Rozhodnutí NS

4 Tdo 63/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:4 Tdo 63/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.63.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Legalizace výnosů z trestné činnosti
Presumpce neviny
Trest
Dotčené předpisy:§ 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 216 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
§ 55 odst. 2 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 63/2019-31


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2019 o dovolání obviněného K. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 9 To 152/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 62/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 2 T 62/2017, byl obviněný K. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) se spoluobviněným L. K. uznán vinným ze spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:

s L. K. společně po vzájemné domluvě v úmyslu zastřít skutečný původ vozidla Škoda Octavia, mezinárodní registrační značky XY, VIN: XY, ve vlastnictví spol. BTWO shop GMBH, Dresden, odcizeného doposud neznámým pachatelem v přesně nezjištěné době z 12. na 13. 5. 2015 v SRN, konkr. v Drážďanech, jehož hodnota ke dni odcizení činila 150.000 Kč, které získali blíže nezjištěným způsobem, pod identitou dopravní nehodou zničeného vozidla Škoda Octavia combi, registrační značky XY, VIN: XY, s technickým průkazem, který společně zakoupili dne 15. 6. 2015 v Benešově od vlastníka havarovaného vozidla L. Č., nejprve nechali dne 16. 6. 2015 provést evidenční kontrolu provedenou ve stanici STK Ústí nad Labem za účelem zamýšleného převodu vozidla na nového nabyvatale V. k. a., jejímž společníkem byl obž. S., aby následně dne 25. 6. 2015 s již stočeným tachometrem oproti předchozí evidenční kontrole z 273680 na 115628 km nechali provést další evidenční kontrolu ve stanici STK Teplice za účelem převodu vozidla na matku obž. S. J. N., nar. XY, která na žádost svého syna registrační úkony k převodu vozidla na svoji osobu provedla dne 8. 7. 2015 v prostorách Městského úřadu Benešov - Odbor dopravy, Masarykovo náměstí 226, Benešov, načež následně vozidlo opatřili na levém bočním sloupku a čelním skle evidenčními štítky s VIN: XY, které dne 27. 7. 2015 prostřednictvím autorizovaného servisu ŠKODA v Karlových Varech zajistil na základě žádosti ze dne 22. 7. 2015 obž. L. K., a vozidlo společně užívali.

Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Benešově obviněnému K. S. podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

Spoluobviněnému L. K. uložil za tento přečin a za sbíhající přečiny pojistného podvodu ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným a za nějž byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 2. 2016, č. j. 5 T 26/2016-140, jež mu byl doručen dne 19. 2. 2016, a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným a za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 3. 2016, č. j. 10 T 2/2016-54, a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným a za nějž byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 To 189/2017-461, jenž rozhodoval jako soud odvolací ve věci rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 2. 2017, č. j. 32 T 70/2016-360, podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Pro výkon uloženého trestu byl spoluobviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 2. 2016, č. j. 5 T 26/2016-140, z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 3. 2016, č. j. 10 T 2/2016-54 a z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 To 189/2017-461, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 2 T 62/2017, podali oba obvinění odvolání do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 9 To 152/2018, kterým obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 9 To 152/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že trest, kterým došlo k bezprostřednímu omezení jeho osobní svobody, je nepřípustný pro rozpor s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku stanoví subsidiární povahu nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž toto zákonné ustanovení při ukládání trestu nebylo dostatečně zohledněno. Soudy nižších stupňů blíže nezdůvodnily, jaké okolnosti je vedou k tomu, že jeho náprava uložením jiného, než nepodmíněného trestu je vyloučena. Poukazuje rovněž na skutečnost, že státní zástupkyně v rámci závěrečné řeči navrhla, aby mu byl uložen výchovný trest odnětí svobody. Odkazuje současně i na své zdravotní problémy, které se k němu vztahují jako k osobě obviněného a které bylo nutno zohlednit v rámci úvahy o druhu a výši trestu.

Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku z hlediska zavinění ve formě úmyslu. Podle jeho názoru nelze závěr o zavinění spolehlivě dovodit, neboť tento je výlučně založen na výpovědi svědka Č., jehož výpověď nemá oporu v žádném z dalších provedených důkazů. Obviněný následně připouští, že výpověď tohoto svědka podporuje závěry odsuzujícího rozsudku, když ovšem nelze přehlédnout, že popis skutku je výrazně založen právě na výpovědi svědka Č. Zdůrazňuje, že ve věci vypovídala řada svědků, jejichž výpovědi byly vyvráceny listinnými důkazy a které tak ničeho nic o jeho vině nevypovídají. Postup, kdy soudy preferují výpověď svědka Č. je nesprávný a je v rozporu se zásadou presumpce neviny.

Obviněný dále uvádí, že rozhodnutí je nesprávně právně kvalifikováno, když byl shledán vinným v kvalifikované skutkové podstatě. Skutku se totiž měl dopustit tak, že měl získat větší prospěch. K výši získaného prospěchu nebylo provedeno žádné dokazování, soudy se spokojily pouze s odborným vyjádřením k hodnotě předmětného vozidla, nebyl tedy proveden znalecký posudek k hodnotě vozidla. Podle jeho názoru by hodnota získaného prospěchu mohla činit pouze hodnotu užívání vozidla za dobu, po kterou měl předmětné vozidlo k dispozici.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 9 To 152/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 NZO 1027/2018, nejprve uvedl, jakým trestným činem byl obviněný uznán vinným rozhodnutími soudů nižších stupňů a jaké uplatnil dovolací důvody. Současně rozvedl, v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění.

Následně ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že obviněný sice formálně namítá nesprávné posouzení zavinění ve formě úmyslu, když však svoji argumentaci zakládá na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, kterým vytýká, že vycházely z výpovědi svědka Č. Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku je pak část použité argumentace mimo zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitky vztahující se k tomu, že hodnota vozidla byla zjišťována toliko odborným vyjádřením. Taková námitka směřuje vůči rozsahu provedeného dokazování. Pod zvolený dovolací důvod je podle jeho názoru možno podřadit námitku, podle které nelze při stanovení výše získaného prospěchu vycházet z hodnoty předmětného vozidla. Uvedenou námitku ovšem nepovažuje za důvodnou. Obvinění si legalizací předmětného vozidla vytvořili možnost s tímto vozidlem trvale disponovat, jako by byli jeho vlastníky, nešlo tedy o vytvoření možnosti vozidlo přechodně užívat. Zdůrazňuje, že při stanovení výše prospěchu nelze sice mechanicky vycházet z hodnoty věci, která je předmětem legalizace, když ovšem v dané věci nebylo důvodu vycházet z jiné částky než z hodnoty vozidla, kterým obvinění disponovali. Zdůrazňuje, že větší rozsah jako znak skutkové podstaty podle odst. 2 písm. b) § 216 tr. zákoníku představuje prospěch ve výši nejméně 50.000 Kč, takže by takový znak byl naplněn i tehdy, jestliže by byla odečtena částka 25.000 Kč, kterou obvinění zaplatili svědkovi Č. za doklady k vozidlu, popř. i další částky, které v souvislosti s legalizací vozidla vynaložili. Pro úplnost dodává, že pokud by nebyl naplněn odst. 2 písm. b) § 216 tr. zákoníku, tak by bylo na místě jednání obviněných kvalifikovat podle § 216 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spočívajícího ve spáchání činu ve vztahu k věci ve větší hodnotě.

Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nejprve rozvádí předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu, když uvádí, že pod citovaný dovolací důvod nelze podřadit uložení nepřiměřeně přísného trestu či naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a § 41 až § 42 tr. zákoníku, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby. Z pohledu odkazu obviněného na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku sděluje, že toto ustanovení nestanoví nějaké striktní měřitelné podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u trestných činů relativně menší závažnosti. Jedná se jen o výkladová vodítka k tomu, jak má být posuzováno splnění předpokladu pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Otázka, zda okolnosti případu a osoba pachatele odůvodňují či neodůvodňují uložení podmíněného trestu, je otázkou přiměřenosti uloženého trestu a nachází se tudíž mimo zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto uplatněná argumentace obviněného formálně neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1072/2016).

Pouze pro úplnost státní zástupce odkazuje na skutečnost, že obviněný se v minulosti opakovaně dopustil majetkové trestné činnosti a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z dlouhodobého trestu odnětí svobody. Za takové situace trest uložený v nyní projednávané věci nelze považovat za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý nebo nepřiměřený.

V závěru podaného vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. jako neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby i v případě jiného rozhodnutí rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v nedostatku úmyslu spáchat trestný čin, ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v nenaplnění znaku, že jednal v úmyslu získat větší prospěch, a v nerespektování zásady presumpce neviny. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v porušení ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku týkající se naplnění znaku, že obviněný jednal v úmyslu získat větší prospěch, byť část zvolené argumentace má procesní charakter.

Ohledně zbývající části argumentace vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést následující. Obviněný zvolenou argumentací v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně, když zpochybňuje hodnocení výpovědi svědka Č., přičemž následně polemizuje s hodnocením důkazů soudy a předestírá vlastní verzi skutkového děje, a následně na podkladě vlastní verze události dospívá k závěru, že se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, nedopustil a že soudy měly respektovat zásadu presumpce neviny. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale toliko hodnocení důkazů. Proto takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, jenž v dané věci ani není namítán, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na vyčerpávající písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 9-13, body 15. - 29. rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když se i sám na základě odvolání obviněného vypořádal s jeho námitkami, které uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatnil v rámci podaného dovolání. Své úvahy i řádně rozvedl z pohledu skutečností, které vyplývají z provedených důkazů, takže se s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, řádně vypořádal, včetně toho, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provádět další navrhované důkazy (viz str. 5-6, body 6. - 8. rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto shledal, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba zdůraznit, že obviněný namítá nevěrohodnost výpovědi svědka Č., když podle jeho názoru soudy nižších stupňů pochybily, pokud při formulování skutkových zjištění a závěrů o jeho vině žalovaným skutkem vycházely z výpovědi tohoto svědka. V dané souvislosti je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti tohoto svědka řádně zabývaly právě z pohledu námitek obviněného, který zpochybňoval věrohodnost tohoto svědka již v řízení před soudem prvního stupně (viz str. 10, bod 19. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkazuje, když se s tímto zcela ztotožnil. Navíc je třeba zdůraznit, že výpověď tohoto svědka nestojí osamoceně, je podporována i dalšími důkazy, zejména výpovědí svědka M. a nepřímo i listinnými důkazy a zejména časovými souvislostmi. Současně nelze pominout, že ze spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by snižovala věrohodnost výpovědi svědka Č., který nikoho z obviněných předtím neznal, přičemž do kontaktu s obviněnými se dostal až při prodeji dokladu k havarovanému vozidlu, když vlastní inzerát podal svědek K., který také přeposílal jednotlivé nabídky právě svědkovi Č. Za takové situace lze považovat hodnocení důkazů soudy nižších stupňů za odpovídající zásadám logiky, na rozdíl od tvrzení obviněného.

Ohledně námitky obviněného, že u něho není dáno zavinění ve formě úmyslu, je třeba konstatovat, že navenek by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zavinění se vztahuje k subjektivní stránce, která se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Přesto vzhledem ke konkrétnímu zvolenému obsahu dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný jen fakticky namítá způsob hodnocení důkazů, a to konkrétně jak již bylo naznačeno výpovědi svědka Č. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se otázkou úmyslu obviněných spáchat trestný čin zabýval (viz str. 12, bod 28. rozsudku), stejně jako soud druhého stupně. Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje za vhodné zdůraznit, že při posuzování úmyslu obviněného a spoluobviněného spáchat uvedený přečin nelze pominout, že obviněný zakoupil od svědka Č. pouze technický průkaz k havarovanému vozidlu, nikoliv toto havarované vozidlo, když z výpovědi svědka také vyplývá, že se obviněný nijak o havarované vozidlo z hlediska jeho stavu nezajímal, měl zájem jen o technický průkaz. Navíc z výpovědi samotného obviněného vyplývá, že vozidlo před údajnou koupí nikdy neviděl, ačkoliv za toto měl zaplatit 130.000 Kč, což byla suma, která pro něho nebyla zanedbatelná, když i na koupi technického průkazu si musel zapůjčit peníze od své matky. Současně není možno pominout časové souvislosti, když vozidlo bylo odcizeno v noci z 12. na 13. 5. 2015 v SRN, přičemž technický průkaz měl obviněný již zakoupit dne 15. 6. 2015. I z tohoto faktického jednání obviněného vyplývá, že si byl vědom toho, že vozidlo může pocházet z trestné činnosti, byl s tím srozuměn a úmyslně činil kroky k tomu, aby zastřel jeho původ tím způsobem, že vozidlo bude zlegalizováno prostřednictvím technického průkazu, který zakoupil od svědka Č. Z hlediska subjektivní stránky jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Námitka obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Předmětná námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývá zásada in dubio pro reo, která má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, kdy skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Naznačené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Pod zvolený dovolací důvod, jak již bylo naznačeno, je podřaditelná námitka týkající se naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle § 216 tr. zákoníku, konkrétně odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívajícího v tom, že pachatel získal činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo jiného větší prospěch. Obviněný totiž namítá, že nebyly naplněny všechny znaky zvolené skutkové podstaty a tudíž namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Z pohledu zvolené argumentace je třeba uvést, že část zvolené argumentace ovšem pod zvolený dovolací důvod podřaditelná není. Jedná se o námitku týkající se toho, že hodnota vozidla, jehož původ byl zastírán, byla stanovena toliko odborným vyjádřením, nikoliv znaleckým posudkem. Předmětná námitka směřuje do hodnocení důkazů a má procesní charakter. Přesto je třeba uvést, že podle § 105 odst. 1, věta první a druhá tr. ř. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že zákon předpokládá, že ve věcech, které nejsou složité, se vyžádá primárně odborné vyjádření, nikoliv znalec k vypracování znaleckého posudku. Jinak vyjádřeno, není povinností soudů, popř. orgánů činných v přípravném řízení, opatřit si znalecký posudek, pokud k vyřešení odborné otázky postačí odborné vyjádření (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tz 58/2014). Zde je třeba zdůraznit, že v dané věci se jednalo o standardní posouzení hodnoty předmětného vozidla, kdy ze spisu nevyplývá, že by se jednalo o věc skutkově náročnou. Za takové situace postup orgánů činných v trestním řízení, které si vyžádaly toliko odborné vyjádření, byl v souladu se zněním § 105 odst. 1, věta první tr. ř. Nad rámec těchto úvah je třeba podotknout, že ani obviněný v podaném dovolání neuvádí, že by se jednalo o složitou otázku a z jakých důvodů, takže jeho námitky jsou pouze obecné povahy a v podstatě jen obviněný vyjadřuje obecný nesouhlas s postupem soudu při zjišťování hodnoty předmětného vozidla.

Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, a získá takovým činem pro sebe větší prospěch. Větší prospěch s přihlédnutím k § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku činí nejméně 50 000 Kč, neboť se na jeho určení vztahuje obdobné výkladové pravidlo jako pro určení výše škody [§ 138]. Větší prospěch může být získán pachatelem jak „pro sebe“, tak pro jiného činem uvedeným v odst. 1 § 216 tr. zákoníku, když v dané věci byla zvolena varianta, že obviněný získal větší prospěch pro sebe. Platí, že při stanovení většího prospěchu nelze mechanicky vycházet jen z hodnoty věci či jiné majetkové hodnoty, jejichž původ je zastírán, ale je třeba zvažovat skutečně docílený prospěch, který může být rozdílný od hodnoty věci či jiné majetkové hodnoty. Byť soudy nižších stupňů výslovně otázku naplnění znaku spočívajícího v dosažení většího prospěchu blíže nerozvedly, je nepochybné, že vycházely z hodnoty vozidla, která byla stanovena odborným vyjádřením a jehož původ obviněný spolu se spoluobviněným zastírali.

Nejvyšší soud z pohledu zvolené dovolací argumentace uvádí, že v dané věci obviněný nepochybně získal pro sebe větší prospěch. Jak již bylo naznačeno, při stanovení většího prospěchu sice nelze mechanicky vycházet z hodnoty věci, jejíž původ byl zastírán, ale je třeba vzít v úvahu skutečně docílený prospěch. Jinak vyjádřeno, při stanovení výše většího prospěchu získaného přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti je nutno vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele. Zpravidla lze vycházet z hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, s níž pachatel disponoval, když toto nelze ovšem činit mechanicky, jak již bylo naznačeno, ale podle okolností případu je nutno brát zřetel i na existenci skutečností, jež mohou snižovat čistý prospěch podílníka. Může se např. jednat o náklady, které musel pachatel vynaložit v souvislosti se zastíráním původu věci (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 669/2010).

Z těchto shora naznačených východisek je třeba poukázat na skutková zjištění soudů nižších stupňů, ze kterých je zřejmé, že obviněný chtěl předmětné vozidlo užívat jako vlastník, resp. pro potřeby své rodiny, když v konečném důsledku mělo být vozidlo převedeno na jeho matku, tedy chtěl ho mít v trvalé dispozici. Nejednalo se tedy o takový případ, že by obviněný např. zajistil pro jiného legalizaci předmětného vozidla a od takové osoby by dostal určitou odměnu. V takovém případě by výše slíbené odměny představovala prospěch, který pachatel získal a z tohoto by bylo nutno vycházet při posuzování zda byl naplněn odst. 2 písm. b) § 216 tr. zákoníku či nikoliv s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem. Vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů je nutno vycházet při posuzování otázky, zda pachatel získal větší prospěch pro sebe či jiného z hodnoty předmětného vozidla, neboť o tuto hodnotu došlo k faktickému obohacení obviněného či jiné osoby, když ovšem od této hodnoty je nezbytné odečíst prokazatelné náklady, které jsou známy a které musel obviněný vynaložit v souvislosti se snahou legalizovat původ předmětného vozidla. V dané věci se jedná o částku 25 000 Kč, kterou obviněný musel vynaložit, aby získal technický průkaz od svědka Č., prostřednictvím kterého chtěl legalizovat odcizené vozidlo. I po odečtení této částky obviněný získal větší prospěch, když hodnota vozidla činila 150 000 Kč, takže po odečtení částky 25 000 Kč jeho prospěch činil částku 125 000 Kč. Proto lze považovat námitku obviněného za uplatněnou sice právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněnou.

Pokud obviněný dále poukazuje na porušení ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku při ukládání trestu, tak ve vztahu k této argumentaci uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, uvedený dovolací důvod je dán v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit. Přesto je možno konstatovat následující. Ustanovení § 55 odst. 2 první věta tr. zákoníku stanoví, že za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Otázka, zda osoba pachatele odůvodňuje či neodůvodňuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je otázkou přiměřenosti trestu a nachází se tudíž mimo meze nejen dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., ale i jakéhokoliv jiného z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. (k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo 751/2012, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 524/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1072/2016). Jinak řečeno, ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku představuje toliko výkladové pravidlo, jehož neodůvodnění nemá za následek naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. .ř

Přesto je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou, jaký druh trestu a v jaké výměře má být obviněnému uložen, řádně zabývaly, a to zejména soud druhého stupně, když obviněný totožnou argumentaci uplatnil v rámci podaného odvolání (viz str. 7, bod 11. usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje, neboť se s ním zcela ztotožňuje, když vzhledem k osobě obviněného nelze mít za to, že by účelu trestu nemohlo být dosaženo jiným trestem než nepodmíněným trestem odnětí svobody. K námitce obviněného, že státní zástupkyně mu navrhovala uložení podmíněného trestu, je třeba zdůraznit, že státní zástupkyně, stejně jako obviněný, v řízení před soudem mají postavení strany (§ 12 odst. 6), které sice mohou činit návrhy i stran trestu, když ovšem o vině a trestu rozhoduje soud, který není jejich návrhy vázán v tom smyslu, že by pro něho byly závazné.

Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněný uplatnil takové dovolací námitky, které lze z části podřadit pod zvolené dovolací důvody, kdy ovšem v části tyto byly zřejmě neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, a proto rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2019


JUDr. Jiří Pácal předseda senátu



Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová