Rozhodnutí NS

22 Cdo 3/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:22 Cdo 3/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 160 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3/2019-302


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti žalované J. L., narozené XY, bytem XY, o vypořádání společného jmění manželů a zaplacení 325 050,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 132/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 35 Co 31/2018-261, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 35 Co 31/2018-261, se v části výroku, ve které byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 10. 2017, č. j. 7 C 132/2012-214, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 205 160,60 Kč do tří let od právní moci rozsudku, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 7 C 132/2012-214, ve výroku I. přikázal z věcí patřících do zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalované kuchyňskou linku r. v. 2007, lednici ELEKTROLUX, komodu LESKVIK IKEA, noční stolek LESKVIK, skříň PAX, jídelní stůl a 4 židle IKEA, manželskou postel IKEA a zelenou sedací soupravu IKEA, vše blíže specifikované v tomto výroku, tedy věci v celkové hodnotě 153 970 Kč. Ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 453 226,40 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku a ve výroku III. rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 35 Co 31/2018-261, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. „co do částky 325 050,80 Kč“ a ve výroku III. a v tomto rozsahu mu věc vrátil zpět k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu změnil výrok II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 205 160,60 Kč do tří let od právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 205 160,60 Kč do tří let od právní moci rozsudku, konkrétně pouze do tříleté lhůty k plnění, podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Cz 126/55, ze dne 7. 4. 1966, neboť řádně neodůvodnil závěr o prodloužení pariční lhůty a nepodložil jej zjištěním všech potřebných skutkových okolností. Podle dovolatele muselo být žalované již od počátku zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů v roce 2012 zřejmé, že jí bude uložena povinnost zaplatit žalobci na vypořádání určitou částku, a mohla proto při tomto vědomí podniknout určité kroky k tomu, aby byla připravena při závěrečném rozhodnutí žalobce vyplatit. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v napadené části výroku II. tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 205 160,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a považuje jej v tomto směru za správný. Podle jejího názoru reflektoval odvolací soud stanovením delší pariční lhůty potřeby nezletilých dětí, i skutečnost, že z důvodu onkologického onemocnění pobírá pouze invalidní důchod a žádný jiný příjem nemá.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 29. 5. 2018, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání je přípustné.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách www.nsoud.cz, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat.

Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).

Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Osobní a majetkové poměry dlužníka přitom nelze nadřadit hledisku, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo jeho usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017).

V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě k plnění peněžitého dluhu delší než třídenní vycházel pouze z tvrzení žalované, že je nezaměstnaná, má ve své výchově dvě nezletilé děti a kromě invalidního důchodu žádný další příjem nemá. Jiná skutková zjištění ani závěry v tomto směru neučinil. Tříletou pariční lhůtu stanovil pouze s ohledem na tvrzenou finanční situaci žalované. Takovou úvahu odvolacího soudu však považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou.

Odvolací soud při úvaze o delší pariční lhůtě dostatečně nezkoumal osobní a majetkové poměry obou účastníků; nezabýval se např. výší invalidního důchodu žalované, finanční situací v její nové rodině, ale ani finanční situací žalobce, jeho vyživovací povinností k další manželce a dětem. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda poskytnutím výrazně delší lhůty k plnění nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy účastníků. Nezjistil tak všechny rozhodné skutečnosti, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. Jelikož v konečném důsledku odvolací soud svůj závěr o stanovení delší pariční lhůty ani dostatečně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se stanovení jiné délky pariční lhůty, je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 205 160,60 Kč do tří let od právní moci rozsudku, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2019

Mgr. David Havlík
předseda senátu