Rozhodnutí NS

30 Cdo 3362/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:30 Cdo 3362/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3362.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/18/2019
I.ÚS 1999/19
I.ÚS 1999/19
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3362/2018-259


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 165/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 35 Co 79/2018-235, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 10 C 165/2016-205, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 785,40 Kč od 4. 1. 2016 do 30. 9. 2016, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ve zbývající části, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 183 414,60 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 4. 7. 2015 do zaplacení a zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 785,40 Kč od 4. 7. 2015 do od 3. 1. 2016, žalobu zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 1 535,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že odvolací řízení o odvolání žalované zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody s odůvodněním, že proti ní byla na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2014, č. j. 55 EXE 1066/2014-37, vedena exekuce. Usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 2015, č. j. 55 EXE 1066/2014-107, byla probíhající exekuce zastavena, neboť vyšlo najevo, že exekuční titul není vykonatelný.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku II včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 [viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.], dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Uvedené závěry se přitom prosadí i za nyní účinného znění o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1139/2018]. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobkyně na zaplacení nákladů právního zastoupení ve výši 37 195,60 Kč, o nároku na zaplacení částky 29 275 Kč související s poskytnutím půjčky na úhradu jistoty soudnímu exekutorovi a též o nároku na zaplacení částky 116 944 Kč, jež představovala škodu způsobenou úrokovými rozdíly z důvodu změny úrokové sazby hypotečního úvěru.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu škody v částce 37 195,60 Kč s příslušenstvím a v částce 29 275 Kč s příslušenstvím, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovoláním předestřená otázka spočívající v posouzení příčinné souvislosti mezi vedením exekuce na základě nevykonatelného exekučního titulu a vznikem škody v rozsahu částky 116 944 Kč z důvodu nemožnosti dosáhnout nižšího úroku z hypotečního úvěru v době jeho refinancování nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobkyně proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje tím zjevně nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Námitky žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu vady řízení (nepřípustná svévole v procesu dokazování) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jedině tehdy, pokud je dovolání jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ projednávané věci.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu