Rozhodnutí NS

22 Cdo 4035/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/23/2016
Spisová značka:22 Cdo 4035/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4035.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Žaloba
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
§ 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
§ 43 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/25/2016
III.ÚS 1285/16
JUDr. Radovan Suchánek
odmítnuto
12/27/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4035/2015



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) P. A., a b) F. K., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalovanému Středočeskému kraji, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, o náhradu újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 238/2014, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 35 Co 34/2015-37, takto:
      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



S t r u č n é o d ů v o d n ě n í

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):


Žalobci se podáním doručeným soudu 22. 5. 2014 domáhali „spravedlivé náhrady“ za újmu za omezení jejich vlastnického práva k pozemku parc. č. 284/145 v k. ú. B., která jim náleží podle § 102 zákona č. 186/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu („stavební zákon“), ve výši stanovené soudem. Žalobu zdůvodnili tím, že ačkoliv na pozemek bylo vydáno územní rozhodnutí, nelze pozemek zastavět, neboť po nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí byla vytvořena územní rezerva pro koridor vysokorychlostní trati na Plzeň, která uvedený pozemek zasahuje.

Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. ledna 2015, č. j. 31 C 238/2014-28, odmítl podání žalobců učiněné u soudu prvního stupně 22. 5. 2014 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odmítnutí zdůvodnil tím, že podání žalobců neobsahuje projednatelný petit; zejména není zjevné, jakou částku požadují. Uvedenou vadu řízení žalobci neodstranili ani po výzvě soudu v dodatečně stanovené lhůtě.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 26. února 2015, č. j. 35 Co 34/2015-37, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.


Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.


Žalobci přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Část dané otázky, a to aplikace § 136 o. s. ř. ve vztahu k stanovení výše náhrady újmy vzniklé vlastníkovi pozemku v důsledku zamezení možnosti stavět na pozemku, na který bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu podle jejich názoru dosud řešena. Dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13 a sp. zn. II. ÚS 321/98.

Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.


Předmětem dovolacího přezkumu není nárok sám (o tom odvolací soud nerozhodoval), ale jen otázka, zda žaloba byla projednatelná. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil: „Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši“ (viz např. usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 1065/2002, a řadu dalších). Na těchto závěrech není co měnit.

Žalobce uplatňující nárok na náhradu za omezení vlastnického práva musí uvést, v čem omezení spočívá, zejména pak musí konkretizovat skutečnosti, které vyvolávají újmu a doložit konkrétní újmu. Rozhodně však musí v žalobním návrhu uvést, jakou částku požaduje. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že pro žalobce může být obtížné určit výši náhrady, kterou mu soud může přiznat; výši požadovaného plnění však musí sám určit po zvážení všech okolností věci (viz i postup při žalobách na ochranu osobnosti) a v žalobě též musí uvést úvahy, které jej právě k určení této výše vedly. Nevyplývá-li totiž určení výše náhrady z právního předpisu, musí soud postupovat vždy na základě úvahy, vycházející z konkrétních okolností, ohledně kterých tíží žalobce břemeno tvrzení. Soud není odškodňovacím místem, které by primárně určovalo výši náhrady, ale řeší spor mezi vlastníkem a orgánem veřejné moci o podmínky a výši odškodnění.

Negativní důsledky, které by pro žalobce mohly z uvedeného postupu vyplynout v oblasti náhrady nákladů řízení, eliminuje judikatura Ústavního soudu:

„Rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. To platí i pro rozhodování o náhradě nákladů v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby z toho důvodu, že žalovaný po podání žaloby zčásti dobrovolně plnil“ (nález ze dne 4. dubna 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10, viz též nález ze dne 11. května 2010, sp. zn. I. ÚS 1505/08).

Na uvedeném nic nemění, že výši náhrady určí soud za pomoci § 136 o. s. ř.: „Rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. Za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. března 2013, sp. zn. I. ÚS 1665/11). Naproti tomu nález ze dne 24. července 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, na který dovolatelé odkazují, se žalobního návrhu netýká; ostatně v tam uvedené věci žalobce nárok vyčíslil, stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 321/98, které se též dovolávají.

Není důvod pro to, aby uvedená rozhodnutí nebyla vztažena i na uplatnění nároku za omezení vlastnického práva; i v žalobě uplatňující uvedený nárok musí žalobce uvést částku, jejíž zaplacení požaduje. Přizná-li pak soud žalobci nižší náhradu za omezení vlastnického práva, než jakého se domáhal, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba zvážit uplatnění § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Pro úplnost se dodává, že jde-li o nárok podle § 102 odst. 2 stavebního zákona, lze určit výši náhrady podle kritérií tam uvedených.

V dané věci tak nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. února 2016

                              JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
                              předseda senátu