Rozhodnutí NS

28 Cdo 3118/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/05/2019
Spisová značka:28 Cdo 3118/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3118.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Přechod majetku státu na obce
Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb.
§ 67 odst. 1 předpisu č. 367/1990Sb.
§ 68 odst. 1 předpisu č. 367/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3118/2018-228

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, identifikační číslo osoby: 44992785, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 57/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2018, č. j. 18 Co 112/2017-211, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2018, č. j. 18 Co 112/2017-211, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. února 2017, č. j. 108 C 57/2016-192, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2017, č. j. 108 C 57/2016-192, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. XY, ostatní plocha, a parc. XY, ostatní plocha, obou zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY a obec XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1.800,- Kč (výrok II.).

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 18 Co 112/2017-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 300,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, na jehož odůvodnění pro stručnost zcela odkázal, vyšel ze zjištění, že jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, jenž nabytí vlastnického práva opírá o ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“). Mezi účastníky bylo sporné, zda došlo k naplnění předpokladu pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovaného spočívajícího v „hospodaření“ s pozemky ke dni účinnosti uvedeného zákona (tj. ke dni 24. 5. 1991). Odvolací soud přisvědčil názoru prvoinstančního soudu o nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovaným, neboť parkoviště na nich vybudované jak k datu 23. 11. 1990, tak i k datu 24. 5. 1991, měla ve své správě rozpočtová organizace Městská správa komunikací v Brně, jež tuto správu získala na základě hospodářské smlouvy ze dne 18. 2. 1985 od rozpočtové organizace Dopravně-inženýrské organizace města Brna a s předmětnými pozemky také fakticky hospodařila. Odvolací soud dovodil, že k datu účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o obcích“), přešla na Zastupitelstvo města Brna funkce zakladatele zmíněných rozpočtových organizací, a tím současně i veškeré závazky Národního výboru města Brna vyplývající z této funkce. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006 (tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), odvolací soud uzavřel, že žalovaný s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991 fakticky hospodařil, protože Zastupitelstvo města Brna (respektive žalovaný) přenechalo faktické hospodaření s předmětnými pozemky rozpočtové organizaci, jejímž bylo zakladatelem, a jejím prostřednictvím spravovalo parkoviště vybudované na těchto pozemcích.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolacímu přezkumu by měla být ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), podrobena dosud dovolacím soudem neřešená otázka týkající se splnění podmínek § 1 zákona č. 172/1991 Sb. a zejména pak podmínky faktického hospodaření s majetkem státu obcí k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., pokud s takovým majetkem hospodařila (vykonávala správu) státní rozpočtová organizace zřízená národním výborem, když majetek (ve vlastnictví státu), který měla ve správě, na obec podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. nepřešel. Dovolatelka připomíná rozsáhlou judikaturu zabývající se výkladem podmínek uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro nabytí vlastnického práva obcí, přičemž upozorňuje, že jak Dopravně-inženýrská organizace města Brna, tak i Městská správa komunikací v Brně vykonávala v nyní projednávané věci činnosti pro stát, nikoli pro obec jako takovou. Domnívá se, že nebylo prokázáno, že by parkoviště na předmětných pozemcích vybudované ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. sloužilo žalovanému k plnění jeho úkolů. Má za to, že splnění podmínky faktického hospodaření nelze bez dalšího dovozovat ani z přechodu závazků Národního výboru města Brna, včetně závazků vyplývajících z role zakladatele zmíněných rozpočtových organizací, na Zastupitelstvo města Brna ke dni účinnosti zákona o obcích. Svůj názor podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015. Dále poukazuje s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 (zmíněný nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), na nedostatečnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pročež je otázkou, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a rovněž přesvědčivý, neboť se odvolací soud dostatečným způsobem vypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými skutečnostmi. Je přesvědčen, že závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, jsou použitelné i v projednávané věci. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 12. 4. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a splňuje náležitosti předepsané ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatelka v něm, mimo jiného, vymezuje, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [naplnění podmínky faktického hospodaření obcí s majetkem státu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. jako nezbytný předpoklad přechodu vlastnického práva k věci z majetku státu do majetku obce ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.], opodstatněné. Na rozdíl od mínění žalobkyně, považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za vyřešenou a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).

Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovolání.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

K otázce výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu řešících uvedenou problematiku srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). V této souvislosti dovolací soud odkazuje též na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96 (a následně zopakované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010, případně též v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, na nějž dále odkazuje rovněž dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015), podle nichž „… Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb., (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“.

Shodně je ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretováno též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého „právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek č. 139/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem „hospodaření“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).

Otázkou realizace práva hospodaření k předmětnému pozemku v rozhodné době (pokud náleželo příslušnému národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly právě na žalovanou obec ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o obcích) se odvolací soud, respektive ani soud prvního stupně, dosud náležitě nezabýval. Omezil se toliko na zjišťování skutečností stran vzniku práva hospodaření a charakteru předmětných státních rozpočtových organizací, opíraje své závěry o okolnost, že předmětné organizace zřídil Národní výbor města Brna, jenž rozhodl o tom, co jim bude svěřeno do správy a stanovil jejich statut. Z přechodu práv a závazků Národního výboru města Brna na Zastupitelstvo města Brna ke dni účinnosti zákona č. 367/1990 Sb. (§ 68 odst. 1 citovaného zákona) a přenesení funkce zakladatele (státních) rozpočtových organizací Dopravně-inženýrské organizace města Brna a Městské správy komunikací v Brně (§ 67 odst. 1 citovaného zákona) dovodil, že - v důsledku správy vykonávané Městskou správou komunikací v Brně na základě hospodářské smlouvy ze dne 18. 2. 1985 - s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařila organizace, u níž funkci zakladatele vykonávalo Zastupitelstvo města Brna, a tudíž byla naplněna podmínka faktického hospodaření obcí.

Názor odvolacího soudu, jakož i prvoinstančního soudu, ponechávající stranou okolnost, zda majetek reálně sloužil k plnění úkolů příslušného národního výboru (jehož práva a závazky přešly na žalovanou obec), je tedy v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští. Podmínka faktického hospodaření Městské správy komunikací v Brně přičitatelné ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Zastupitelstvu města Brna nemůže být spojována s jeho funkcí zakladatele, ale pouze s realizací těch práv a povinností, které ve vztahu k předmětným pozemkům na Zastupitelstvo města Brna z Národního výboru města Brna ke dni 23. 11. 1990 přešly. Nelze v této souvislosti pustit ze zřetele, že na předmětných pozemcích bylo až do kolaudace parkoviště provedené v souvislosti s úpravou jeho povrchu (viz protokol o odevzdání a převzetí stavby, včetně přílohy č. 1 ze dne 30. 8. 1991 – č. l. 113 až 115) umístěno zařízení stavby, sloužící jako parkoviště, na němž byl vyloučen veřejný provoz. Toto parkoviště bylo užíváno ve vazbě na rekonstrukci komunikace I. třídy ulice XY (dnes XY), jejímž investorem byla Dopravně-inženýrská organizace města Brna, jež správu objektu parkoviště převedla hospodářskou smlouvou ze dne 18. 2. 1985 (s účinností od 1. 3. 1985 na Městskou správu komunikací v Brně). Je tak zřejmé, že v době rekonstrukčních prací na komunikaci ulice XY, jež byla ve vlastnictví státu, mohlo být zařízení staveniště na předmětných pozemcích spravováno jako majetek státu. Tato situace mohla trvat i k datu rozhodnému pro okamžik přechodu majetku z vlastnictví státu na žalovaného, pokud by Městská správa komunikací v Brně, k níž s účinností od 23. 11. 1990 plnilo funkci zakladatele Zastupitelstvo města Brna, při hospodaření se svěřeným majetkem vykonávala práva a povinnosti při plnění úkolů státu. V návaznosti na uvedené se sluší uvést, že dovolací soud - na rozdíl od soudů nižších stupně – nepřehlédl, že soud prvního stupně provedl důkaz listinou, v níž Magistrát města Brna dne 13. 11. 1995 žádá příslušný katastrální úřad o provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, pokud jde o označení subjektu příslušnému k prozatímní správě majetku státu na území města Brna s odůvodněním, že po zrušení rozpočtové organizace Městská správa komunikací v Brně je příslušným k prozatímní správě takového majetku ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku (dále „vyhláška č. 61/1986 Sb.“), Magistrát města Brna. Jak z vyhlášky č. 61/1986 Sb. vyplývá, předmět úpravy postihuje národní majetek, tj. majetek ve vlastnictví státu (§ 1 odst. 1 a 2), u nějž prozatímní správu vykonává zpravidla okresní národní výbor nebo národní výbor jemu na roveň postavený, v jehož obvodu se nachází (§ 2 odst. 1).

Lze tudíž shrnout, že faktický aspekt hospodaření obce s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., jako zákonný předpoklad přechodu vlastnického práva k nim z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, konkrétně se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, popřípadě z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010. Protože odvolací soud shledal naplnění jedné ze tří kumulativně daných podmínek obsažených v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve skutečnosti, jež faktický aspekt hospodaření obce založit nemůže, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tak žalobkyní uplatněn právem.

K namítané vadě řízení (absenci náležitého odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) jeví se pak vhodným poznamenat, že uváděným deficitem dotčené rozhodnutí netrpí, je-li z jeho textu zřejmé, proč bylo daným způsobem rozhodnuto, a ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nemohly být na újmu uplatnění práv dovolatelky, nebránily-li jí ve formulaci zcela konkrétních dovolacích námitek (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014).

Protože rozsudek odvolacího soudu není v řešení otázky, pro niž je dovolání přípustné, správný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věty první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. 3. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu