Rozhodnutí NS

3 Tdo 1088/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. j) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/03/2018
Spisová značka:3 Tdo 1088/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1088.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1088/2018-17


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání, které podala obviněná R. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 40/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 1/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Obviněná R. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, či „dovolatelka”) byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 3 T 1/2018, uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci – kuchyňského nože. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku jí bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněná zavázána zaplatit na náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 226.741 Kč s příslušenstvím.

2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila obviněná tím, že v P., dne 28. 6. 2017, v době kolem 18.00 hodin, v B. ulici, v pokoji ubytovny, po předchozí slovní rozepři s poškozeným R. K. v úmyslu jej usmrtit, kuchyňským nožem o délce čepele cca 20 cm bodla poškozeného silou nejméně střední intenzity do levé části hrudníku a tímto jednáním poškozenému způsobila bodnou ránu na přední straně hrudníku v oblasti levé prsní krajiny, s vbodem v úrovní druhého mezižebří při okraji hrudní kosti, pronikající do levé dutiny pohrudniční a levé plíce, což si vyžádalo operační zákrok a hospitalizaci poškozeného ve Fakultní nemocnici v Plzni do 24. 7. 2017, přičemž poškozený byl bezprostředně ohrožen na životě pro poškození plíce a hrudní stěny a bez neodkladné lékařské péče by z důvodu vykrvácení zemřel.

3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 40/2018, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.


II.

4. Prostřednictvím obhájce poté podala obviněná proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 40/2018, dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

5. Obviněná nesouhlasí s názorem, že by jednala s úmyslem poškozeného usmrtit, či mu ublížit na zdraví, s usmrcením poškozeného nebyla ani srozuměna. Při posuzování vztahů mezi obviněnou a poškozeným soud nesprávně hodnotil povahu jejich soužití, pokud dovodil, že na straně obviněné nebyly splněny podmínky strachu, úleku, silného rozrušení, jiného omluvitelného hnutí mysli či předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Sama obviněná popřela, že by chtěla poškozeného usmrtit nebo úmyslně zranit a takový úmysl u obviněné vyloučil i sám poškozený, který událost označil za hádku s nešťastným koncem. Toto vyjádření poškozeného mělo být hodnoceno ve prospěch obviněné a již samo o sobě vylučuje posoudit jednání obviněné jako zločin podle § 140 tr. zákoníku. Úmyslné jednání nelze dovozovat jen z nálezu na těle poškozeného. S mechanismem útoku dovozovaným znalcem totiž nekoresponduje výpověď obviněné ani výpověď poškozeného a nelze proto bez pochybností tvrdit, že jednání proběhlo způsobem popsaným v rozhodnutí. Obviněná byla v minulosti poškozeným napadána a osočována, v důsledku těchto napadení byla třikrát hospitalizována, poškozený po ní opakovaně házel nože, zlomil jí ruku, vyhrožoval jí i blízkým osobám, urážel jí a vysmíval se jí, choval se k ní tedy zavrženíhodným způsobem. Nelze pak vyloučit, že obviněná byla v silném rozrušení, v úleku z poškozeného, a i státní zástupce u hlavního líčení navrhl jednání posoudit jen jako trestný čin zabití.

6. S uložením ústavního protialkoholního léčení obviněná nesouhlasí, neboť se nepovažuje za osobu závislou na alkoholu. Ten konzumovala jen v řádu měsíců, nikoli v rozpětí roků, a i pobyt ve vazbě prokazuje, že u ní nejde o závislost. Účelnost případné léčby by se vytratila, pokud by ho měla obviněná vykonávat až po výkonu trestu odnětí svobody, tedy s odstupem čtyř let, když během výkonu trestu odnětí svobody nelze ochranné léčení realizovat. Léčení zahajované po tak dlouhé době by ztratilo význam. Pro uložení ochranného léčení v ústavní formě tak podle obviněné nejsou splněny podmínky.

7. S ohledem na shora uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 40/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

    8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.


    III.

    9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve ověřil, že dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 To 40/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněná je podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

    10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

    11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

    12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

    13. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

      14. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
        IV.
          15. Pokud obviněná shledává vadnost právního posouzení skutku v tom, že (podle jejího vlastního názoru) nebyly jejím jednáním naplněny zákonné znaky zločinu, jímž byla pravomocně uznána vinnou, neboť nejednala s úmyslem poškozeného zranit či dokonce usmrtit, vlastní dovolací argumentací se s obsahovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu rozchází. Obviněná v tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné konkrétní hmotněprávní výhrady. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze. Přesto se Nejvyšší soud k námitkám obviněné stručně vyjádří.

          16. S obhajobou obviněné, že poškozeného zasáhla neúmyslně, se podrobně zaobíral již nalézací soud, který vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výslechu znalce u hlavního líčení. Znalec přitom jednoznačně vyloučil možnost, že by ke způsobení objektivně prokázaného zranění u poškozeného mohlo dojít náhodným, nechtěným zasažením. S rozpory ve výpovědích poškozeného a obviněné o vzniku zranění se rovněž nalézací soud náležitě vypořádal. Motivace jednání obviněné vyplývá z posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, podle něhož se na spáchání činu podílela těžká opilost, osobnostní rysy obviněné i konfliktní soužití s poškozeným. S vyvozenými závěry se ztotožnil i odvolací soud, který na tyto námitky patřičně reagoval na str. 3, 4 svého usnesení.

          17. Obviněné nebylo možné přisvědčit ani v požadavku na posouzení jejího činu jako zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

          18. Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jde o privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, obsahující dvě kategorie privilegovaných okolností, jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli, a jednak v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které nevyžaduje silné rozrušení.

          19. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). Zásadně však běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku považovat (srov. rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). Zavrženíhodné jednání poškozeného nesmí být vyprovokováno ze strany pachatele, neboť při použití privilegované skutkové podstaty zabití musí jít o ospravedlňující pohnutku, a nikoli o vyprovokování jednání poškozeného, na které pak pachatel reaguje smrtícím útokem, anebo dokonce o vyprovokování takového zavrženíhodného jednání od počátku s tím, aby pak mohl pachatel poškozeného usmrtit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492 až 1493).

          20. Tyto hmotněprávní podmínky rozhodné pro vymezení uvedených znaků skutkové podstaty však musejí být prokázány výsledky provedeného dokazování, z nichž musí vyplynout. Soudy přitom své dokazování soustředily mimo jiné i na objasnění způsobu problematického soužití obviněné s poškozeným i na stav obviněné v době útoku na poškozeného, posouzení těchto otázek věnovaly potřebnou pozornost, a neprokázaly žádné zákonem požadované intenzivní chování, jež by bylo možné pod znak spočívající v „předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného“ podřadit. I když bylo prokázáno, že mezi nimi docházelo ke konfliktům, nelze považovat tuto skutečnost za omluvitelný důvod pro aplikaci uvedené privilegované skutkové podstaty. Ze strany obviněné šlo o prostou zlostnou reakci na odchozí verbální spor s poškozeným a pod velmi výrazným vlivem alkoholu, jehož účinků si ovšem musela být obviněná vědoma (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu).

          21. Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů obou stupňů, když bylo z provedeného dokazování zjištěno, že obviněná poškozeného napadla po předchozí slovní rozepři týkající se především hospodaření s finančními prostředky na bydlení, kdy poškozeného bodla nožem s čepelí délky nejméně 20 cm silou nejméně střední intenzity do levé části hrudníku a způsobila mu ránu pronikající do pohrudniční dutiny a levé plíce bezprostředně ohrožující poškozeného na životě, aniž by bylo prokázáno konkrétní zavrženíhodné jednání, jímž by poškozený obviněnou k tak závažnému útoku vyprovokoval, shledal, že obviněná byla v souladu se zákonem uznána vinnou pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv zabitím podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, jak se obviněná dožadovala. Její dovolání proto v této části vyhodnotil jako nedůvodné.

          22. Obviněná v dovolání rovněž vytýkala nesprávnost uložení ochranného ústavního léčení, kterou v zásadě shledávala v tom, že takové léčení u ní není potřebné, neboť není osobou závislou na alkoholu a s odstupem více let by po výkonu trestu odnětí svobody nemohla mít léčba význam. Jde o námitku uplatněnou v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1311/2007, a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 894/2007).

          23. Nejvyšší soud se zabýval nejprve podmínkami, za nichž lze takové léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložit. Je tomu zásadně tehdy, jestliže pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Ochranné léčení se neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Z uvedeného je patrné, že podmínka pro uložení ochranného léčení shledávaná v oddávání se zneužívání návykové látky musí být trvalého rázu, nestačí např. ojedinělá opilost, ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických nápojů, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku (srov. rozhodnutí č. 50/1983 Sb. rozh. tr.). U osoby, u níž má být rozhodnuto o uložení ochranného léčení protialkoholního, je k posouzení stadia vývoje a stavu alkoholismu třeba odborných znalostí, a proto se vyžadují k posouzení této otázky znalecké posudky nebo odborná vyjádření lékaře - alkohologa nebo od zdravotnického zařízení zabývajícího se protialkoholní léčbou (srov. rozhodnutí č. 46/1977, s. 206, a č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Ve znaleckém posudku nebo v odborném lékařském vyjádření je třeba také zaujmout stanovisko, zda vzhledem k osobě pachatele, jeho zdravotnímu stavu (včetně psychiky), jeho poměru k ochrannému léčení a příp. dosud prodělaným ochranným léčbám je předpoklad, že lze dosáhnout účelu ochranného léčení (ve vztahu k uložení ochranného protialkoholního léčení srov. též rozhodnutí č. 54/1979 a č. 18/1981 Sb. rozh. tr.) ve formě ústavní nebo ambulantní.

          24. Způsob výkonu léčení upravuje ustanovení § 99 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož může soud nařídit léčení ve formě ambulantní, avšak tehdy, lze-li vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem očekávat, že ambulantní léčení splní účel. V posuzované věci se nalézací soud s nutností uložit léčení v ústavní formě v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, když na str. 4 a 7 rozsudku poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož má obviněná sklony ke zneužívání alkoholu vyplývající z jejích osobnostních rysů. Požitý alkohol u ní umocnil směřování k protiprávnímu jednání a pod vlivem alkoholu se její chování jeví jako nevyzpytatelné

            25. Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Při ambulantním léčení je léčená osoba, která je ponechána na svobodě, povinna se podrobit léčebnému režimu podle pokynů pracovníků zdravotnického zařízení, kam léčená osoba pravidelně v určených termínech dochází. Tento způsob výkonu ochranného léčení je možné uložit jen tehdy, když vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). Pokud soud prvního stupně obviněné uložil ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní, učinil tak na základě posouzení všech okolností, za nichž k činu došlo, zejména se zřetelem na to, že obviněná se dopustila uvedeného zločinu pod vlivem alkoholických nápojů.

            26. Nejvyšší soud proto shledal, že výrok o uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě má své opodstatnění a oporu v obsahu spisu, neboť uváží-li se všechny okolnosti posuzovaného skutku v kontextu se závěry plynoucími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podmínky pro jeho uložení byly splněny. K nedostatečné účinnosti ambulantní formy léčení u obviněné se obsáhle vyjádřila znalkyně i u hlavního líčení (č. l. 379 až 382 spisu), kdy osvětlila i nedostatečnost byť dlouhodobé vynucené abstinence bez odborného působení a nutnost režimového působení v průběhu ústavní léčby. Ústavní forma ochranného léčení se proto jeví, a to i s ohledem na nebezpečnost obviněné pro společnost, jako správná a v souladu se zákonem.

            27. Vzhledem ke všem výše rozvedeným závěrům, jež Nejvyšší soud k jednotlivým výhradám obviněné učinil, když obviněnou vytýkaná pochybení v napadených rozhodnutích, v nichž se soudy se všemi podstatnými okolnostmi dostatečně vypořádaly, neshledal, odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.



            P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

            V Brně dne 3. 10. 2018


            JUDr. Vladimír Jurka
            předseda senátu



            Vypracoval:
            JUDr. Aleš Holík