Rozhodnutí NS

33 Cdo 902/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:33 Cdo 902/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.902.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Smlouva zprostředkovatelská
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 2445 o. z.
§ 2447 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 902/2019-185


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M&M finance company s.r.o., se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9 (identifikační číslo osoby 284 76 026), zastoupené Mgr. Petrem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalovanému M. M., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Bičištěm, advokátem se sídlem v Uhlířské Lhotě, Rasochy 67, o zaplacení 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 106 C 5/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. září 2018, č. j. 27 Co 206/2018-162, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Bičiště, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, č. j. 27 Co 206/2018-162, potvrdil rozsudek ze dne 22. 2. 2018, č. j. 106 C 5/2017-125, jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl žalobu požadující, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 60.000 Kč s úrokem z prodlení 8,05% ročně od 7. 1. 2017 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení a státu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který podle jeho názoru respektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (a rovněž i okresní soud) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V dovolání formuluje následující otázky: 1) zda zakládá uzavření písemné smlouvy mezi zprostředkovatelem, zájemcem o zprostředkování a stranou kupující, v níž je výslovně uvedeno, že uzavřením této smlouvy zprostředkovatel obstaral zájemci o zprostředkování a straně kupující příležitost k uzavření zprostředkovávané smlouvy a zprostředkovateli tak dle dohody smluvních stran vznikl nárok na úhradu provize, právo zprostředkovatele na odměnu ve smyslu § 2445 odst. 2 NOZ a § 2447 odst. 2 NOZ, 2) zda zakládá opatření třetí osoby, která uhradí na účet zprostředkovatele část kupní ceny a zároveň disponuje finančními prostředky k úhradě zbylé části sjednané kupní ceny, právo zprostředkovatele na odměnu ve smyslu § 2445 odst. 2 NOZ a § 2447 odst. 2 NOZ a 3) zda má zprostředkovatel právo na odměnu ve smyslu § 2445 odst. 2 NOZ a § 2447 odst. 2 NOZ, opatří-li zájemci o zprostředkování třetí osobu, která sice poté, co v písemné smlouvě souhlasí s kupní cenou požadovanou zájemcem o zprostředkování, požaduje slevu z této kupní ceny, ale po zamítavém stanovisku zájemce o zprostředkování je přesto připravena uzavřít kupní smlouvu s kupní cenou v původní výši.

Přestože žalobkyně ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., z obsahu dovolání je zřejmé, že její námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno (tomu ostatně nasvědčují i v dovolání nastolené otázky, které jsou formulovány za použití skutkové verze prosazované žalobkyní). S takovými námitkami jsou pak spojeny i odkazy žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2694/2011, sp. zn. 30 Cdo 772/2001, sp. zn. 23 Cdo 4513/2010, sp. zn. 25 Cdo 5296/2008 a sp. zn. 33 Cdo 3900/2008.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že díky inzertní činnosti žalobkyně byli nalezeni zájemci o koupi družstevního bytu, resp. o převod družstevního podílu žalovaného v Bytovém družstvu Ústí nad Orlicí. Zájemci J. K. a P. Š. složili podle Smlouvy o podmínkách koupě družstevního podílu a poskytování služeb uzavřené s žalobkyní dne 7. 9. 2016 k jejím rukám „blokační úhradu“ 60.000 Kč. Výsledky dokazování nicméně nepotvrdily, že by obstarání příležitosti uzavřít zprostředkovávanou smlouvu s nalezenými zájemci bylo reálné. Zájemci totiž měli od počátku - se zřetelem k jejich připomínkám ohledně okamžiku převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví i toho, zda předmětem převodu je i vybavení bytu - problém s výší kupní ceny a usilovali o její snížení. V důsledku těchto neshod nakonec žádná ze smluvních stran neměla vůli pokračovat v jednání a uzavřít zamýšlenou smlouvu. Sama žalobkyně věrohodnost zájemců a možnost uzavření zprostředkovávané smlouvy mezi žalovaným a zájemci zpochybnila a její zástupce neměl zájem ani snahu učinit maximum pro to, aby došlo ke konsenzu obou stran. Odvolací soud skutkově uzavřel, že zájemci žalovanému nechtěli zaplatit jím požadovanou cenu 1.950.000 Kč (žalovaný v dohodě o zprostředkování jasně stanovil, za jakých cenových podmínek míní družstevní podíl k bytu převést) a konstatoval, že za této situace je bezpředmětné zabývat se žalobkyní namítanou nesoučinností žalovaného. Na podkladě těchto zjištění uzavřel, že žalobkyně neobstarala žalovanému reálnou příležitost uzavřít s jí nalezenými zájemci smlouvu o převodu družstevního podílu, a proto jí nemohl vzniknout nárok na požadovanou provizi.

Žalobkyně oproti odvolacímu soudu prosazuje, že všechny své povinnosti z uzavřené „Výhradní dohody o zprostředkování a poskytování služeb“ splnila, jestliže na podkladě inzertní činnosti obstarala zájemce o koupi družstevního bytu, resp. převedení družstevního podílu v bytovém družstvu, který byl připraven smlouvu uzavřít. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal dostatečně v potaz, že ve „Smlouvě o podmínkách koupě družstevního podílu a poskytování služeb“ uzavřené dne 7. 9. 2016 (jejíž text formulovala), konkrétně v jejím čl. III. odst. 1, je uvedeno, že jejím uzavřením žalobkyně obstarala žalovanému a zájemcům příležitost k uzavření zprostředkovávané smlouvy a vzniká jí tak nárok na úhradu provize ve výši 60.000 Kč. Prosazuje, že zájemci byli připraveni uzavřít zprostředkovávanou kupní smlouvu i zaplatit kupní cenu v požadované výši 1.950.000 Kč, čemuž nasvědčuje, že na důkaz svého vážného zájmu o nabytí předmětu převodu složili blokační úhradu 60.000 Kč a měli připravenu hotovost na úhradu zbylé části kupní ceny. Řádný průběh obchodního případu zmařil žalovaný, který začal podmiňovat uzavření zprostředkovávané smlouvy naprosto neadekvátními požadavky. Argumentuje-li žalobkyně nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že obstarala žalovanému reálnou příležitost k uzavření zprostředkovávané smlouvy s vážnými zájemci a vznikl jí proto nárok na úhradu provize.

Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Žalobkyně zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi. Její odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou tudíž bezcenné.

Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že neobstarala žalovanému reálnou příležitost uzavřít s jí nalezenými zájemci smlouvu o převodu družstevního podílu, jelikož zájemci nechtěli zaplatit žalovanému požadovanou kupní cenu 1.950.000 Kč, kterou si výslovně vymínil; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že obstaráním příležitosti se rozumí vyhledání takové třetí osoby, s níž má zájemce reálnou možnost zprostředkovávanou smlouvu uzavřít. K tomu, aby možnost uzavřít smlouvu byla reálná, nestačí, že třetí osoba, kterou zprostředkovatel vyhledá, pouze obecně projevuje zájem o uzavření zprostředkovávané smlouvy (tak jako v nyní projednávaném případě), obstarání příležitosti k uzavření smlouvy současně předpokládá, že třetí osoba splňuje požadavky stanovené zájemcem a je rozhodnuta za jím stanovených podmínek zprostředkovávanou smlouvu uzavřít, tj. akceptovat návrh na uzavření takové smlouvy ze strany zájemce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 844/2017).

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).



V Brně dne 21. 5. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu