Rozhodnutí NS

30 Cdo 1300/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 1300/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1300.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zadostiučinění (satisfakce)
Odpovědnost státu za škodu
Obnova řízení
Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/06/2019
IV.ÚS 1891/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1300/2018-198


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně H. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Hrudkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení peněžitého zadostiučinění 8 010 750 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 80/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 17 Co 81/2017-159, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 20 C 80/2014-116, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 010 150 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně podala dne 17. 2. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti svému bývalému manželovi J. H. žalobu na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Toto řízení bylo vedeno pod sp. zn. 17 C 32/95 (dále jen „posuzované řízení 1)“ a pro účely stanovení délky řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), skončilo dne 10. 12. 2003 usnesením Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti. Na toto řízení bezprostředně navazovalo vykonávací řízení, když byl dne 17. 1. 2003 doručen návrh žalobkyně, jako oprávněné, na nařízení exekuce (řízení vedené pod sp. zn. 1 Nc 2014/2003). Exekuce byla usnesením ze dne 10. 2. 2005 odložena, a to z důvodu žaloby na obnovu posuzovaného řízení 1, již podal dne 23. 1. 2004 povinný (J. H.). Exekuce ke dni vydání rozsudku soudu prvního stupně dosud nebyla skončena. Řízení o návrhu na obnovu řízení vedené původně pod sp. zn. 13 C 16/2004, posléze pod sp. zn. 13 C 278/2008 (dále jen „posuzované řízení 2“), trvalo od 23. 1. 2004 do 23. 1. 2014, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost J. H. Žaloba na obnovu řízení byla pravomocně zamítnuta a posuzované řízení 1 nebylo nakonec obnoveno. Dne 12. 7. 2013 žalobkyně předběžně uplatnila nárok dle § 14 OdpŠk u žalované, která za posuzované řízení 2 přiznala žalobkyni zadostiučinění ve výši 89 250 Kč, právo na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení 1 však shledala promlčeným.

Po právní stránce se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, především když uvedl, že při posuzování zákonných předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je nutno na posuzované řízení 1 a posuzované řízení 2 nahlížet odděleně. Návrh na obnovu řízení je natolik odlišný oproti jiným opravným prostředkům, že řízení o něm nelze zahrnout do celkové doby řízení. Na tomto podkladě posoudil jako opodstatněnou námitku promlčení vznesenou žalovanou ve vztahu k posuzovanému řízení 1. V souladu se závěry soudu prvního stupně dospěl k tomu, že došlo ke splnění zákonných předpokladů vzniku nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v posuzovaném řízení 2, když toto řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a za újmu způsobenou v tomto řízení tedy náleží žalobkyni přiměřené zadostiučinění. Výši zadostiučinění podle zákonných kritérií soud prvního stupně stanovil na 80 250 Kč, jelikož však v rámci předběžného projednání nároku byla žalobkyni poskytnuta ještě vyšší částka, předmětnou žalobu soud zamítl. Odvolací soud postup vedoucí k tomuto vyčíslení potvrdil jako správný, a to i co se týče snížení částky o 40 % vzhledem ke skutkové, právní a procesní složitosti věci a zapojení tří stupňů soudní soustavy.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud zásadně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když posuzované řízení 1 a posuzované řízení 2 z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení rozdělil na dvě samostatná řízení, ačkoliv vzhledem k závěrům vyjádřeným ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), měla být řízení posouzena jako řízení jediné. Případně přípustnost v této otázce spatřuje v tom, že by praxe dovolacího soudu vyjádřená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, měla být změněna, jelikož podle dovolatelky je do celkové délky řízení nutné započítat i řízení o návrhu na obnovu řízení, protože není důvod pro odlišné posuzování návrhu na obnovu řízení oproti jiným mimořádným opravným prostředkům. Dále namítá, že odvolací soud opomněl vzít v potaz i to, že na posuzované řízení 1 bezprostředně navazovalo vykonávací řízení a je jeho nedílnou součástí, a proto by doba, po kterou je vedena exekuce, měla být započtena do celkové doby řízení ve smyslu OdpŠk. Vzhledem k této otázce je podle dovolatelky dovolání přípustné, neboť tato otázka v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Krom uvedených otázek dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně standardního významu předmětu řízení. Namítá, že řízení bylo pro ni životně významné, a to s přihlédnutím k výši částky, která ji byla přiznána. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Otázkou, zda lze řízení o návrhu na obnovu řízení zahrnout do celkové délky řízení ve smyslu OdpŠk, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, uveřejněném pod číslem 112/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dospěl k závěru, že při posouzení přiměřenosti délky řízení se k délce řízení o povolení obnovy nepřihlíží. Okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, resp. státu, což činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků. V době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho výsledku, ale v případě, že by byla povolena obnova řízení, čímž by došlo k prolomení právní moci rozhodnutí, již je nutné k dalšímu průběhu řízení přihlížet. Délku samotného řízení o návrhu na obnovu řízení k dotyčným řízením však ani v takovém případě připočíst nelze (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4011/2016). Nejvyšší soud se při řešení dané otázky přizpůsobil ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), přičemž vysvětlil specifika daného mimořádného opravného prostředku. Uvedené závěry tedy nejsou v rozporu se Stanoviskem, jež rovněž vychází z judikatury ESLP. Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod se od vyslovených závěrů odchýlit.

Jelikož v předmětné věci k obnově posuzovaného řízení 1 nedošlo, nemohlo dojít ani k sečtení délky těchto dvou řízení a jejich vnímání jako jednoho navazujícího řízení. Právě uvedené se projeví rovněž v posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, když řízení o návrhu na obnovu řízení není započítáváno do celkové délky řízení. Soudy nižších stupňů se tedy neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když pro určení relevantní délky řízení nahlížely na posuzované řízení 1 a posuzované řízení 2 odděleně, a též správně posoudily námitku promlčení vzhledem k posuzovanému řízení 1.

Co se týče námitek dovolatelky o nepřihlédnutí k vykonávacímu řízení, je zde nutné odkázat na závěry Stanoviska, které uvádí, že do celkové doby řízení je třeba započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí. Úvaha o integritě řízení včetně vykonávacího je však omezena na posouzení celkové doby řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odpovídajícího zadostiučinění. Nelze ji však využít pro účely stanovení konce řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby (§ 32 odst. 3, věta druhá, OdpŠk), která počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Z výše uvedeného vyplývá, že nalézací a vykonávací řízení, jež výsledek nalézacího řízení vykonává podle pokynů oprávněné osoby, lze posuzovat z hlediska celkové délky řízení dohromady, co do posouzení promlčení práva je však na obě řízení třeba pohlížet samostatně. K těmto otázkám se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012, kde se taktéž vypořádal s procesním postupem ESLP, jenž v tomto nelze pokládat za zcela určující pro účely vnitrostátní praxe (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2527/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 170/2013).

Pokud tedy nalézací soudy nepřihlédly při posuzování opodstatněnosti námitky promlčení vzhledem k posuzovanému řízení 1 k vykonávacímu řízení, které na něj navazovalo, nedopustily se nesprávného právního posouzení. Nadto ze skutkového stavu nevyplývá, že by žalobkyně ve skutkovém vymezení své újmy nepřiměřenou délku vykonávacího řízení jako její příčinu označila. Ze Stanoviska plyne, že délku exekučního řízení lze do celkové délky řízení zahrnout, pokud poškozený ve skutkovém vymezení své újmy nepřiměřenou délku vykonávacího řízení jako její příčinu označí, popř. pokud za příčinu své újmy označí nepřiměřenou délku nalézacího řízení, ve spojení s řízením vykonávacím (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010).

Dovolatelkou vymezené otázky tak již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a dovolací soud neshledal důvod se od ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Dovolací otázky tudíž přípustnost dovolání nezakládají.

Ve vztahu k námitce ohledně posouzení kritéria významu řízení se dovolatelka nikterak nezabývá přípustností dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu