Rozhodnutí NS

22 Cdo 537/2019; 22 Cdo 537/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 537/2019; 22 Cdo 537/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.537.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 241b odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 537/2019-195


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Elenou Kotorovou, MBA, advokátkou se sídlem ve Praze 1, Panská 892/1, proti žalované J. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené obecným zmocněncem Z. P., bytem v XY, o vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 158/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2018, č. j. 12 Co 228/2018-179, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce se domáhal zaplacení částky z titulu náhrady za omezení spoluvlastnického práva, resp. náhrady újmy, k id. ½ nemovitosti – pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY (využívána jako ubytovna), a pozemku par. č. XY, vše v katastrálním území XY. Nárok rozdělil do dvou období – od 1. 6. 2013 do 31. 7. 2015 a od 1. 8. 2015 do 25. 9. 2017.

Účastníci jsou spoluvlastníky nemovitosti, využívané jako ubytovna; podle skutkových zjištění, ze kterých soudy vyšly, s ohledem na to, že žalobce byl služebně dlouhodobě v zahraničí, uzavřeli v roce 2007 dohodu, že ubytovnu bude spravovat žalovaná a její bude „veškerý příjem z ubytování“. V roce 2015 žalobce dohodu vypověděl; pro spory mezi účastníky pak žalovaná zamezila dalšímu užívání ubytovny – uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie – a ta není od té doby užívána. Žalobce žádal jednak adekvátní podíl z výnosu ubytovny od roku 2013 do roku 2015, jednak náhradu toho, co mu ušlo od roku 2015 proto, že žalovaná zamezila dalšímu užívání ubytovny.

Okresní soud v Rokycanech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, č. j. 5 C 158/2017-164, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 12 Co 228/2018-179, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci; zpochybňuje však i skutková zjištění, ze kterých soudy vyšly.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). K těmto otázkám viz podrobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3, věta první o. s. ř.). Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud odmítne (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud je skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení, ke kterému soud prvního stupně dospěl na základě přímo před ním provedeného dokazování, vázán. Pochybení při zjišťování skutkového stavu by mohlo být za určitých okolností vadou řízení; nicméně k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

K uvedenému se dodává: Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat potřebné náležitosti (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).

K první části uplatněného nároku (bod III. dovolání):

Dovolatel polemizuje s právním názorem odvolacího soudu a tvrdí, že rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2013), o který odvolací soud opřel své rozhodnutí, řeší jinou skutkovou situaci mezi účastníky; podle jeho mínění se na věc vztahuje právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016; sice výslovně neuvádí, že by se napadené rozhodnutí mělo od jeho právních závěrů odchýlit, nicméně z obsahu dovolání lze takovou výtku dovodit, neboť vyslovuje nespokojenost s tím, že soud nevyhověl jeho návrhu na prokázání výše újmy jako ekvivalentu toho, co by při obvyklém užívání společné věci získal. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada. Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka pak není – podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva – rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal“. Jde ovšem jen o téměř doslovnou citaci zmíněného R 17/2013, o kterém dovolatel tvrdí, že řeší jinou situaci. Nicméně podstatné je toto: Obě rozhodnutí zdůrazňují, že uvedené platí, „jestliže se ovšem strany nedohodly jinak“. Podle skutkového zjištění učiněného v nalézacím řízení strany v dohodě ze dne 1. 7. 2007 sjednaly, že společnou nemovitost bude užívat žalovaná a získané příjmy použije na náhradu nákladů spojených s provozem ubytovny. Za tohoto skutkového stavu není názor, že žalovaná nemusí žalobci poskytovat náhradu za to, že nemohl realizovat v této době spoluvlastnické právo, protože to vylučuje dohoda účastníků o tom, jak bude s výnosem naloženo, v rozporu s uvedenými rozhodnutími, a tvrzený důvod přípustnosti dovolání není dán.

Žalobce v této souvislosti zpochybňuje skutkové zjištění ohledně uvedené dohody a tvrdí, že byla antidatována; snaží se zpochybnit toto skutkové zjištění tím, že došlo „k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé“; protože však skutková zjištění, ze kterých soud vycházel, jsou s právními závěry v souladu, jde mu zjevně o zpochybnění skutkového zjištění, týkajícího se obsahu uvedené dohody. K tomu se především se uvádí, že skutková zjištění ani hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu (viz výše).

Jen na okraj (ve formě obiter dictum) se proto poznamenává: Při hodnocení důkazů se uplatňuje zásada přímosti. „Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) věcí soudu, který provádí dokazování. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi“ (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005); soud prvního stupně hodnotil tvrzení žalobce o antidatování smlouvy jako nevěrohodné; v odvolání ani při jednání odvolacího soudu žalobce netvrdil, že by šlo o antidatovanou smlouvu, takže s tímto tvrzením – i kdyby byly skutkové námitky v dovolacím řízení přípustné – by nemohl v dovolacím řízení uspět (k tomu viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). A konečně: Skutkové zjištění o obsahu smlouvy vyplývá nejen z jejího jednoznačně formulovaného obsahu (viz č. l. 71 spisu), ale i z výpovědi této dohody z 22. 5. 2015, založené na č. l. 70 spisu, ze které jasně vyplývají skutečnosti, které jsou obsahem skutkového zjištění, ze kterého odvolací soud vycházel, tedy kdy byla dohoda uzavřena a konstatování adresované žalované: „Od r. 2007 požíváte na základě naší dohody příjmy z této nemovitosti zcela výhradně Vy“.

Ke druhé části uplatněného nároku (bod IV. dovolání):

Pokud jde o druhou část uplatněného nároku, formulovaného v dovolání jako právo na náhradu škody způsobené jednáním spoluvlastnice (bod IV. dovolání), žalobce vůbec nevymezuje důvod přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a ten nevyplývá ani z obsahu dovolání; nejen že neuvádí rozhodnutí dovolacího soudu, ale ani nevymezuje ustálenou praxi dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Proto v této části dovolání nesplňuje zákonný požadavek, trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu