Rozhodnutí NS

33 Cdo 4616/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:33 Cdo 4616/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4616.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Započtení pohledávky
Náklady řízení
Stát
Dotčené předpisy:§ 42 odst. 2 předpisu č. 219/2000Sb.
§ 142 odst. 1 o. s. ř.
§ 143 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/06/2019
III.ÚS 1890/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
07/30/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4616/2017-159


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Ředitelství vodních cest ČR, se sídlem Praha 1, nábřeží L. Svobody 1222/12, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 232/4, proti žalované ERIBOS s. r. o., se sídlem Praha 5, Bavorská 856/14, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, o 382.323,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 2/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 11 Co 105/2017-125, takto:

I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 11 Co 105/2017-125, se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 11 Co 105/2017-125, se ve výroku II. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 11 Co 105/2017-125, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2016, č. j. 19 C 2/2016-84, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 382.323,15 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 116.970,70 Kč (výrok II.)

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně přenechala písemnou smlouvou ze dne 10. 4. 2012 žalované k užívání nebytové prostory o výměře 427,60 m2 na adrese Vinohradská 2396/184, Praha 3, tento (podnájemní) vztah trval do 30. 9. 2013 a žalobkyně vyúčtovala dlužné podnájemné ve výši 382.323,15 Kč. Žalovaná se bránila tím, že se žalobkyní dne 4. 4. 2012 uzavřela smlouvy o dílo, jejichž předmětem byla „správa dokumentace ke stavbám v systému Themio a administrativní výpomoc při správě majetku“, dne 21. 2. 2012 smlouvy o dílo ohledně „projektového řízení staveb a zajištění správy veřejných zakázek a zpracování dokumentace“ a dne 24. 2. 2012 smlouvu o dílo ohledně „správy dokumentace ke stavbám a jejich digitalizace“. Za provedená díla žalovaná vyfakturovala celkem 1.613.277,90 Kč, žalobkyně uhradila 1.011.484,80 Kč, tedy zbývá doplatit 527.681 Kč. Žalovaná v rámci obrany proti žalobě v řízení uplatnila zápočet částky odpovídající částce žalované, tj. 382.323,15 Kč.

Odvolací soud věc právně posoudil tak, že účastnice uzavřely smlouvu o podnájmu nebytových prostor (podle § 720 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“, a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů) s tím, že žalovaná na podnájemném dluží 382.323,15 Kč. Její obranu odvolací soud neuznal důvodnou, neboť započtení je podle § 42 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“) možné pouze na základě dohody, kterážto v dané věci uzavřena nebyla. Odvolací soud proto žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, které vynaložila v souvislosti se zastoupením advokátem; zohlednil, že za stát v daném případě jedná velmi malá organizační složka, která nedisponuje právním oddělením ani zaměstnancem na pozici právníka, který by ji mohl zastupovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není v části směřující proti měnícímu výroku I. napadeného rozhodnutí přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“),

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srovnej např. usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 22 Cdo 6082/2017).

Považuje-li dovolatelka za dosud neřešenou otázku, zda ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. umožňuje jednostranné započtení pohledávky vůči státu, nejde o otázku způsobilou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť její řešení vyplývá přímo z citovaného ustanovení.

Namítá-li dovolatelka, že úprava § 42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. je protiústavní, jelikož odnímá rovné postavení vlastníků v občanskoprávních vztazích, čímž dochází k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nelze její argumentaci přisvědčit. Ústavní soud v nálezu ze dne 4. března 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303) uvedl, že „i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc.“ V souvislosti s aplikací zákona č. 219/2000 Sb. pak Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 1384/16, zdůraznil, že vztahy, vzniklé podle citovaného zákona, na jedné straně sice vychází z toho, že vztahy vzniklé podle tohoto zákona mají povahu vztahů soukromoprávních (ať již občanskoprávních nebo obchodněprávních), přičemž se nyní řídí novým občanským zákoníkem, resp. dříve starým občanským či obchodním zákoníkem, které působily a působí jako lex generalis, avšak na straně druhé ve své podstatě představuje tento zákon předpis práva veřejného. Samotný zákon o majetku státu tak ve vztahu k obecným předpisům vystupuje jako lex specialis, tedy stanoví některé odchylky a přináší některá veřejnoprávní specifika oproti ryze soukromoprávním vztahům (v dané věci lze hovořit např. o zvýšené ochraně vlastnictví státu ve srovnání s vlastnictvím jiných osob).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je však ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozsudku (výrok II.), neboť odvolací soud otázku účelnosti nákladů, jež žalobkyně na zastupování advokátem v řízení vynaložila, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, nebo ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011 nebo ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4691/2017). Z označené judikatury vyplývá, že nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízeních před obecnými soudy převzal. V nálezu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, který byl východiskem i pro další výše uvedenou judikaturu, se uvádí, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem domáhajícím se náhrady nákladů právního zastoupení, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Případně, vystupuje-li Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení sám v pozici účastníka daného řízení, nemůže v řízení současně jednat namísto jiných organizačních složek státu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015). Pouze v takových výjimečných případech lze shledat postup účastníka - státu, jenž zvolí pro své zastupování advokáta, který se případně na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Jinak řečeno – zastoupení advokátem při hájení zájmů státu by mělo být pouze krajním (podpůrným) řešením zohledňujícím naznačené podmínky; i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11).

V posuzované věci je třeba odvolacímu soudu přisvědčit v tom směru, že rozpočtová organizace Ředitelství vodních cest ČR nedisponuje právním oddělením, ani zaměstnancem na pozici právníka (viz. http://www.rvccr.cz/o-nas/organizacni-struktura), nicméně žalované nic nebránilo, aby se v řízení nechala zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových ve smyslu § 6 zákona č. 201/2002 Sb., který je pro tyto účely adekvátně personálně vybaven. V dané věci se nejednalo o problematiku skutkově ani právně obtížnou. Lze proto uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu není ve výroku o náhradě nákladů řízení správné.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že přípustnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu nezakládá námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce aplikace § 143 o. s. ř. Toto posouzení vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, kterými je dovolací soud vázán. Otázku aplikace § 143 o. s. ř. je třeba posuzovat v širších souvislostech (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04). Závěry prezentované v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4567/2015 a sp. zn. 22 Cdo 2625/2016 (citovaných dovolatelkou) nelze použít, neboť vycházejí z odlišných skutkových okolností (tam šlo o posouzení okolností týkajících se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví). V projednávané věci zjištěné okolnosti svědčí pro závěr, že jen z toho, že žalovaná před zahájením řízení učinila vůči žalobkyni návrh na sjednání dohody o započtení vzájemných pohledávek, nelze dovodit, že byla ochotna odčinit před podáním žaloby „závadný stav“ a že k tomu nedošlo pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobkyně – tedy proto, že žalobkyně takový návrh (na sjednání dohody o započtení vzájemných pohledávek) neakceptovala. Za této situace není závěr odvolacího soudu o tom, že na danou věc nelze aplikovat § 143 o. s. ř., zjevně nepřiměřený.

Protože zde nejsou podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve výroku II. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud jej v tomto rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, § 226 odst. 1 a o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. 3. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu