Rozhodnutí NS

3 Tdo 1298/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:3 Tdo 1298/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1298.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vražda
Dotčené předpisy:§ 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1298/2018-41


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání, které podala obviněná S. M., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 1 To 78/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 7/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Obviněná S. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, či „dovolatelka”) byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 50 T 7/2017, uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody na patnáct let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána zaplatit na náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 3.373 Kč.

2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila obviněná tím, že dne 14. 11. 2016 v době kolem 19:00 hod. ve svém tehdejším bydlišti v bytě č. 7 na XY v XY ve stavu frustrace při vysoké dlouhotrvající emocionální zátěži v souvislosti s náročnou péčí o děti opakovaně nejméně třikrát blíže nezjištěným způsobem se značnou intenzitou i rychlostí vědomě fyzicky napadla svého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, tak, že došlo opakovaně k nárazu hlavy dítěte o pevný podklad, kdy ataky působily na pravou temenní kost, čelní krajinu vlevo a temenní krajinu vpravo nahoře, čímž poškozenému způsobila zlomeninu pravé temenní kosti spojenou s krvácením do mozkových obalů a zhmožděním mozku, dále krvácení do měkkých pokrývek lebních v čelní a temenní krajině vpravo nahoře, přičemž zhmoždění a otok mozku při zlomenině lebeční klenby se zakrvácením do mozkových obalů vedly bezprostředně k smrti poškozeného, kdy vzhledem k směrování a intenzitě opakovaných útoků musela být přinejmenším srozuměna s tím, že takto může přivodit kojenci vážné poranění hlavy, jež může vést až k jeho úmrtí.

3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 1 To 78/2017, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.


II.

4. Prostřednictvím obhájce poté podala obviněná proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 1 To 78/2017, dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněná nesouhlasí s názorem, že by jednala s úmyslem poškozeného usmrtit, či mu ublížit na zdraví, s usmrcením poškozeného nebyla ani srozuměna. Podle obviněné nebylo vůbec prokázáno, kdo zavinil smrt poškozeného AAAAA. Prvním podezřelým byl druh obviněné M. M., který nebyl otcem poškozeného. Sama obviněná neměla vůbec žádný důvod vlastní dítě poškodit.
    6. I kdyby smrt poškozeného měla způsobit obviněná, nemůže souhlasit s tím, že by se dopustila vraždy, která je úmyslným trestným činem. Nebylo nijak prokázáno, že by se obviněná rozhodla svého nezletilého syna úmyslně zavraždit. Pokud měla jednat ve stavu frustrace při vysoké emocionální zátěži, jak bylo výslovně uvedeno ve výroku rozsudku, pak šlo spíše o jednání v afektu, bez rozmyslu, bez povědomí o následku, šlo o jednání ve zkratu. Pokud obviněná nějakým způsobem uhodila kojencem o postel nebo provedla jiné podobné jednání, neznamená to ještě, že byla srozuměna s tím, že tak může kojenci přivodit závažné zranění hlavy. Obviněná je přitom velmi mladá osoba s minimálním vzděláním. Podobné jednání by mělo být posuzováno spíše jako zabití ve smyslu § 141 tr. zákoníku, neboť by šlo o jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku. V úvahu by mohlo přicházet i jiné příznivější právní posouzení, např. podle § 145 tr. zákoníku.
      7. Podle obviněné by mělo být dokazování doplněno a ověřeno, zda zranění poškozeného nemohl způsobit někdo jiný, ať již někdo z její rodiny nebo rodiny jejího druha, či z okruhu známých, kterým vadilo, že se narodilo dítě, jehož otcem byla jiná osoba, než druh obviněné.

      8. S ohledem na shora uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 1 To 78/2017, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 50 T 7/2017, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhla, aby byla věc vrácena státnímu zástupci, pro ten případ by měla být přikázána jinému státnímu zástupci.
        9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) poukázal na to, že v části, kde obviněná namítala, že nebylo prokázáno, kdo zavinil smrt poškozeného, kdy poukázala na údajný nedostatek důkazů a zpochybnila závěr o úmyslném způsobení smrti poškozeného, se dostala mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V přípravném řízení byla prověřována i verze k možnému zavinění ze strany jiné osoby, taková možnost však byla vyloučena. Podrobně byl ověřován pohyb a chování druha obviněné M. M. a následně soudy dostatečně odůvodnily závěr, že druh obviněné s ohledem na časové možnosti poškozeného napadnout nemohl a něčemu podobnému neodpovídalo ani jeho chování po činu, ani reakce obviněné.
          10. S určitou dávkou tolerance by bylo možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku zpochybňující úmysl obviněné usmrtit poškozeného. V tomto směru ale nalézací soud, který na straně obviněné shledal přinejmenším eventuální úmysl, poukázal na intenzitu a rychlost vědomého fyzického napadení nezletilého syna. Napadení sestávalo minimálně ze tří jednotlivých útoků, při nichž došlo opakovaně k silnému nárazu hlavy dítěte o pevný podklad. Nalézací soud nezjistil žádnou okolnost, která by mohla vést k závěru, že obviněná nebyla schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání nebo své jednání ovládat, byla tedy přinejmenším srozuměna s tím, že podobným způsobem může kojenci přivodit vážné poranění hlavy. Odvolací soud vyloučil jako možnou příčinu nedbalostní jednání při neobratné manipulaci, nevědomé sebepoškození či zranění ze strany nezletilých sourozenců. Dospěl pak k jednoznačnému závěru, že intenzivní udeření či hození dítěte proti pevné překážce vzhledem k nízkému věku dítěte a jeho zvýšené zranitelnosti muselo být z hlediska zavinění pokryto nepřímým úmyslem. Obviněná si pak musela být vědoma, že takovým jednáním poškozeného zásadně zraňuje a přivodí mu tak stav, který může velmi lehce způsobit smrt, přičemž s takovým následkem byla srozuměna.

          11. Pro posuzování zavinění pachatele jsou rozhodná zjištění o intenzitě útoku, způsobu jeho vedení a předvídatelnosti možných následků takového jednání. Při zjištění zranění poškozeného v podobě zlomeniny temenní kosti, kdy na hlavě poškozeného byla nalezena celkem tři místa tupých čerstvých ataků, šlo o poranění svědčící o hrubě násilném, opakovaném a intenzivním útoku proti hlavě poškozeného, kde se nachází řada pro život nepostradatelných struktur. Obviněná, která již dříve pečovala od malička o dvě děti, musela být schopna alespoň předpokládat, že opakovanými údery může způsobit smrtelný následek, a s takovou možností byla přinejmenším srozuměna.
            12. Státní zástupce odmítl i námitku, že by skutek mohl být posouzen jako zločin zabití podle § 141 tr. zákoníku nebo zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku. Stav silného rozrušení by musel navazovat na podnět mimořádné intenzity a závažnosti, nemohlo by jít o pouhé silnější emoce, ale o vystupňované emotivní prožitky vedoucí ke značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran. Takovým podnětem by nemohl být pouhý pláč dítěte kojeneckého věku jako projev u takto malých dětí zcela obvyklý. Srozumění obviněné pak nezahrnovalo pouze možnost způsobit dítěti vážnější zranění, ale součásti srozumění bylo i to, že opakovaným útokem vedeným s velkou silou a intenzitou může nastat i smrt poškozeného, k níž také došlo poměrně záhy po útoku.
              13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
                III.

                14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 1 To 78/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná je podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

                15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

                16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

                17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

                18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
                  19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                    IV.
                      20. Už na tomto místě lze zmínit, že námitky obviněné nejsou ve věci novými. Uvedla je již v předcházejících fázích řízení, přičemž soudy obou stupňů se s její obhajobou dostatečně vypořádaly. K námitce obviněné, že nebylo spolehlivě prokázáno, kdo poškozenému zranění způsobil, že na její straně nebyl zjištěn žádný motiv k násilnému chování vůči vlastnímu synovi, že nebyl prokázán úmysl způsobit poškozeného smrt (alespoň ve formě srozumění), obsáhle reagoval odvolací soud na str. 8–11 odůvodnění svého usnesení. Poukázal přitom na zjištění o přítomnosti jednotlivých osob v domácnosti v době činu, na časový snímek pohybu druha obviněné, který prakticky ihned po návratu z práce odešel na nákup, na chování obviněné po činu i na vyhodnocení rodinné situace a osobní poměry obviněné. Podrobně se pak zaobíral mechanismem vedoucím k závažnému zranění poškozeného kojence na hlavě a i s ohledem na závěry znaleckého vyšetření obviněné, která v minulosti již pečovala o dvě děti totožného věku, jako byl poškozený, přesvědčivě vyložil, na podkladě jakých úvah vyvodil závěr o vině dovolatelky. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

                      21. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Například při útoku vedeném proti fyzické integritě poškozeného lze srozumění pachatele se smrtí poškozeného [nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2] dovozovat z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka, či zda byl útok veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění, než ke kterému došlo). Uvedené objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ovšem ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejichž základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo možné dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 202).

                      22. Při posuzování subjektivní stránky jednání obviněné soudy poukázaly právě na intenzitu a razanci útoku vedeného opakovaně na hlavu jako citlivou a zranitelnou část těla kojence, na předchozí zkušenosti obviněné s péčí o kojence – starší sourozence poškozeného a na předvídatelnost možnosti smrtelného následku v případě těžkého zranění hlavy u takto malého dítěte. Z těchto konkrétních okolností vyvozených po řádném zhodnocení provedených důkazů vyvodily přesvědčivý závěr o srozumění obviněné s možným vznikem smrtelného zranění u poškozeného. Z těchto důvodů nemohla přicházet v úvahu ani právní kvalifikace jednání jako mírněji trestného činu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, který by dopadal jen na případ, kdy by smrt poškozeného byla zaviněna pouze z nedbalosti.

                      23. Obviněné nebylo možné přisvědčit ani v požadavku na posouzení jejího činu jako zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

                      24. Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jde o privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, obsahující dvě kategorie privilegovaných okolností, jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli, a jednak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které nevyžaduje silné rozrušení.
                        25. Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle či prudce. Silné rozrušení může mít i povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Z hlediska jeho trvání půjde zpravidla o krátce trvající stav, ale zejména u afektivních reakcí se může jednat i o stav déle trvající (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Stav vzrušení se projevuje zvláštním chováním doprovázeným až fyziologickými změnami organismu. Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat (srov. R 14/2011). Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z uvedených stavů. Zákon zde užívá pojem „omluvitelné hnutí mysli“, čímž vyjadřuje, že je třeba na pachatele hledět s určitou shovívavostí, což právě odůvodňuje nižší trestnost takového jednání. Na druhé straně to však neznamená, že by takový čin tím byl zcela ospravedlnitelný, neboť stále zůstává, byť mírněji, trestuhodným a zavrženíhodným, neboť jde o úmyslné usmrcení člověka. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek. Bylo by možno sem zařadit i pocity neřešitelnosti či bezvýchodnosti z dlouhodobých a stresujících vztahů, např. manželské nebo partnerské krize apod. (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1488.).

                        26. Tyto hmotněprávní podmínky rozhodné pro vymezení uvedených znaků skutkové podstaty však musejí být prokázány výsledky provedeného dokazování, z nichž musí vyplynout. Soudy přitom své dokazování pečlivě soustředily mimo jiné i na objasnění chování obviněné před činem i po něm, na způsob nahlášení události na rychlou záchrannou službu i na výsledky znaleckého vyšetření osoby obviněné znalci z odvětví psychiatrie a psychologie, takže posouzení těchto otázek věnovaly potřebnou pozornost. Přitom neprokázaly žádnou natolik intenzivní okolnost, aby ji bylo možné pod zmíněné zákonné znaky podřadit. Odvolací soud poukázal na to, že obviněná měla možnost zajistit náročnou péči o dítě jiným způsobem, jednala o možném umístění nejmladšího syna do Klokánku, sama již měla zkušenosti s výchovou dvou starších dětí (str. 10 usnesení odvolacího soudu). S péčí o domácnost jí v určité míře pomáhali její matka a druh. U obviněné tak nemohlo jít o stav natolik hluboké a intenzivní frustrace, aby bylo možné dovodit, že šlo o silné rozrušení v důsledku jiného omluvitelného hnutí mysli ve smyslu § 141 tr. zákoníku.

                        27. Vzhledem ke všem výše rozvedeným závěrům, jež Nejvyšší soud k jednotlivým výhradám obviněné učinil, když obviněnou vytýkaná pochybení v napadených rozhodnutích, v nichž se soudy se všemi podstatnými okolnostmi dostatečně vypořádaly, neshledal, odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


                        P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                        V Brně dne 21. 11. 2018


                        JUDr. Vladimír Jurka
                        předseda senátu



                        Vypracoval:
                        JUDr. Aleš Holík