Rozhodnutí NS

30 Cdo 1825/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:30 Cdo 1825/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1825.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Opatrovník
Dotčené předpisy:§ 471 odst. 3 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1825/2018-133


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzovaného J. Š., zastoupeného procesní opatrovnicí Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, za účasti opatrovníka města Zdice, se sídlem ve Zdicích, Husova 2, zastoupeného JUDr. Michalem Hráským, advokátem advokátní kanceláře Hráský & Hráská, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 911/30, o svéprávnosti a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 3 Nc 1017/2017, o dovolání opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2018, č. j. 12 Co 17/2018-114, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2018, č. j. 12 Co 17/2018-114, v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 3 Nc 1017/2017-91, ve výroku II. ohledně jmenování města Zdice opatrovníkem posuzovaného, se zrušuje.

II. Zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 3 Nc 1017/2017-91, ve výroku II., kterým bylo město Zdice jmenováno opatrovníkem posuzovaného, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému okresnímu soudu zpět k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň – jih (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 3 Nc 1017/2017-91, rozhodl o omezení svéprávnosti J. Š. (dále již „posuzovaný“) v rozsahu uvedeném ve výroku I., výrokem II. jmenoval posuzovanému opatrovníka město Zdice, kterému vymezil jeho práva a povinnosti v souvislosti s výkonem funkce opatrovníka, a navazujícími výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Pokud jde o jmenování opatrovníka, soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že posuzovaný je opakovaně hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v D., z výpisu centrální evidence obyvatel bylo zjištěno, že posuzovaný je hlášen k trvalému pobytu v městě Z., ačkoli je ženatý a má dvě děti, s rodinou nežije. Podle sdělení posuzovaného se po propuštění z lékařského zařízení zdržuje po kamarádech a ubytovnách, případně žije jako bezdomovec. Z výpisu z katastru nemovitostí dále bylo zjištěno, že posuzovaný nevlastní žádný nemovitý majetek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádná osoba z okruhu příbuzných nemá zájem opatrovnictví vykonávat, z toho důvodu jmenoval veřejného opatrovníka, a to obec, v jejímž obvodu má posuzovaný hlášen trvalý pobyt.

K odvolání opatrovníka města Zdice Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II., III. a IV. a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015 zabýval tím, zda posuzovaný má bydliště ve světle judikatury dovolacího soudu. Dospěl k závěru, že v případě, kdy za bydliště nelze považovat obec D., kde se nachází Psychiatrická nemocnice D., neboť zjevně chybí subjektivní stránka (úmysl) se na daném místě zdržovat trvale, je třeba opatrovníkem jmenovat obec, v jejímž obvodu je posuzovaný hlášen k trvalému pobytu a současně se jedná o místo, ke kterému měl posuzovaný poslední trvalejší vztah. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. v napadených výrocích potvrdil.

Proti tomuto usnesení podal opatrovník - město Zdice (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. je založena na tvrzení, „ že odvolací soud nerespektoval ust. § 13 obč. zákoník, protože se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Dále dovolatel namítá, že „důvodně očekával, že předmětný právní případ bude rozhodnut podobně, jako tomu již bylo v obdobném případě, který v dovolacím řízení rozhodoval Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 5. 3. 2014 pod sp. zn. 30 Cdo 596/2014“. Podle dovolatele by veřejným opatrovníkem měla být ta obec s rozšířenou působností, v jejímž obvodu má opatrovaný trvalé bydliště. Z tohoto obecného pravidla je ale nutné vyvodit individuální výjimky, jsou-li k tomu dány důvody zvláštního zřetele, například to, že se opatrovanec zdržuje v obvodu jiné obce nebo v případě, že jsou zájmy opatrovance v rozporu se zájmy opatrovníka. Podle názoru dovolatele je tomu tak i tomto případě, kdy opatrovanec je dlouhodobě a opakovaně hospitalizován v Psychiatrické nemocnici D. a tedy se zde fakticky zdržuje. Nelze tedy souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že u opatrovance chybí úmysl se zdržovat v D. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů odůvodnily své rozhodnutí způsobem, který je v rozporu s racionální argumentací a na podporu svých tvrzení odkázal na obecnou judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), týkající se výkladu zákonných ustanovení (nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, nález sp. zn. III. ÚS 258/03 a nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k novému rozhodnutí.

K dovolání nebylo podáno písemné vyjádření.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolaní nelze upřít opodstatnění, jak bude dále vyloženo.

Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné odkázat na své usnesení ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 30 Cdo 1975/2017 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz), v němž mj. vyložil (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud):

„Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž je řešena předmětná materie, opakovaně zdůrazňuje, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt, že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmu. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezónní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016).

Uvedené závěry nelze pochopitelně (tím spíše v případě osoby omezené ve svéprávnosti) aplikovat mechanicky, nýbrž je zapotřebí je vždy interpretovat s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti (specifika) případu. Jestliže psychický, respektive zdravotní stav posuzovaného člověka de facto neumožňuje zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, je nezbytné vycházet z okolností, které (ve svém souhrnu) spoluurčují identifikovat místo jeho pobytu. V případu opatrovankyně, v jejímž zastoupení se k podanému dovolání písemně vyjádřil její procesní opatrovník mj. s tím, že ‚zdravotní stav a osobní situace opatrovance pobyt v konkrétním místě poskytování zdravotnické péče (na území dovolatele) objektivně vyžadují‘, je zjevné, že její zdravotní stav, jehož prognóza není nikterak příznivá, neumožňuje pobyt mimo psychiatrickou nemocnici, tedy nejde o stav přechodný, ale setrvalý. Opatrovankyně je nepřetržitě hospitalizována v Psychiatrické nemocnici D. od roku 2012, přičemž – jak již shora bylo zmíněno – její zdravotní stav nedává žádnou naději na zlepšení situace potud, že by mohla žít bez celodenní odborné zdravotnické (psychiatrické) péče.“

Sám odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvádí, že posuzovaný „je v Psychiatrické nemocnici v D. hospitalizován od 4. 12. 2016, přitom se jedná o třicátou jeho hospitalizaci...Interval hospitalizací se stále zkracuje, na nynější hospitalizaci byl přijat tři dny po předchozím propuštění...“

Soudní znalkyně MUDr. Jana Pišlová v posudku ze dne 14. května 2017 (na č. l. 37-45 procesního spisu) mj. dospěla k závěru, že posuzovaný „trpí chronickou duševní poruchou, a to schizoafektivní poruchou s převážně manickými rysy“, kdy „onemocnění je zhoršováno abusem psychotropních látek (THC, alkohol). Jde o onemocnění trvalé, léčbou částečně ovlivnitelné za podmínky trvalé spolupráce a abstinenci návykových látek i v ambulantních podmínkách.“ Znalkyně dále v posudku uvedla, že: „při relapsu onemocnění jsou...psychickou poruchou výrazně ovlivněny jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti a jeho právním jednáním mu (roz. posuzovanému) hrozí závažná újma...Posuzovaný je sice schopen projevit své přání, které však může psychická porucha zkreslovat a znehodnocovat.“

Posuzovaný případ tak do jisté míry inklinuje k případu, který Nejvyšší soud řešil ve věci sp. zn. 30 Cdo 1975/2017, a v němž dovolací soud (v zásadě) vyjádřil právní názor, že jestliže psychický, respektive zdravotní stav posuzovaného člověka de facto neumožňuje zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, je nezbytné vycházet z okolností, které (ve svém souhrnu) spoluurčují identifikovat místo jeho pobytu.

Jestliže soud prvního stupně, ale ani odvolací soud se nezabývaly zásadně významnou otázkou, zda stávající zdravotní stav posuzovaného mu vůbec umožňuje (především s ohledem na závěry, k nimž dospěla soudní znalkyně v uvedeném posudku) zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, respektive zda zdravotní stav posuzovaného si vyžaduje pro jeho špatnou zdravotní prognózu dlouhodobější hospitalizaci posuzovaného v uvedeném zdravotnickém zařízení, nelze za stávajícího stavu dost dobře mechanicky vycházet z hledisek aplikovaných uvedenými soudy, nýbrž je třeba tento výjimečný případ posuzovat též s přihlédnutím k okolnostem, jež byly dovolacím soudem vyloženy v již shora označeném usnesení. Teprve výsledek takto provedené verifikace ukáže, zda jsou dány podmínky pro ustanovení opatrovníka z hlediska § 471 odst. 3 o. z., když bude vyjasněno bydliště posuzovaného.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil usnesení odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), jakož i v dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. 10. 2018


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu