Rozhodnutí NS

7 Tdo 1599/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:7 Tdo 1599/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1599.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedbalost vědomá
Příčinná souvislost
Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1, 4 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 16 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1599/2018-36


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 1. 2019 o dovolání obviněného P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 8 To 65/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 7/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 19. 6. 2018, č. j. 63 T 7/2018-384, byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu a způsobenou nemajetkovou újmu jednotlivým poškozeným, přičemž někteří poškození byli s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázáni podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 8 To 65/2018-435, rozhodl o odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně s výjimkou výroku o odkázání některých poškozených s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení, tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu tak, že obviněného odsoudil podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil per analogiam výrok o náhradě škody tak, že se někteří poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkazují se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Zločin ublížení na zdraví a přečin výtržnictví spočívaly podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v podstatě v tom, že obviněný dne 3. 12. 2017 kolem 02:15 hodin v XY u vchodu do baru D. za přítomnosti nejméně pěti dalších osob napadl poškozeného J. B. tak, že ho předloktím ruky pod krkem přitiskl ke zdi a držel a poté ho chytil za bundu a přivodil mu pád na dlažbu, kde se poškozený udeřil do hlavy, a způsobil mu tím závažné zranění hlavy blíže specifikované ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a poškozený na následky tohoto zranění téhož dne kolem 8:45 hodin zemřel, přičemž obviněný byl srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozenému způsobit újmu na zdraví.

Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu ohledně všech jeho výroků dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu ke zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku nejprve namítl, že mezi jeho jednáním a smrtelným následkem byla příčinná souvislost přetržena. Z výpovědi znalce MUDr. Petra Baláže vyplývá, že lékařské ošetření by smrti poškozeného s největší pravděpodobností zabránilo. S ohledem na to, že se jednalo o úraz hlavy s bezvědomím, bylo přivolání lékařské pomoci namístě. Avšak byl to sám poškozený, kdo výjezd přivolané záchranné služby nechal zrušit a lékařskou péči výslovně a aktivně odmítl. Zdůraznil, že poškozený se následně zcela vzdálil z jeho dosahu a znemožnil mu jakkoli na něj dále působit. Rovněž poukázal na teorii gradace příčinné souvislosti a dodal, že není možno dovozovat trestní odpovědnost tam, kde je kauzální vazba působením dalších faktorů natolik oslabená, že jiné příčiny významně převažují. V závěru této námitky uvedl, že příčinnou souvislost lze shledávat nejvýše do úrovně těžké újmy na zdraví a předmětný skutek tak měl být právně kvalifikován podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jelikož za další progres následků směrem ke smrti je primárně odpovědný sám poškozený.

Obviněný dále namítl, že ve vztahu ke smrtelnému následku odvolací soud nesprávně dovodil zavinění ve formě tzv. nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato kvalifikace je podle něj zcela nepřiléhavá a na zavinění je třeba nahlížet optikou možné vědomé nedbalosti. V úvahách o zavinění je nezbytné stanovit, jaké jsou obvyklé následky jednání, kterého se dovolatel dopustil, a zda bez přiměřených důvodů spoléhal, že škodlivý následek nezpůsobí. Zdůraznil, že potyčka tohoto typu naprosto typicky nevede k žádné újmě na zdraví, která by byla jakkoli trestněprávně relevantní. Je proto „přiměřeně důvodné“ se domnívat, že poškozený při takové „strkanici“ nezemře. Rovněž za důležitou okolnost je nutno považovat to, že při útoku nebyla použita žádná zbraň ani zvláštní techniky bojových umění či sebeobrany, útok byl veden nízkou intenzitou a nebylo v něm pokračováno. Z těchto „přiměřených důvodů“ se proto domníval, že k vážnějšímu následku nedojde. Kvalifikace zavinění ve formě nevědomé nedbalosti učiněná odvolacím soudem je nepřiléhavá a podmínky pro kvalifikaci zavinění ve formě nedbalosti vědomé nejsou dány. Zavinění je proto možné dovodit pouze ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví (tj. § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku).

Dále v dovolání namítl, že vzhledem k nesprávné právní kvalifikaci mu měl být uložen trest v rámci nižší trestní sazby podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v nižší výměře, přičemž se mělo jednat o trest podmíněný, eventuálně kombinovaný s dalšími alternativními tresty. Rovněž vyjádřil názor, že mu není možné uložit povinnost k náhradě škody způsobené usmrcením poškozeného. Kromě toho soudy rozhodly o přiznání nároku na náhradu škody v zásadě mechanickým způsobem, a to odkazem na „tabulkovou hodnotu“. Na výši předmětného nároku má značný vliv náhoda, která působila při vzniku následku v podobě smrti poškozeného, a rovněž jeho spoluzavinění. Jedná se o složitou otázku, již není možné řešit v adhézním řízení, poškození proto měli být se svými nároky souhrnně odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání připomněla, že obviněný v dovolání opakoval námitky uplatněné již v předchozích fázích řízení. Zdůraznila, že svědkyní S. O. byla obviněnému přivolána záchranka, kterou pak tato svědkyně – a nikoli tedy poškozený – odvolala. Ve shodě s odůvodněním napadeného rozsudku uvedla, že skutečnost, že poškozený sám své zranění a bezvědomí podcenil a nevyhledal lékařské ošetření, stejně jako to, že se po incidentu odmítl s obviněným bavit, nelze považovat za okamžiky, kdy byla příčinná souvislost přetržena. K přetržení příčinné souvislosti by mohlo dojít za situace, kdy by obviněný neměl možnost rozhodnutí poškozeného nepodrobit se lékařskému ošetření jakýmkoli způsobem ovlivnit nebo mu lékařskou pomoc přivolat. Výhradně na poškozeného odpovědnost za následek přenášet nelze. Státní zástupkyně uzavřela, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud na úvod konstatuje, že dovolatelem uplatněnou argumentaci je možné podřadit pod jím uvedený dovolací důvod, jedná se však bez výjimky o námitky zjevně neopodstatněné.

Ve vztahu k námitce týkající se příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě smrti poškozeného lze zcela souhlasit se závěry odvolacího soudu vyjádřenými v bodě 34. odůvodnění jeho rozsudku, že ve skutečnosti, že poškozený nevyhledal lékařskou pomoc, není možné shledat přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. K tomu by mohlo dojít např. za situace, že by do příčinného průběhu vstoupila další, výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele a pachatel takový průběh nepředvídal jako možný a nebyl s ním ani srozuměn (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 177). V tomto případě však bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že ke smrti poškozeného došlo právě v důsledku trestného jednání obviněného, které bylo její jedinou příčinnou. Určitou míru spoluzavinění na následku ze strany poškozeného lze v tomto případě bezpochyby nalézt, nicméně tato skutečnost byla již zohledněna odvolacím soudem, který přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, tj. snížil výměru trestu z šesti let na čtyři roky (viz bod 37. odůvodnění napadeného rozsudku).

Kromě toho je zřejmé, že v rámci této námitky dovolatel zásadně zkresluje zjištěný skutkový stav, aby vyzníval v jeho prospěch. Při své obhajobě opakovaně zdůraznil, že to byl sám poškozený, kdo výjezd rychlé záchranné služby nechal zrušit a lékařskou péči výslovně odmítl. Nejvyšší soud upozorňuje na zjevnou rozpornost tohoto tvrzení se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Není totiž pravdou, že by poškozený sám odvolal záchrannou službu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že ta byla zrušena svědkyní S. O. poté, kdy ji osoby stojící kolem poškozeného informovaly, že se probral z bezvědomí a záchranná služba tak není nutná. Bylo prokázáno, že obviněný lékařskou pomoc poškozenému nesháněl a o jeho zdravotní stav se následně zajímal minimálně (tj. po útoku se jej zeptal, zda je v pořádku). Není tak možné tvrdit, že by poškozený sám výslovně lékařské ošetření odmítl, když mu ani žádné (natožpak obviněným) nebylo nabídnuto či zprostředkováno.

V dovolání bylo zdůrazněno, že poškozený si měl být vědom vážnosti svého zranění a měl proto sám vyhledat lékařskou pomoc. Pokud tak neučinil a v důsledku toho nastala smrt, leží odpovědnost za tento následek převážně na něm. Obviněný je přesvědčen, že lékařská pomoc byla namístě, přičemž z okolností případu bylo podle něj zcela zřejmé, že poškozený trpí vážnější poruchou zdraví. Několik desítek sekund byl v bezvědomí, jeho stav zřetelně vyděsil několik okolostojících osob, různí lidé se jej pokoušeli vzkřísit. Bylo podle něj zjevné, že se nejedná o nějakou skrytou poruchu zdraví, když i ostatním přítomným osobám se situace jevila tak, že lékařského zásahu je třeba. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že veškeré tyto okolnosti, na které bylo poukázáno v dovolání, jsou zásadními argumenty naopak pro závěr, že to měl být sám obviněný, kdo měl zajistit poškozenému lékařskou pomoc, protože do tohoto stavu se dostal výlučně jeho zaviněním. Dovolatel sám uznal, že lékařská pomoc byla nezbytná, paradoxně však přechází skutečnost, že to měl být on sám, kdo se měl ujistit, že bude o jeho zdravotní stav postaráno. Nic takového, co by mohlo alespoň částečně odčinit jeho jednání, však nepodnikl, pouze se bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že vážný následek (v krajním případě až smrt poškozeného) nenastane. V jednání obviněného, které následovalo bezprostředně po jeho útoku a které spočívalo v tom, že se snažil spolu se svědkem M. K. probrat poškozeného z bezvědomí „propleskáváním“, a v jeho následné slovní interakci s poškozeným (tj. dotázání se poškozeného „jestli je v pohodě“), není možné shledat opravdový a vážný zájem o poškozeného. Je zřejmé, že v tomto okamžiku u něj zafungoval spíše úlek nad tím, co svým jednáním způsobil, a obava z možného postihu, jestliže oběť bezprostředně po jeho agresivním útoku zůstane ležet bezvládně na zemi. Pokud chce dovolatel svým poukazem na odchod poškozeného domů naznačit, že z tohoto důvodu nebylo v jeho možnostech mu přivolat lékařskou pomoc, je taková argumentace podaná značně zkresleně. Jak vyplývá z provedeného dokazování (viz výpovědi svědků M. K. a Z. P.), poškozený po incidentu nikam ihned neodešel, nevzdálil se z dosahu obviněného. Naopak se vrátil do restauračního zařízení, před jehož vchodem se trestné jednání událo. Obviněný tak měl možnost se o zdravotní stav poškozeného blíže zajímat a lékařskou pomoc mu přivolat. Nic takového však neučinil, místo toho setrval se svými přáteli, i když si byl nebezpečnosti svého jednání a vážného zdravotního stavu poškozeného vědom, jak vyplývá z provedeného dokazování (viz výpověď svědkyně B. V.) i ze způsobu argumentace obsažené v dovolání na stranách 4 až 5.

Předmětem další námitky je ve stručnosti tvrzení, že zavinění ve formě nevědomé nedbalosti není možné na tento případ aplikovat, protože skutečnost, že poškozený může čistě teoreticky v důsledku zranění, které si přivodí pádem na betonovou zem, zemřít, byla obviněnému známa. Zároveň však není možné dovodit ani nedbalost vědomou, protože dovolatel měl přiměřené důvody domnívat se, že takový následek (smrt obviněného) v důsledku jeho jednání nenastane. Těmito důvody měly být samotné okolnosti útoku spočívající v jeho nízké intenzitě a krátkém trvání. Rovněž s ohledem na typické následky takovýchto „hospodských potyček a strkanic“ (v naprosté většině případů nejsou způsobena ani vážná zranění, natožpak smrt), bylo důvodné předpokládat, že k takovému následku nedojde. Obecně k rozlišení vědomé a nevědomé nedbalosti Nejvyšší soud nejprve připomíná, že trestný čin je spáchán z nedbalosti (§ 16 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Jestliže zavinění ve formě úmyslu je charakterizováno volní složkou pachatele (tento má vůli trestný čin spáchat), u nedbalostní formy zavinění je absence volní složky kompenzována složkou vědění (intelektuální, rozumovou). Samozřejmě i v případě nedbalostního trestného činu je jednání pachatele rovněž aktem jeho vůle, byť tato nesměřuje k trestně-významnému cíli (tedy chtěnému protiprávnímu jednání). Pachatel proto primárně nezamýšlí trestněprávně relevantní následek, nicméně zanedbáním určité míry povinné opatrnosti k tomuto svým jednáním dospívá.

Nejvyšší soud souhlasí s námitkou v tom rozsahu, že jednání obviněného nebylo nadmíru brutální, šlo o útok jednorázový, ve kterém nebylo následně pokračováno, nebyly použity údery rukama ani kopy. Na druhou stranu – byť se jednalo o krátký útok – byl jím způsoben náraz hlavy poškozeného odpovídající násilí o velké intenzitě (viz závěry znaleckého posudku uvedené v bodě 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), v důsledku kterého došlo ke zranění hlavy tak rozsáhlému, že na jeho následky poškozený zemřel. Svou roli zde sehrály samozřejmě i další faktory, jako zřejmý nepoměr ve fyzické konstituci útočníka a oběti a nečekanost a rychlost útoku. Obviněnému muselo být zřejmé, že pokud s použitím síly prudce „smýkne“ poškozeným, který takový útok nečeká, o tvrdou dlažbu, na kterou v plné rychlosti ze stoje bez jakéhokoli krytí narazí hlavou, může způsobit velmi vážné až fatální zranění. Přesto bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovému následku nedojde [tj. nedbalost vědomá podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Přiměřenost těchto důvodů není možné posuzovat izolovaně. Je proto zcela zavádějící a nepřesné poukázat čistě na nízkou intenzitu, krátkost a jednorázovost útoku a zároveň nezohlednit ostatní výše zmiňované okolnosti (tj. zjevný nepoměr ve fyzické síle útočníka a oběti, tvrdý povrch, na kterém došlo k útoku, překvapivost a nečekanost útoku apod.). Je obecně známým faktem, že i jednorázový útok o nikoli vysoké intenzitě (např. obviněný intenzitou nejméně středního stupně udeřil poškozeného rukou do oblasti nosu, v důsledku čehož poškozený spadl urychleným pádem na zem a udeřil se o podlahu do hlavy, v důsledku čehož u něj došlo k poranění hlavy a mozku, na jehož následky zemřel – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 840/2017) může znamenat vážné zdravotní následky a v krajním případě i smrt, pokud k tomu přistoupí další skutečnosti, jako např. nečekanost a překvapivost útoku, neschopnost poškozeného se bránit například z důvodu jeho vysokého věku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 118/2013) či zpomalené reakce v důsledku požití alkoholu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 460/2017), povaha místa, na kterém došlo k útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 693/2014) či značná disproporce ve fyzické zdatnosti útočníka a oběti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1445/2012). Vzhledem k popsaným okolnostem útoku, kdy veškeré výše zmíněné okolnosti mohl obviněný svými smysly vnímat a správně je vyhodnotit ve vztahu k možným následkům takového útoku, je zřejmé, že obviněný musel vědět (což ostatně sám obviněný ani nepopírá), že takovým jednáním může způsobit poškozenému smrt, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovému následku nedojde [tj. zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].

Podstata námitek uplatněných v závěru dovolání (tj. nesprávná výměra trestu odnětí svobody a nesouhlas s uložením povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu) byla založena na námitce nesprávné právní kvalifikace jednání podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud – jak bylo podrobně rozvedeno v předchozích odstavcích tohoto usnesení – považuje zvolenou právní kvalifikaci za přiléhavou, je možné ve stručnosti uzavřít, že obě tyto námitky postrádají opodstatněnost.

Dovolání obviněného bylo založeno na námitkách, které jsou podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu