Rozhodnutí NS

7 Tz 17/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/12/2019
Spisová značka:7 Tz 17/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.17.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Podvod
Stížnost pro porušení zákona
Vrácení věci státnímu zástupci k došetření
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř.
§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
§ 260 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tz 17/2019- 25


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Michala Mikláše projednal ve veřejném zasedání dne 12. 3. 2019 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných D. V., nar. XY v XY, bytem XY a právnické osoby T. G., IČ: XY, se sídlem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, č. j. 3 To 37/2017-4622, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 4/2016, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:


Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, č. j. 3 To 37/2017-4622, byl porušen zákon v ustanovení § 260 tr. ř. ve prospěch obviněných D. V. a právnické osoby T. G.

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2016, č. j. 33 T 4/2016-4193, byl obviněný D. V. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu šesti let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku. Obviněná právnická osoba T. G., byla uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., k trestu zrušení právnické osoby.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spočíval předmětný skutek ve stručnosti v tom, že obviněný D. V., využívajíce špatných možností pracovního uplatnění některých skupin osob, při slibu zajištění jednoduché nekvalifikované práce z domova s dobrým finančním ohodnocením za takovou práci, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro sebe a společnost T. G., ačkoli si byl vědom, že slibovanou práci ani výdělek za ni nikomu nezajistí a peníze zaslané ze strany zájemců o práci použije pro svou potřebu, vyhledával zájemce o práci z domova, a to prostřednictvím intenzivní inzerce v tisku, inzertních časopisech a internetových portálech v období minimálně od 2. 11. 2009 do 15. 9. 2015 v XY a jinde pod svým jménem a od 28. 3. 2012 také jménem společnosti T. G., v níž byl jednatelem. K tomuto účelu si zřídil i službu prémiových telefonních čísel, následně zájemcům, kteří ho kontaktovali, zasílal nepodstatné a všeobecné informace o práci na doma. Nabídku podmínil jednorázovými poplatky, žádnou práci jim ale nezajistil a takto vylákané finanční prostředky použil pro sebe a pro spol. T. G., případně jako prostředek pro získání dalšího neoprávněného finančního prospěchu prostřednictvím některých zájemců o práci, a tímto jednáním způsobil minimálně 19 360 poškozeným osobám celkovou škodu nejméně ve výši 6 087 910 Kč, a z toho jednající za právnickou osobu T. G., způsobil celkovou škodu minimálně 1 503 034 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění D. V. a právnická osoba T. G., odvoláními, na základě kterých Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 3 To 37/2017-4622, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil ve stručnosti tím, že nebyla řádně a objektivně zjištěna výše škody jako jeden ze základních znaků trestného činu podvodu.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, č. j. 3 To 37/2017-4622 podal ministr spravedlnosti dne 21. 1. 2019 v neprospěch obviněných stížnost pro porušení zákona. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že odvolací soud podle § 260 tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření, a to aniž by k tomuto postupu byly dány zákonné podmínky, přičemž rovněž zdůraznil nedodržení zásady podle § 2 odst. 4 tr. ř. Podle § 260 tr. ř. mohou být důvodem k vrácení věci státnímu zástupci odvolacím soudem pouze neodstranitelné procesní vady. Poukázal na změnu § 260 tr. ř. novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kdy došlo k přenesení těžiště dokazování z přípravného řízení před soud s požadavkem na rychlost řízení. Skutečnost, že věc nebyla v potřebném rozsahu objasněna, nemůže být důvodem pro aplikaci tohoto ustanovení, neboť za procesní vadu nelze považovat nedostatky ve skutkových zjištěních. Neodstranitelnou procesní vadu nelze spatřovat ani v údajném porušení práva na obhajobu, ke kterému mělo podle odvolacího soudu dojít v důsledku neúplného dokazování. Tento názor odvolacího soudu nepotvrzuje ani judikatura, o kterou své rozhodnutí opřel. Výtky odvolacího soudu stran dokazování jsou nepřiléhavé a požadavky na jeho doplnění jsou v podstatné části nadbytečné a neúčelné. Nelze souhlasit s výhradami odvolacího soudu ke zjištěné škodě. Dostačující by byl výslech pouze těch odesílatelů plateb, u kterých není jasné, proč poslali částky nižší, než stanovil obviněný ve svých inzerátech. Případné nejasnosti u těchto několika plateb neměly být důvodem ke zpochybnění a prověřování všech plateb v příloze č. 7 rozsudku soudu prvního stupně. Sporným je i způsob, jakým by podle odvolacího soudu mělo dojít k ověřování těchto plateb.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, č. j. 3 To 37/2017-4622 byl ve prospěch obviněných porušen zákon v ustanovení § 260 tr. ř.

Obvinění se k podané stížnosti pro porušení zákona do doby konání veřejného zasedání nevyjádřili.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen, a to ve prospěch obviněných D. V. a právnické osoby T. G.

Podle § 260 tr. ř. nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Ustanovení § 260 tr. ř., jež navazuje na ustanovení § 258 tr. ř., je ve vztahu speciality k ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., protože upravuje výjimečný postup odvolacího soudu, jímž se věc vrací zpět až do přípravného řízení. Odvolací soud postupuje podle § 260 tr. ř. jen tehdy, nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a zároveň není důvod pro jiné rozhodnutí (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3101).

Trestní řád ve znění účinném do 31. 12. 2001, tedy před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., v § 260 tr. ř. umožňoval odvolacímu soudu, pokud to považoval za potřebné pro náležité objasnění věci, aby po zrušení rozsudku vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Podle tohoto znění tedy bylo možné věc vrátit státnímu zástupci i s požadavkem náležitého objasnění věci. Již zmiňovanou novelou však došlo k zásadní změně tohoto ustanovení, a to v souvislosti s přenesením těžiště řízení z přípravného řízení před soud a s požadavkem rychlosti řízení. Důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření až ze stadia odvolacího řízení již tedy nemůže být požadavek náležitého objasnění věci, a to ani tehdy, jestliže by se jednalo o nedostatečná skutková zjištění znamenající obtížné a rozsáhlé došetření skutečností důležitých pro rozhodnutí ve věci, jež by soud prvního stupně nemohl provést rychleji než státní zástupce. Důvody pro vrácení věci státnímu zástupci jsou tedy užší než při zjištění vad v rámci předběžného projednání obžaloby, naproti tomu odvolací soud není omezen stejnými důvody jako soud prvního stupně, chce-li rozhodnout o vrácení věci k došetření z hlavního líčení (§ 221 odst. 1 tr. ř.). Zde ovšem musí jít o takové neodstranitelné procesní vady, které brání odvolacímu soudu (a podobně by bránily i soudu prvního stupně) spravedlivě rozhodnout. (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3101).

Podle odvolacího soudu nedošlo k objektivnímu zjištění výše škody jako jednoho ze základních znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, který je v jednání obviněných shledáván. Takovéto pochybení považoval soud druhého stupně za podstatnou vadu řízení předcházející napadenému rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť měla být porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, což vyhodnotil jako neodstranitelnou procesní vadu, pro kterou nelze po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem (viz str. 7, odst. 11 usnesení odvolacího soudu).

Pro úvahu, zda po zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem je nutno postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., je rozhodné, v jakém rozsahu je třeba řízení doplnit a které úkony provést k odstranění zjištěných procesních nedostatků. Státnímu zástupci bude věc vrácena zpravidla tehdy, když odvolací soud zjistí, že věc je zatížena takovými procesními vadami, že ani opakování hlavního líčení by zřejmě nemohlo vést k nápravě, a je proto žádoucí věc projednat znovu v přípravném řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, 4 Tz 74/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, 4 Tz 93/2002). Neodstranitelnými procesními vadami v řízení před soudem jsou např. porušení ustanovení o nutné obhajobě v přípravném řízení, o zahájení trestního stíhání a postupu při obvinění konkrétní osoby (např. neobsahuje-li popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání skutkové okolnosti naplňující všechny znaky trestného činu), vedení trestního stíhání bez souhlasu poškozeného, nepřibrání tlumočníka v řízení proti obviněnému neznalému českého jazyka, podání obžaloby pro skutek, pro který vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání, trestní stíhání obviněného, jehož způsobilost k právním úkonům (resp. svéprávnost) byla omezena, aniž měl zákonného zástupce nebo opatrovníka, apod. (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3102).

Vady, které odvolací soud ve svém usnesení vytkl, tedy absenci objektivního zjištění výše škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, nelze s ohledem na uvedené považovat za neodstranitelné procesní vady ve smyslu ustanovení § 260 tr. ř., které by mohly být důvodem pro vrácení věci do přípravného řízení. Nedostatky ve skutkových zjištěních nemají samy o sobě charakter procesních vad neodstranitelných v řízení před soudem, které jediné by mohly být pro odvolací soud důvodem k rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 61/2002).

Z výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v předmětném řízení odvolací soud nepostupoval v souladu se zákonem, neboť ve věci nelze shledat neodstranitelné procesní vady, které by opodstatňovaly vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř.

Obiter dictum pokládá Nejvyšší soud za důležité dodat, a to především s ohledem na argumentaci odvolacího soudu, že výši škody lze zjistit ze stávajících důkazů, přičemž rozsah poškozených byl již spolehlivě stanoven. Stran ustálení přesné výše škody není potřeba provádět další obsáhlejší dokazování, jak jej požadoval odvolací soud. Seznam poškozených vypracovaný policejním orgánem je sumarizací ostatních shromážděných důkazů a soud prvního stupně při svých závěrech nevycházel pouze z tohoto seznamu. Jeho závěry co do výše způsobené škody jsou opřeny i o další důkazy, a to o vyčíslení poplatků z prémiových SMS zpráv, výpisy z účtů obviněných a vklady na tyto účty, poštovní poukázky nalezené u obviněného D. V. při domovní prohlídce i svědecké výpovědi 51 vyslechnutých poškozených. Je přitom zřejmé, že s ohledem na způsob provedení projednávané trestné činnosti musela být jediným důvodem plateb od poškozených inzerovaná smyšlená nabídka práce na doma a všechny platby souvisely jen s tímto trestním jednáním obviněných. Nejvyšší soud se proto v zásadě neztotožnil ani s argumentací odvolacího soudu stran nedostatečných skutkových zjištění. Pokud v tomto směru odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 262/2010, pak ohledně tohoto rozhodnutí lze naopak zdůraznit, že v uvedeném případě byla věc vrácena soudu prvního stupně a nikoli do přípravného řízení, ačkoli tam vytýkané vady byly podstatnějšího charakteru, než jsou v nyní projednávané věci. Stejně tak, pokud odvolací soud odkazoval i na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 92/2011, pak k tomu lze také na rozdíl od odvolacího soudu poukázat na skutečnost, že v tomto rozhodnutí se soud zabýval otázkou zkrácení práva na obhajobu a na spravedlivý proces za situace, kdy z velkého počtu poškozených (cca 12 000) bylo vyslechnuto pouze 30, a v návaznosti na to i otázkou, zda byla náležitě prokázána výše škody. V tomto směru dospěl k závěru, že vyslechnutí poškození se vyjadřovali k určitému okruhu otázek, jejich výpovědi jsou typově shodné a jsou spolehlivě doloženy listinnými důkazy (výpisy z účtu, smlouvami, pokladními doklady), které se vztahovaly nejen k vyslechnutým poškozeným, ale i těm nevyslechnutým, a lze z nich spolehlivě dovodit závěr o vině v celém rozsahu trestné činnosti, tedy i ve vztahu k nevyslechnutým poškozeným. Z tohoto důvodu ani v uvedené věci nepřistoupil odvolací soud k tomu, aby provedl sám, anebo nařídil soudu prvního stupně provést výslechy všech cca 12 000 poškozených. Sice rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, ale de facto jen z důvodu určitých formálních vad a sám nově meritorně rozhodl. Na straně druhé lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že konstrukce výroku rozsudku soudu prvního stupně není v souladu s § 120 odst. 3 tr. ř., neboť specifikace jednotlivých poškozených nemůže být uvedena v příloze rozsudku, ale musí být součástí výroku o vině, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným (pro ilustraci způsobu konstrukce výroku v takovém případě lze poukázat na již zmiňovanou trestní věc, a to rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2011, č. j. 10 T 1/2010-8410 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, č. j. 6 To 92/2011-9429, kde se jednalo o cca 12 000 poškozených).

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, č. j. 3 To 37/2017-4622, byl porušen zákon v ustanovení § 260 tr. ř., a to ve prospěch obviněných D. V. a právnické osoby T. G.

Jelikož Nejvyšší soud zjistil, že zákon byl porušen ve prospěch obviněných, nepřicházel v úvahu postup podle § 269 odst. 2 a násl. tr. ř., nýbrž bylo rozhodnuto toliko tzv. akademickým výrokem.


Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 3. 2019

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu