Rozhodnutí NS

28 Cdo 272/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/13/2019
Spisová značka:28 Cdo 272/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.272.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Stavba
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 272/2019-158


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Novosedly nad Nežárkou, IČO 60821060, se sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 77/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2018, č. j. 3 Co 62/2018, 3 Co 63/2018-134, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
    II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Matouše Jíry, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

    S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2017, č. j. 11 C 77/2016-101, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 22. 1. 2018, č. j. 11 C 77/2016-122, potvrzen ve výrocích I. a III., jimiž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 29. 12. 2015, č. j. 419356/2013/R2157/RR13833, výroky, na jejichž základě byly žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), vydány pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (oddělený z pozemku st. parc. č. XY připojeným geometrickým plánem), vše v katastrálním území XY , a ve výroku V., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala v plném rozsahu dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2729/2018 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15. Konkrétně namítala, že v důsledku vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na němž bylo vyhloubeno koryto vodního toku zpevněné betonovými žlaby, sloužící odvodnění přilehlých pozemků, bude žalobkyni v rozporu s účelem naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb. navráceno toliko holé vlastnictví k odňaté nemovitosti. Dovolávajíc se rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15, přitom vyjadřovala názor, že vodní tok lze charakterizovat jako prostor veřejného prostranství. Odkazovala též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, z něhož vyplývá, že vodní dílo tvoří funkční celek, který by neměl mít z hlediska právní jistoty i samotného provozování rozdílné vlastníky. Krom výše uvedeného taktéž vytýkala, že při rozhodování o vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nebylo zvažováno dodržení nezbytných odstupových vzdáleností ani technických, právních a požárních předpisů. Hospodářský provoz sousedících staveb vlastněných třetí osobou měla z tohoto důvodu za ve své podstatě vyloučený a nerealizovatelným shledávala též užívání vydané pozemkové části (oddělené geometrickým plánem z původního odňatého pozemku) žalobkyní.

    Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

    Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

    Překážka vydání věci upravená v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Proto, jak již bylo vícekrát konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).

    Překážkou vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb. pak může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to přesto, že taková situace není mezi vypočtenými výlukami (§ 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) výslovně uvedena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017). Byť je přitom vlastník vodního koryta v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej § 50 zákona č. 254/2001 Sb., dále viz též Kocourek, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. Praha: Leges, 2012. s. 84–85), nebývá zpravidla zcela zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že bez dalšího nelze přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, či jeho usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017).

    V situaci, kdy za řízení nevyšly najevo a dovolatelkou nejsou ani tvrzeny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že nárokovaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, na němž je umístěno koryto vodního toku zčásti zpevněné betonovými žlaby a který je obklopen pozemky ve vlastnictví žalobkyně (pozemkové parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY), podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by snad oprávněné osobě znemožňovala realizovat jednotlivé složky vlastnického oprávnění, tudíž závěry odvolacího soudu o restituovatelnosti tohoto pozemku plně korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.

    Na posuzovaný případ pak se zřetelem k odlišným individuálním skutkovým okolnostem očividně nedopadají dovolatelkou odkazované závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, týkající se nepřevoditelnosti (coby pozemku náhradního za pozemky, jež oprávněným osobám dle zákona o půdě nebylo lze vydat) pozemku, na němž se nachází toliko malá část rybníka a jeho okrajový břeh, když zbývající část rybníka a k němu náležejících technických zařízení měla zůstat ve vlastnictví odlišného subjektu (právě tyto skutkové okolnosti přitom vedly dovolací soud k zaujetí názoru, že posuzované vodní dílo tvoří funkční celek, který by neměl mít z hlediska právní jistoty i samotného provozování rozdílné vlastníky), či konkluze o nerestituovatelnosti pozemků tvořících veřejnou zeleň, plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15.

    V souvislosti s výtkami, že při rozhodování o pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nebylo zvažováno „dodržení nezbytných odstupových vzdáleností ani technických, právních a požárních předpisů“, v důsledku čehož má být nyní ve své podstatě vyloučen hospodářský provoz sousedících staveb vlastněných třetí osobou a znemožněno užívání vydané pozemkové části (oddělené geometrickým plánem z původního odňatého pozemku) žalobkyní, pak dovolatelka žel neuvádí, v čem ve vztahu k nastoleným tématům spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění v zákonem stanovené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek neprojednatelnost dovolání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála, jestliže v dovolání v souvislosti se vznesenými námitkami neuvedla, zda se při jejich posuzování odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo nevyjádřila mínění, že prostřednictvím uvedených námitek nastolené otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo že jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzeny jinak. Prostřednictvím uvedených námitek tudíž na přípustnost dovolání očividně usuzovat nelze.

    Závěry odvolacího soudu, dle nichž se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu, kdy odňatý pozemek o výměře přesahující 5.000 m2, obklopený pozemky žalobkyně, byl po přechodu na stát zastavěn pouze z malé části, jest namístě vydání té jeho geometrickým plánem oddělené části (nově vytvořené pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY), na níž stavby nejsou umístěny a jež není nezbytně nutná k jejich údržbě, manipulaci a příjezdu k nim a vlastníkem staveb jest užívána toliko jako doplňkový zdroj krmiva pro malý zájmový chov zvířectva, ostatně nikterak neodporují právní úpravě ani ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (areál); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015. V daných souvislostech pak nelze přehlížet, že zjištění, zda je určitá pozemková část se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutná k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, a obdobně ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012). Výklad pojmů obsažených v občanskoprávních předpisech přitom nelze podřizovat výkladu totožných pojmů v jiných právních odvětvích, zejména v odvětvích práva veřejného, např. stavebního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010).

    Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.

    Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

    O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 13. 3. 2019


    Mgr. Zdeněk Sajdl
    předseda senátu