Rozhodnutí NS

4 Tdo 943/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:4 Tdo 943/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.943.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 943/2018-25


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněného V. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 55 To 408/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 6/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 4 T 6/2017, byl obviněný V. Č. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 [bod 1)], přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [bod 2)] a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku [bod 3)]. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění rozsudku Okresního soudu v Olomouci dopustil tím, že:

1) v blíže nezjištěné době v průběhu let 2007 a 2008 v U., okr. O., aby vylákal z pošk. D. S. peníze, předstíral, že ji má rád, že mu na poškozené záleží, a poté, co se do něj zamilovala a zcela mu důvěřovala, lhal jí, že potřebuje od ní výpomoc, a to půjčit peníze, vymýšlel si různé záminky, jako zaplacení daní a nafty, a že jí všechno vrátí, a postupně tak vylákal celkem nejméně 160.000 Kč od poškozené, které utratil pro sebe, ačkoliv od počátku nic vrátit nechtěl, sám měl dluhy, a způsobil jí tak škodu nejméně 160.000 Kč,

2) aby zabránil poškozené D. S. ve vymožení pohledávek za ním a s cílem podvodně se obohatit na úkor poškozené využil její důvěry jako osoby blízké, do obžalovaného zamilované, a její závislosti pro půjčky obžalovanému, a v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2008 ji odvezl do obce Ú., část R., kde ji v autě podstrčil k podpisu listinu s textem smlouvy o půjčce, která měla být uzavřena dne 21. 11. 2007 a podle níž od něj převzala 150.000 Kč a zavazuje se je vrátit do 31. 12. 2008, ačkoliv věděl, že nikdy od něj 150.000 Kč nepřevzala ani mu nic nedluží, přičemž jí lhal, ať mu poškozená podepíše ručitelský závazek za půjčku obžalovaného, kterou potřebuje, aby jí zaplatil svoje dosavadní dluhy vůči ní, následně, když zjistil, že další peníze z poškozené již nedostane, chtěl po poškozené D. S., aby mu zaplatila dluh 150.000 Kč dle „smlouvy o půjčce“ a když neuspěl, podal dne 4. 3. 2010 v právním zastoupení Okresnímu soudu návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení poškozenou 150.000 Kč a 32.200 Kč příslušenství a po nabytí právní moci vydaného platebního rozkazu č.j. 11 EC 60/2010-9 ze dne 30. 3. 2010, navrhl dne 14. 5. 2010 nařízení exekuce a pod č.j. 47 EXE 3925/2010 ustanovený exekutor pak do 19. 7. 2011 přijímal platby od poškozené, hrazené ze strachu z exekuce, ve prospěch obžalovaného a obžalovaný V. Č. tak poškozené D. S. způsobil škodu nejméně 150.000 Kč,

3) v době nejpozději od 16. 4. 2014 do 7. 4. 2015 ve Š. a na dalších místech okresu O., aby vylákal z pošk. R. P. peníze, předstíral, že poškozenou miluje, že mu na poškozené záleží, že se rozvede, aby spolu žili a poté, co se do něj zamilovala a zcela mu důvěřovala, lhal jí, že potřebuje od ní výpomoc, a to půjčit peníze, vymýšlel si různé záminky, jako zaplacení provozu vlastního nákladního vozidla, že je v druhotné platební neschopnosti, že mu ukradli hotovost z kabiny vozu, že musí zaplatit jako podnikatel daně a pojištění, že chce poškozené R. P. výhodně koupit jako dárek auto, přičemž R. P. věřila jeho slibům, že jí peníze vrátí a ve snaze pomoci milované osobě dávala mu vlastní úspory, a když jí došly uzavírala bankovní půjčky a úvěry, takže mu v průběhu uvedené doby předala v hotovosti případně vložila na jeho účet u GE Money Bank celkovou částku ve výši 744.600 Kč, z níž jí v období od 23. 7. 2015 do 29. 8. 2015 vrátil v pěti splátkách jen 9.000 Kč, a tak R. P., způsobil škodu ve výši 735.600 Kč, které obžalovaný utratil pro sebe, když od počátku počítal s tím, že poškozené v zásadě nic nevrátí, když nebyl vlastníkem žádného nákladního vozidla a v uvedenou dobu byl veden jednak jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, jednak jako zaměstnanec firmy L. K., Š., a také v době, kdy o půjčky žádal, byl již předlužen, nebyl schopen splácet své dluhy a jeho příjem v r. 2014 byl cca 4.600 Kč měsíčně, v r. 2015 cca 10.300 Kč měsíčně.

Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Olomouci obviněnému podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku obviněnému dále uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2017, č. j. 4 T 6/2017-493, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 6. 9. 2017, č. j. 55 To 93/2017-640, které nabylo právní moci 6. 9. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené D. S., škodu v částce 160.000 Kč a poškozené R. P., škodu v částce 735.600 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 4 T 6/2017, podal obviněný odvolání do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc usnesením ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 55 To 408/2017, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 55 To 408/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolatel zdůrazňuje, že byl uznán vinným toliko na základě výpovědí poškozených R. P., D. S., syna poškozené R. P. a blízké přítelkyně R. P. Namítá, že poškozené R. P. důvěřoval a že se jí svěřoval s různými skutečnostmi ze svého života, což ovšem poškozená zneužila ve svůj prospěch za účelem vyvinění se z povinnosti vrátit mu zapůjčené peníze.

Následně poukazuje na skutečnost, že jeho vina nebyla prokázána výpověďmi jiných svědků a ani žádnými jinými důkazy, když tyto další důkazy jsou toliko nepřímé. Soudy se podle jeho názoru nijak nevypořádaly s tím, že měl dostatek peněžních prostředků pro poskytnutí půjčky R. P., když tyto získal od svědka P. N. Namítá, že byl odsouzen za podvodné vylákání částky 735.600 Kč, aniž by poškozená R. P. měla jakýkoliv doklad o převzetí těchto částek jeho osobou. Považuje za zcela nepřípustné, aby škoda byla stanovena jen na základě vyjádření poškozené R. P. a on byl zavázán k povinnosti její náhrady. Takový postup navozuje dojem, že je výhodné, aby žalobce ˗ věřitel, který v civilním řízení nemá dostatečné důkazy pro prokázání tvrzení o poskytnutých finančních prostředcích, podal podnět k trestnímu stíhání dlužníka a přeložil orgánům činným v trestním řízení své poznámky a vypověděl, že tyto prostředky poskytl pod poučením, že musí mluvit pravdu, a dosáhne vydání rozhodnutí o povinnosti nahradit uvedenou částku. V rámci civilního řízení by žalobce na podkladě dokladů, které předložila poškozená R. P. v trestním řízení, nedosáhl toho, aby bylo vydáno rozhodnutí o jeho povinnosti uhradit předmětnou částku.

V dané věci zcela pokulhává zásada subsidiarity trestní represe, podle níž lze trestní stíhání vést pouze za předpokladu, že by v civilním řízení nárok nebylo možno uplatnit. O takovou situaci se nejedná, když poškozená mohla svůj nárok uplatnit v rámci civilního řízení. Trestní řízení nemělo být vůbec zahájeno a ve věci nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Podle obviněného rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoliv v řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k).

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 1 NZO 681/2018, sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu namítá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž pro toto rozhodnutí byly splněny zákonné důvody, když byly v řízení před soudem prvního a druhého stupně dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když nesouhlasí s tím, že soudy závěr o jeho vině založily na výpovědích poškozených a jejich rodinných příslušníků a osob jim blízkých, a v nedodržení zásady subsidiarity trestní represe. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem. Jedná se o námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe.

Ohledně zbývající části uplatněných námitek lze uvést, že obviněný sice své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvolených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že u obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. Zde lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 8–10 rozsudku). Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se zabýval otázkou věrohodnosti poškozených, tuto hodnotil, přičemž svůj závěr o vině obviněného nezaložil, jak naznačuje obviněný, toliko na výpovědi poškozených a syna poškozené R. P. a svědkyně L. K. Své skutkové závěry formuluje na podkladě dalších důkazů, zejména listinné povahy, když se podrobně zabývá i majetkovou situací obviněného v předmětném období z pohledu obhajoby obviněného. Právě tyto listinné důkazy podporují věrohodnost výpovědi poškozených a svědků M. P. a L. K. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své závěry z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou částečně totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 4-5 rozhodnutí, bod 13), když se zejména vypořádal s námitkou výše způsobené škody v případě poškozené R. P. Je možno tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř.

Bez ohledu na shora naznačené závěry je vhodné zdůraznit následující skutečnosti. K tvrzení, že z výpovědi svědka P. N. vyplývá, že měl obviněný dostatek finančních prostředků, je třeba konstatovat, že uvedený svědek pouze potvrdil, že obviněnému zapůjčil částku 200 až 250.000 Kč, když ovšem důvod půjčky mu nebyl znám. V dané souvislosti je třeba uvést, že tato námitka se svojí podstatou vztahuje ke skutku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 4 T 6/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 55 To 93/2017, tedy jedná se o námitku do výroku o vině v jiné pravomocné věci, takže toto nemůže být předmětem přezkumu v dané věci, byť k tomuto odsouzení byl v nyní projednávané věci ukládán souhrnný trest. Navíc se jedná o skutkovou námitku, která nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. K námitce, že poškozená R. P. nemá na poskytnutí částky 735.600 Kč žádné doklady, lze konstatovat, že se opětovně jedná o procesní námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů. Přesto je třeba uvést, že mezi obviněným a poškozenou R. P. se jednalo o smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník. Zákon nevyžaduje pro tento smluvní typ písemnou formu. K uzavření smlouvy o zápůjčce dochází již tím, že zapůjčitel poskytne vydlužiteli finanční prostředky a vydlužitel se zaváže zapůjčiteli poskytnuté finanční prostředky vrátit. Proto skutečnost, že poškozená neměla o předání uvedené finanční hotovosti nějaké písemně potvrzení, je nerozhodná. Skutečnost, zda a v jaké výši došlo k předání peněz poškozenou obviněnému je otázkou dokazování, přičemž soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že k předání uvedené finanční hotovosti poškozenou obviněnému došlo, včetně její výše. Navíc to, že poškozená měla uvedenou finanční hotovost k dispozici a peníze předávala obviněnému, prokazují listinné důkazy, zejména výpis z účtu poškozené, ze kterého je patrna její finanční situace, včetně výběru peněz, ale zejména je z tohoto účtu zřejmé, že v několika případech poškozená zaslala ze svého účtu peníze na účet obviněného. Poškozená pak i řádně objasnila, jakou minimální částku obviněného předala, když předložila, jak již bylo naznačeno, výpisy ze svého účtu, včetně listu, na který si zapisovala částky, které předávala obviněnému. Je tedy nepochybné, že se jedná toliko o otázku hodnocení důkazů, přičemž lze uzavřít, že soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů dodržely ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Rovněž odkaz na civilní řízení a způsob dokazování v jeho rámci je v dané věci nepřípadný, když trestní řízení je založeno na zásadě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady vyhledávací, jež jsou zakotveny v § 2 odst. 5 tr. ř. Podle těchto zásad je povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když zároveň musí z úřední povinnosti z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy, tak aby právě byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, vinu či nevinu prokazuje v trestním řízení soud, nikoliv snad poškozená osoba, když ovšem strany mohou navrhovat provádění důkazů, popř. i tyto důkazy za souhlasu soudu provést (např. výslech svědka), což ovšem nezbavuje soud primární povinnosti prokazovat vinu či nevinu obviněného z úřední povinnosti.

Jak již bylo naznačeno, argumentace subsidiaritou trestní represe je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný namítá, že trestní řízení lze vést jen tehdy, pokud by nebylo možno vést civilní řízení. Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva nebo se může této nápravy domáhat. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). Ani skutečnost, že se skutek pachatele stal také předmětem civilního řízení o podané žalobě, nevylučuje možnost uplatnit vůči němu prostředky trestního práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 313/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 7 Tdo 616/2015). Proto lze považovat argumentaci obviněného za zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které odpovídají ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 8. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu



Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová