Rozhodnutí NS

20 Cdo 969/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/07/2019
Spisová značka:20 Cdo 969/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.969.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
2
3



20 Cdo 969/2019
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněné J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí č. 1, proti povinné D. M., narozené XY, bytem XY, za účasti přihlášených věřitelů 1) IFIS investiční fond, a.s., se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, identifikační číslo osoby 24316717, 2) V. R., narozeného XY, bytem XY, 3) Ekonprofi, s. r. o. se sídlem v Brně, Útěchov č. 104, identifikační číslo osoby 25567870, pro 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Martina Horáka, Exekutorský úřad Tábor, pod sp. zn. 173 EX 195/14, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2018, č. j. 14 Co 135/2018-281,t a k t o:¨

Dovolání povinné se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2018, č. j. 14 Co 135/2018-281, potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Horáka, Exekutorský úřad Tábor, ze dne 9. ledna 2018, č. j. 173 EX 195/14-272, jímž soudní exekutor mimo jiné rozhodl o rozdělení nejvyššího podání.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost shledává v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dovolatelky odůvodnění odvolacího soudu zejména ve svém čl. 7 chrání pouze zájmy oprávněné, která podle odvolacího soudu může být krácena na svých právech. Zda byla postupem soudního exekutora krácena na svých právech i povinná, již odvolací soud nezohledňuje. V této souvislosti dovolatelka rozporuje (kromě jiného) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 5994/2016, kterým dovolací soud zamítl dovolání povinné podané v tomtéž exekučním řízení avšak proti usnesení Městského soudu ze dne 6. září 2016, č. j. 14 Co 241/2016-175, kterým tento soud potvrdil usnesení soudního exekutora ze dne 29. března 2016, č. j. 173 EX 195/14-140, o udělení příklepu na vydražených nemovitých věcech. Vzhledem k tomu, že o vstupu stávající oprávněné do řízení rozhodl až Městský soud v Praze právě usnesením ze dne 6. září 2016, č. j. 14 Co 241/2016-175, nemohla nabýt právní moci a vykonatelnosti usnesení, která byla vydána v mezidobí od smrti povinného (30. července 2014) do rozhodnutí odvolacího soudu o vstupu stávající oprávněné do řízení na místo zemřelého oprávněného. Těmito skutečnosti se však soudy vůbec nezabývaly. K tomuto dodává, že odvolací soud nebyl oprávněn o procesním nástupnictví vůbec rozhodovat. Ve shora uvedeném postupu dovolatelka spatřuje zásadní pochybení, které ji znemožnilo účinně se bránit, neboť předpokládala, že v dané věci se nebude konat dražební jednání, když k doručení usnesení o nařízení dražebního jednání mělo dojít až poté, co usnesení soudního exekutora o vstupu stávající oprávněné do řízení nabude právní moci. Toto usnesení však v řízení nebylo vůbec vydáno. Dále nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu v části pojednávající o započtení pohledávky povinné vůči oprávněné. Upozorňuje na to, že odvolací soud nevzal v úvahu ani námitku povinné týkající se vypracování znaleckého posudku. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2018, č. j. 14 Co 135/2018-281, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Přihlášená věřitelka 1) se k dovolání povinné vyjádřila tak, že souhlasí s dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu, jehož závěry považuje za správné.

Dále se k dovolání vyjádřila oprávněná, která uvedl, že práva povinné nebyla rozhodnutím odvolacího soudu nijak zkrácena. Poukazuje na skutečnost, že jak ona, tak původní oprávněný byli (a jsou) v řízení zastoupeni stejným advokátem, kterému byla doručována všechna rozhodnutí (mimo jiné) soudního exekutora, ona sama se pak stala jedinou dědičkou po zemřelém oprávněném, pozdní rozhodnutí o procesním nástupnictví tak nemohlo mít ani s ohledem na doručování povinnou zmiňovaných rozhodnutí na práva povinné žádný vliv.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále též jen „o. s. ř.“ a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud ve své již ustálené judikatuře opakovaně vysvětlil, že namítá-li dovolatel, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je v takovém případě zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016). Tomuto požadavku ovšem dovolatelka nedostála. Její argumentace v zásadě směřuje k otázce oprávněnosti odvolacího soudu rozhodovat o procesním nástupnictví oprávněné, jejímž řešením se již dovolací soud věnoval ve svém usnesení ze dne 14. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 5994/2016. K tomuto dovolací soud připomíná, že možné vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi dle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání, a o takový případ v projednávané věci nejde.

S ohledem na výše uvedené proto v dovolacím řízení nelze pokračovat a Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 5. 2019

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu