Rozhodnutí NS

20 Cdo 1373/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:20 Cdo 1373/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1373.2018.3
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Započtení pohledávky
Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 458 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 2999 odst. 1 o. z.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 1373/2018-304


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné obce S., zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti povinné obci P., zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, pro 124 499 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 55 EXE 2391/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 26 Co 314/2016-271, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 26 Co 314/2016-271, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 5. 4. 2016, č. j. 55 EXE 2391/2015-205, zastavil zcela exekuci, jejímž vedením byl tímto soudem pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola a jež byla prováděna pod sp. zn. exekutora 30 EX 13914/15 podle rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 9. 2013, č. j. 7 C 38/2012-313, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, č. j. 19 Co 139/2014-387, k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 124 499 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Oprávněné uložil nahradit povinné k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 20 267,50 Kč (výrok II.). Doplňujícím usnesením ze dne 19. 4. 2016, č. j. 55 EXE 2391/2015-215, rozhodl, že soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola nemá proti oprávněné právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.). Na základě exekučního titulu měla povinná zaplatit oprávněné 1 385 553,20 Kč, povinná zaplatila 1 261 054,20 Kč, částku 124 499 Kč nezaplatila s odůvodněním, že došlo k jejímu započtení; započitatelná pohledávka vznikla za oprávněnou z důvodu odběru surové vody za období roku 2013 a 2014 (faktury č. 15-002-00005 a č. 15-002-00004). Právní jednání směřující k započtení pohledávky povinná učinila dne 19. 6. 2015. Soud vzal za prokázané, že mezi obcemi došlo k uzavření tvrzené konkludentní dohody o tom, že oprávněná bude odebírat vodu vyrobenou obcí R. a dodávanou přes obec P. do obce S. s tím, že povinná bude za dodávky vody platit na základě fakturace obcí R. a oprávněná bude za dodávky vody platit na základě fakturace povinné. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, uvedl, že při uzavření konkludentní dohody je jen obtížně zjistitelné, jak strany právního úkonu zamýšlely upravit svá práva a povinnosti, tedy jak přesně se účastníci dohodli na fakturaci nebo splatnosti fakturovaných částek. Uzavřel, že mezi účastníky došlo k několikaleté akceptaci způsobu provozování vodohospodářského majetku, způsobu dodávek pitné vody i způsobu placení za takto provedené dodávky. Tato akceptace trvala minimálně v letech 2008 až 2012, přičemž později nevyplynula žádná skutečnost, která by ukazovala, že se po roce 2012 na faktickém provozování vodovodu něco změnilo. Současně dospěl k závěru, že jednostranné započtení pohledávek je určité, nevzbuzuje pochybnosti, o jaké pohledávky se jedná a z jakého právního důvodu vznikly. Rovněž shledal správnou i výši „započitatelné“ pohledávky.

Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a oprávněné uložil zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem k rukám jejího zástupce 8 107 Kč. Vzal za prokázané, že od roku 2008 bylo v obcích R., P. a S. hospodaření s vodou realizováno tak, že voda byla ze zdroje na území obce R. dodávána do obce P. a odtud dále do obce S. Vždy byl měřen jak objem vody dodaný do obce P., tak objem vody z obce P. do obce S., tedy objem dodaný povinnou oprávněné. Obec R. vždy povinné vyúčtovala úhradu za celý dodaný objem vody a výše úhrady za jeden metr krychlový surové vody byla určena podle „kalkulace“ zohledňující veškeré náklady na „výrobu“ vody. Povinná pak vždy účtovala oprávněné za množství vody, které přes obec P. proteklo z obce R. do obce S., a to v ceně za jeden metr krychlový, jak bylo v tom kterém roce účtováno obcí R. obci P. Oprávněná úhrady za dodanou surovou vodu povinné uhradila v letech 2008 až 2012. Mezi obcemi však nebyla uzavřena písemná dohoda ve smyslu § 8 odst. 3, 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění zákona č. 76/2006 Sb. Rovněž nebylo zjištěno, že by o úpravě vzájemných práv a povinností označených obcí v souvislosti s dodávkami vody bylo ve smyslu § 8 odst. 3 citovaného zákona rozhodnuto ministerstvem. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud povinná dodávala oprávněné surovou vodu v letech 2013 a 2014 a oprávněná jí neposkytovala žádnou úhradu, oprávněné vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu [§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), resp. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“)]. Dále dovodil, že úhrady za dodanou surovou vodu v letech 2013 a 2014 obvyklou cenu nepřekračují. Neměl pochybnosti o tom, že kalkulace ceny za metr krychlový vody „vyrobené“ obcí R. v letech 2013 a 2014 zohledňuje toliko nezbytné, skutečně realizované náklady na výrobu surové vody. Vyšel dále ze zjištění o výši vodného v Jihomoravském kraji v letech 2013 a 2014, tedy ceně vody za metr krychlový, jak byla v daném časovém období účtována konečným odběratelům (viz č. l. 264a spisu). Výše vodného za metr krychlový dodané vody spolu s daní z přidané hodnoty se v roce 2013 pohybovala v rozmezí od 27,93 Kč do 43,47 Kč, cena účtovaná povinnou oprávněné činila spolu s daní z přidané hodnoty 10,82 Kč. Výše vodného v roce 2014 spolu s daní z přidané hodnoty činila 32,52 Kč až 43,58 Kč, povinnou byla oprávněné za tento rok účtována cena za jeden dodaný metr krychlový vody spolu s daní z přidané hodnoty v částce 11,50 Kč, tedy za oba roky vždy v rozsahu odpovídajícím asi jedné třetině či jedné čtvrtině vodného v daném období. Poté dovodil, že částky za odběr vody fakturované povinnou oprávněné v letech 2013 a 2014 nepřesahují obvyklou cenu dodané surové vody v daném období, za tohoto stavu považoval na nadbytečné zjišťovat obvyklou cenu dodávané vody dalšími prostředky, např. znaleckým posudkem. Uzavřel, že projev vůle směřující k započtení pohledávek povinné za oprávněnou na pohledávku oprávněné za povinnou vymáhanou v této exekuci byl obsažen v „dopise“ povinné, jenž byl adresován oprávněné a opatřen datem 19. 6. 2015. V něm jsou započítávané pohledávky (42 550 Kč a 81 949 Kč) určitě skutkově vymezeny, spojeny s výše označenými pokladními doklady – „fakturami“ a vyčísleny.

Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015), neboť nerespektoval objektivní charakter bezdůvodného obohacení. Uvedla, že odvolací soud zcela rezignoval na hledání jakékoliv spravedlnosti a spokojil se poměrně jednoduchou, ale protiprávní úvahou, pokud dovodil, že účtované ceny za dodanou surovou vodu odpovídají ceně obvyklé v dané době a místě. Podle jejího názoru není možné porovnáním s cenami vodného účtovaného v rámci Jihomoravského kraje v letech 2013 a 2014 dovodit, jaká byla obvyklá cena v daném místě a čase. Jihomoravský kraj je široká oblast, ve které může být cena vodného stanovena různě podle odlišných podmínek a možností různých výrobců surové vody. Cena uvedená soudem v rámci Jihomoravského kraje je cenou účtovanou konečným odběratelům. Ve sporu však jde o dodávku vody mezi vlastníky vodovodů, kteří tuto vodu dodávají konečným odběratelů. Nejpřesněji lze přitom takovou cenu stanovit znaleckým posudkem. Dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval rozporem mezi kalkulovanou cenou a cenou účtovanou, též tato skutečnost způsobuje neurčitost výše pohledávky. Uvedla, že obvyklou cenu je třeba zjistit i přesto, že by byla totožná s cenou účtovanou. Z uvedených důvodů nemohlo dojít k započtení pohledávky ze strany povinné a k zastavení exekuce. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při zjišťování výše bezdůvodného obohacení v případě plnění bez právního důvodu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V souzené věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v letech 2013 a 2014 byla z obce P. (povinná) dodána surová voda do obce S. (oprávněná) v objemu 3 932 m3 (rok 2013), resp. 7 126 m3 (rok 2014), přičemž obec S. za dodávky vody obci P. ničeho nezaplatila. Odvolací soud dovodil, že mezi zmíněnými obcemi nebyla v letech 2013 a 2014 uzavřena dohoda o dodávkách vody, a to ani v konkludentní podobě (jež by navíc byla neplatná, neboť zákon o vodovodech a kanalizacích vyžaduje písemnou formu), a neposkytla-li oprávněná povinné úhradu za tyto dodávky vody, oprávněná se bezdůvodně obohatila na úkor povinné.

Pokud se jedná o dodávky vody v roce 2013, je třeba užít ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. (srov. § 3028 odst. 1 o. z.), podle kterého musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, a není-li to dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že pro stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu (nikoli z výše plnění, jež by byl obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy), jelikož pouze tímto způsobem je plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení, směřující k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na straně obohaceného (nikoli poskytnutí plnohodnotné náhrady plnění předpokládaného neplatnou smlouvou tomu, na jehož úkor k obohacení došlo). Nelze přitom vyloučit, že takto stanovená výše plnění bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou; tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby, a tedy i výše získaného obohacení, odpovídá i ceně sjednané (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010).

Pokud se týče dodávky vody v roce 2014, užije se ustanovení § 2999 odst. 1 o. z., podle kterého není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

V obou obdobích tedy výše pohledávky z bezdůvodného obohacení odpovídá ceně obvyklé. Obvyklou cenou se rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, případně obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v daném místě, čase a za obdobných podmínek ke dni ocenění. Stanovení takové obvyklé ceny je zpravidla úkolem k tomu povolaného soudního znalce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5012/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3526/2016).

Odvolací soud se přitom spokojil s konstatováním, že úhrady za dodanou surovou vodu v letech 2013 a 2014, které povinná účtovala oprávněné, nepřekračují obvyklou cenu za metr krychlový surové vody v daném období a že účtovaná cena odpovídala „přibližně jedné třetině či jedné čtvrtině“ vodného v daném období v Jihomoravském kraji, jež bylo účtováno konečným odběratelům. Takový závěr je však naprosto nedostatečný pro zjištění výše bezdůvodného obohacení, neboť nijak neodpovídá na otázku, jaká byla výše obvyklé ceny za dodávky surové vody v daném místě a čase mezi vlastníky vodovodů (nikoli za dodávky vody odběratelům, jimiž jsou ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích vlastníci pozemků či staveb připojených na vodovod).

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž je třeba pro závěr o výši bezdůvodného obohacení (a tedy výši započitatelné pohledávky) nejprve zjistit cenu obvyklou způsobem odpovídajícím shora citované judikatuře.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodováno ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu