Rozhodnutí NS

4 Tdo 460/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Hanobení lidských ostatků
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/18/2018
Spisová značka:4 Tdo 460/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.460.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hanobení lidských ostatků
Dotčené předpisy:§ 359 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 460/2018-29


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněné P.   J.,  proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 30/2017, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017.    

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 4 T 30/2017, byla obviněná P.  J.  uznána vinnou ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve  skutkové větě výroku o vině citovaného rozsudku.

Za uvedené jednání byla obviněná P.   J.   odsouzena podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 4 T 30/2017, podala obviněná P.   J.   odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná P.  J.   byla uznána vinnou ze spáchání přečinu hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v přesně nezjištěné době od 25. června 2015 do 26. června 2015 v 10:00 hodin – 10:30 hodin v N., v okrese M., ulici B.  Č., v místě bydliště, po předchozím utajovaném těhotenství, ve 39. týdnu a počínajícím 40. týdnu těhotenství, bez jakékoli předchozí přípravy na porod a příchod dítěte a bez opatření si základních potřeb pro ošetření novorozence po porodu, poté co v ranních hodinách začala pociťovat první porodní bolesti, vyčkala až její druh odejde do práce a děti do školy, a v koupelně bytu porodila na ručník rozprostřený na podlaze mrtvé dítě mužského pohlaví nezjištěné váhy a délky, následně vypudila i placentu, pohledem zjistila, že dítě má pupečník omotaný kolem krku, je promodralé, ale teplé, a poté ho nechala po dobu patnácti až třiceti minut ležet bez ošetření na podlaze na ručníku, sama se vykoupala a převlékla, a poté tělíčko novorozence uložila i s placentou a neodděleným pupečníkem do igelitového pytle na odpadky černé barvy, pytel zabalila do svetru růžové barvy a následovně vše vložila do druhého igelitového pytle, přičemž při manipulaci s tělíčkem novorozence zaznamenala změnu jeho tělesné teploty, neboť bylo studené a mělo také tmavší modrou barvu, přičemž takto zabalené tělíčko novorozence odložila v předsíni, uklidila koupelnu bytu, vyprala použitý ručník se svým ošacením a hadrem na podlahu a následně balíček s tělíčkem odnesla do prázdného kontejneru na tuhý komunální odpad v ulici B.  Č., čímž jednala v rozporu s § 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví“.

Za uvedené jednání byla obviněná P.  J.  odsouzena podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že závěry odvolacího soudu lze ve stručnosti shrnout tak, že ve shodě s nalézacím soudem vyšel ze skutkového zjištění, že se dítě narodilo mrtvé. Oproti soudu prvého stupně však nepovažoval za spolehlivě prokázaný úmysl obviněné dítě po porodu usmrtit, resp. nechat zemřít. Obhajobu obviněné v tom smyslu, že se dítě narodilo mrtvé a že obviněná to hned na počátku zjistila, považoval odvolací soud za nevyvrácenou a fakticky také nevyvratitelnou. Ze shromážděných důkazů pak dle závěrů odvolacího soudu sice nepochybně vyplývá, že obviněná další dítě do rodiny nechtěla, že těhotenství i před blízkými osobami tajila a nechovala se v jeho průběhu jako nastávající matka, jež se na dítě těší (nevyhledávala adekvátní lékařskou péči, nadále pracovala na rizikovém pracovišti), zároveň však z toho nelze dovodit, že by byla odhodlána živě narozené dítě usmrtit, resp. že by jí deklarovaný úmysl dítě umístit v tzv. baby-boxu nemohl odpovídat skutečnosti. Za tohoto stavu odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněné před porodem, při porodu a těsně po něm vůbec není jednáním deliktním. Za trestněprávně relevantní však odvolací soud považoval následující jednání obviněné, spočívající v tom, jakým způsobem naložila s mrtvým tělem dítěte, tedy že je vložila do igelitových pytlů a vhodila do kontejneru na komunální odpad. Dovodil přitom, že tím obviněná porušila předpisy o pohřebnictví a takové jednání je třeba právně posoudit jako přečin hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku. S výše uvedeným právním závěrem odvolacího soudu se však nelze ztotožnit.
 
Dále uvedl, že přečinu hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo z pohřebiště svévolně odejme lidské ostatky nebo s lidskými ostatky nakládá v rozporu se zákonem. Jde tedy o blanketní normu, která odkazuje na příslušnou právní úpravu v zákoně č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pohřebnictví“) a právní pojmy v této blanketní normě užité je proto třeba vykládat v souladu se zákonem o pohřebnictví.

Podle § 2 písm. d) zákona o pohřebnictví jsou lidské ostatky definovány jako lidské pozůstatky po pohřbení. Pohřbením se podle § 2 písm. e) zákona o pohřebnictví rozumí uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu. Lidskými pozůstatky se pak podle § 2 písm. c) zákona o pohřebnictví rozumí tělo zemřelého a jiné lidské pozůstatky. Podle § 2 písm. a) zákona o pohřebnictví se tělem zemřelého rozumí mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud není za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použito pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům; tělem zemřelého je i tělo mrtvě narozeného dítěte.

Jak přitom z citované skutkové podstaty přečinu hanobení lidských ostatků vyplývá, trestněprávně je sankcionováno pouze vymezené nakládání pachatele s lidskými ostatky, tj. s takovými lidskými pozůstatky, které již byly pohřbeny. Z popisu jednání obviněné je zřejmé, že uvedeným způsobem nakládala s tělem mrtvě narozeného dítěte, které předtím pohřbeno nebylo. Nemohlo se tak jednat o lidské ostatky ve smyslu § 2 písm. d) zákona o pohřebnictví, ale „toliko“ o lidské pozůstatky podle § 2 písm. c) zákona o pohřebnictví. Jednání obviněné tudíž pod objektivní stránku skutkové podstaty přečinu hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku podřadit nelze, neboť zde absentuje objekt i objektivní stránka tohoto přečinu.

Současně však nelze přehlédnout, že obviněná tělo svého mrtvě narozeného dítěte zabalila do svetru a igelitových pytlů a následně je odhodila do kontejneru na tuhý komunální odpad. Tímto jednáním tak zjevně porušila § 4 odst. 1 písm. f) zákona o pohřebnictví, tedy zákaz zacházet s lidskými pozůstatky nebo lidskými ostatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění veřejnosti. Uvedené jednání by tak mohlo být příslušným správním úřadem považováno za přestupek podle § 26 odst. 1 písm. j) zákona o pohřebnictví, ve znění účinném do 15. 8. 2015. V takovém případě bylo proto namístě rozhodnout o postoupení věci příslušnému správnímu orgánu.

Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle názoru nejvyššího státního zástupce soudy nesprávně posoudily otázku právní kvalifikace jednání obviněné, když předmětné jednání pod objektivní stránku skutkové podstaty přečinu hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku podřadit nelze, neboť absentuje objekt i objektivní stránku tohoto přečinu.

Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ve shodě s nalézacím soudem vyšel ze skutkového zjištění, že se dítě narodilo mrtvé. Oproti soudu prvního stupně však nepovažoval za spolehlivě prokázaný úmysl obviněné dítě po porodu usmrtit, resp. nechat zemřít. Obhajobu obviněné v tom smyslu, že se dítě narodilo mrtvé a že obviněná to hned na počátku zjistila, považoval odvolací soud za nevyvrácenou a fakticky také nevyvratitelnou. Zdůraznil, že subjektivní stránka trestného činu je součástí jeho skutkové podstaty a je tudíž rovněž předmětem dokazování. Není-li úmysl výslovně deklarován pachatelem, je třeba na něj usuzovat z jiných projevů pachatelova jednání. Ze shromážděných důkazů pak dle závěrů odvolacího soudu sice nepochybně vyplývá, že obviněná další dítě do rodiny nechtěla, že těhotenství i před blízkými osobami tajila a nechovala se v jeho průběhu jako nastávající matka, jež se na dítě těší (nevyhledávala adekvátní lékařskou péči, nadále pracovala na rizikovém pracovišti), avšak na základě výše uvedených okolností nelze dospět k jednoznačnému závěru, že by byla odhodlána živě narozené dítě usmrtit, resp. že by jí deklarovaný úmysl dítě umístit v tzv. baby-boxu nemohl odpovídat skutečnosti (čemuž nasvědčuje i fakt, že si do koupelny připravila svetřík na jeho zabalení). Vrchní soud dále odmítl úvahy soudu prvého stupně, že si obviněná narození živého dítěte nepřála, neboť trestněprávně relevantní je pouze konkrétní jednání pachatele, nikoli jeho přání. Jestliže tedy obviněná porodila mrtvé dítě a byla si této skutečnosti ihned po vypuzení plodu vědoma, není možné dovodit její trestní odpovědnost ať již konáním či opomenutím žádným z trestných činů proti životu a zdraví, a to ani jeho pokusem.

Za trestněprávně relevantní však odvolací soud považoval následující jednání obviněné, které spočívalo v tom, jakým způsobem naložila s mrtvým tělem dítěte, tedy že je vložila do igelitových pytlů a vhodila do kontejneru na komunální odpad. Dospěl k závěru, že tím obviněná porušila předpisy o pohřebnictví a takové jednání je třeba právně posoudit jako přečin hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce je významná otázka, zda obviněná svým jednáním porušila zájem na ochraně pietního uložení lidských ostatků před hanobením, v důsledku čehož by přicházelo v úvahu posoudit je jako přečin hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku.

Podle § 359 odst. 1 tr. zákoníku kdo neoprávněně otevře hrob nebo hrobku nebo urnu s lidskými ostatky, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku stejně bude potrestán, kdo z pohřebiště svévolně odejme lidské ostatky nebo s lidskými ostatky nakládá v rozporu se zákonem.

Objektem tohoto trestného činu je veřejný pořádek, pokud jde o ochranu a zachování piety lidských ostatků a míst, kde jsou uloženy.

Toto ustanovení obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty upravené v odstavci 1 a 2, přičemž první je v podstatě sankcionováním činnosti, jíž jsou uvedená pietní místa narušena a která může vést k jednání podle druhé skutkové podstaty, pokud se tak stalo bez povolení. Přitom v celém ustanovení jde o ochranu před hanobením lidských ostatků, jimiž jsou lidské pozůstatky až do pohřbení, tedy po uložení do hrobu, hrobky nebo po zpopelnění do urny. Odejmout lidské ostatky z pohřebiště nebo s nimi jinak nakládat, může pachatel zásadně až po otevření hrobu nebo hrobky.

Objektivní stránka tedy spočívá v:
      a) neoprávněném otevření hrobu nebo hrobky nebo urny s lidskými ostatky (odst. 1)
      b) svévolném odejmutí lidských ostatků z pohřebiště (odst. 2)
      c) nakládání s lidskými ostatky v rozporu se zákonem (odst. 2).
    Ve skutkových podstatách je zdůrazněna protiprávnost („neoprávněně“, „v rozporu se zákonem“), neboť speciální zákon (zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů) upravuje podmínky, za nichž se lze dopustit popsaného jednání v souladu s právem.

    Podle § 2 písm. a) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 15. 8. 2015 (dále jen zákon o pohřebnictví) se lidskými pozůstatky rozumí mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení. Podle § 2 písm. a) zákona o pohřebnictví se tělem zemřelého rozumí mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud není za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použito pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněny ve spalovně poskytovatele zdravotních služeb podle zvláštního právního předpisu. Podle § 2 písm. b) zákona o pohřebnictví jsou lidské ostatky definovány jako lidské pozůstatky po pohřbení. Pohřbením se podle § 2 písm. c) zákona o pohřebnictví rozumí uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na veřejném nebo neveřejném pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu.

    Základním kritériem rozlišení pojmů „lidské pozůstatky“ a „lidské ostatky“ je okamžik pohřbení, neboť tímto okamžikem se z lidských pozůstatků stávají lidské ostatky. Ustanovení § 2 písm. b) zákona o pohřebnictví je pak „průnikem“ dvou definic, a to definice pojmu „lidské pozůstatky“ uvedené výše a definice pojmu „pohřbení“ uvedené v § 2 písm. c) zákona o pohřebnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že je kladen důraz na ochranu lidských ostatků, které jsou oproti lidským pozůstatkům chráněny předpisy trestního práva (viz skutková podstata trestného činu hanobení lidských ostatků podle § 359 tr. zákoníku).

    Vzhledem k výše uvedenému lze učinit závěr, že trestněprávně je sankcionováno pouze vymezené nakládání pachatele s lidskými ostatky, tj. s takovými lidskými pozůstatky, které již byly pohřbeny. Z obsahu trestního spisu lze zjistit, že obviněná způsobem uvedeným ve skutkové větě napadeného rozsudku nakládala s tělem mrtvě narozeného dítěte, které předtím pohřbeno nebylo. V posuzovaném případě je tedy evidentní, že se nejednalo o lidské ostatky ve smyslu § 2 písm. b) zákona o pohřebnictví, ale „pouze“ o lidské pozůstatky podle § 2 písm. a) zákona o pohřebnictví. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, že skutek, jímž měla obviněná spáchat uvedený trestný čin, však pod skutkovou podstatu přečinu hanobení lidských ostatků podle § 359 odst. 2 tr. zákoníku podřadit nelze, neboť v daném případě absentuje objekt i objektivní stránka předmětného přečinu.

    Z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že obviněná tělo svého mrtvě narozeného dítěte zabalila do svetru a igelitových pytlů a následně je odhodila do kontejneru na tuhý komunální odpad, čímž nepochybně porušila § 4 odst. 1 písm. h) zákona o pohřebnictví, tedy zákaz zacházet s lidskými pozůstatky nebo lidskými ostatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění veřejnosti. Uvedené jednání by tak mohlo být příslušným správním úřadem považováno za přestupek podle § 26 odst. 1 písm. j) zákona o pohřebnictví. V daném případě byl tedy důvod pro postoupení věci orgánu příslušnému k projednání a posouzení předmětné věci jako přestupku.

    Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že skutek, pro který se trestní řízení vede, není trestným činem, ale mohl by být příslušným orgánem posouzen jako přestupek, bude třeba zkoumat, zda lze předmětný skutek jako přestupek projednat, a posoudit, zda ve smyslu § 20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nedošlo k jeho promlčení. Nejvyšší soud podotýká, že do běhu promlčecí jednoleté lhůty ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích se pak nezapočítává doba, po kterou bylo pro týž skutek vedeno trestní řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.), jež počíná sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem podle § 158 odst. 3 tr. ř., nikoli okamžikem zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. nebo podle § 314b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009).

    Lze uzavřít, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, neboť napadené rozhodnutí je zatíženo vytýkanou vadou. Je tedy nezbytné, aby Vrchní soud v Praze trestní věc obviněné v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 7 To 106/2017, zrušit a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněné před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 18. dubna 2018


    JUDr. Jiří Pácal
    předseda senátu