Rozhodnutí NS

7 Tdo 130/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:7 Tdo 130/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.130.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Subsidiarita trestní represe
Těžké ublížení na zdraví úmyslné
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 145 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 358 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 130/2019-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 3. 2019 o dovolání obviněného O. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 5 To 200/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 39 T 106/2017 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 21. 2. 2018, č. j. 39 T 106/2017-63, byl obviněný O. K. uznán vinným v bodě 1 pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Těchto trestných činů se dopustil podle zjištění nalézacího soudu v podstatě tím, že

    1. dne 22. 9. 2015 kolem 1:50 hod. v XY před restaurací U V. poté, co nejprve po předchozí slovní rozepři M. W. napadl poškozeného L. Ž., nar. XY, úderem pěstí do obličeje, přistoupil obviněný a udeřil poškozeného skleněnou lahví do hlavy, a když poškozený upadl na zem, obviněný jej několikrát kopl do horní poloviny těla; tímto jednáním mu způsobil tržně-zhmožděnou ránu nad levým obočím o délce cca 5 cm, zasahující hluboko do podkoží, která si vyžádala lékařské ošetření a omezení v obvyklém způsobu života po dobu deseti dnů, přičemž vzhledem ke způsobu útoku, použitému předmětu a lokalitě vedeného úderu jen dílem náhody a vlivem okolností nezávislých na vůli obviněného nevznikla závažnější poranění cévních či nervových struktur nebo poranění, případně ztráta oka, a

    2. po jednání popsaném v bodě 1, když se L. Ž. snažil pomoci poškozený P. H., nar. XY, který odtáhl M. W. stranou a snažil se jej držet, obviněný poškozeného P. H. udeřil několikrát pěstí do obličeje, v důsledku čehož se z držení uvolnil M. W. a následně společně on a obviněný napadli P. H. údery pěstmi do obličeje a způsobili mu tříštivou dislokovanou zlomeninu nosních kůstek a poranění měkkých tkání obličeje s dobou léčení a omezení v obvyklém způsobu života nejméně deset dnů; následně se obviněný pokusil udeřit pěstí do obličeje poškozeného M. Š., který se snažil telefonicky přivolat policii, což se mu nepodařilo, neboť poškozený před úderem uhnul, ale došlo k vyražení mobilního telefonu z jeho ruky, který obviněný sebral a odhodil, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 4 870 Kč.


Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 11. 9. 2018, č. j. 5 To 200/2018-125, zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že čin, kterého se měl dopustit, není pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění obsažená ve výroku o vině se podle obviněného rozcházejí s obsahem důkazů. I pokud by však čin naplňoval znaky výše uvedené skutkové podstaty, měl soud prvního stupně aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Za problematickou dovolatel označil část skutkové věty, z níž vyplývá, že M. W. napadl poškozeného L. Ž., tedy obviněnému je dáváno za vinu jednání třetí osoby. Výpověď svědkyně A. B. soud prvního stupně hodnotil v podstatě opačně, neboť svědkyně vypověděla, že se s poškozenými L. Ž. a P. H. viděla v následujících dnech v baru a nedokáže posoudit, zda byli omezeni v obvyklém způsobu života. Ze závěrů znaleckého posudku soud prvního stupně nemohl zjistit charakter poranění poškozeného tak, jak je uveden ve výroku rozsudku. Tento rozdíl má podle obviněného význam i pro závěr, zda bylo prokázáno naplnění subjektivní stránky. Potyčka byla vyvolána provokací ze strany poškozeného P. H. Ve spise přitom není žádný přímý důkaz, že obviněný tomuto poškozenému způsobil zranění, vyjma výpovědí samotných poškozených. Podle obviněného lze mít pochybnosti o pravdivosti tvrzení P. H. týkajících se jím popisované sebeobrany, neboť na jeho horních končetinách nebyla doložena příslušná zranění. Z výpovědi M. W. přitom vyplynulo, že jako první verbálně útočil poškozený. Soud prvního stupně se měl podle obviněného zabývat toxikologickým stavem L. Ž., který vypil dva až tři „panáky“ drinku „křídla“. Jako nepodloženou označil obviněný úvahy soudu, že mu nehrozilo ze strany poškozených žádné nebezpečí, a o jeho úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví. Pro posouzení, kdo je útočníkem, je rozhodující prvotní iniciativa, a obranu nelze považovat za nepřiměřenou z toho důvodu, že obviněný nezvolil jiné řešení dané záležitosti (u nutné obrany není podmínkou subsidiarita). Soud prvního stupně navíc pominul, že je třeba zohlednit, jak dovolatel sám nebezpečí vnímal. Podle obviněného existují rovněž pochybnosti, zda svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu výtržnictví, což nelze dovodit pouze z intenzity útoku. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

Převážnou část dovolání založil obviněný na námitkách, které jsou mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení provedeného dokazování.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Jak je částečně patrné již ze samotného obsahu dovolání, námitky směřující do oblasti dokazování obviněný založil na své vlastní, od soudu prvního stupně odlišné interpretaci jeho výsledků, přičemž akcentoval některé části výpovědí jím vybraných svědků. Není ale smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával a přehodnocoval obsah důkazů a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Text dovolání je koncipován poněkud chaoticky, jednotlivé námitky jsou roztříštěné, místy není patrné, kterého poškozeného má obviněný na mysli. Ačkoli obviněný předeslal, že se jeho námitky týkají pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, následně napadl i skutkové závěry obsažené v bodu 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně a rovněž kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví.

Námitky směřované proti posouzení jednání obviněného jako pokusu těžkého ublížení na zdraví mají převážně skutkovou povahu a současně se míjejí s podstatou věci. Pro posouzení tohoto skutku není důležité, jak dlouho byl poškozený reálně omezen v obvyklém způsobu života. Podstatná je újma, která poškozenému L. Ž. hrozila v důsledku úderu skleněnou lahví do hlavy, tedy možnost porušení důležitých cév a nervů, ztráta oka apod.

Pro úplnost Nejvyšší soud z hlediska naplnění znaků pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku (které obviněný bez bližší argumentace zpochybnil) dodává, že podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví. Je zřejmé, že úderem lahví do hlavy poškozeného zjištěnou intenzitou mohlo dojít zejména ke ztrátě nebo podstatnému oslabení funkce smyslového ústrojí, k poškození důležitého orgánu či k delší dobu trvající poruše zdraví, to vše za splnění podmínky vážné poruchy zdraví. S ohledem na intenzitu útoku a jeho lokalizaci, povahu použitého útočného nástroje i následné jednání obviněného a okolnosti činu soudy správně dovodily nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] obviněného těžkou újmu na zdraví způsobit, přičemž jeho jednání k takovému možnému následku také bezprostředně směřovalo.

Pokud jde o jednání popsané pod bodem 2, zde obviněný opět napadl skutkové závěry. Ty jsou však v rozhodnutích soudů obou stupňů dostatečně vysvětleny a logicky zdůvodněny. Soudy se vypořádaly mimo jiné i s připomínkou znalce MUDr. Marka Dokoupila, že v lékařských zprávách absentoval popis obranných zranění, která by odpovídala popisu události poškozenými. Sám znalec k tomu uvedl, že v praxi ošetřující lékaři často méně výrazná zranění pominou a že je rovněž možné, že se některé modřiny objeví až následující den. Pokud jde o dobu omezení v obvyklém způsobu života, ta se podle popisu skutkových okolností vyznačovala zejména bolestivostí, tedy je zřejmé, že poškozený mohl i v průběhu této doby navštívit např. i restauraci a konzumovat nápoje, aniž by na něm bylo nějaké omezení zvnějšku pozorovatelné. Ze samotného charakteru zranění poškozeného P. H. je přitom zřejmé, že toto si muselo vyžádat uvedenou dobu léčení, která byla provázena i popsanou bolestivostí.

K námitce obviněného, že ze strany jeho a M. W. šlo o nutnou obranu (§ 29 tr. zákoníku), lze konstatovat, že obviněný sice s odkazem na judikaturu vysvětlil, že pro posouzení, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je podstatná počáteční iniciativa, z dovolání však není zcela zřejmé, v čem měl podle něj útok ze strany poškozených spočívat, neboť i on sám zmínil jen slovní vyjádření poškozeného a dále poukázal pouze na podnapilost poškozených. Nelze tedy než konstatovat, že ze skutkových zjištění nevyplynul žádný útok poškozených na obviněného nebo M. W. ani to, že by se takto mohla situace obviněnému jevit. Zvláště patrné je to i v případě jeho útoku na M. Š., kamaráda poškozených, který se snažil přivolat policii, v čemž mu chtěl obviněný zabránit, což také samo o sobě svědčí o tom, že si byl dobře vědom, kdo je v konfliktu útočníkem.

Ke kvalifikaci obou skutků jako přečinů výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku pak lze uvést, že námitka sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, avšak je zjevně neopodstatněná. Ačkoli je zdůvodnění obsažené v rozsudku soudu prvního stupně velmi stručné, je z něj patrné, že soud nezohledňoval pouze intenzitu obou útoků, ale správně hodnotil naplnění znaků skutkové podstaty, tedy spáchání činu na místě veřejnosti přístupném (na ulici před restaurací) a dopuštění se výtržnosti (fyzickým) napadením jiného. Potyčka přitom vznikla ze zcela malicherných důvodů, zúčastnilo se jí více osob (obviněný se svým kamarádem) a odehrála se na ulici před restaurací, tedy na místě, kam mohly s velkou pravděpodobností přijít další osoby. O neúctě obviněného k veřejnému pořádku pak svědčí i napadení více osob, včetně poškozeného M. Š., který se snažil přivolat policii a do samotného konfliktu se nezapojoval a kterému obviněný záměrně zničil telefon. Obviněný společně s dalším pachatelem ventiloval svou agresivitu na více osobách a představoval tak zřejmé ohrožení bezpečnosti lidí i veřejného pořádku. O nebezpečnosti útoku svědčí mimo jiné také žádost M. W., aby O. P. přeparkoval auto jeho rodičů, o něž měl vzhledem k potyčce obavy. Další osoby pak byly svědky různých částí incidentu, resp. se o něm záhy dozvěděly a měly možnost pozorovat jeho následky, což nesporně také muselo působit na jejich důvěru ve veřejný pořádek a bezpečnost. Poukaz obviněného na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu je tudíž nepřípadný.

Výhrada dovolatele vůči formulaci výroku odsuzujícího rozsudku (v bodě 1 výroku) je bezpředmětná. Jednání M. W. je zde uvedeno pouze jako okolnost předcházející útoku obviněného (uvedení kontextu, ve kterém obviněný skutek spáchal) a není mu kladeno za vinu.

Námitku, že soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), obviněný nijak blíže nezdůvodnil. Lze tak jen konstatovat, že z popisu skutkových okolností je patrná taková míra společenské škodlivosti jednání obviněného, že aplikace uvedené zásady nepřicházela v úvahu.

Nejvyšší soud uzavírá, že námitky uplatněné v dovolání obviněného v převážné části nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného O. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 3. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu