Rozhodnutí NS

23 Cdo 2599/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/17/2018
Spisová značka:23 Cdo 2599/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2599.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Smlouva o přepravě věci
Úroky
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 3 předpisu č. 11/1975Sb.
§ 27 odst. 1 předpisu č. 11/1975Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/28/2019
II.ÚS 1058/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
04/16/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2599/2018-386


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně AIG Europe Limited, se sídlem The AIG Building 58 Fenchurch Street, London, EC3M 4 AB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 01486260, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, proti žalované CONE Doprava a. s., se sídlem v Ostravě, Kosmova 1126/17, identifikační číslo osoby 25373200, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Mojmírovců 805/41, o zaplacení částky 915.819 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 159 C 15/2014, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2017, č. j. 15 Co 231/2016-329, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 159 C 15/2014-213, žalobu o zaplacení částky 915.819 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 915.819 Kč od 14. 2. 2011 do zaplacení zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 915.819 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 22. 2. 2014 do zaplacení, jinak jej v tomto bodě výroku co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 915.819 Kč od 14. 2. 2011 do 21. 2. 2014 potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 915.819 Kč od 14. 2. 2011 do 21. 2. 2014, a dále v rozsahu druhého a třetího výroku, podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně:

1) Od jakého okamžiku se počítá úrok v případě, kdy se dopravce nemůže odvolávat na ustanovení kapitoly IV. Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“),
tj. čl. 17 až 29 Úmluvy CMR, která vylučují nebo omezují jeho odpovědnost anebo přenášejí důkazní břemeno?
    2) Stanoví se počátek běhu úroku dle národní právní úpravy nebo dle úpravy obsažené v ustanovení čl. 27 odst. 1 Úmluvy CMR?
      3) Je odesílatel oprávněn v případě, kdy se dopravce nemůže odvolávat na ustanovení kapitoly IV. Úmluvy CMR, která vylučují nebo omezují jeho odpovědnost anebo přenášejí důkazní břemeno, požadovat úrok ode dne zaslání písemné reklamace dopravci ve smyslu ustanovení čl. 27 odst. 1 Úmluvy CMR, nebo až po odeslání (doručení) výzvy ke splnění dluhu ve smyslu českého právního řádu?
        Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil okamžik, od něhož je žalobkyně oprávněna úrok požadovat.

        Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním též žalovaná, a to v rozsahu prvního výroku v části, kterou odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 915.819 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 22. 2. 2014 do zaplacení, a dále v rozsahu druhého a třetího výroku. Přípustnost dovolání shledává ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny; žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

        K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl. Žalovaná se vyjádřila k dovolání žalobkyně v tom smyslu, že je navrhuje odmítnout, příp. zamítnout.

        Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

        Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

        Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

        Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

        Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně a dospěl k závěru, že není přípustné.

        Žalobkyně dovolacímu soudu předkládá k řešení soubor otázek, jež se týkají posouzení okamžiku, od kterého se počítá úrok dle ustanovení čl. 27 odst. 1 Úmluvy CMR, přičemž v této souvislosti namítá, že je oprávněna úrok požadovat ode dne odeslání reklamace ve smyslu uvedeného ustanovení čl. 27 odst. 1 Úmluvy CMR.

        Jak odvolací soud uvedl, z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 915.819 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky
        od 14. 2. 2011 do zaplacení. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení za dobu od 14. 2. 2011 do 21. 2. 2014 je nedůvodný, když počátek prodlení s plněním peněžitého závazku žalované nastal až dne 22. 2. 2014. Žalobkyně přehlíží, že odvolací soud otázku okamžiku, od kterého se počítá úrok dle čl. 27 odst. 1 Úmluvy CMR, neřešil. Uvedené ustanovení Úmluvy CMR se totiž vztahuje na úrok z náhrady škody, nikoliv na úrok z prodlení, jak rovněž Nejvyšší soud vyložil ve svém rozhodnutí ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1045/2006, kde ve vztahu k tam vznesené námitce nesprávné aplikace
        § 369 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v otázce úroků z prodlení vzhledem ke speciální úpravě v článku 27 Úmluvy CMR vyslovil, že „může-li totiž podle článku 27 odst. 1 Úmluvy CMR oprávněný požadovat úroky z náhrady škody, přičemž tyto úroky ve výši 5 % ročně se počítají ode dne zaslání písemné reklamace dopravci, a nebyla-li reklamace podána, ode dne podání žaloby u soudu, je z tohoto ustanovení zřejmé, že se jedná o úroky z náhrady škody, a nikoli o úroky za prodlení s její úhradou“. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Přípustnost dovolání proto žalobkyní předestřené otázky založit nemohou.


        Žalobkyně své dovolání podala výslovně i proti druhému a třetímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Její dovolání však v této části není přípustné, jelikož podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle
        § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.


        Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

        Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované.

        Žalovaná dovolacímu soudu předkládá, dle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, otázku okamžiku převzetí zásilky k přepravě ve smyslu
        čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR. V této souvislosti namítá, že se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat, komu a zda vůbec byla zásilka naložena, resp. že by byla předána žalované či osobě, kterou by provedením přepravy pověřila, a že případ odpovídá ztrátě dopravcem nepřevzaté zásilky, přičemž se táže, zda za takových okolností došlo k převzetí zásilky k přepravě ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR. Žalovaná však při formulaci uvedené otázky vychází z vlastní verze skutkového stavu a rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu. Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí vyslovil, že v řízení bylo prokázáno, že předmětné zboží bylo naloženo, a to právě osobou pověřenou k tomu žalovanou (osobou, jejíž totožnost nebyla zjištěna a která se jen vydávala za skutečně existující osobu P. L.). Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uvedená argumentace žalované tak přípustnost dovolání nezakládá.


        Žalovaná v dovolání též namítá, že z reklamace nevyplývala vůle objednatele uplatňovat vůči žalované nároky z přepravy, a lze tedy považovat za sporné, zda se jednalo o řádnou reklamaci ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009.

        V projednávané věci odvolací soud nepovažoval námitku promlčení za důvodnou, přičemž dospěl k závěru, že promlčecí doba začala běžet v souladu s čl. 32 odst. 1 písm. b) Úmluvy CMR dne 25. 3. 2011, řízení bylo zahájeno dne 21. 2. 2014 a promlčecí doba byla dle názoru odvolacího soudu v souladu s čl. 32 odst. 1 větou druhou Úmluvy CMR tříletá. Byť odvolací soud uvedl, že v důsledku reklamace ze dne 10. 2. 2011 došlo ke stavení promlčecí doby (ještě předtím, než vůbec začala běžet), je z uvedeného patrno, že na otázce řádnosti reklamace ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a přípustnost dovolání tudíž tato otázka nezakládá, jelikož i v případě, že by se o reklamaci ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR nejednalo, nárok by na základě uvedených závěrů odvolacího soudu promlčen nebyl (srov. již výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání v případě dovolatelem předložené otázky hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).

        Žalovaná dále předkládá Nejvyššímu soudu dle jejího mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda lze za daných okolností dovodit odpovědnost dopravce za jednání osob, kterých použije při přepravě dle čl. 3 Úmluvy CMR, a namítá, že vztah s neznámou osobou, která měla zásilku převzít, neodpovídá podmínkám odpovědnosti za jednání zástupců dopravce dle čl. 3 Úmluvy CMR při plnění jejich pracovních úkolů.

        Odpovědností dopravce ve smyslu článku 3 Úmluvy CMR se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval, a to v rozsudku ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 488/2010, uveřejněném pod číslem 20/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil: „Článek 3 Úmluvy CMR dále stanoví, že osoby, za které dopravce odpovídá, musí jednat v rámci svých pracovních úkolů, přičemž za pracovní úkol řidiče vozidla se považuje přeprava svěřené zásilky. Je nepochybné, že součástí pracovního úkolu není zpronevěra, resp. krádež převáženého zboží. Dopravce ale ve smyslu Úmluvy CMR odpovídá za takové jednání ,použitých osob‘, ke kterému došlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů. Dopravce je tedy za jednání svých zaměstnanců, resp. osob, které k přepravě vozidla použil, odpovědný i v situaci, kdy tyto osoby jednají v rozporu s příkazy danými zaměstnavatelem, neboť dopravce odpovídá mj. i za řádný výběr svých zaměstnanců, resp. poddopravců. Z toho důvodu je dopravce odpovědný i za krádeže, resp. zpronevěru zboží provedenou ,použitými osobami‘, pokud jim byla svěřena péče o zboží v rámci plnění přepravní smlouvy. V této souvislosti je totiž nutno vyjít i z článku 29 odst. 2 Úmluvy CMR, který řeší otázku odpovědnosti dopravce v případě úmyslného jednání osob jednajících za dopravce v rámci svých pracovních úkolů. Článek 29 odst. 2 Úmluvy CMR tedy předpokládá, že se v rámci plnění pracovních úkolů tyto osoby dopustí úmyslného jednání, v důsledku něhož dojde ke škodě v důsledku úplné nebo částečné ztráty zásilky anebo v důsledku jejího poškození, či překročení dodací lhůty.“ V citovaném rozhodnutí pak Nejvyšší soud uzavřel, že „dopravce podle článku 3 Úmluvy CMR, který je nutno vykládat ve spojení s článkem 29 Úmluvy CMR, odpovídá za jednání a opomenutí svých zástupců, pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije při provádění přepravy, stejně tak jako za jednání a opomenutí zástupců, pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije jeho poddopravce i případný poddopravce tohoto poddopravce. Předpokladem je, že tito zástupci, pracovníci nebo ostatní osoby jednají v rámci svých pracovních úkolů, přičemž za takové jednání je třeba považovat i úmyslné jednání této osoby, pokud tato osoba jednala v rámci uložených pracovních úkolů, i když nejednala v zájmu dopravce, ale svým jednáním výlučně sledovala vlastní zájmy nebo zájmy třetí osoby. Dopravce tak zásadně odpovídá za jednání řidiče pověřeného provedením přepravy spočívající v krádeži tohoto zboží, jehož se dopustil během přepravy. Naopak tento dopravce by například neodpovídal za škodu, kterou by tento řidič úmyslně způsobil krádeží zboží v obchodu, neboť v tomto případě v rámci uložených pracovních úkolů nejedná“.

        V nyní řešené věci odvolací soud dospěl k závěru, že příčinou vzniku škody byla skutečnost, že po naložení předmětné zásilky osobou, která k tomu byla pověřena žalovanou, byla tato zásilka odcizena úmyslným jednáním této osoby. Jestliže pak odvolací soud dovodil odpovědnost žalované ve smyslu čl. 3 Úmluvy CMR za jednání osoby, kterou pověřila provedením přepravy, přičemž uvedl, že jedinou příčinou ztráty zásilky bylo, že žalovaná si jako subdopravce sjednala osobu, která následně úmyslně přepravované zboží odcizila, neshledal Nejvyšší soud, že by tento závěr odvolacího soudu byl s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.

        Ani argumentace žalované, dle které právní posouzení zavinění žalované odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, přičemž ve vztahu k otázce hrubé nedbalosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne
        9. 10. 1924, sp. zn. Rv II 284/24, a rozporuje závěr odvolacího soudu, dle něhož žalovaná nepostupovala dostatečně obezřetně, když dle názoru žalované postupovala při zajištění přepravy se standardní odbornou péčí, přípustnost dovolání nezakládá. Žalovaná totiž v této souvislosti pomíjí, že odvolací soud sice vyslovil, že je nutno považovat jednání žalované při sjednávání smlouvy o přepravě se subdopravcem za hrubou nedbalost, dodal však, že uvedené jednání žalované nebylo příčinou vzniku škody, když tou byla skutečnost, že po naložení předmětné zásilky osobou, která k tomu byla pověřena žalovanou, byla tato zásilka odcizena úmyslným jednáním této osoby, a žalovaná odpovídá za ztrátu zásilky, neboť k ní došlo po převzetí osobou, kterou použila k provedení přepravy, přičemž tato osoba jednala úmyslně. Otázka, zda žalovaná při sjednávání přepravy jednala či nejednala hrubě nedbale, tedy nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.


        Jestliže dále žalovaná tvrdí, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí, když výši škody určil pouze na základě vystavené sjetiny faktury č. 90472413 ze dne 24. 11. 2011 a nepostupoval tak důsledně dle čl. 23 Úmluvy CMR a podle § 132 a § 127 o. s. ř., Nejvyšší soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, dle které tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2488/2018, či ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5061/2015). Žalovaná však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak jí ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostála, neboť rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nikterak neoznačila.

        Žalovaná v dovolání též namítá, že „právní posouzení, dle něhož za tutéž pojistnou událost poškozenému svědčí jak právo na pojistné plnění proti pojistiteli, tak i právo na náhradu škody proti odpovědnému škůdci, je rozporné se stávající rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně závisející na otázkách dovolacím soudem dosud neřešených“, přičemž s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu brojí proti závěru odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2014 a tvrdí, že za daných okolností nemohl objednatel přepravy následně danou pohledávku na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky postoupit.

        Z dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud v dané věci dovodil, že žalobkyně je aktivně věcně legitimována, a to jak na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2014, tak rovněž na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi společností Perfetti Van Melle Holding B. V. a pojišťovnou Chartis Europe S. A., kdy odvolací soud uvedl, že žalobkyně byla na základě č. 21 odst. 2 této pojistné smlouvy jako právní nástupce pojišťovny oprávněna vymáhat po žalované náhradu škody.

        Závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobkyně na základě pojistné smlouvy obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro závěr o tom, že aktivní legitimace žalobkyně je v předmětné věci dána. Žalovaná však tento závěr náležitým způsobem ve smyslu § 237 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. nenapadá, když v této souvislosti nijak nevymezuje, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolacímu přezkumu jej proto neotvírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání dovoláním předestřené otázky týkající se aktivní legitimace žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek (ani případný závěr o nesprávnosti řešení přijatého odvolacím soudem v této otázce by totiž nevedl ke změně posouzení existence aktivní legitimace jako takové a neprojevil by se tak v poměrech žalované založených dovoláním napadeným rozhodnutím) [v jiných souvislostech k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3087/2016].

        Konečně pokud žalovaná ve svém dovolání namítá vady řízení (spočívající např. v tom, že závěry odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, v poučovací povinnosti či v postupu odvolacího soudu při dokazování), k těmto by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.

        Žalovaná své dovolání podala výslovně i proti druhému a třetímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolání žalované v této části není přípustné, když podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

        Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

        Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení
        § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).


        Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


        V Brně dne 17. 12. 2018


        JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
        předseda senátu