stupňů a jednání specifikované pod body A. a C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu považuje za spáchané v rámci jednočinného souběhu. S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitka dovolatelů je důvodná v tom směru, že odvolací soud se skutečně zabýval posuzováním souběhu (srov. bod 46 tohoto usnesení) pouze pokud jde o souběh zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (body A., B./1.) a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod B./2.) a v rámci svého rozsudku se vůbec nezabýval otázkou souběhu trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku a poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku vymezenými skutkově pod body A. a C. rozsudku Krajského soudu v Plzni, což ovšem bylo zřejmě důsledkem i toho, že v odvoláních obou obviněných nebyla tato otázka vůbec namítnuta. Za této situace je třeba řešit uvedenou problematiku z hlediska, zda jde pouze o formální vadu rozsudku spočívající v nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku, neboť vzhledem ke slovnímu popisu obou skutků (A. a C.) je zcela zřejmé, že se o jednočinný souběh jedná, a to i přes to, že to není v odůvodnění rozsudku výslovně uvedeno, přičemž oddělení skutkového popisu do samostatných bodů A. a C. by mohlo nasvědčovat vícečinnému souběhu, anebo bylo toto vymezení učiněno s tím, že tím má být vyjádřen vícečinný souběh. V tomto směru nelze přehlédnout, že body A. a C. rozsudku odvolacího soudu byly takto vymezeny již v žalobním návrhu obžaloby ze dne 24. 4. 2012 jako body I. a II., konkrétně bod I. obžaloby slovním popisem odpovídá bodu C. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a bod II. obžaloby koresponduje s bodem A. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (srov. č. l. 2435 spisu), přičemž jak soud prvního stupně (body A. a B.), tak i odvolací soud (body A. a C.) toto vymezení při jasném popisu skutku, kdy části uvedené dílčími útoky A. 1, 2., 9. a 15. a C. se jednoznačně překrývají, převzaly do skutkového popisu svých rozsudků. Zváží-li se poměrně složitý a rozsáhlý popis skutkového stavu v rozsudcích nalézacího soudu i odvolacího soudu a dále skutečnost, že nesprávný popis skutku vymezeného ve dvou samostatných bodech z hlediska typu souběhu nebyl namítán obhajobou ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení před soudem druhého stupně, ale teprve až v rámci mimořádného opravného prostředku, kterým je dovolání, když odvolací soud se v napadeném rozsudku k této otázce nevyjádřil, je možno dospět k závěru, že k formálnímu oddělenému popisu skutku ve dvou bodech došlo z hlediska přehlednosti a jasnosti toho, kterou část skutku je třeba podřadit pod trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku a kterou část totožného skutku je možno podřadit pod trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V praxi soudů totiž není nic neobvyklého, že v takovýchto složitějších případech, kdy je třeba při složitém skutkovém ději vyjádřit odlišnosti skutkového popisu jednotlivých znaků různých trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, se tento popis jednoho a téhož skutku vyjádří ve více bodech žalobního návrhu nebo skutkové věty odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku. Z tohoto hlediska není totiž podstatné, zda je popis posuzovaného jednání vyjadřujícího jeden skutek uveden v jednom bodě, či pro přehlednost ve dvou samostatně vymezených bodech, jak u zmíněných trestných činů učinily oba nižší soudy, ale jak k takovému popisu přistupuje rozhodující soud. Byť se odvolací soud k této otázce jednočinného souběhu jednoznačně nevyjádřil, je možno právě vzhledem k tomu, že popis skutku v namítaných částech je zcela jednoznačně totožný, dospět k závěru, že odvolací soud v návaznosti na vyjádření nalézacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku (srov. str. 44 rozsudku nalézacího soudu) posoudil jednání obou obviněných popsané v bodech A. a C. výroku o vině napadeného rozsudku jako trestné činy porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Ing. V. H. a trestné činy pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. M. v jednočinném souběhu. Takové posouzení jako jednočinného souběhu totiž jednoznačně plyne z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ve kterém tento soud uvedl, že má-li „…tedy soud shrnout dokazování v této trestní věci, tedy dokazování k bodům A./I., II. i k bodu B., musí konstatovat, že bylo podle jeho názoru prokázáno, že půjčka, která měla být údajně poskytnuta společností Quatro LTD na základě dvou smluv o půjčce z 26. 1. 2011 občanskému sdružení AC Start v celkové výši 8 000 000 Kč je pouze fiktivní. Obžalovaný Ing. V. H. a obžalovaný J. M., kteří tyto smlouvy o fiktivní půjčce s plným vědomím uzavřeli, jednali s cílem neoprávněně vyvést z prostředků občanského sdružení AC Start nejméně částku 37 000 000 Kč, přičemž si byli oba zároveň vědomi toho, že tímto postupem může dojít ke zmaření pohledávky dalšího věřitele občanského sdružení AC Start, a to společnosti Tubex…“ (srov. str. 44 druhý odstavec rozsudku nalézacího soudu). Z toho je třeba podle Nejvyššího soudu jednoznačně dovodit, že nalézací soud považoval toto jednání za jeden skutek, který vzal za základ obou předmětných bodů ve svém rozsudku (A./I. a B.), které posoudil u obviněného Ing. V. H. ad A./I. jako pokračující zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ad B. jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 221 (správně § 222) odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a u obviněného J. M. ad A./I. jako pokus zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaný formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a ad B. jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Proto, jestliže šlo podle závěru nalézacího soudu o jeden skutek, posoudil spáchání uvedených trestných činů v jednočinném souběhu (při jednočinném souběhu je jedním skutkem naplněno více skutkových podstat trestných činů), neboť vícečinný souběh vyžaduje spáchání více trestných činů více skutky (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 342; Jiří Herczeg v Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 276). Odvolací soud v tomto směru ničeho na závěrech nalézacího soudu nezměnil a naopak z nich vycházel, když je s výjimkou jednočinného souběhu (dílčího útoku pokračujícího) zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1, § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který v napadeném rozsudku po zrušení rozsudku nalézacího soudu posoudil jako vícečinný souběh, považoval za správné (srov. str. 26 až 29 a 30 až 33 rozsudku odvolacího soudu), a to logicky i pokud jde o posouzení uvedeného jednání obou obviněných jako jeden skutek a jednočinného souběhu trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Ing. V. H. a trestných činů pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pokusu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. M. V té souvislosti Nejvyšší soud, aniž by chtěl snižovat význam posouzení předmětné problematiky jednočinného nebo vícečinného souběhu uvedených trestných činů, navíc považuje za potřebné připomenout, že otázka, o jakou formu souběhu šlo, tedy zda o jednočinný či o vícečinný, neměla pro žádného z obviněných v této konkrétní posuzované věci praktický význam. Obě formy souběhu zakládají přitěžující okolnost spáchání více trestných činů ve smyslu § 42 písm. n) tr. zákoníku. Otázka formy souběhu neměla významný vliv ani při ukládání souhrnného trestu obviněnému Ing. H. a úhrnného trestu obviněnému M.. Odvolací soud obviněnému Ing. H. uložil v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku podle zásad uvedených v § 43 odst. 1 první věta před středníkem tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 5,5 let těsně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby uvedené v § 255 odst. 4 tr. zákoníku jako trestného činu nejpřísněji trestného, a zpřísnění z hlediska vícečinného souběhu, které umožňuje první věta za prvním středníkem § 43 odst. 1 tr. zákoníku tedy zcela zjevně nepoužil. Obviněnému M. odvolací soud uložil úhrnný trest, tedy trest, který se ukládá při souběhu trestných činů, a to ať už jde o jednočinný nebo vícečinný souběh stejnorodý či nestejnorodý (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 584). Ostatně odvolací soud mu vyměřil trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v § 222 odst. 4 tr. zákoníku jako trestného činu nejpřísněji trestného (§ 43 odst. 1 první věta před středníkem tr. zákoníku), a zpřísnění z hlediska vícečinného souběhu, která umožňuje první věta za prvním středníkem § 43 odst. 1 tr. zákoníku také zcela zjevně nepoužil (blíže k odůvodnění uložených trestů srov. str. 33 – 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že uvedená námitka odvolatelů směřující do typu souběhu uvedených trestných činů, byť formálně by se mohla jevit jako opodstatněná, není důvodná, neboť skutečnost, že odvolací soud se sám nevyjádřil v odůvodnění svého rozsudku k typu souběhu (jednočinný či vícečinný) v zásadě nezpochybňuje závěr o jednočinném souběhu předmětných trestných činů, který lze vyvodit z odkazu odvolacího soudu na správnost závěrů nalézacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku (citovaných shora), byť tyto výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí nezopakoval ani je neparafrázoval a byť by rozdělení do dvou bodů v popisu skutku mohlo navozovat jiný závěr, přičemž tato formální vada nemohla ovlivnit správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí.

                                      D) Ke spolupachatelství

                                      64. Oba dovolatelé shodně namítli, že ve výroku a ve slovním popisu skutku pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu absentuje vyjádření spolupachatelství obviněných podle § 23 tr. zákoníku.

                                      65. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl ohledně skutku specifikovaného pod bodem B. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu (nově pod bodem C. skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soud) k závěru, že obviněný Ing. H. společně s obviněným M. pouze předstírali, že společnost Quatro poskytla občanskému sdružení AC Start půjčku ve výši 8 000 000 Kč s tím, že si byli oba velmi dobře vědomi toho, že tímto jednáním nejenže připraví společnost AC Start o většinu jejího majetku, ale zároveň tím zmaří uspokojení pohledávky společnosti Tubex CZ v částce 10 000 000 Kč (srov. str. 43 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jednání obviněných Ing. H. a M. popsané pod bodem B. výrokové části rozsudku nalézacího soudu spočívající v předstírání a uznání neexistujícího závazku v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky společnosti Tubex CZ v částce 10 000 000 Kč, které tato společnost měla za občanským sdružením AC Start, pak soud kvalifikuje jako trestný čin poškození věřitele podle § 221 (správně § 222 – viz výrok pod bodem B.) odst. 1 písm. d, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Ing. H. a tentýž trestný čin podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného J. M.. U obou obviněných se jedná o úmyslný trestný čin spáchaný v úmyslu přímém, neboť jak obviněný Ing. H., tak obviněný M. si byli plně vědomi závazku občanského sdružení AC Start vůči společnosti Tubex CZ a z výpovědi obou obviněných vyplývá, že si byli také plně vědomi skutečnosti, že předstíráním a uznáním neexistujícího závazku ze strany obviněného Ing. H. a uplatněním neexistující pohledávky ze strany obviněného M. bude buď v plně výši, nebo alespoň částečně zmařeno uspokojení pohledávky Tubex CZ za občanským sdružením AC Start. Oba obvinění se tedy zcela úmyslně pokusili předstíráním a uznáním neexistujícího závazku a uplatněním neexistující pohledávky zmenšit majetek AC Startu v důsledku čehož by věřitel Tubex CZ nedosáhl uspokojení svých majetkových nároků buď vůbec, nebo v celém rozsahu (blíže srov. str. 46 a 47 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z uvedeného odůvodnění jednoznačně vyplývá, že nalézací soud považoval jednání obou obviněných za „úmyslné společné jednání“ ve smyslu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

                                      66. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího, přesto část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu zrušil a znovu rozhodl (nově pod bodem C. výrokové části rozsudku odvolacího soudu). K tomu odvolací soud uvedl, že při nezměněném hodnocení provedených důkazů zpřesnil popis skutku. Vypustil pasáž hovořící o tom, že se obviněný Ing. V. H. tohoto jednání dopustil jako osoba odpovědná za hospodaření AC Startu. Tato skutková zjištění jsou z hlediska použité právní kvalifikace nepodstatná. V právní větě doplnil, že oba obžalovaní výše uvedeným způsobem jednali v úmyslu trestný čin spáchat, ovšem k dokonání trestného činu nedošlo (srov. str. 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ze skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu specifikující jednání obviněných pod skutkem C. zkráceně vyplývá, že oba obvinění jednali po předchozí vzájemné domluvě a v úmyslu nevrátit věřiteli společnosti Tubex CZ pohledávku ve výši 10 000 000 Kč a dále zabránit věřiteli společnosti Tubex CZ v uplatnění zástavního práva k nemovitostem zapsaným na LV č. ... pro katastrální území T., obec K. V., a předkupního práva k těmto nemovitostem (srov. str. 10 a 11 písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu). Nic tedy na závěru nalézacího soudu o úmyslném společném jednání obou obviněných a jejich spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku přes nové upřesněné vymezení skutkového zjištění pod bodem C. napadeného rozsudku podle Nejvyššího soudu nezměnil.

                                      67. Nejvyšší soud předně podotýká, že spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). V souvislosti s tím zákon stanoví důležitou zásadu, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže: a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). V posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí však vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušném trestném činu ve zvláštní části trestního zákoníku. Pokud ustanovení zvláštní části trestního zákoníku charakterizuje objektivní stránku trestného činu alternativním způsobem, je možné spolupachatelství v té formě, že každý ze spolupachatelů naplní jinou z možných alternativ jednání, jež jsou v daném ustanovení postiženy. Podobně, liší-li se popis v příslušném ustanovení jen s ohledem na vymezení konkrétního nebo speciálního subjektu, je možné spolupachatelství v té formě, že každý ze spolupachatelů s ohledem na své postavení naplní jinou z možných alternativ uvedených v témž trestném činu. U spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 – 332).
                                        68. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a dospěl k závěru, že jednání obou obviněných směřovalo nejen k neoprávněnému vyvedení částky 37 000 000 Kč z občanského sdružení AC Start (bod A. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu), ale i k zabránění společnosti Tubex jakožto věřiteli v uplatnění zástavního práva k nemovitostem na LV č. ... pro katastrální území T., obec K. V., tak i k zabránění uplatnění předkupního práva k těmto nemovitostem (bod C. skutkové věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu). Je tedy nepochybné, že obvinění Ing. V. H. a J. M. jednali společně jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Ostatně obdobný závěr již Nejvyšší soud učinil v obdobném případě, když dovodil, že jednání dvou nebo více pachatelů trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, které vykazuje všechny znaky podle § 23 tr. zákoníku, je třeba posoudit jako spolupachatelství, byť vzhledem ke konstrukci § 222 tr. zákoníku je třeba jednání jednoho z nich právně kvalifikovat podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednání druhého z nich podle § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozhodující je, že obě tyto skutkové podstaty jsou podřazeny pod týž trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, přičemž rozdíl mezi těmito skutkovými podstatami je při shodné objektivní stránce, spočívající v poškození majetku dlužníka, jen v tom, že v odstavci 1 jde o poškození vlastního věřitele, kde popsaného mařícího jednání, spočívajícího v poškození alespoň části svého majetku, se dopouští sám dlužník, zatímco v odstavci 2 jde o poškození cizího věřitele, kde popsaného mařícího jednání se dopouští jiná osoba než dlužník (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009, uveřejněné pod č. 36/2010 Sb. rozh. tr.).

                                        69. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu a výslovné označení obviněných za spolupachatele není obligatorní náležitostí výroku o vině (obdobně viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003). Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění zejména rozsudků obou soudů nižších stupňů, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obvinění dopustili trestného jednání kvalifikovaného u obviněného Ing. H. jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem C. skutkové části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), u obviněného M. jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (také pod bodem C. skutkové části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) úmyslným společným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Vzhledem k uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nelze však dovozovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jen z důvodu, že soud při jinak správném právním posouzení výslovně v právní kvalifikaci skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku neoznačil obviněné za spolupachatele ve smyslu § 23 tr. zákoníku.

                                        E) Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

                                        70. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných zčásti vychází z námitek, jež neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a byly shledány nedůvodnými. Jen částečně jsou námitky dovolatelů důvodné. Přestože se Nejvyšší soud ztotožnil s částí výhrad obou obviněných, jež uplatnili v rámci svých mimořádných opravných prostředků, a které odpovídaly označenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal současně podmínky pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ani jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku lze spatřovat pouze v právním názoru soudů obou stupňů ohledně povahy povinnosti obsažené ve stanovách občanského sdružení AC Start jako povinnosti uložené zákonem. Proto i přes nesprávné označení alternativy znaku skutkové podstaty § 220 tr. zákoníku v právní větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je z výsledků provedeného dokazování zcela zřejmé, že obviněný Ing. H. svým jednáním porušil povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, která mu vyplývala ze smlouvy (z citovaných článků stanov jako smlouvy sui generis). Případná náprava zjištěné vady v novém řízení před soudy nižších stupňů by nemohla vést k jiné změně odsuzujícího rozhodnutí než označení správné alternativy objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obdobný závěr lze učinit ohledně námitek dovolatelů ohledně absentujícího vyjádření spolupachatelství a jednočinného souběhu skutků vymezených pod body A. a C. výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Současně je zcela zjevné, že projednání dovolání v rozsahu, v němž jsou částečně důvodná, by nemohlo nijak zásadně ovlivnit postavení obviněných Ing. H. a M. a otázky, které mohly být z podnětu jejich dovolání řešeny, nejsou po právní stránce zásadního významu, neboť byly již opakovaně řešeny v judikatuře Nejvyššího soudu. Z těchto všech důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání.

                                        71. Pokud jde o návrh obviněného Ing. V. H. na přerušení výkonu rozhodnutí a návrh obviněného J. M. na odklad výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud konstatuje, že podle ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. může takový návrh učinit předseda senátu soudu, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni, který však takový návrh nepodal. Bez takového návrhu může předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Předseda senátu neshledal pro takový postup opodstatnění, a to s přihlédnutím k shora uvedeným důvodům, pro které dovolání obou obviněných Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

                                        P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

                                        V Brně dne 23. srpna 2017
                                                                    prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
                                                                    předseda senátu