Rozhodnutí NS

30 Cdo 435/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/11/2018
Spisová značka:30 Cdo 435/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.435.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Oprava rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 164 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 435/2018-412


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci M. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 20/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, č. j. 25 Co 313, 314/2017-375, takto:

I. Dovolání žalobce proti výroku I usnesení odvolacího soudu se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně výrokem I rozsudku ze dne 20. 12. 2016, č. j. 10 C 20/2012-337, zamítl žalobu, přičemž výrok formuloval následovně: „Žaloba se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 55.000 Kč s přísl., a aby žalovaná byla povinna se žalobci písemně omluvit doporučeným, datovaným, a podpisem oprávněné úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: ‚Česká republika, jednající Ministerstvem vnitra, se omlouvá M. Š., nar. XY, bytem XY, za porušení základního práva na informace v jeho časové dimenzi, k němuž došlo v průběhu správního řízení o jeho žádosti o informace ze dne 14. 12. 2005 u Obvodního ředitelství Policie České republiky Praha II a u Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy porušením povinnosti vydat rozhodnutí (učinit úkon) v zákonné lhůtě‘, eventuálně, aby soud konstatoval, že došlo k porušení základního práva žalobce na informace v jeho časové dimenzi, a to v průběhu správního řízení o jeho žádosti o informace ze dne 14. 12. 2005 u Obvodního ředitelství Policie České republiky Praha II a u Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy porušením povinnosti vydat rozhodnutí (učinit úkon) v zákonné lhůtě, se zamítá.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 10 C 20/2012-346, Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl návrh žalobce na vydání opravného usnesení, kterým měl být podle žalobce doplněn výrok rozsudku o přesnou specifikaci příslušenství.

Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I), odmítl odvolání proti rozsudku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se žalobou ze dne 3. 1. 2011 domáhal omluvy za porušení jeho základních práv a svobod způsobeného průběhem řízení vedeného o jeho žádosti o informace ze dne 14. 12. 2005 u Obvodního ředitelství Policie České republiky Praha II a u Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy, a to nepřiměřenou délkou řízení, průtahy, nečinností a falšováním a pozměňováním obsahu správního spisu. Dále požadoval též zaplacení peněžní částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Předmět sporu byl později na návrh žalobce rozdělen a soud následně vyloučil část nároku k samostatnému projednání, přičemž aktuálním předmětem řízení je (mimo požadovanou povinnost žalované omluvit se) nárok na zaplacení částky 55 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2011 do zaplacení. Soud prvního stupně ve vztahu k zamítavému peněžitému plnění neuvedl přesnou výši požadovaných úroků z prodlení ani období prodlení. Podle protokolu o jednání ze dne 20. 12. 2016 na č. l. 331 spisu byl rozsudek vyhlášen tak, jak je uvedeno v jeho písemném vyhotovení. Soud prvního stupně zcela jednoznačně zamýšlel uvést ohledně peněžitého plnění pouze to, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 55 000 Kč s příslušenstvím, když měl za to, že s ohledem na zamítnutí žalované jistiny 55 000 Kč není významné uvádět přesnou specifikaci zamítaného požadovaného úroku z prodlení.

Po právní stránce odvolací soud v souladu s postojem soudu prvního stupně uvedl, že podle § 164 o. s. ř. opraví předseda soudu v rozsudku chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž uvedl, že daný charakter mají chyby, jež nastaly v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, popř. z jiných souvislostí. Příčinou chyby nemusí být jenom lidský faktor, ale mohou být vyvolány i selháním techniky. V každém případě takové chyby musí být zřejmé a snadno rozpoznatelné. I když je „zjevná nesprávnost“ relativně neurčitým ustanovením, jehož naplnění je třeba vždy dovozovat z kontextu skutkových a právních okolností, je třeba otázku „zjevnosti“nesprávnosti hodnotit vždy z pohledu účastníka soudního řízení, jemuž je rozhodnutí adresováno, a nikoli soudu; musí tedy jít o vadu, která je zcela evidentní z pohledu účastníka. Při posouzení otázky, zda písemné vyhotovení rozsudku obsahuje zjevné chyby, je tedy zapotřebí v prvé řadě porovnat znění, v němž byl rozsudek vyhlášen, se zněním, v němž byl písemně vyhotoven, popř. srovnat originál písemného vyhotovení rozhodnutí s jeho stejnopisem, Podkladem pro zjištění podoby, v níž byl rozsudek vyhlášen, bude protokol o jednání; to platí především pro případy, kdy je zjevná chyba obsažena ve výroku písemného vyhotovení rozsudku. Jindy může k odhalení zjevné nesprávnosti posloužit porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, nebo s obsahem spisu. V každém případě nesmí být porušena zásada vnitřní vázanosti soudu rozhodnutím tak, jak ji upravují § 156 odst. 3 a § 170 odst. 1 o. s. ř. Je nepřípustné, aby soud postupem podle § 164 o. s. ř. měnil obsah výroku rozhodnutí, ledaže se jedná o chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Opravou rozsudku nelze řešit nedostatky spočívající v tom, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti; v těchto případech se postupuje podle § 166 o. s. ř.

Odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výrok rozsudku ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky „55.000 Kč s přísl.“ není postižen chybou v psaní, počtech ani jinou zjevnou nesprávností. Rozsudek v tomto směru nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že žalobce uplatnil žalobou (mimo jiné) nárok na zaplacení částky 55 000 Kč s příslušenstvím, kterým byl požadovaný zákonný úrok z prodlení z této částky za dobu od 1. 1. 2011 do zaplacení, a že právě tento nárok byl rozsudkem zamítnut. Výrok rozsudku tak není ani neurčitý ani nesrozumitelný, jak se žalobce nesprávně domnívá. Jelikož jde o zamítavý výrok rozsudku, je též nepřiléhavá argumentace ve smyslu nedostatečné vykonatelnosti rozsudku. Nepřiléhavý je též poukaz žalobce na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005 (dále jen „Stanovisko“), neboť zde bylo řešeno, jaké jsou požadavky na formulaci petitu požadujícího úrok z prodlení a jaké jsou požadavky na formulaci výroku rozhodnutí, jímž je přiznáváno právo na zaplacení úroku z prodlení. Ve Stanovisku není upraveno, jak má být formulován výrok, jímž je žaloba požadující úrok z prodlení zamítána. O předmětu řízení v dané věci není pochyb, tedy není ani pochyb o tom, co bylo výše uvedeným rozsudkem zamítnuto. Nemůže být tedy uvažováno ani o tom, že by případně nebylo možno posoudit, zda ve vztahu k dalšímu jinému hypotetickému řízení nejde o věc pravomocně rozsouzenou. Odvolací soud uzavřel, že v písemném vyhotovení rozsudku nedošlo k pochybení, které by bylo třeba napravit vydáním opravného usnesení, proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odmítl, neboť odvolatel neuvedl konkrétní odvolací důvod, tudíž odvolání trpělo takovou vadou, pro niž nešlo v odvolacím řízení pokračovat.

Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadané rozhodnutí závisí na vyřešení procesních otázek, při nichž se odvolací soud buďto odchýlil od Stanoviska, případně jde o otázky dosud neřešené. Dovolatel formuluje následující otázky:

1. Otázka přesnosti, určitosti a srozumitelnosti zamítavého výroku rozsudku ohledně „příslušenství“ nároku (peněžité pohledávky).

2. Zda výrok rozsudku, kterým se zamítá žaloba „o zaplacení 55 000 Kč s přísl.“ představuje ohledně „příslušenství“ překážku věci rozhodnuté.

3. Zda je přesným, určitým a srozumitelným výrok rozsudku, kterým se zamítá žaloba „o zaplacení 55 000 Kč s přísl.“, ze kterého nevyplývá ani o jaký druh „příslušenství“ jde, ani že jde o úroky z prodlení, ani výše úroků z prodlení, ani doba, za kterou bylo zaplacení úroků z prodlení požadováno.

4. Zda požadavky na přesnost, určitost a srozumitelnost výroku rozsudku ohledně úroků z prodlení, včetně období, za které jsou žalobou požadovány, vyjádřené ve Stanovisku, dopadají i na zamítavý výrok rozsudku.

5. Zda namítanou neurčitost (nesrozumitelnost) výroku rozsudku bylo namístě odstranit vydáním opravného usnesení podle § 164 o. s. ř.

6. Nebo zda namítanou neurčitost (nesrozumitelnost) výroku rozsudku bylo namístě odstranit vydáním doplňujícího rozsudku podle § 166 o. s. ř. (tj. otázka konkurence postupu podle § 164 o. s. ř. nebo podle § 166 o. s. ř. v případě ne chybějícího ale neurčitého, nesrozumitelného výroku o „příslušenství“ pohledávky).

Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že i zamítavý výrok by měl být dostatečně určitý ve vztahu ke specifikaci příslušenství. Pokud by totiž příslušenství nebylo konkrétně uvedeno, nemuselo by rozhodnutí podle dovolatele ohledně příslušenství založit překážku věci rozhodnuté. Výrok tak měl být opraven postupem dle § 164 o. s. ř. Postup dle § 166 o. s. ř. nepřicházel v úvahu, neboť o „příslušenství“ rozhodnuto bylo, ale stalo se tak výrokem neurčitým a nesrozumitelným, poukazuje přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení ve výroku I společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, za jakých okolností může soud přistoupit k opravě výroku rozhodnutí dle § 164 o. s. ř.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněného pod č. 37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR „opraviť rozsudok podľa § 164 o. s. p. je možné len v prípadoch, že ide o chyby v písaní a počítaní a ďalej o také chyby, ktoré sú ako zrejmé nesprávnosti podobného pôvodu ako chyby v písaní a počítaní, tj. ku ktorým došlo len zjavným a okamžitým zlyhaním v duševnej či mechanickej činnosti osoby, za účasti ktorej došlo k vyhláseniu alebo vyhotoveniu rozsudku, a ktoré sú každému zrejmé; zrejmosť takej nesprávnosti vysvitá najmä z porovnania výroku rozsudku s jeho odôvodnením, pripadne aj z iných súvislostí.“

V usnesení ze dne 20. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, dovolací soud dospěl k závěru, že „ze znění první věty ustanovení § 164 o. s. ř. plyne, že zřejmá nesprávnost je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí.“

V usnesení ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. 29 NSCR 163/2016, Nejvyšší soud zopakoval, že „je nepřípustné, aby soud postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. měnil obsah rozhodnutí, např. proto, že si později uvědomil jeho nesprávnost. Jinak řečeno, nepodává-li se z obsahu spisu či z odůvodnění rozhodnutí rozpor mezi tím, co soud ve výroku vyjádřil, a tím, co vyjádřit chtěl, nejsou dány podmínky pro postup podle ustanovení § 164 o. s. ř.“

Odvolací soud správně poukázal na okolnost, že z odůvodnění rozhodnutí i z protokolu z jednání je patrné, že soud prvního stupně ve výroku rozhodnutí vyjádřil přesně to, co vyjádřit chtěl. Tudíž odvolací soud v souladu s výše uvedenou judikaturou dospěl k závěru, že nebyl dán prostor pro opravu rozhodnutí postupem dle § 164 o. s. ř. Otázka vymezená pod č. 5 tak přípustnost dovolání nezakládá.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka vymezená pod č. 6, neboť soudy nižších stupňů nepostupovaly dle § 166 o. s. ř. Ostatně rovněž dovolatel uvádí, že takový postup by neodpovídal ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, neboť nešlo o situaci, kdy by soud nerozhodl o některé části předmětu řízení. Na vyřešení této otázky tak napadené rozhodnutí nezávisí.

Z právě uvedeného je zřejmé, že dovolatelem namítanou nesprávnost nebylo možné vyřešit ani postupem dle § 164 o. s. ř., ani postupem dle § 166 o. s. ř., ale toliko cestou opravných prostředků (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. 29 NSCR 163/2016).

Otázky vymezené pod č. 1 až 4 tudíž rovněž nemohou přípustnost dovolání založit, neboť ani jejich odlišné vyřešení by nemohlo vést k jinému rozhodnutí o žalobcově návrhu na vydání opravného usnesení.

Přestože dovolacímu soudu nebyl v této věci dán prostor, z důvodů výše uvedených, aby se k otázce formulace zamítavého výroku vyjádřil, vzhledem k okolnosti, že oba soudy nižších stupňů zjevně vycházely ze závěru, že v zamítavém výroku není potřeba příslušenství specifikovat, nad rámec tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008, v němž požadavky precizace výroku vztáhl rovněž k výrokům zamítavým. Tentýž závěr zastává rovněž komentářová literatura (srov. JIRSA, Jaromír et al. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1. 4. 2014. Kniha II., § 79-180 občanského soudního řádu. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 475).

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. 11. 2018


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu