Rozhodnutí NS

32 Cdo 4481/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/20/2019
Spisová značka:32 Cdo 4481/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4481.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení řízení
Poplatky soudní
Řízení u dovolacího soudu
Přechodná (intertemporální) ustanovení
Doručování
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 4 odst. 1 písm. c) předpisu č. 549/1991Sb.
§ 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991Sb. ve znění od 30.09.2017
čl. VI předpisu č. 296/2017Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/23/2019
II. ÚS 1701/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
11/06/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 4481/2018-370


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ATLANT CZ a. s., se sídlem ve Vodňanech, Budějovická 319, identifikační číslo osoby 25171364, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované STROJE SVOBODA s. r. o., se sídlem v Blansku, Svitavská 2397, identifikační číslo osoby 27669980, zastoupené Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, o zaplacení částky 106 515,92 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/55 Cm 20/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2018, č. j. 4 Cmo 111/2018-355, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 6. 2018, č. j. 17/55 Cm 20/2012-349, zastavil dovolací řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalované usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná podala dne 19. 4. 2018 dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2018, č. j. 4 Cmo 171/2017-326. Usnesením ze dne 15. 5. 2018, č. j. 17/55 Cm 20/2012-343, doručeným zástupci žalované dne 16. 5. 2018, byla žalovaná soudem prvního stupně vyzvána, aby soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč zaplatila v dodatečné lhůtě 15 dní od doručení výzvy, a současně byla poučena o tom, že v případě jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě soud řízení zastaví. Soudní poplatek nebyl v této lhůtě zaplacen (byl uhrazen dne 2. 7. 2018). Odvolací soud aplikoval § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno až za účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony. Uzavřel, že soud prvního stupně postupoval v souladu s tímto ustanovením, když žalovanou vyzval k zaplacení soudního poplatku, který byl splatný již podáním dovolání, a řízení následně zastavil pro jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě. Současně dodal, že pokud žalovaná zaplatila soudní poplatek po uplynutí lhůty, nelze již podle téhož ustanovení zákona o soudních poplatcích k této platbě přihlížet. Podle odvolacího soudu vyjadřuje § 15 zákona o soudních poplatcích obecnou koncepci přechodných ustanovení vztahujících se k jeho novelizacím, podle které se z řízení zahájených a úkonů navržených před účinností jednotlivých novelizací zásadně vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, pokud ovšem dojde k podání odvolání, dovolání či kasační stížnosti teprve po účinnosti novelizace, postupuje se již podle znění zákona účinného ke dni podání opravného prostředku.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné pro řešení čtyř právních otázek, přičemž dvě má za dosud nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu a další dvě podle ní odvolací soud posoudil v rozporu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu, resp. dovolacího soudu. Nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Navrhuje zrušení napadeného usnesení a též usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb. – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné pro řešení otázky „zda se ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 v důsledku novelizace zákonem č. 296/2017 Sb., použije také na řízení, zahájená před nabytím účinnosti předmětné novely“, neboť oproti přesvědčení dovolatelky tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a napadené usnesení je s tímto řešením v souladu.

V usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, Nejvyšší soud posoudil aplikaci čl. VI. přechodných ustanovení části třetí zákona č. 296/2017 Sb., podle kterého se na řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb. ve znění přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V tomto rozhodnutí uzavřel, že zákon o soudních poplatcích v § 4 odst. 1 stanoví, kdy poplatková povinnost za řízení vzniká: výslovně uvádí, že podle písm. a) vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b) podáním odvolání, podle písm. c) podáním dovolání, podle písm. d) podáním kasační stížnosti. Vychází tedy mimo jiné z toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Z toho dovodil, že poplatková povinnost založená odvoláním [§ 4 odst.1 písm. b) zákona o soudních poplatcích], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3550/2018). Pro aplikaci § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 v případě nezaplacení soudního poplatku za odvolání tedy není podstatné, kdy bylo zahájeno řízení u soudu prvního stupně, ale kdy bylo zahájeno odvolací řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 29 ICdo 158/2018). V usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, pak Nejvyšší soud uzavřel, že z jazykového výkladu § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve vazbě na § 7) je nutno pro účely tohoto zákona dovodit samostatnou/oddělenou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu zákona o soudních poplatcích zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu (typicky) žalobcem, který je plně v dispozici této osoby a právě na jeho doručení soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového.

Byť v projednávaných věcech Nejvyšší soud výslovně dovodil aplikaci zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 pro poplatkovou povinnost v odvolacím řízení zahájeném po tomto datu, z přijatého výkladu § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a čl. VI přechodných ustanovení části třetí zákona č. 296/2017 Sb. je zcela zřejmé, že zákonem o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 se řídí i poplatková povinnost založená dovoláním [§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích], které bylo podáno po tomto datu. Je tedy podstatné, kdy bylo zahájeno řízení o dovolání a nikoliv, kdy bylo zahájeno řízení u soudu prvního stupně.

Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, pokud posoudil jako správnou aplikaci § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 vzhledem k datu zahájení dovolacího řízení po tomto datu (dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dne 19. 4. 2018), byť svůj závěr chybně odůvodnil ustanovením § 15 zákona o soudních poplatcích, který je přechodným ustanovením výlučně zákona č. 549/1991 Sb. ve vztahu k dřívějším právním předpisům.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Přípustnost dovolání proto nezakládá další podle dovolatelky dosud Nejvyšším soudem neřešená otázka „zda vada poučení ve smyslu § 9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 má za následek neúčinnost takové výzvy“. Na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud řešil včasnost zaplacení soudního poplatku za dovolání, tj. poplatku za řízení [srov. § 1 písm. a) a § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích], přičemž § 9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se týká výlučně poplatků za úkony [srov. § 1 písm. b), § 4 odst. 2 písm. b) a § 7 odst. 1 věta první zákona o soudních poplatcích]. U poplatků za řízení je obsah poučovací povinnosti dán ustanovením § 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, podle kterého byl soud prvního stupně povinen poučit dovolatelku o tom, že dovolací řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen. Tuto povinnost soud prvního stupně splnil.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující ani otázka „zda je potřeba vytknout vady odvolání v případě, že odvolání neobsahuje zákonem požadované náležitosti“. Odvolání obsahovalo údaj o tom, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně (aplikace novelizovaného znění zákona o soudních poplatcích a z ní vyplývající nepřihlédnutí k pozdější úhradě soudního poplatku). K tvrzenému porušení procesních práv dovolatelky tím, že nebyla vyzvána k odstranění údajných vad odvolání, tudíž nedošlo.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani poslední otázka, kterou dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu, tj. „zda výzvu k zaplacení soudního poplatku postačí doručit pouze zástupci účastníka nebo je potřeba ji doručit také účastníku samému“. Odvolací soud se totiž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani Ústavního soudu), pokud vycházel ze závěru, že účinky doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku nastaly doručením této výzvy zástupci dovolatelky.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, uveřejněném pod číslem 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že úhrada soudního poplatku je zastupitelným jednáním, nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat, a proto účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného účastníka doručením tohoto usnesení jeho zástupci. K tomuto názoru se pak přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. například usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1853/2003, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2214/2016, nebo ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2786/2016). Tyto závěry Nejvyššího soudu byly shledány ústavně konformními i judikaturou Ústavního soudu, a to i ve vztahu k zákonné úpravě soudních poplatků účinné od 30. 9. 2017 (srov. například usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2328/18, nebo ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2674/18, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz). V citovaných rozhodnutích Ústavní soud současně vysvětlil, že jeho nálezy, na které odkazuje dovolatelka v dovolání (obsahující stanovisko o nutnosti doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen zástupci účastníka, ale i účastníku řízení), se týkaly výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002 a že nosným důvodem těchto rozhodnutí nebyl názor Ústavního soudu, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl podle § 49 odst. 1 o. s. ř. [nyní § 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř.] vykonat jen účastník osobně. Nosným důvodem všech těchto nálezů bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek a vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mělo zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. V usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, pak Ústavní soud k nové úpravě § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích dodal, že stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 2. 2019


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu