Rozhodnutí NS

22 Cdo 3582/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:22 Cdo 3582/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3582.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přistoupení do řízení
Dotčené předpisy:§ 92 odst. 1 o. s. ř.
§ 92 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3582/2019-63


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně IMPOWER FINANCE, a.s., IČO: 25741845, se sídlem v Praze 6, Wolkerova 24/3, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, 400 01, proti žalovaným 1) ASDP Bohemia a.s., IČO: 26144301, se sídlem v Praze 1, Malostranské nábřeží 558/1, a 2) M. V., narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Želivského 2385/11, o nahrazení projevu vůle pro porušení předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 344/2018, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 14 Co 139/2019-46, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 10. 5. 2019, č. j. 15 C 344/2018-31, nepřipustil přistoupení M. V., nar. XY, bytem v XY, do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 8. 8. 2019, č. j. 14 Co 139/2019-46, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že připustil, aby do řízení jako další účastník na straně žalované přistoupil M. V., nar. XY, bytem v XY.

Proti usnesení odvolacího soudu podávají oba žalovaní dovolání, ve kterém namítají, že žaloba byla od počátku nedůvodná a měla být pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných zamítnuta. Tvrdí, že návrhem žalobkyně na přistoupení dalšího žalovaného do řízení je obcházen institut záměny účastníků, k němuž je podle § 92 odst. 2 občanského soudního řádu nutný souhlas žalovaných. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto směru napadají závěr odvolacího soudu, že žalobkyně musela směřovat žalobu proti žalované 1) s ohledem na zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Namítají, že žalobkyně ke dni podání žaloby věděla o změně vlastnictví, navíc si mohla tuto skutečnost ověřit přímo u katastrálního úřadu. Návrh na přistoupení dalšího žalovaného do řízení učinila až osm měsíců poté, kdy bylo z veřejného seznamu patrné, kdo je vlastníkem nemovitostí uvedených v žalobě. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně poukázal na ustanovení § 2144 odst. 1 zák. č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), které na posuzovanou věc nedopadá. Správně by měl totiž soud postupovat podle § 1124 odst. 1 o. z., neboť v tomto případě nebylo předkupní právo zřízeno jako právo věcné. V závěru dovolání pak dovolatelé uvádí, že se zároveň jedná o otázky, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, případně rozhodnutí odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí zpět k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

V posuzované věci není dovolání přípustné již proto, že dovolatelé řádně nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. V dovolání uvádí celou řadu námitek a výhrad, jimiž brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, avšak zásadně nebyli schopni v jejich souvislosti řádně vymezit otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Tvrzené nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv důvodem přípustnosti dovolání. K řádnému vymezení přípustnosti dovolání pak zjevně nepostačuje, uvádí-li dovolatelé až v samotném závěru dovolání k námitkám, jimiž předtím výslovně brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, že se zároveň jedná o otázky, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, aniž by přitom blíže specifikovali, o které právní otázky se jedná.

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaní nevymezují řádně v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že předmětem sporu v posuzované věci je otázka přezkumu správnosti postupu odvolacího soudu při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované podle § 92 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přitom tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle ust. § 92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba jestliže má vystupovat na straně žalobce.

Podle ust. § 92 odst. 2 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný.

V usnesení ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3554/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní závěr, že smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a záměny některého z dosavadních účastníků za jiného (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči dalšímu účastníku – jiné osobě (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3449/2014).

Výklad podávaný soudní praxí je přitom ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847); věcnou legitimací účastníků řízení řeší až v rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, číslo sešitu 4, pod číslem 47).

V nyní posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by návrhem žalobkyně na přistoupení druhého žalovaného do řízení mělo dojít k obcházení institutu záměny účastníků dle § 92 odst. 2 o. s. ř.

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 28. 8. 2018 domáhala nahrazení projevu vůle první žalované uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu k pozemkům uvedeným v žalobě, neboť jí coby jejich spoluvlastnici svědčí předkupní právo, které bylo porušeno tím, že M. V. (nyní druhý žalovaný) prodal první žalované ideální polovinu těchto pozemků kupní smlouvou ze dne 19. 6. 2018, aniž je nejprve nabídl ke koupi žalobkyni. První žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro nedostatek její pasivní věcné legitimace s odůvodněním, že dne 9. 8. 2018 uzavřela s M. V. dohodu o zrušení kupní smlouvy na předmětné nemovitosti s účinky ex tunc a ona tak už není vlastnicí těchto nemovitostí. Při jednání u soudu prvního stupně dne 25. 4. 2019 proto učinila žalobkyně návrh na přistoupení M. V. do řízení na straně žalované. Měla za to, že odstoupením od kupní smlouvy nebyl zhojen právní vztah, neboť tímto odstoupením nedošlo k situaci, kdy by zaniklo její zákonné předkupní právo. Ze skutkových zjištění přitom vyplynulo, že návrh na vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům pro M. V. do katastru nemovitostí na základě souhlasného prohlášení o odstoupení od smlouvy ze dne 10. 8. 2018 byl téhož dne podán u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj a podle informace o řízení č. V-4317/2018 a výpisu z katastru nemovitostí ke dni 9. 4. 2019 byl zápis o vlastnickém právu pro M. V. na základě souhlasného prohlášení o odstoupení od smlouvy ze dne 10. 8. 2018 do katastru nemovitostí proveden dne 31. 8. 2018. Z uvedeného je zřejmé, že ke změně vlastníka podílu, resp. zpětnému převodu vlastnického práva na M. V., došlo až zápisem do katastru nemovitostí dne 31. 8. 2018, tedy až po podání žaloby. Odvolací soud tak zcela správně uzavřel, že žalobkyně neměla jinou možnost, než směřovat žalobu vůči první žalované, která byla ke dni podání žaloby zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného spoluvlastnického podílu a v průběhu řízení pak adekvátně reagovala na nastalou situaci návrhem, aby do řízení jako další účastník na straně žalované přistoupil M. V., který v katastru nemovitostí figuruje jako vlastník tohoto podílu v současné době.

Odvolací soud dále zohlednil, že se žalobkyně proti přistoupivšímu žalovanému domáhá stejného plnění jako proti dosavadní žalované, tedy převodu vlastnického práva k podílu na nemovitostech z důvodu porušení jejího předkupního práva, a proto se žaloba proti oběma žalovaným opírá o stejný skutkový základ i o stejné důkazy a její projednání proti oběma žalovaným v jednom řízení není v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Poukázal na to, že žalobkyně jasně vymezila důvody, pro které chce řízení vést proti dvěma žalovaným a uvedl, že přistoupení M. V. do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované nebude mít za následek ani vznik nedostatku jakékoli podmínky řízení. Jestliže poté odvolací soud uzavřel, že návrh žalobkyně na přistoupení M. V. do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované ve smyslu § 92 odst. 1 o. s. ř. je přípustným využitím prostředku její procesní strategie, neboť je výlučně věcí žalobkyně, čeho se bude žalobou domáhat a vůči komu a bude-li chtít vést řízení z důvodu procesní opatrnosti vůči dvěma žalovaným, pak je nepochybné, že v situaci, kdy jsou splněny podmínky pro připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, jí v tom nemůže být soudem bráněno, jsou jeho úvahy správné a zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Z uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatelů nejsou otázkami, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, naopak lze uzavřít, že odvolací soud zvážil všechny okolnosti projednávané věci a při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že dovolání není přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020

Mgr. David Havlík
předseda senátu