Rozhodnutí NS

30 Cdo 1433/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:30 Cdo 1433/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1433.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 4, 11a 15 předpisu č. 46/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1433/2018-125


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Andreou Kohoutkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Nedvězská 1833/5, proti žalovanému městu Jesenice, se sídlem v Jesenici, Budějovická 303, zastoupenému Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66/4, o zveřejnění doplňující informace, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 56/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 24 Co 365/2017-104, t a k t o:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalovaný je povinen do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatit Okresnímu soudu Praha-západ doplatek soudního poplatku za dovolání ve výši 10 000 Kč.

          Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném uveřejnění doplňující informace ve vydání periodického tisku „Jesenický kurýr“, jehož vydavatelem je žalovaný.

Okresní soud Praha-západ (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 2017, č. j. 5 C 56/2017-66, výrokem I. uložil žalovanému uveřejnit ve vydání periodického tisku „Jesenický kurýr“ text doplňující informace ve znění:

Situace na jesenickém úřadě.

Nestačím se divit, jakým tempem se na jesenické radnici mění úředníci a zaměstnanci města. Fluktuace zaměstnanců přece nepřináší žádné instituci (firmě, škole, úřadu) nic dobrého. Jenom další a další náklady na hledání nových lidí, jejich zapracování a vyškolení. Rovněž se tímto ztrácí tolik cenná kontinuita se znalostmi všech souvislostí plánovaných a i již realizovaných investic a projektů. Kladu si tedy otázku, proč za dva roky opustilo jesenický úřad již více než třicet zaměstnanců a bohužel ani po dvou letech nemůžeme hovořit o stabilizované situaci. K poslednímu říjnu tohoto roku po jedenácti letech opouští jesenický úřad (kromě dalších zaměstnanců) i velmi zkušená a erudovaná vedoucí finančního odboru.

Možné vysvětlení jsem se dočetl v září v Jesenickém kurýru ve vydání paní zastupitelky Ř., kde sděluje důvody své rezignace na pozici místostarostky a odchodu z úřadu. V důvodech architektka Ř. mimo jiné uvádí, že nesouhlasí s konáním vedení města a praktikami, které na městském úřadě v současnosti panují, nesouhlasí se způsobem řízení městského úřadu a jeho zaměstnanců, a to především s propouštěním řady zaměstnanců, kteří na úřadě nyní chybí. To svědčí o manažerském nezvládnutí řízení úřadu.

Rád bych tímto poděkoval paní architektce Ř., že našla odvahu sdělit veřejnosti důvody svého rozhodnutí distancovat se od současného vedení Jesenice. Redakce Kurýra vyjádření zastupitelky města sice uveřejnila, ale zařadila jej až za „reportáže z výletu“, tedy až na stranu 25. To mě vlastně nepřekvapilo. Nepřekvapilo mě ani to, že starostka města v tomtéž čísle komentuje předmětné vyjádření paní zastupitelky (byť mi ostatní zastupitelé nemáme možnost komentovat vyjádření paní starostky). Co mě ale velmi překvapilo, bylo samotné sdělení starostky ve smyslu, že paní architektka Ř. „nestačila tempu úřadu“. Cílem tohoto vyjádření starostky bylo patrně dehonestovat paní Ř.. Jelikož, ale Ř. byla dle mého názoru jediným odborníkem, který ve vedení obce, tak mě napadá jediné…. paní architektka patrně nestačila tempu rozhazování peněz a tempu, jakým se úřad zbavuje kvalitních lidí. P. S., zastupitel za Koalici pro rozumný rozvoj Jesenice.

Výrokem II. zastavil řízení v části návrhu, kterým se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému uveřejnit ve vydání periodického tisku „Jesenický kurýr“ text doplňující informace ve znění: Některým zastupitelům nejsou uveřejňovány příspěvky ve zpravodaji Jesenický kurýr, čímž je vydavatelem (městem Jesenice) porušován tiskový zákon. Dne 15. 10. 2016 jsem paní radní K. (jediný kontakt uvedený v tiráži Jesenického kurýra) zaslal ke zveřejnění příspěvek zastupitele. Tento nebyl v rámci zákonem stanovené tříměsíční lhůty uveřejněn, podobně jako články některých dalších zastupitelů. Doposud jsem neobdržel ani žádnou odpověď paní K.. Namísto uveřejnění byl článek přeposlán starostce V.. Je to ukázkovým příkladem cenzury v periodiku vydávaného z veřejných prostředků. Informace v periodickém tisku územního samosprávného celku mají být objektivní a vyvážené, všem členům zastupitelstva města musí být poskytnut přiměřený prostor pro uveřejnění jejich sdělení. Tomu tak ale v současné době bohužel není. Opětovně žádám o zveřejnění mého sdělení a doufám, že redakce Jesenického kurýra bude tiskový zákon ctít.

Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kritické výroky žalobce se zakládají na pravdivých informacích, kdy z úřadu za poslední dva roky z různých důvodů odešlo více než 30 zaměstnanců, kdy bylo o odcházející letité zaměstnankyni Ř. řečeno, že nestačila na svou práci a kdy došlo (byť z objektivních důvodů) k navýšení provozních nákladů úřadu. Žalobce tak realizuje svým článkem své ústavní právo na svobodu projevu, právo vyjadřovat své názory a šířit informace, přičemž k vyjádření jeho názoru jako člena zastupitelstva je žalovaný povinen poskytnout mu v periodickém tisku přiměřený prostor. Periodikum je financováno z veřejných prostředků, ve kterém mají právo publikovat v zákonném rozsahu a za podmínek stanovených zákonem všichni členové zastupitelstva napříč politickým spektrem. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, ze kterého mimo jiné citoval: „při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami, platí z ústavního hlediska presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných. Má-li být svoboda projevu osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře, nebo nešlo o „fair“ kritiku. Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovolený….“. Soud prvního stupně v souladu s tímto rozhodnutím uzavřel, že kritiku žalobce – zastupitele – veřejné záležitosti na městském úřadě, je nutno považovat za kritiku dovolenou. Ani přehánění a nadsázka, případně nepřesnost názoru žalobce nebo jeho podjatost nečiní jeho kritický článek nedovoleným a vybočujícím z mezí přijatelné férové kritiky. Kritika žalobce týkající se veřejných záležitostí vykonávaných veřejně působícími osobami je tak kritikou ústavně konformní.

Krajský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 24 Co 365/2017-104, k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že

      - text doplňující informace se v odstavci prvním po nadpisu, na řádku sedmém, jde-li o slova „…K poslednímu říjnu tohoto roku po jedenácti letech opouští…“ nahrazuje slovy „…K poslednímu říjnu 2016 po jedenácti letech opustila…“,

      - text doplňující informace se v odstavci druhém po nadpisu na řádku prvním, jde-li o slova“…jsem se dočetl v září v Jesenickém kurýru ve vydání paní zastupitelky…“ nahrazuje slovy „…jsem se dočetl v září 2016 v Jesenickém kurýru ve vyjádření paní zastupitelky…“

      - text doplňující informace se v odstavci třetím po nadpisu na řádku devátém, jde-li o slova „… , který ve vedení obce, …“ nahrazuje slovy „… ,který ve vedení obce byl, ,,,“,

jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil.

Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel z výsledků dokazování soudu prvního stupně, považoval zjištěný skutkový stav za dostatečný a shledal stejně jako soud prvního stupně další dokazování navrhovanými důkazy nadbytečným. Po právní stránce věc posoudil podle ustanovení § 4a, § 11a a § 15 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb., (dále jen“ tiskový zákon“) a konstatoval, že formální předpoklady pro požadavek na uveřejnění doplňující informace podle tiskového zákona byly splněny. Uvedl, že obsah článku nesvědčí vůbec o tom, že by uveřejněním textu mohl být spáchán trestný čin nebo správní delikt, a samotný text článku z hlediska jeho formy nelze považovat za článek v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně podrobil správně text požadovaného článku testu proporcionality a uzavřel, že navržený text není ve výše uvedeném kontextu nijak nemravný, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Shledal, že vyjádření takové kritiky je názorovým vyjádřením, které lze z hlediska smyslu právní úpravy § 4a tiskového zákona připustit k publikaci, za účelem informování veřejnosti i o jiném názoru na situaci v úřadě.

Rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen dne 11. prosince 2017, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Žalovaný podal dne 9. února 2018 proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost podle ustanovení § 237 o.s.ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že daná problematika nebyla zcela dovolacím soudem řešena. Důvodem pro podání dovolání je pak podle dovolatele ve smyslu § 241 a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel formuluje následné judikatorní otázky:

      1) Je ve shodě se zákonem a principy procesního práva postup soudu, který, aniž by svůj postup jakkoli evidoval, natož, o něm procesně rozhodl a odůvodnil jej, vyloučí či lépe zcela přehlédne / opomene dokonce větší část účastníkem založených důkazů? A lze akceptovat přístup odvolacího soudu, v rámci nějž soud takovou odvolací námitku opomenutými důkazy zcela přehlédne, tzn. že namítaná chyba je opakována a stvrzena toutéž chybou?

      2) Je ve shodě s procesními předpisy a principy procesního práva postup soudu, kterým soud zcela odmítne zabývat se věcnou argumentací účastníka řízení a k takovým argumentům nepodá žádnou relevantní odpověď? Jinak vyjádřeno, je možný monolog soudu, anebo je pro zachování přesvědčivosti soudního rozhodnutí stále nezbytné, aby soud podal svůj pohled na nastolené námitky?

      3) Lze zařadit taková tvrzení k tzv. hodnotovým soudům, anebo jde o faktická tvrzení „a) sdělení, že na úřadě dochází vlivem vedení žalovaného k propouštění zaměstnanců; b) sdělení, že vedení žalovaného „rozhazuje peníze“, a c) sdělení, že jedinou odbornicí na úřadě /žalovaném byla Ř.. S výjimkou pro větu pod bodem c), u níž se fakt a názor mísí, je podle dovolatele nesporné, že obě věty, pod bodem a) a b) jsou nikoli hodnotové soudy, názory, nýbrž jasná faktická sdělení. Judikatorní otázka podle dovolatele by mohla znít takto: „Může soud postupovat intuitivně při vyhodnocování toho, zda je určitá věta „hodnotovým soudem“, nebo naopak „faktickým tvrzením“, anebo je namístě, aby soud postupoval nanejvýš kriticky a lingvistickou metodou zkoumal, zda posuzovaná věta pracuje s fakty (jako věty pod a/ a b/), či jde, ať už díky kontextu nebo syntaktické a gramatické stavbě, o zjevnou nadsázku a projev soukromého názoru?

      4) Pokud soud opře odůvodnění svého rozsudku o „zjištění“, že sporná tvrzení účastníka se zakládají na „pravdivostním základě“, je na místě, aby takový svůj klíčový postoj doplnil o popis relevantních zjištění a zejména, aby provedl všechny dostupné důkazy, anebo lze akceptovat to, co učinily soudy prvního a druhého stupně, totiž že o pravdivostním základu dále neuvažovaly, tzn. použily takový poukaz jako frázi, a ani neprovedly účastníkem předložené důkazy (více než polovinu), aniž by se vůbec vyjádřily, proč důkazy opominuly?

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Podle dikce ustanovení § 237 o.s.ř. je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, ve své podstatě nesplňuje.

Jak již bylo uvedeno shora, žalovaný spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. Dovolací soud však poukazuje na to, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nezakládá. Rovněž případná nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).

Dovolatel sice v dovolání předestřel právní otázky, které jsou (podle něho) významné pro posouzení projednávané věci, ovšem jinak fakticky konkrétně nespecifikuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto formulovaným otázkám nastal. Tyto otázky při tom fakticky nesměřují k vlastnímu právnímu základu, na němž odvolací soud své rozhodnutí zbudoval. Z napadeného rozsudku naopak ve skutečnosti vyplývá, že se odvolací soud náležitě se sporem dotčenou právní problematikou představovanou nároky podle ustanovení § 4a, § 11a a § 15 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb. (dále jen“ tiskový zákon“) vypořádal, aniž by se případně dostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Eventuální vady řízení, které by bývaly mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však mohly být vzaty v úvahu jen, je-li dovolání přípustné (což v daném případě splněno není); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Jestliže dovolatel napadá i výrok o náhradě nákladů řízení, pak aktuální znění procesního předpisu přípustnost dovolání proti takovémuto výroku vylučuje.

Za popsaného stavu vad předmětného dovolání Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Dovolání v označené věci bylo podáno dne 9. 2. 2018. Soudní poplatek za toto dovolání žalovaného podle byl položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků (ve znění účinném od 30. 9. 2017) činí 14 000 Kč. Dovolatel však na tomto poplatku zaplatil doposud pouze 4 000 Kč, takže nedoplatek na soudním poplatku z dovolání tak činí 10 000 Kč. Z uvedeného důvodu proto bylo dovolateli uloženo uvedenou částku soudního poplatku doplatit (§ 9 odst. 4 písm. a/, § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků; analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018. sp. zn. 30 Cdo 2867/2016).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. 11. 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu