Rozhodnutí NS

7 Tdo 629/2012

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/20/2012
Spisová značka:7 Tdo 629/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.629.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Násilí proti úřední osobě
Dotčené předpisy:§ 325 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 629/2012-43


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. 6. 2012 dovolání obviněného J. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 5 To 436/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 11/2011 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 5 To 436/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 1 T 11/2011.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 1 T 11/2011, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. l tr. zákoníku a odsouzen podle § 325 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět měsíců s tím, že podle § 81 odst. l tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. l tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na jeden rok. Výrokem podle § 229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 v podstatě v tom, že obviněný dne 28. 5. 2010 kolem 15,20 hodin v P. – K. v ulici K. s. před domem č. .. vstoupil do situace, kdy hlídka Městské policie Praha složená ze strážníků Víta Nováka, Stanislava Zity a Stanislava Pustky řešila přestupek na úseku silniční dopravy s řidičem vozidla R. B. a osádkou vozidla, kterou tvořili K. B., J. R. a B. B., začal na strážníky křičet a slovně je urážet, neuposlechl výzvy strážníků k prokázání totožnosti, k odstoupení a k opuštění místa, udeřil Víta Nováka do předpažené pravé ruky a poté i do obličeje a tím mu způsobil bolestivost v oblasti pravé tváře a mírný otok pravé tváře s hematomem.

Odvolání obviněného a odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, obě podaná proti výroku o vině a trestu, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 5 To 436/2011, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný podal prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Napadl výrok o zamítnutí svého odvolání. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. b), g), 1) tr. ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. obviněný zahrnul námitky týkající se postupu předsedy senátu Městského soudu v Praze, který podle něho nezdvořile vstoupil do jeho závěrečné řeči při veřejném zasedání, znemožnil mu ji dokončit a tím dal najevo podjatost. Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný spojil s námitkou, že jeho jednání nenaplnilo znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. l tr. zákoníku. V této souvislosti zdůraznil, že spouštěcím mechanismem konfliktu bylo nevhodné chování strážníků nejdříve k osádce kontrolovaného vozidla a pak i k němu. Vyjádřil názor, že poškozený nepožíval ochrany úřední osoby, a to vzhledem k zásadě, že zvláštní ochrana prostředky trestního práva se neposkytuje tam, kde úřední osoba svou pravomoc zneužila nebo překročila. Jinak namítl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, a vadné hodnocení důkazů ze strany soudů. Ve spojitosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil námitky poukazující na různá procesní pochybení, zejména na nesoulad mezi odůvodněním písemného rozsudku oproti tomu, jak byl odůvodněn při vyhlášení. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a zprostil ho obžaloby nebo postoupil věc správnímu orgánu k projednání přestupku, případně aby po zrušení rozhodnutí obou soudů přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k dovolání obviněného tak, že je označil za zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, byť nikoli v celém rozsahu.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Námitky týkající se podjatosti předsedy senátu Městského soudu v Praze nejsou dovolacím důvodem právě proto, že nebyly uplatněny před rozhodnutím Městského soudu v Praze. Pokud byla namítaná podjatost předsedy senátu Městského soudu v Praze spatřována v tom, jak zasáhl do závěrečné řeči obviněného při veřejném zasedání, pak je třeba konstatovat, že po obviněném vystoupila ještě státní zástupkyně a obhájce a že teprve pak se senát Městského soudu v Praze odebral k závěrečné poradě, po které bylo vyhlášeno napadené usnesení. Obviněný tedy měl reálnou možnost namítnout podjatost předsedy senátu Městského soudu v Praze před tím, než bylo tímto soudem rozhodnuto. Tím, že tak neučinil, se zbavil možnosti namítat podjatost předsedy senátu Městského soudu v Praze jako dovolací důvod.

Z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. b) tr. ř. nebyla namítaná podjatost dovolacím důvodem a proto se jí Nejvyšší soud dále nezabýval.



K důvodům dovolání podle § 265b odst. l písm. g), 1) tr. ř.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě vymezené tak, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolacími důvody podle § 265b odst. l písm. g), 1) tr. ř. jsou pouze námitky, v nichž se tvrdí, že bylo vadně aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákon, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Jedná se totiž o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Mimo rámec dovolacích důvodů jsou námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, a proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy, stejně jako námitky týkající se dodržení procesních předpisů. Nejvyšší soud se proto nezabýval skutkovými a procesními námitkami obviněného a zaměřil se jen na námitky, které svým obsahem odpovídají dovolacím důvodům. V tomto ohledu jsou relevantní námitky vycházející z toho, že poškozený nepožíval ochrany úřední osoby.

Přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí a) v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo b) pro výkon pravomoci úřední osoby. Ve výroku o vině je uvedeno, že obviněný „užil násilí pro výkon pravomoci úřední osoby“, takže obviněný byl uznán vinným podle § 325 odst. l písm. b) tr. zákoníku, i když Obvodní soud pro Prahu 8 neúplně uvedl jen ustanovení § 325 odst. l tr. zákoníku.

Strážník Městské policie Praha je úřední osobou podle § 127 odst. l písm. e) tr. zákoníku. Zároveň však je významné i ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.

Zvláštní ochranu podle jednotlivých ustanovení trestního zákona, v daném případě podle § 325 odst. l tr. zákoníku, má úřední osoba zásadně pouze potud, pokud postupuje v rámci své pravomoci a odpovědnosti. Objektem trestného činu totiž je zájem na nerušeném výkonu pravomoci, čímž se ovšem zásadně míní jen její řádný výkon. S principy, na nichž je založen demokratický právní stát, je neslučitelné, aby ochrana prostředky trestního práva byla chráněna úřední osoba při postupu, ke kterému vůbec není oprávněna a při kterém očividně překročila meze své pravomoci a odpovědnosti. Za této situace požívá i úřední osoba pouze obecné ochrany podle těch ustanovení trestního zákona, v nichž ochrana není vázána na souvislost s pravomocí a odpovědností.

Aplikují-li se tato východiska na posuzovaný případ, nelze pominout vážný deficit řádného výkonu pravomoci na straně strážníků Městské policie Praha. Strážníci oprávněně a v souladu s ustanovením § 2 písm. d) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, reagovali na přítomnost vozidla řízeného R. B. v místě, kam je zakázán vjezd, úkony směřujícími k postihu tohoto přestupku, avšak jejich další postup proti osádce vozidla již nelze akceptovat jako řádný výkon pravomoci. Z odůvodnění rozsudku na str. 23 je zřejmé zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8, že strážníci se nechali vyprovokovat nepatřičným vyjádřením J. R., že jejich postup je rasistický (všechny osoby ve vozidle byly romského původu), k tomu, aby osádce vozidla pohrozili předvedením a aby na adresu těchto osob pronesli výrok v tom smyslu, ať odcestují do Anglie. Obvodní soud pro Prahu 8 sice uvedl, že pronesení tohoto výroku považuje za „velice pravděpodobné“, avšak to má z hlediska postavení obviněného a z hlediska zásady in dubio pro reo stejný význam, jako by šlo o jistotu. Na uvedené zjištění ovšem nenavazují žádné právní úvahy Obvodního soudu pro Prahu 8 z toho hlediska, jak se zjištěný postup strážníků ve vztahu k osádce vozidla (kromě řidiče) srovnává s jejich pravomocí. Městský soud v Praze zaznamenal tento nedostatek rozsudku a vytkl ho Obvodnímu soudu pro Prahu 8 s tím, že sám označil osádku vozidla za osoby, od nichž strážníci byli oprávněni požadovat vysvětlení podle § 11 odst. l zákona o obecní policii a jejichž totožnost proto byli oprávněni zjišťovat podle § 12 odst. 2 písm. c) zákona o obecní policii. Tyto úvahy Městského soudu v Praze však jsou odtrženy od skutkových okolností posuzovaného případu. Ze svědeckých výpovědí strážníků je zřejmé, že pokud reagovali na přestupek, jehož se dopustil R. B. nerespektováním zákazu vjezdu, bylo výsledkem jejich postupu uložení pořádkové pokuty R. B. Podle § 84 odst. l zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, přestupek lze projednat uložením pokuty v blokovém řízení, jestliže je spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit. Uváží-li se tyto podmínky blokového řízení, pak je jasné, že ke zjištění přestupku, jeho pachatele a dalších okolností významných z hlediska skutečného stavu věci strážníci nepotřebovali žádné vysvětlení podle § 11 odst. l písm. a) zákona o obecní policii od ostatních osob tvořících osádku vozidla a že potřebou tohoto vysvětlení nelze přesvědčivě odůvodnit zjišťování totožnosti těchto osob podle § 12 odst. 2 písm. c) zákona o obecní policii. Ostatně sami strážníci ve svědeckých výpovědích neuváděli, že by osádku vozidla pokládali v dané konkrétní situaci za osoby, od kterých by požadovali nějaké vysvětlení za účelem zjištění přestupku, jeho pachatele a dalších okolností významných z hlediska skutečného stavu věci. Nic takového strážníci neuvedli ani v úředním záznamu (č. l. 127-129 spisu), který sepsali bezprostředně po incidentu a v kterém svůj zásah popsali tak, že šlo jen o kontrolu řidiče vozidla z důvodu přestupku a že při této kontrole byli napadeni obviněným, a vůbec se nezmínili o ostatních osobách tvořících osádku vozidla, natož o tom, že nějak zasahovali také ve vztahu k těmto osobám.

Okolnost, že vystoupil proti strážníkům, obviněný v rámci své obhajoby vysvětloval tím, že slyšel, jak jeden ze strážníků vyhrožuje ženě z osádky vozidla zatčením a předvedením, a že z celého jednání cítil xenofobii či rasismus. V tomto ohledu obhajoba obviněného koresponduje se zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8. Strážník je oprávněn předvést osobu za podmínek uvedených v § 13 odst. l až 4 zákona o obecní policii, avšak tyto podmínky evidentně nebyly v posuzované věci splněny.

Strážníci byli k jednání vůči osádce vozidla vyprovokováni výrokem J. R., že jejich postup proti řidiči je rasistický. Tento výrok byl nemístný, avšak neopravňoval strážníky k tomu, aby hrozili předvedením a aby se uchylovali ke stejně tak nemístnému vyjádření na adresu osob romského původu ohledně odstěhování do Anglie. Strážníci tím porušili ustanovení § 6 odst. l zákona o obecní policii, podle něhož při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie jsou povinni dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem.

Strážníci výrazně vybočili z mezí své pravomoci a jejich jednání vůči osádce vozidla, pokud se netýkalo samotného projednání přestupku řidiče, mělo zjevné rysy svévole. To je vylučuje z dosahu ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného, který z titulu své veřejné angažovanosti v oblasti ochrany lidských práv reagoval na nesprávný postup strážníků nejprve jejich slovním napadením a posléze i vyvoláním potyčky včetně fyzického útoku proti jednomu z nich, proto nemůže být považováno za přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. l tr. zákoníku. Toto jednání bylo neadekvátní, přehnaně prudké a obviněný při něm projevil nedostatek sebekontroly, avšak pokud jde o jeho právní posouzení, v úvahu přichází - při splnění všech podmínek odpovědnosti - kvalifikovat skutek podle těch ustanovení trestního zákoníku, kterými je obecně chráněna osobní integrita kohokoli bez vazby na to, že má zvláštní postavení úřední osoby, případně podle obdobných ustanovení zákona o přestupcích.

Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I.ÚS 263/97, z něhož citoval, že „občané jsou povinni podrobit se výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor“ a dále že „jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným zákonným způsobem“. V citovaném nálezu je také uvedeno, že „Ústava, Listina základních práv a svobod ani žádná jiná právní norma nepřipouští, aby jednotliví občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli“. Věc, v níž Ústavní soud rozhodl citovaným usnesením, spočívala skutkově v tom, že občan zabývající se jako živnostník odtahováním nepojízdných vozidel plnil zakázku majitele motorového vozidla k odtažení a neuposlechl výzvy strážníka městské policie, aby neodtahoval vozidlo, které se nacházelo v místě zákazu stání a v protisměru a které bylo zajištěno autobotou městské policie. V tomto případě strážník evidentně nijak nevybočil z mezí svého oprávnění rozhodnout o tom, zda vozidlo nechá nebo nenechá odtáhnout, bez ohledu na to, zda rozhodl správně či nesprávně, takže ať rozhodl tak nebo onak, stále vykonával svou pravomoc. V posuzované věci obviněného J. B. však šlo o evidentní překročení mezí, v nichž byli strážníci oprávněni vykonávat pravomoc, a o to, že svým postupem se ocitli zcela mimo hranice svých oprávnění. Ostatně tu jsou nálezy, v nichž Ústavní soud vyslovil právní názory ukazující na nepřijatelnost zvláštní ochrany úředních osob, jejichž postup překračuje meze stanovené pro výkon veřejné moci a je projevem svévole (nález ze dne 18.2.2010, sp. zn. I.ÚS 1849/2008, a nález ze dne 18.11.2008, sp. zn. I. ÚS 1835/2007).

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Městského soudu v Praze je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto s ohledem na tyto dovolací důvody zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

                    V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec