Rozhodnutí NS

28 Cdo 763/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2019
Spisová značka:28 Cdo 763/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.763.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 29 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/16/2019
II.ÚS 1533/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
06/08/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 763/2019-368


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Penčice, identifikační číslo osoby: 451 80 181, se sídlem v Přerově, U Kostela 116/1, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) T. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 282/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 69 Co 145/2016-333, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
              (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu – vydaným v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) – byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2016, č. j. 16 C 282/2015-131, tak, že se určuje, že vlastníkem pozemků v katastrálním území XY, identifikovaných ve výroku rozsudku, je druhá žalovaná, Česká republika (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům u obou soudů nižších stupňů (výroky II až V rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům (I – V), podal dovolání první žalovaný (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu otázku nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům na základě dobré víry, již měl první žalovaný (nabyvatel, kupující) při uzavírání kupní smlouvy s právním předchůdcem druhé žalované (Pozemkovým fondem České republiky jako prodávajícím). Podle přesvědčení dovolatele se odvolací soud napadeným rozhodnutím zpronevěřil závěrům vysloveným zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a v nálezech Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 21. 12. 2011 mezi Pozemkovým fondem České republiky, právním předchůdcem druhé žalované jako prodávajícím, a prvním žalovaným (kupujícím), jejímž předmětem byly sporné pozemky ve vlastnictví státu, byla uzavřena v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), a je tudíž absolutně neplatná (podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), přičemž v projednávané věci nebyly dány takové mimořádné okolnosti, pro něž by bylo nutno pohlížet na převod předmětných pozemků ze státu na prvního žalovaného jako na platný. Na základě absolutně neplatné smlouvy nemohl první žalovaný nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům, jež jsou proto ve vlastnictví státu, druhé žalované. Žalobkyně coby oprávněná osoba (dle § 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) je pak podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. věcně legitimována k podání žaloby o určení vlastnického práva státu k dotčenému majetku, jenž je původním majetkem církve a byl ve vlastnictví její právní předchůdkyně.

V otázce vymezené dovoláním, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí (otázka, zda lze nabýt vlastnické právo na základě právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., je-li toto nabytí podloženo dobrou vírou na straně nabyvatele, i při poměřování práv dobrověrného nabyvatele na straně jedné a oprávněného zájmu církevní právnické osoby na straně druhé, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani Ústavního soudu) nikterak neodchýlil.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že smysl ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; již citovaný nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).

Rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektovaná i Nejvyšším soudem, připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17), kdy v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví, je nutno současně konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona č. 229/1991 Sb. posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).

Nejvyšší soud současně dovodil, že postačujícím důvodem k suspenzi účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nemůže být sama o sobě jen dobrá víra osoby, jež historický majetek církví měla nabýt na základě smluvního ujednání s Pozemkovým fondem České republiky, kdy následně katastrální úřad zapsal po předložení smlouvy, nerespektující ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., do katastru nemovitostí vlastnické právo dovolatele (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak zejm. nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 33 a 35).

Zmíněný názor jako ústavně konformní obstál již v rámci dřívějšího ústavněprávního přezkumu – srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž Ústavní soud rovněž výslovně odlišil situace převodů věcí původně náležejících církvím v rozporu se zákazem zavedeným v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. od případů nabytí nemovitosti od neoprávněného s ohledem na dobrou víru nabyvatele, o nichž pojednával kupříkladu v dovolatelem citovaných nálezech ze dne
17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a k nimž se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (na nějž dovolatel rovněž odkazuje). Nelze tudíž přehlédnout, že teze vyslovené stran možnosti nabytí vlastnického práva na základě jinak řádné smlouvy uzavřené s nevlastníkem v zásadě nejsou přenositelné do souvislostí, v nichž je kontrahováno s vlastníkem, jemuž je nakládání s nemovitostí z legitimních důvodů zapovězeno pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu toto omezení porušujícího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, a již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 35). Dobrá víra nabyvatele, jež za určitých okolností umožňuje překlenout nedostatek vlastnického práva na straně převodce, ač je sama o sobě hodnotou právem chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., nemá-li být obsah tohoto ustanovení zcela popřen, před čímž judikatura při výkladu blokačních ustanovení tradičně varuje (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007).


I z takto uvedeného je zřejmé, že právní posouzení odvolacím soudem, jde-li o řešení dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (ovšem i Ústavního soudu) bezezbytku konformní, kdy nejsou dány současně ani důvody, pro které by nastolená právní otázka, dovolacím soudem již vyřešená, měla být posouzena jinak.

Uzavírá-li judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu), že k prolomení účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (viz odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17), sluší se připomenout, že v posuzované věci první žalovaný během řízení existenci žádných zvláštních (resp. mimořádných) okolností, jež by v kontextu řešeného případu opodstatňovaly přehlédnutí porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. při převodu sporných pozemků a upřednostnění jeho práv před právy žalobkyně (oprávněné osoby) netvrdil, omezil-li se (a to i po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího soudu provedeném rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017) toliko výlučně na akcentaci své dobré víry, a tudíž soudům nižších stupňů neumožnil, aby se případnou existencí mimořádných okolností, jež by mohly vést v posuzované věci k závěru o suspenzi účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb., zabývaly.

V poměrech projednávané věci, při absenci mimořádných okolností, tak není rozhodnutí odvolacího soudu rozporné ani s principem proporcionality (mají-li jím být poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci; k tomu znovu srov. již shora odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2640/17, spolu s další judikaturou v něm citovanou), a to i s přihlédnutím k tomu, že újma vzniklá prvnímu žalovanému plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení), zatímco nevydání konkrétního pozemku oprávněné osobě – v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek). Tedy i z tohoto pohledu není odvolacím soudem přijatý závěr, že je v daném případě nutno konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné osoby před zájmem nabyvatele dotčených objektů, nepřiměřený a nelze tak přitakat ani těm námitkám dovolatele, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) či ústavní princip právní jistoty a ochrany nabytých práv.

Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci není v rozporu ani se závěry, jež vyslovil Ústavní soud aktuálně v nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, vydaném v jiné věci týchž žalovaných (prvního žalovaného coby stěžovatele),
v němž – po rekapitulaci dosavadní judikatury – zpochybnil závěr obecných soudů o absenci dobré víry stěžovatele při nabytí jiného pozemku, v jehož důsledku se soudy již patřičně nezabývaly tím, jsou-li dány mimořádné okolnosti, jež by odůvodňovaly prolomení blokačního ustanovení. O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde.


K tomu sluší se pak připomenout i to, že dovolací soud není skutkovou instancí (jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a je vázán rozsahem dovolání i v něm vymezeným dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 3, § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), jímž se zde dovolatel soustředil výlučně na akcentaci své dobré víry (k jejímuž významu znovu srov. již shora odkazované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1862/16 a sp. zn. I. ÚS 349/17). I podle rozhodovací praxe Ústavního soudu pak platí, že také poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), která je součástí právního řádu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 21 – 23 odůvodnění).

Dovoláním pak již není zpochybňováno ani posouzení otázky věcné legitimace žalobkyně k uplatnění práva ve vztahu k předmětným pozemkům, ve vazbě na řešení otázky týkající se povahy její právní předchůdkyně coby církevní právnické osoby, potažmo jí vlastněného majetku jako původního majetku církve (viz závěry odvolacího soudu učiněné v reakci na předchozí kasační zásah Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017), a proto se Nejvyšší soud, při vázanosti vymezeným dovolacím důvodem, touto otázkou již opětovně nezabýval.

Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává i proti výrokům „II., III., IV., V.“), ve vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy ostatním účastníkům (žalobkyni a druhé žalované) v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 3. 2019


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu