Rozhodnutí NS

28 Cdo 397/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/18/2019
Spisová značka:28 Cdo 397/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.397.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Promlčení
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 100 odst. 1 obč. zák.
§ 3 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 397/2019-120


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně B. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Kádou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 304/17, proti žalovanému J. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 93/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2018, č. j. 26 Co 165/2018-83, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.874,40 Kč k rukám Mgr. Radka Matoulka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
    Odůvodnění:

    Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 13 C 93/2016-53, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 90.000,- Kč na náhradu škody a částky 420.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 54.377,40 Kč (výrok II.). Žalobkyně se v řízení dožadovala zaplacení 90.000,- Kč jako náhrady škody, jež jí měla být způsobena tím, že žalovaný zničil či ztratil movité věci v jejím výlučném vlastnictví, které předtím od roku 2000 ve společném bytě zadržoval. Dále žalobkyně požadovala zaplacení částky 420.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení jakožto ušlého zisku za období od roku 2001 do roku 2010 za možný nájem bytu, který měli účastníci ve společném jmění a jenž po rozvodu manželství nemohla žalobkyně užívat. Soud prvního stupně na základě námitky promlčení vznesené žalovaným dovodil promlčení nároku na náhradu škody (§ 106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále „obč. zák.“), neboť žalobkyně mohla žádat náhradu za předmětné věci již od roku 2000, kdy ztratila do bytu, kde se věci nalézaly, přístup. Důvodnou shledal námitku promlčení rovněž ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož dvouletá subjektivní promlčecí lhůta uplynula nejpozději dne 16. 2. 2013 (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Počátek této lhůty přitom soud prvního stupně určil ke dni 16. 2. 2011, k němuž žalobkyně darovala svůj spoluvlastnický podíl na dříve společném bytu synovi.

    Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 26 Co 165/2018-83, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 38.434,20 Kč (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvoinstančního soudu o nedůvodnosti nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, byť jeho právní posouzení korigoval ve vztahu k počátku běhu promlčecích lhůt. Podle úsudku dovolacího soudu k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty došlo dne 31. 12. 2012, neboť její počátek se váže ke dni nastoupení fikce dle § 150 odst. 4 obč. zák., tj. ke dni 4. 8. 2010. Dále odvolací soud poté, kdy žalobkyně na výzvu soudu upřesnila tvrzení o tom, kdy došlo ke škodní události a kdy se o ní žalobkyně dozvěděla, přisvědčil závěru soudu prvního stupně o promlčení nároku na náhradu škody. Rovněž neshledal, se zřetelem ke konkrétním okolnostem věci, posouzení námitky promlčení jako neslučitelné s dobrými mravy. Odvolací soud snížil výši náhrady nákladů řízení, neboť soud prvního stupně (nesprávně) nevycházel ze součtu tarifních hodnot spojených věcí ve smyslu ustanovení 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky rozporu výkonu práva (vznesení námitky promlčení) s korektivem dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. S ohledem na judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010 (označené rozsudky, stejně jako dále citované rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) podotýká, že pro závěr o nemravnosti námitky promlčení je rozhodující celková situace, v níž byla námitka promlčení uplatněného nároku vznesena. Míní přitom, že žalovaným uplatněná námitka promlčení je výrazem zneužití práva na její úkor a že marné uplynutí promlčecí doby nezavinila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    K dovolání žalobkyně se nesouhlasně vyjádřil žalovaný, jenž dovolání, které vnímá jako šikanu vůči své osobě, navrhl jako nedůvodné odmítnout.

    Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 6. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení vymezené otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

    Sluší se uvést, že dovolací soud je oprávněn posoudit, zda výkon práva je v individuálně definovaných skutkových poměrech věci v rozporu s dobrými mravy, jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze právní instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014). V této souvislosti dovolací soud dále konstatoval, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy musí být, přinejmenším převažující měrou, vyhrazeno nižším instancím, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování (a právě soudy nižších stupňů také mohou hodnotit důkazy, které provedly). To musí platit právě o aplikaci takového mezního pojmu, jímž dobré mravy nepochybně jsou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).

    Ve vztahu k námitce promlčení Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, podle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, kdy vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

    O výjimečný případ, v němž by ve světle uvedené judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo lze přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, však v posuzovaném případě zjevně nejde. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, že v dané věci nebyly prokázány žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o zneužití práva vznést námitku promlčení žalovaným ve vztahu k oběma nárokům uplatňovaným žalobkyní, ani objektivní příčiny, které by bránily žalobkyni uplatnit nárok na náhradu škody a nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému včas. Rovněž se nepodává, že by jednání žalovaného vykazovalo znaky šikanózního jednání. Dovolací soud považuje závěry odvolacího soudu za zcela přiměřené. Nelze přehlédnout, že podle skutkových zjištění soudu nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, žalobkyně podává žalobu na náhradu škody (za zničené věci) a žalobu na vydání bezdůvodného obohacení až v březnu roku 2016, přičemž o zničení věcí má od žalovaného informaci již v roce 2009, a společný byt nemůže užívat již od roku 2000. Bez ohledu na závěr odvolacího soudu, že žalobkyně by mohla vydání bezdůvodného obohacení žádat teprve poté, kdy na společný byt přestal dopadat režim společného jmění manželů (v důsledku nastoupení zákonné fikce pro vypořádání SJM ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. od 4. 8. 2010), disponovala žalobkyně po mnoho let informací o skutkových okolnostech vážících se k pozdějšímu vzniku bezdůvodného obohacení a k osobě, která se takto na její úkor bezdůvodně obohacuje. Jestliže žalobkyně i přes deklarované zdravotní obtíže byla schopna podle skutkových závěrů odvolacího soudu uplatňovat vůči žalovanému předmětné nároky od roku 2009 zjevně neúspěšně mimosoudní cestou (písemná korespondence a SMS zprávy), pak jí nic nebránilo v tom, aby se těchto nároků domáhala u soudu. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že žalobkyně o svá práva dostatečně nepečovala a neřídila se tak zásadou vigilantibus iura scripta sunt („právo přeje bdělým“).

    Pro závěr o rozporu námitky promlčení vznesené žalovaným s dobrými mravy nesvědčí ani dovolatelkou odkazovaná judikatura. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu popsal jednotlivé okolnosti, jež ho ve svém souhrnu vedly k závěru, že výkon práva žalovaného bránit se námitkou promlčení jak proti nároku žalobkyně na náhradu škody, tak proti nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, se v dané situaci nepříčí dobrým mravům, přičemž vzal v potaz právní názor Nejvyššího soudu o výjimečném použití korektivu dobrých mravů, vyjádřený mimo jiné v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016. Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, je nutno konstatovat, že odvolací soud v poměrech projednávané věci respektoval rovněž v něm dovozované závěry o potřebě přihlédnout k okolnostem, za nichž byla námitka promlčení uplatněna.

    Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

    Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí částku 12.874,40 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 10.340 Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.234,40 Kč.

    Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

    V Brně dne 18. 2. 2019


    JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
    předseda senátu