Rozhodnutí NS

32 Cdo 2782/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:32 Cdo 2782/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2782.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 2782/2018-113

USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce P. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti žalované G.E.A. Vetrano, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Roháčova 145/14, identifikační číslo osoby 26298287, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, o zaplacení částky 648 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 20/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, č. j. 8 Cmo 199/2016-88, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 7. 6. 2016, č. j. 52 Cm 20/2013-66, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 648 000 Kč s příslušenstvím a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud posoudil jako nedůvodné odstoupení žalobce od kupní smlouvy pro opakované vady dodaného zařízení. Reklamaci vad uplatněnou po dvou a půl letech od dodání zboží měl za opožděnou s tím, že se na tyto vady nevztahovala sjednaná záruka. Podle odvolacího soudu byly naplněny smluvní podmínky pro výluku ze záruky, neboť příčinou výskytu reklamovaných vad bylo neprovedení servisních kontrol, které měl zajistit žalobce a jež měly být zaměřeny na technickou údržbu a odborné čištění jednotlivých částí zakoupeného zařízení za účelem předcházení závadám.

Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena a tato právní otázka má být vyřešena jinak, než ji řešil odvolací i prvoinstanční soud“. Namítá nesprávné hodnocení skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost jeho závěru o nemožnosti odstoupit od smlouvy pro zánik práva na uplatnění nároků ze záruky při nesplnění povinnosti pravidelné údržby sjednané ve všeobecných obchodních podmínkách, které dovolatel akceptoval. Tuto otázku považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Svou kritiku zakládá na nesouhlasu se zjištěním odvolacího soudu o příčině výskytu reklamovaných vad. Namítá, že v řízení taková příčina nebyla tvrzena ani prokázána a že nebyl proveden jím navržený důkaz, který by prokázal, že absence údržby neměla žádný vliv na vady zařízení. Tím ovšem ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, jež jsou veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz).

Spatřuje-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání též v tom, že „právní otázka má být vyřešena jinak, než ji řešil odvolací i prvoinstanční soud“, patrně přehlédl, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 12. 2018


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu